Cestopisné vyprávění o autorově zamilované Itálii, kam se vypravil autem s dcerou. Líčí malebnost Benátek, Florencie, Říma a dalších míst, zalidněných i liduprázdných, míst s turistickou atraktivitou, poetickou lyričností i historickou hodnotou, vypráví o setkáních s různými lidmi a o nenadálých příhodách; to vše svým nezaměnitelným humorným a kultivovaným stylem.
Znám málo tak příjemných lidí, jako jsou celníci. Totiž, přesněji řečeno, málokdo je tak příjemný jako celník, když je celník příjemný. Obrátí-li se však příjemný celník v nepříjemného celníka, není nepříjemnějšího celníka, totiž člověka. Zjistil jsem během let, že nemá smysl před celníkem něco zatajovat, ba naopak že je dobře mít to, po čem se pídí. Před válkou se celníci rádi ptávali po pralinkách. Nevím proč.
Jednou jsem podle pravdy prohlásil, že nemám pralinky, že je nerad. Bylo jim to divné; vybrali si pak jeden z mých kufrů a pravili, abych jej otevřel. Pak se do něho dívali, prohledali jej, načež chtěli další a další. Pak jsem jednou pozoroval, že jedna paní měla pralinky a dala jim je. Poděkovali a už jí nic neprohlíželi. Od té doby jsem na přechod přes hranice vždycky koupil sáček pralinek, nabídl jsem jej celníkům a byl pokoj.
èOno je to na světě podivné: z lidského hloupého počínání nejdříve vyvane krutost. Na tu lidé zapomínají z přirozené živočišné touhy nemyslit stále na ošklivost. Když krutost vyvane, zbude jen směšné a hloupé a mladým se pak zdá, že proti krutému dnešku to nic nebylo. Šovinismus bylo zlé idiotství a je dál.
Autokar ujížděl Vídní bez zastávky. Hlasatel vykládal a osazenstvo otáčelo hlavami jako publikum na tenisovém turnaji. Někde za Burgtheatrem jsem ztratil rytmus a otáčel jsem hlavu proti směru ostatních, takže od Burgtheatru až po Riesenrad znám pouze to, co jest naproti památným budovám.
Když sluníčko zapadne, vrací se život do italských měst. Chodníky zhoustnou, schody ke chrámu, soudním budovám, k radnicím se promění v sedadla amfiteátru. Děti se vyvalí ze skrýší, kde přespaly sluneční výheň, a dohrávají hry, které začaly před polednem. Lidské hlasy se vznesou a odrážejí se od stěn a výstupků a zákoutí.
V Riccione jsme přerušili cestu na dva dny. Horko nechtělo polevit a stalo se nezbytným pohroužit se do Adriatického moře. Takový úmysl se dá snadno realizovat. Všude jinde, nikoliv však v Riccione nebo v Rimini, kde se koupání vyvinulo v masovou záležitost.
Nešířím kolem sebe opar otcovské důstojnosti a nevyžaduji od svého potomka neustálé projevy vděčnosti za to, že jsem ho spolupřivedl na svět, za jehož kvalitu nemohu vzít odpovědnost. To patrně číšníka mátlo a nevěděl, do jaké kategorie zařadit dva jediné hosty.
èJe to marné, svatozář nad hlavou je sice paráda, ale jako každá paráda vadí v provozu. Také to, že osoba se svatozáří si ji nad hlavu nezavěsila o své vůli, je-li normální. Vždycky jí byla přidělena někým jiným. Mnohdy někým, s kým by se svatoozářená osoba ani nebavila.
Werichova dcera s ním vedla rozhovor o Římě a jeho antických vládcích a chtěla po otci, aby vyprávěl něco o Caligulově krutovládě. „A vymejšlej si.“ Werich tedy vyprávěl, jak se Caligula účastnil bohoslužby v chrámu, kde měl být nožem obětován bílý býk. Využil svého práva zastoupit kněze a vykonat oběť sám, i rozmáchl se a sťal kněze. Takový byl Caligula.
Netrvalo dlouho a před chrámem bylo plno. Ptáčníci z císařských zahrad přinesli klece s plameňáky a pouštěli je mezi noblesu. Ochočení ptáci se dali krmit. Každý koupil za zlaťák preclík a krmil povinně. To byl jeden ze způsobů, jak Caligula sháněl peníze.
èJen si představ, Ján, co by tady kolem nás bylo, kdyby už tenkrát měli televizi? Nic, zhola nic! Neměli by na nic čas! Každý den program.
...
èTi lidé tenkrát uměli všechno, ti nejen uměli, ti věděli! ... Věděli, chlapče, věděli a hledali dál! Michelangelo tesal do kamene sám, svýma rukama! Tesal tak, že někdo, kdo ho pozoroval, napsal v dopise, že tři kameníci za trojnásobný čas by neutesali tolik co ten člověk, a to mu bylo asi šedesát! A když dělal strop v Římě, ne Sixtinskou, tu druhou – no, pomoz mi, capella Paolina, obrácení Petra na víru, tak ležel naznak a maloval a maloval a bylo mu hodně přes sedmdesát. Všechno, co namaloval, vytesal a napsal, udělal sám! Svýma rukama! A vezmi televizi. Špatná dekorace, nevkus vysílaný miliónům očí. A v ní před mikrofonem herec, zpěvák, špatně hraje a špatně zpívá. Sta lidí v ateliérech televize, stovky jiných v organizaci televize, statisíce těch, kteří ji vyrábějí a spravují – hlavně spravují! – a on tam stojí, ten špatný zpěvák, hlasu má tolik, že by se přívozu nedovolal, ale oni mu ho zesílí, přidají echo, uberou pazvuky, zesílí spodek a vzhůru do éteru! Milióny sedí doma a poslouchají a pozorují něco. Proč? Protože už to tam bylo několikrát viděno a patrně je to dobré. Patrně dobré! Je tu kolem nás něco, co je patrně dobré? Tady je nádhera, dílo!
...
Televize rozšiřuje nevkus a nemůže jinak, protože musí něco prodat, to je její pravý účel. Prodává se mnohým a musí se prodat mnoho.
O da Vincim a rovnováze mezi vědou a uměním, rozumem a citem: ... A každý vynález, který hodil na misku vah, vyvážil citem, který přenesl na plátno, na papír, na pergamen. To padlo na druhou misku. Jen tak vzniká harmonický věk. Proto je v naší době disharmonie, protože mozek vede, srdce chřadne.