Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do 15. století

Svatopluk Čech

Druhý díl z Čechovy fantastické bilogie Výlety pana Broučka. Po neuvěřitelném výletu na Měsíc, kam byl pražský majitel činžovního domu 19. století zázračným způsobem přenesen, přihodí se mu po nějaké době nehoda nejméně stejně záhadná. Na počátku příběhu má ovšem čtenář nejprve navázat na mezeru mezi oběma událostmi.

...pan domácí nezměnil v ničem neokázalý způsob svého života. Nechodil do kaváren sbírat hold obdivu z očí mladistvých nadšenců, ... nedal se ani fotografovat s okem v neurčitou dálku upřeným a se svým cestopisem v ruce, aniž sestavil pro časopisy a naučné slovníky svou skromnou autobiografii s obligátním učitelem, který již v útlou dětskou duši vkládal sémě dobrého a krásného ... přiznal se mi, že vavřín má pro něho cenu jen potud, pokud se jeho listů užívá ke skopové nadivoko.

Zde se autor knihy rozhorluje proti opačným soudobým snahám – tedy honbě za světským úspěchem bez ohledu na mravní povahu lidského počínání.

Jediná snaha nynějšího pokolení směřuje k zevnějšímu lesku a fanfárám slávy. ... učitel pokládá učitelství za své vedlejší povolání a baží státi se spisovatelem, ne-li redaktorem; advokát přenechává své klienty pánubohu a stará se o vyšší politiku ... Národní statky, hmotné i duševní, při tom směru valně neprospívají, ale zato máme v Čechách již takovou spoustu proslulých lidí, že trávíme skoro všechen svůj čas srdečnými ovacemi, slavením pětiletých jubileí, pořádáním slavnostním banketů i večírků a podobnými užitečnými věcmi.

Pan Brouček, tohle všechno si uvědomuje, stále častěji přemýšlel o tom, že v dřívějších dobách byl život jednodušší a efektivnější a že v určitém smyslu bylo dříve určitě lépe.

...kdyby každého zloděje pověsili zkrátka jako tehdáž na nejbližší šibenici, uspořil by tím stát ohromné sumy na živení darebáků, kterým se nyní staví paláce z kapes poctivých lidí.

Jednou tedy opět seděl pan domácí ve své oblíbené hospůdce na Vikárce a zapředl s ostatními hosty debatu o prastarých podzemních chodbách, jimiž je prý Praha propletena skrz naskrz a které sloužily jako únikové cesty králů z hradu či z města ven. Pan Brouček zastával neochvějně tuto teorii, neboť byl o její pravdivosti přesvědčen díky svým hlubokým vědomostem, které nabyl četbou dobrodružných historických románů. Skeptickým byl hlavně přítomný univerzitní profesor, který poukazoval na nedostatek důkazů a také na fakt, že by se o těchto chodbách muselo z historických pramenů již dávno vědět.

„Vždyť je známo, že i dělníci, kteří takové chodby kopali, mívali oči zavázané a bývali hned po vykonaném díle odpraveni.“ Tyto zevrubné zprávy měl pan domácí z dotčených již rytířských románů, v nichž se dočetl zamlada tolikerých podrobností o tajných chodbách, že mohl právem vystupovati jako znalec v tomto oboru podzemního stavitelství.

Pan Brouček ukazoval únikovou cestu z jednoho hradu do druhého názorně na dvou sklenicích s pivem.

...dbá toho, aby pivo bylo řádně odstálé, pročež si dává přinášeti dvě sklenice najednou, které se mu nyní výborně hodily k demonstrování polohy hradů Eulensteinu a Teufelsburgu. Posádky hradní představoval obsah obou sklenic a tajnou podzemní chodbu páně Broučkovo vlastní hrdlo, jímž upláchla obyčejně posádka Teufelsburgu dříve, nežli mohl pan Würfel zásobiti Eulenstein novými silami. Ba, pan domácí vzpomněl si ještě na třetí hrad, jakýs Unkenfels, mající s oněmi také podzemní spojení, a rozšiřoval své demonstrace i tímto směrem, až ho profesor důtklivě upozornil, že domnělý Unkenfels jest jeho (profesorova) vlastní sklenice a nemá pro dnes pranic co činiti s tajnou chodbou pana domácího.

Pan Brouček opouštěl hostinec jako poslední a v notně podroušeném stavu. V tmavé chodbě hospody náhle sletěl do hlubin nějaké neočekávané šachty a domnívaje se, že je v domovním sklepě, marně se snažil dovolat pomoci. Pustil se tedy vlhkou šachtou po hmatu a ve velkém strachu dále. Domníval se, že prošel chodbou vykopanou pod tokem Vltavy.

...patrně dostal se již do té části chodby, která vede pod řečištěm vltavským na Staré Město! ... Šumot nad jeho hlavou utichl; byl patrně již pod Starým Městem. S tlukoucím srdcem, v napjatém očekávání rychle postupoval dále. Tu náhle vrazil nohou na nějakou překážku; spěšně rozsvítil sirku, a kdož vylíčí radostné jeho pohnutí, když spatřil omšené kamenné schůdky, vedoucí z chodby kamsi nahoru!

Pan Brouček se dostal starými dvířky do síně plné nejvzácnějších pokladů. Považoval ji za dosud neobjevenou klenotnici krále Václava a zajásal, že z tohoto pokladu mu jistě právem náleží nemalý podíl.

Stěny byly veskrze posázeny jaspisy, křišťály, ametysty, chalcedony a jinými různobarevnými polodrahokamy na zlaté půdě; vzácnější pak drahé kameny: démanty, rubíny, granáty, safíry, smaragdy a jiné blýskaly se na zlatých a stříbrných přilbách, krunýřích, rukojetích a pochvách mečů ... Při té prohlídce posunul i trochu dvířka dovnitř otevřená, a tu byl překvapen znova. Shledal totiž, že vnitřní jejich strana představovala nějaký obraz ve skvostném rámu zlatém, který, když se dvířka zavřela, přilehl na stěnu tak, že nikdo nemohl v něm tušiti veřej.

Pan Brouček vyšel z klenotnice na ulici a byl nemile překvapen hustou tmou bez jediné pouliční lampy a splašky přímo na ulici, do kterých omylem stoupl.

„...Nějaký Napoleon by měl přijít, jako tehdáž v Paříži, postavit ze čtyř stran děla a sestřílet všechno na hromadu – to by byla nejlepší regulace! Ačkoliv, co je platno regulovat na jedné straně, když se jinde vyhazují peníze na oprav všelijakých starých bran a věží a kaplí, kterých máme v Praze posud až hanba a které zahrazují pasáži jen proto, aby na ně mohl tu a tam zevlovat nějaký potrhlý cizinec. Co by tu mohlo státi krásných, výnosných činžovních domů! Ale to máme z toho, že rozhodují na radnici všelijací doktoři a profesoři.“ Jak viděti, zůstal pan domácí navzdor svým občasným starožitnickým libůstkám vřelým přívržencem moderního pokroku.

Po chvíli potkal na ulici osamělého chodce s lucernou, oblečeného velmi podivně. Dostihl ho a oslovil, ale člověk mluvil divně a považoval pana Broučka za lupiče nebo blázna.

Za řeči Broučkovy ohlédl se světlonoš několikrát napravo a nalevo, jako by hledal nějakého neviditelného společníka. (to kvůli Broučkovu vykání, kterému nerozuměl). Potom sklonil trochu dýku, ale nezměnil své odpuzující držení těla a pravil hlasem, který neztratil mnoho z dřívější příkrosti: „Sotně rozumiem, co bebceš. Ej, zdali hodný měštěnín túlá sě bez světla po puolnoci městem jako zloděj? Razi tobě, stul kabelku a chutně jdi ote mne!“ Pan Brouček ho považuje za bláznivého herce, který dělá po Praze jen ostudu. „Mlžčiž, lotře ohavný!“ opáčil vztekle divous. „Přísahám Pánubohu, blázny ty mně dávati nebudeš, a sám jsa horší blázna. Všakť viem, ktož jsi. Ha! Zrádce jsi nešlechetný, biřic Antikristóv, zpyták a špehéř ciesaře Zikmunda. Vlúdil jsi sě do města, aby nad námi zradil. Všakť Buoh dá, že zdráv nevyjdeš.“

Panu Broučkovi postupně dojde, že ten člověk není blázen a on se skutečně jakousi záhadou dostal do roku 1420. Prochází město, jindy mu tak známé, které nyní vypadá zcela jinak a jen tu a tam poznává známý dům s některým domovním znamením nebo známý chrám.

Viděl domy rozmanité velikosti a podoby, některé i zpola dřevěné, s nemotornými širokými nebo nevídaně špičatými střechami, plno rozmanitých výstupků, arkýřů s vížkami a divnými kamenickými ozdobami, pavlačí kamenným i dřevěných, otevřených i krytých chodeb, někde vedoucích vysoko od domu k domu jako vzdušný most, okna nejrozlišnější velikosti a podoby, namnoze velmi malá, až i pouhým štěrbinám podobná, v nich místo skla povětšině jen nějaké neprůhledné blány nebo mázdry (blána na zvířecím těle), tu a tam divně spletené a všelijak okrášlené mříže železné, místo dveří domovních namnoze zaokrouhlené nebo zašpičatělé branky a fortny (brána nebo úzká proluka mezi domy v rámci uzavřeného dvorku), na stěnách domů množství vytesaných ozdob a figurek...

Ale přes odmítnutí bláhové domněnky blížil se pan Brouček východu uličky s velikou napjatostí, nespatří-li tam Týnský chrám. Již vyšel z uličky – a hle, velebný Týnský kostel vypínal se skutečně před ním! Poznal jej určitě, ač zářil ozdobností a novostí, jako by byly právě teprve jeho zdi dostavěny.

Když už začalo svítat, sedl si nešťastný pan Brouček před Týnským kostelem, naproti domu U bílého zvonu. Tam se jej přišel vyptat majitel domu, Jan řečený Domšík, neboli Janek od Zvonu, kdo je a proč je tak divně oblečen.

„Prosím vás, řekněte mi, máme teď opravdu rok čtrnáct set dvacet?“ otázal se pan domácí místo odpovědi. „I ovšemť,“ potvrdil muž, ohlédnuv se udiveně napravo i nalevo. „Ale koho sě tážeš kromě mne, jsa tu se mnú sám druhý?“ Panu Broučkovi nyní zasvitlo, proč se také člověk s lucernou při jeho oslovení na všechny strany ohlížel. Jest patrné, že ti nevzdělaní staří Čechové nemají o zdvořilém vykání ani potuchy. Neboť že se dostal skutečně mezi staré Čechy, o tom nemohl již pochybovati.

Pan Brouček zjistil, že se nalézá v nebezpečné době vrcholících husitských válek, po Praze je zakázáno v noci chodil bez světla a rychtář s biřici koná noční hlídky. Zastesklo se mu po moderní a civilizované Praze 19. století.

A konečně, co by mu bylo platno bohatství v obleženém městě, z kterého bude třeba rád, dostane-li se s holým životem. Ach, s radostí by obětoval všechny ty klenoty, aby se z divokého středověku dostal nazpět do spořádané, vzdělané Prahy moderní!

Nad to všechno mu sice Janek od Zvonu chce pomoci, poté co pan Brouček zalže, že proto mluví tak „špatně“ česky a nosí podivný oděv, protože ho jako dítě unesli komedianti do světa a on se teprve nyní vrací z ciziny, ale dříve vyzvídá na panu domácím, zda je také hotov přijímat podobojí. Pan Brouček je zmaten, tyto otázky mu byly vzdálenější než cokoliv jiného.

„Hus, který nám kázal pravé slovo boží, který chtěl očistiti církev od všelikých bludův i mrzkých nálezkův lidských a ji navrátiti k apoštolské ryzosti prvotní, Hus, který káral pýchu, lakomství a nemravnost zlých kněží, až zuřivou jejich mstivostí křivě jest odsouzen a smrtí ohavnou usmrcen na věčnou potupu země naší a jména českého – Hus že jest kacíř, pravíš, rouhači nešlechetný?“ ... Pan Brouček si myslel v duchu: „Jaktěživ jsi se o náboženské věci hrubě nestaral a teď přicházíš do takové bryndy! Státi se husitou, děkuju pěkně. Takovým husitou, o jakých jednou žertovně mluvil pan doktor Rieger na radnici, - takovým husitou, který pronásleduje biskupy dobře pečené a šťavnatým zelím obložené, takovým jsem také z plného srdce, alespoň až do sv. Martina. ...“ Janek od něj chce ale slyšet jasné slovo: „A chceš také přijímati pod obojí způsobou? Chceš přijímati tělo a krev Pána našeho pod způsobou chleba a vína, jak to Kristus o poslední večeři ustanovil a jak také apoštolé i první křesťané činili?“

Pan Brouček chtě nechtě přisvědčil a stal s tedy hostem v Jankově domě. Byl uveden do místnosti pro hosty: Na konci pavlače odšoupl Domšík dřevěnou závoru hrubých, žlutou hlinkou natřených dveří („Pěkný vchod do hostinského pokoje!“ pomyslil si Brouček) a pobídl hosta do „komořice“, malé, nehrubě světlé klenuté místnosti, také jen cihlami dlážděné, s dřevěným táflováním po dolejší části stěn a s rozličným divným harampádím. ...

„Ale po vyspání musíš se převléci,“ dodal. „Ve svém potvorném šatě bys nemohl vyjíti mezi lidi. Zdědil jsem jeden oděv, který se bude asi hoditi na tvou postavu. Jest sice bezmála čtyřicet roků stár -“ „Čtyřicet roků,“ žasl host. „Ten musí přece vypadat, že by ho už ani žid nechtěl zadarmo.“ „Jest cele dobrý, skorem jako nový.“ „Jistě žertuješ? Toť by vaše sukna musila být železná a vaši krejčí by pomírali hladem.“ „Ó, naši krejčíři jsou dobře živi. Čtyřicet roků není přece mnoho. A ten oděv dlouhý čas ležel jen v truhle. Náleží k němu kukla, plášť, kabátec a nohavice. A sukni nějakou pro tebe také vyhledám-“

Pan Brouček se velice škaredil, že by měl nosit sukni jako ženská, ale nakonec se podvolil. Však Domšík mu také moudře řekl: „Každý rád cizí způsob haní a svůj chválí. Sobě ježek kadeřav, praví staré přísloví.“

Autor záhy upustil od rekonstrukce staročeštiny, patrně, aby ho kniha nestála více námahy, než by bylo nutno. Pan Brouček se nadále konfrontuje s odlišným způsobem mluvy, oblékání, stylu života, názorů i s jinými možnostmi doby.

„Propána, příteli, co děláš? Vždyť si mohu v tom průvanu ulovit notnou rýmu.“ „V průvanu? Co je to“ „Můj bože – neví, co je průvan! Vždyť přece cítíš, jak to táhne.“ „Co táhne?“ „Prosím tě, netrop si ze mne šašky! Co táhne? Vzduch táhne. A fouká dnes tak čiperně, že by nebylo divu, kdybych si něco chytil.“ „Nastojte, povětří se bojíš?!“ žasl a smál se Domšík. ...

„Rád bych se umyl.“ „Hned ti pošlu medenici s vodou; ručník visí v komořici na obrtlíku. Chceš-li, pošlu také hřeben nebo chvoštiště -“ ...

„Nastojte, jaké divné věci máš tuto!“ zvolal a začal je prohlížeti. Tobolku minul, klíč jen zběžně prohlédl, ale nožík ohledával bedlivě, až postřehl a zotvíral želízka ve střence složená. „Ajhle, jaká divná a vtipná práce!“ obdivova se. „Tři nožíčky v jediné násadce, do které mohou býti uschovány. A kterak to všechno jest útlé a sličné! Vidím, že jsou cizí nožíři umělejší našich: ti nerobí takových mistrných kousků.“

Služebná Kedruta zastihne pana Broučka, jak kouří doutník, a poděšena nezvyklým úkazem, myslí si, že vidí ďábla a s hrůzou jde žalovat panu Jankovi, který přišel do komořice věc vyšetřit. Nejvíce se diví tomu, jak fungují sirky.

„A z čeho pochází ten smrdutý kouř?“ vyzvídal Staročech dále. „Zdali z těch dřívek?“ „I toto! Tuhle z doutníku.“ „A proč pálíš takové šeredné koření?“ Pan Brouček poznal, že staří Čechové ani o tabáku nevědí a že by jim těžko vysvětlil, proč kouří, zvláště takovou sortu. Vždyť někdy sám nepochopoval, proč tak vlastně činí. Raději tedy mlčel. „Divím se, jak můžeš strkati do úst ohavnost takovou! Dým tento vpravdě peklem zapáchá, že mi v něm již nevolno -“

Když se Brouček trochu prospal, byl pozván do světnice na brzký oběd. Seznámil se s Domšíkovou ženou Mandalenou a dcerou Kunhutou, zvanou Kunka. Ta se mu velmi líbila.

...na polici leskly se cínové mísy a rozmanité číše; z malé zavírací almárky ve zdi, kteráž byla právě otevřena, vyhlédalo několik starožitných knih v tlustých kožených deskách a s kováním. ... světnice byla nepravidelná, plna koutů a výklenků ... okna, umístěná ve hlubokých, po dvou stranách sedátky opatřených výklencích, nebyla zasklena tabulemi, nýbrž množstvím různobarevných sklených koleček, olovem spojených, jaké nyní vídáme leda v kostelích ... mohutná kamna, sice bez glazury, ale rozličnými barevnými hlinkami vypestřená, vypadala skoro jako malý hrad, jsouce na vrcholu korunována ozdobným cimbuřím. ... „u nás však i v sousedních zemích nespatřil jsi donedávna v oknech domů ničeho kromě blan a mázder, pergamenu, plátna nebo rohoviny a dosud shledáš oken z drahých sklených koleček jen pořídku.“

Pan domácí počínal uvažovat, jaké by to bylo, kdyby tu musel zůstat, a tu ho napadala myšlenka, že by si snad i vzal za ženu tichou, skromnou a pracovitou Kunku, která se mu tak líbila. Samotného ho takové úvahy zaskočily:

...vedle představy mučednického křesla v parádním pokoji, před šálkem čaje s piškotem, v kole zábavných starých tet s falešnými kadeřemi a břitkými jazyky, věčného líbání ruky matince a klanění se na všechny strany, ustavičného prošení a děkování s povinným blaženým úsměvem, úslužného nošení všelijakých pokrývek a psíků, nutného rozjaření při nudných společenských hrách a líčeného vytržení při falešné hře na pianě, škrcení se v elegantní černi a nevyspání o plesích, útrat a sterého nepohodlí na krásných, nezapomenutelných výletech – že vedle představy celého toho předpeklí ženitby odstrašila jej od přístavu manželského hlavně obava před blouznivým vlnobitím citů, kterýmž nutno k cíli se proplaviti ... „Starý je sice hodně potrhlý a ta historie s jejím dědečkem také se mi pranic nelíbí – ale ona za ně nemůže. A je to děvče jako lusk, hezké, zdravé, milé, umí vařit a hledí si domácnosti; není jako ty naše fifleny, které umějí jen břinkat na piano...“

„V cizině jsi zajisté uvykl jídati z taléře,“ soudil Domšík. „U nás dosud mnozí jídají z okřínů (dřevěné korýtko) a za dřívějších dob masité pokrmy kladli prostě i na pečené placky.“ ...

...zraky jeho hledaly opět Domšíkovu dceru, na kterou byl pro vážné záležitosti svého žaludku a hrdla pozapomněl. Přinášela právě velikou nádobu s lososinou, a stavíc ji na stůl, přívětivě ho pobídla: „Beř sobě, milý hosti, a chceš-li šalše, tuto miska šalešná.“ „Šalše? Copak je to dobrého?“ ptal se host. „Říkáme také omáčka.“

Pan Brouček se dále diví, jaktože v Praze není zvykem, aby vyšší a vzdělaná společnost hovořila německy. Považuje to za slušné vychování, zatímco jeho hostitelé za představu nejtrestuhodnějšího ústupku úhlavnímu nepříteli.

„...Paničky a slečinky na ulicích skoro ani jinak nemluví než německy. Vždyť každá chce ukázat své vyšší vzdělání a každý moudrý český otec posílá své dcery do německých škol, ústavů, klášterů, ne-li doma, alespoň za hranice. Pravda, že němčina po nějaký čas ustupovala, ale nyní němčí se zase o překot nejen v Praze, nýbrž i na venkově.“ Ale Janek od Zvonu má jiný názor: „...Lidu selského cizota se nedotkla a pravda není, že by kdy v českých vesnicích německý hovor byl se ozýval; také zemané a rytíři, lepší v tom panstva vyššího, zůstávali vždy Čechy věrnými a někteří, jako šlechetný rytíř Štítný, i knihy jazykem českým skládali, lásku k němu budíce a proti cizotě hlasů svých pozdvihujíce; i v městech vzmáhali se Čechové víc a více proti cizozemcům, kteří počtem vždy slabší, toliko svým bohatstvím, svými výsadami, zpupným násilím a přízní královskou svoji moc nepřirozenou zachovati sobě načas dovedli ... Což by zaplesali naši nepřátelé, kdybychom sami jejich řeč dítkám svým vnucovali, kterouž oni násilím a lstí v Čechách panující učiniti marně se snažili. Tuť bychom sami zhoubcům svým proti sobě pomáhali; neboť kdyby zase moci nad námi dosáhli, mnohem snáze by lidi nestatečné a pošetilé mezi námi, německy již umějící, cele k sobě přichýlili a v bídné odřezance převrátili.“

Po jídle vyráží Janek od Zvonu s panem Broučkem do města, pomoci ostatnímu lidu bránit město proti vojsku křižáckému. Hostu se nijak nechce, není mu nic do hloupých povstalců, kteří se chtějí bránit královskému vycvičenému vojsku v očividné menšině a vyzbrojeni navíc jen podomácku. Sudlice, kterou obdržel, byla také pro něj příliš těžká a stával se s ní nemotorný, až babce na tržišti porazil hromádku jablek. „Ha, darmopichu šeredný, kterakže se oháníš svým oštípem! Nemáš-li očí, trpasleku břichatý, či neumíš-li nésti sudlici, protivo protivná! Dočkám se toho, že na šibenici visneš, larvo lotrovská! Bééé! Bééé!“ ... Náš hrdina si pomyslil, že pražské hokyně za pět století mnoho se nezměnily, a litoval jen znovu: „Ďas mi napískal, abych si vybral to bidlo!“ Neměl nejmenší chuti položit za kališníky život či jen se vydávat v jakékoliv nebezpečí. Zatím jen předstíral, že je s ostatními. Procházejí tedy různými ulicemi města.

Kolem ta směs domů různé velikosti, s klenutými předsíněmi, s arkýři, pavlačemi, daleko vystrčenými střechami, byla pokryta všelijakou divnou prací kamenickou nebo řezbářskou. ... Vedle toho domu podivil se host pevné, železem pobité brance, kterou byla úzká, na sever jdoucí ulička uzavřena. Průvodce ho poučil, že je to jedna z šesti forten židovských, jimiž okrsek židů ze všech stran jest chráněn. Z dalších slov Domšíkových poznal pan Brouček, že tehda Židovské Město zaujímalo mnohem skrovnější prostor než nyní a že se v té době ještě stálo zužovalo, poněvadž židé mimo svoji čtvrť usazovati se nesměli, ale naopak domy židovské leckdy do rukou křesťanských se dostávaly.

... vež sv. Víta věru těžko bylo poznati; bylať vyšší než nyní a neměla vrcholek baňatý, nýbrž vysokou, špičatou střechu šindelovou. ... Pan Brouček poznal, že tedy Prašná věž tehdáž nebyla ještě vystavena, a rychle prošel branou, jsa zvědav, jak asi vypadala za husitských dob nejelegantnější promenáda pražská, pyšné Příkopy. ... Toliko na protější, novoměstské straně stála proti hradbám staroměstským dlouhá řada domů, dosti výstavných, avšak svou středověkou rozmanitostí nynějším střízlivým budovám příkopským zcela nepodobných. Před nimi tekla po celé délce nynějšího korza pražského strouha špinavé vody.

Domšík seznamoval pana Broučka s vojenskou situací. Na Letné má tábor část Zikmundova vojska, které je vybaveno množstvím zbraní, jako jsou děla, tarasnice, srubnice, houfnice a jiná těžká střelba prachem. Po cestě za Prahu se ještě stavili v krčmě, kde se pan Brouček seznámil s několika dalšími přáteli Jankovými, kteří jej k jeho velké nelibosti oslovovali Macku. Všichni dychtili položit životy za svou víru, čest a obranu Prahy a české země. Pan Brouček zde okusil medovinu, která mu velmi zachutnala. Poté byl nucen společně s ostatním davem vytrhnout proti křižákům. Zbaběle se schoval za nejbližší dům při přívalu vystřelených šípů a později v poli, když zakopl na útěku o svou sudlici, dělal, že je mrtev, aby ho už nikdo neohrožoval. Tak ho našli táborité, kteří se domnívali, že byl sražen v hrdinném boji a vzali ho mezi sebe. Mezi tábory se však necítil příliš dobře a nostalgicky vzpomínal na pohostinství Janka od Zvonu. Táboři jedli prostě, pili jen vodu, nutili ho hned po příchodu nádeničit – podávat kameny na stavbu obranného valu, neustále se modlili a hovořili o věcech náboženských. Zrovna s nevolí musel pan Brouček vyposlechnout zpověď starého kněze Stacha:

„Blahořečím Pánu, že dopřál mým starým očím uviděti dobu spásy. Trávil jsem život v lopotě a ponížení; viděl jsem, kterak pán utiskuje poddaného, bohatý chudého, jak bratr bratra vydírá bez milosti, jenom po vlastním zisku a pohodlí se sháněje, po hříšných rozmařilostech světa; viděl jsem, jak i kněží, v ústech majíce lásku k Bohu a bližnímu, srdcem lnou k bídným rozkoším pozemským a milují toliko sami sebe, bažíce po moci a bohatství, hýříce a svatokupčíce. ... A tam na hrádku Kozím spatřily tyto mé oči mistra Bohem poslaného, uši mé slyšely z čistých jeho rtů slova věčné pravdy...A když zvěst o mučednické smrti jeho dolétla ke mně, tu zatřásl jsem pěstí, zaskřípal zuby, okoval svůj cep a navždy opustil chatrč i role svá. Jediná mi zbyla touha: dáti život svůj za pravdu boží. ... Však nyní praví mi vnitřní hlas, že uzřím boj ze všech nejstrašnější a že v něm konečně najdu slavnou smrt za kalich a zákon Páně!“ „Kdypak budeme večeřet?“ poněkud nevhod ozval se bratr Matěj.

Když se dalšího dne schýlilo k památné bitvě na Vítkově, uprchl pan Brouček zbaběle od táborů zpět do Prahy, kde se v Jankově domě převlékl zpět do svých šatů a chtěl se vydat k tajné chodbě, aby se jí opačným směrem dostal zpět do své doby. Po cestě ho však našli – už po vítězné bitvě – pražané, a jeho divný vzhled, špatná čeština a nesouvislá výpověď o tom, kdo vlastně je, je utvrdili v tom, že je to buď německý vyzvědač, nebo nestoudný lhář a zbabělec, bojící se jen o vlastní pohodlí a lhostejný k jejich velkému boji, a vydali ho Žižkovi na soud. Pan Brouček, vida, že mu hrozí smrt, konečně vykoktal pravdu – že je vlastně jejich potomek, Pražan z 19. století. Na to odpověděl Žižka: „Ha, babský strach pomátl tvůj rozum. Šílená jest myšlenka, že by člověk dalekých příštích věků přišel mezi dávné předky své, a kdyby se i mohl státi neslýchaný ten div, - toho bohdá nikdy nebude, abychom takové měli potomky!“ Dav se rozhodl upálit pana Broučka v sudu, už byla zapálena hranice a on v sudu zatlučen, když vtom uslyšel známý hlas, podíval se nahoru a najednou byl ve vlhkém sudu na dvorku hospody pana Würfla, který jej tam našel následujícího rána po jejich minulém pití.

Historické a místopisné podrobnosti života v 15. století a podoby pražských ulic čerpal autor patrně z dobových spisů Dějepis Prahy a Základy starého místopisu pražského (Tomek).