Román jsem četla až po Pýše a předsudku, a proto není divu, že jsem v něm zaznamenala ještě jistou nevyzrálost autorčina stylu, kterou bych asi jinak nezaznamenala. Román je zábavný, ale zápletky přece jen nejsou tak dechberoucí, napínavé, a dlouho ani není jasné, co je vlastně stěžejní dějovou linií nebo kdo z obou sester (Elinor a Marianny) je hlavní postavou či zda to mají být obě dvě. Oproti Pýše a předsudku zde není tak patrný zřetel ke kritickému komentáři společenských nešvarů: přestože různé postavy oplývají negativními vlasntostmi (paní Jenningsová je trochu přespříliš hovorná, lady Middletonová trochu příliš upjatá a domýšlivá), nejsou tyto postavy vykresleny s takovou hyperbolou, aby se staly komickými. Jejich charaktery (snad až na konzervativní a nespravedlivou paní Ferrarsovou) mi zkrátka nepřipadaly natolik výrazné nebo ukazující jasné stereotypní myšlení. A možná je to vlastně dobře.
Titul má odrážet rozdílné založení dvou hlavních hrdinek - sester Elinor a mladší Marianny. Zatímco Elinor reprezentuje dobový osvícenský přístup k životu, založený na racionálním uvažování o světě, morálce a objektivním vyhodnocování situací, Marianna představuje typ člověka citového. Autorka se však nekloní ani k jedné z těchto letor jako k té správnější, nýbrž naopak nechává sestry inspirovat se jedna druhou a jejich povahy postupně trochu vzájemně prostupovat. Zatímco Marianna, která vše vášnivě prožívá a je na svou emocionalitu hrdá, postupně zjišťuje, že žal ze zklamané lásky ji málem zabil a raději měla situaci hodnotit rozumem, jak by se byla zpětně ráda inspirovala u své sestry, která také zažila nešťastný milostný obrat, Elinor naopak přejímá ke konci románu něco z oné citovosti, která jí dovoluje vyjevit své city vůči Edwardovi - muži, jehož miluje, což si dlouho nepřipouštěla.
Trošku kýčovitý, avšak na danou dobu zřejmě očekávaný závěr románu uspokojil mé nízké čtenářské touhy po happy endu: Elinor je zdánlivě v bezvýchodné situaci: dle zpráv se stalo to, co bylo dlouho s nelibostí očekáváno: Edward se oženil s přízemní Lucy, s níž se před lety neuváženě v mladické nerozumnosti zasnoubil. Nakonec však vychází najevo, že Lucy se mezitím stihla zakoukat do Edwardova bratra Roberta a vzala si tedy jeho - chtěla se beztak jen dostat do dobré rodiny a Edward jí vyjádřil více než jasně svým chováním, že už ji dávno nemiluje. Edward je tedy zbaven závazku, jenž byl připraven hrdinně naplnit, a okamžitě požádá o ruku Elinor. Marianna, která uzná, že floutek Wiloughby by jí stejně v životě štěstí nepřinesl, nakonec podlehne tlaku okolí a provdá se za 37letého plukovníka, který je do ní už dlouho zakoukaný. Tento závěr mi přišel obzvlášť poplatný dobovým konvencím a překvapil mě tím, že se pro něj rozhodla zrovna Austenová, která se, jak se mi zdá, snaží ve své tvorbě naopak ukázat ženy jako svébytné osobnosti s vlastní vůlí, hodnotou a životními rozhodnutími.
Radoslav Nenadál v doslovu k jednomu z vydání píše:
Rozum a cit je první publikovaný román Jane Austenové. Vyšel roku 1811, ale autorka na něm začala systematicky pracovat již roku 1797. První náčrt předčítala rodině roku 1795. [...] Autorka předvádí dvě základní tendence přelomu věků vtělené do ústředních ženských postav: osvícenský romantismus s idolem člověka citového. Blížící se romantismus v počáteční anglické literární podobě zabředal často do sentimentalismu a někdy dospíval až k výstřelkům, které byly Austenové vzdálené. Proto postavila vedle sebe nebo možná proti sobě Elinor Dashwoodovou s nábojem rozumovým a Mariannu s nábojem citu. Střety rozdílných tendencí procházejí různými peripetiemi, humornými i vážnými, ale s postupnými proměnami a dozráváním obou charakterů se jeví stále zřetelněji, že jedno nevylučuje druhé, naopak obojí se dokonale doplňuje.
[...]
Přes monotematičnost děl - život středních a vyšších středních vrstev a venkovské šlechty, návštěvy, dýchánky, výlety, plesy, to vše podmalováno zjevnými, i když tajenými cíli najít vhodného životního partnera - jsou její knihy přece jen lehce diferenciovány a každá přináší osobitou kresbu nové hrdinky. Navíc obohacuje románový žánr o jeden vpravdě moderní rys. Maximálně omezuje oblíbené vnější popisy a komentář děje, eliminuje sentimentální výlevy jak autorské, tak hrdinek a soustřeďuje se na živý dialog, který dává jejím románům spád a podtrhuje komediální rysy vyprávění. Zároveň předvádí řadu sice okrajových, ale s jemnou satirou pojatých charakterů, jež dokreslují maloměšťáckou mentalitu domnělé duchovní elity tohoto malého světa (farář Colins z Pýchy a předsudku nebo řada postaviček z Rozumu a citu, jako třeba paní Jenningsová se svou pošetilou dcerou či pan Palmer, kterému se nedostává ,,móresů”).
Nenadál dále vysvětluje, čím bylo ve své době chování hrdinek Austenové románů tak novátorské:
Normy vystupování, jednání a prezentování vlastních názorů byly sešněrovány kodexem měšťáckých představ o postavení a funkci ženy v rodině a společnosti. Uvědomme si, že mělo ještě následovat celé století rodinné idyly, uměle budované a podporované především samotnou královnou Viktorií, kdy žena mohla být krásná, hodná, vtipná, a dokonce i jaksi domněle svobodná, avšak v tísnivém rámci poslušnosti a maximální přizpůsobivosti mužskému kormidlu a přísnému společenskému morálnímu kodexu.
Autorce je vlastní lehký ironický nadhled, s nímž komentuje a zesměšňuje nejrůznější špatné lidské vlastnosti a prohřešky, např. pokrytectví: Zde si bere na paškál konzervativní paní Ferrarsovou, která se zřekla svého syna, když oznámil zasnoubení s chudou Lucy, a později zatratila také mladšího Roberta, kterého Lucy nečekaně ulovila pro sebe, když seznala, že ji Edward již dávno nemiluje.
Paní Ferrarsová se nejprve patřičně zdráhala a vytrvale rozčilovala, aby ji snad nikdo nemohl nařknout z toho, čeho se vždy střežila, totiž z přehnané blahovůle, ale pak svolila, že jí Edward smí na oči, a uznala ho opět za svého syna. Počet členů její rodiny poslední dobou povážlivě kolísal. Po mnoho let měla dva syny, pak ji Edwardův zločin a trest před několika týdny o jednoho připravil, stejný trest Robertův ji ponechal na čtrnáct dní bez synů, a nyní, když byl Edward vzkříšen z nebytí, opět jednoho získala.
Třebaže mu tedy bylo dovoleno žít, nebyl si další trvalou existencí jist, dokud se nedozná k svému nynějšímu zasnoubení: obával se totiž, aby po zveřejnění této okolnosti jeho tělesná schrána opět nedoznala proměny a nebyl odsouzen k nebytí stejně rychle jako předtím.
Podobně se vysmívá poddajnosti pana Dashwooda, nevlastního bratra paní Dashwoodové, matky ústředních postav - slečen Elinor a Marianny. Pan Dashwood chce čestně splnit poslední vůli svého zesnulého otce a zaopatřit svou sestru a neteře, než se vystěhují z rodového sídla. Jeho manželka mu však postupně vnucuje salámovou metodou závěr, že vlastně už udělal dost a vlastně by ještě i on sám potřeboval pomoc:
Mladé paní Dashwoodové se nezamlouvalo, že manžel míní něco učinit pro své sestry. Odejmout tři tisíce liber z majetku jejich chlapečka drahého znamená přece hrozné ochuzení. Prosila manžela, aby si to ještě rozvážil. Jak si sám před sebou zodpoví, že připravil svého syna, své jediné dítě, o tak obrovskou částku? Jakým právem od něho slečny Dashwoodovy, které jsou s ním pokrevně spřízněny jen napůl, což paní Fanny za žádné příbuzenství ani nepovažovala, očekávají velkomyslný dar v takové výši? Vždyť je obecně známo, že mezi sourozenci z různých manželství jednoho otce obvykle nepanují vřelé vztahy, a proč by tedy škodil sobě i ubohému malému Harrymu a rozdal všechny peníze nevlastním sestrám?
„Bylo to otcovo poslední přání,“ odpověděl jí manžel, „abych se postaral o jeho vdovu a dcery.“
„Vždyť ani nevěděl, co mluví – krk bych na to dala, že tou dobou už blouznil. Kdyby býval při smyslech, ani by ho nenapadlo žádat po vás, abyste připravil vlastní dítě o polovinu jmění.“
„Nestanovil žádnou určitou sumu, drahá Fanny, žádal mne jen obecně, abych se o ně postaral lépe, než se to podařilo jemu. Možná to měl prostě nechat na mně. Jistě nepředpokládal, že bych na ně nebral zřetel. Ale když žádal, abych mu to slíbil, nemohl jsem mu nevyhovět, aspoň tak se mi to tenkrát jevilo. Slíbil jsem mu to tedy, a slibu chci dostát. Něco pro ně udělat musím, až se postěhují z Norlandu do nového domova.“
„No prosím, tak pro sestry něco udělejte, ale to něco nemusí být tři tisíce liber. – Uvažte,“ dodala, „že peníze jednou vydané se už nikdy nevrátí. Vaše sestry se vdají, a tím bude jejich věno ztraceno. Neříkám, kdyby se to jednou našemu chlapečkovi ubohému zase vrátilo –“
„Máte pravdu, v tom případě by to bylo něco docela jiného,“ vyslovil se k tomu se vší vážností její manžel. „Harry dost možná jednou bude litovat, že tolik peněz přišlo vniveč. Kdyby například měl početnou rodinu, byl by to znamenitý přínos.“ „Máte pravdu.“ „Snad by tedy bylo na všechny strany nejmoudřejší, kdybych tu částku snížil na polovinu. – Pět set liber je přece už slušný návdavek k věnu!“
„Spíš nevídaně velkorysý! Který bratr na světě by pro své sestry udělal zpola tolik, i kdyby to byly jeho rodné sestry! A v tomhle případě – sestry nevlastní! – Vy máte přece tak šlechetného ducha!“
,,Nechtěl bych vypadat jako držgrešle,“ odpověděl. „Za takových okolností je vždycky radno udělat spíš víc než míň. Nikdo o mně aspoň nebude moci říkat, že jsem se o ně řádně nepostaral. Ani ony samy nemohou čekat víc.“
,,Pámbůhví co čekají,“ prohodila mladá paní, „my ale nemůžeme brát v úvahu jejich očekávání: otázka je, co si můžete dovolit.“
,,Zajisté a podle mého názoru si mohu dovolit dat každé pět set liber – Nezapomínejme, že i kdyby ode mne nic nedostaly, zdědí každá po matčině smrti přes tři tisíce liber – což je pro takové mladé stvoření slušná částka.“
,,Jakpak by ne – a když o tom tak rozmýšlím, vlastně ani žádný příspěvek nepotřebují. Rozdělí si mezi sebou deset tisíc liber. Jestli se vdají, udělají jistě dobrou partii, a kdyby se nevdaly, mohou být spolu slušně živy z úroků.“
,,Svatá pravda, a proto nevím, zdali by nebylo moudřejší podporovat jejich matku, dokud živa bude, než dcery – mám na mysli nějakou tu rentu. Z toho by měly prospěch i sestry. Sto liber ročně, a budou dobře zajištěny.“
Jeho choť však váhala vyslovit souhlas s tímto záměrem. ,,Máte pravdu,“ řekla, „je to výhodnější než se rozloučit s patnácti stovkami naráz. Ale zase na druhou stranu, kdyby paní Dashwoodová žila déle než patnáct let, tak na tom škodujeme.“
,,Patnáct let, drahá Fanny, kdoví, jestli bych jí vyplatil polovinu.“
,,I mně se to tak jeví, ale všimnete si, že lidé vždycky žijí věčně, když jim vyplácíte rentu. A ona je statná, zdravá a nepřekročila ještě čtyřicítku. Taková renta je vážná věc, rok co rok to máte na krku a není z toho úniku. Netušíte, do čeho byste se dostal – Já mám bohaté zkušenosti, jaké je s rentami trápení – podle otcovy závěti byla matinka povinna vyplácet tři přestálé sloužící, a nevěřil byste, jak se jí to zajídalo. Dvakrát do roka se jim musely peníze doručit, a když jsme se doslechli. že jeden z nich zemřel, ukázalo se, že to není pravda. Matka z toho byla vždycky celá mrzutá. Naříkala, že takhle není paní vlastního majetku, když po ní pořád někdo něco chce – a od otce to byla velká bezohlednost, protože jinak mohla matinka naložit se všemi příjmy podle svého bez jakéhokoli omezování. Proto jsem pojala silný odpor k rentám a ani za všechny poklady světa bych se k takové platbě nezavázala.“
„Není to jistě nic příjemného,“ odvětil pan Dashwood, „když se člověku roční příjem takhle tenčí. Není více pánem vlastního majetku, jak paní matinka správně říká. Zavázat se k pravidelným výplatám v určený den rozhodně není radno – člověku to svazuje ruce.“
„Nepochybně, a navíc vám za to nikdo ani nepoděkuje. Považují to za hotovou věc, vy konáte jen svou povinnost a vděčnost veškerá žádná. Na vašem místě bych vždycky postupovala podle vlastního uvážení. Vím ze zkušenosti, že některý rok se dává obtížně stranou i padesát liber, neřkuli sto.“
„Myslím, že máte pravdu, drahoušku. V tomto případě bude moudřejší neřešit to formou renty: tu a tam jim něco dám, a to jim pomůže víc než roční příspěvek, protože by je to jen vedlo k rozmařilosti, kdyby si byly jisty větším příjmem, a na konci roku by jim nezbylo ani o šesták víc. Když jim občas daruji padesát liber, nebudou mít nikdy nouzi o hotové peníze, a tím podle mého bohatě splním, co jsem otci slíbil.“
„Svatá pravda! Upřímně řečeno, když o tom tak mluvíme, vidím docela jasně, že váš pan otec ani neměl na mysli peněžní dary. Přál si, abyste se o ně postaral ve všem, co se od vás dá rozumně očekávat: například abyste jim pomohl najít nějaký příhodný malý domek, abyste je tam přestěhoval a posílal jim darem ryby a zvěřinu a tak podobně podle roční doby. Krk bych na to dala, že mu o nic jiného nešlo, však by to také jinak bylo od něho moc divné a nerozumné. Jen považte, drahý choti, jak dobře si vaše macecha a její dcery mohou žít z úroků sedmi tisíc liber, a k tomu má ještě každé děvče padesát liber ročních úroků ze své tisícovky a z toho samosebou budou přispívat matce na stravu. Dohromady jim to vynese nějakých pět set ročně, a co si prokristapána mohou čtyři ženy přát víc? Budou si žít tak lacino! Hnedle žádné výdaje s domácností! Nebudou si držet kočár ani koně, služebnictva jako šafránu, nemusí nikoho hostit, tak nač by utrácely? Považte, jak dobře se jim povede! Pět set ročně! Neumím si představit, zač utratí polovinu těch peněz – a že byste jim k tomu něco přidával, to je holý nesmysl. Mnohem spíš by mohly ony něco dát vám.“
„Namouvěru, budete mít pravdu,“ uznal pan Dashwood. „Otec to určitě myslel tak, jak říkáte, když se na mne obrátil. Teď tomu jasně rozumím a budu přísně dbát, abych dostál svému slibu takovými prostředky, jak jste popsala. Až se paní máti odstěhuje, budu jí pomáhat, seč mi síly stačí, aby se dobře zabydlela. Pak by jí třeba přišel vhod nějaký ten kousek nábytku.“