Čtvrtý román amerického romanopisce Johna Irvinga - jeho první úspěšně vydávaná kniha, první vydání v roce 2003.
Román líčí životní cestu spistovatele T. S. Garpa, jenž přišel na svět za svérázných okolností - jeho matka, Jenny Fieldsová, pocházející ze zámožné rodiny, si přála mít dítě, avšak fyzický kontakt s muži jí byl odjakživa cizí a po manželství či partnerství netoužila. Garpa splodila se zraněným vojákem, který si akt téměř neuvědomoval a který brzy poté zemřel. Jenny je postavou symbolizující vzpouru proti konvencím - přes odpor rodiny a její následné zavržení se rozhodne nevyužít možnosti pohodlného života, nevdá se za bohatého muže, jak se od ní čeká, a dokonce se rozhodne studovat a stát se zdravotní sestrou, pro což její rodiče nemají pochopení. Způsob početí Garpa je však natolik kontroverzní, že se Jenny rozhodne o něm pomlčet - okolí tvrdí pouze to, že otcem je válečný hrdina.
Jenny působí jako ošetřovatelka na chlapecké střední škole ve Steeringu, kde také vychovává Garpa. Ten je tvrdošíjný po matce, k ostatnímu kolektivu příliš nezapadá, uzavírá se do světa vlastní fantazie a následně se rozhodne stát se spisovatelem, k čemuž má dobré předpoklady. S matkou po absolvování školy odjíždí do Vídně, aby načerpal životní zkušenosti nutné pro spisovatelskou dráhu. To se mu skutečně povede - dostane se do prostředí prositutek a získává vhled do jejich poněkud smutného životního stylu. Jenny tuto profesi spojuje pouze s chtíčem - obecnou vlastností, kterou podle ní "trpí" všichni muži. Sexuální pud sama nikdy necítila a proto jej považuje za něco zvrhlého, nepřirozeného. To se také promítá do jejího autobiografického románu Sexuálně podezřelá, jenž napsala ve Vídni a nechala si vydat v USA u Johna Wolfa, kterého si vybrala podle stručného jména (připadalo jí seriózní). Kniha vzbudila skandál a stala se impulsem pro vznik ženského feministického hnutí, jež Jenny medializovalo. Ta se následkem nevyžádané popularity nakonec rozhodla zasvětit svůj život pomoci ženám s traumatickými sexuálními či partnerskými zážitky.
Garpův život se odehrává zdánlivě poklidně. Ožení se s Helenou, kterou zná z mládí. Ta se stává profesorkou anglické literatury na univerzitě. Mají spolu dva syny. Jejich život se dramaticky změní v okamžiku, kdy částečně zaviněním obou rodičů přijde mladší, pětiletý Walt o život, a starší Duncan si při nehodě v autě vypíchne oko. Helenin milenec, se kterým zrovna ukončuje poměr, přijde za bizarních okolností o penis.
Po smrti syna nastává těžké období, v němž je nutné se vyrovnat se ztrátou dítě, odpustit si a nalézt novou sílu a motivaci k životu. Garp dlouho není schopen nic napsat. Jeho pudy přepečlivého ochranitele rodiny jej zklamaly - syna ochránit nedokázal. Všechnu bolest, existenciální krizi a stále se vracející téma smrti promítnul Garp do románu Svět podle Bensenhavera, jež tematicky narážela na znásilnění, hnus, strach o dítě, vraždu či lidský primitivismus, a jež mu díky své kontroverzi vynesla slávu a finanční zajištění. O podbízivou, avšak v konečném důsledku efektivní reklamu se zasloužil John Wolf, nyní již takřka rodinný vydavatel.
Garpova kniha mu vynesla uznání matky - téma znásilnění a jeho pomsta se jí zamlouvalo. S Helenou splodil malou Jenny - dítě, jež mělo zachránit jejich vztah.
V závěru knihy umírá Jenny - je zastřelena násilnickým mužem, jehož žena se díky Jennině nepřímému vlivu snaží bojovat o svou důstojnost. Garp umírá v 33 letech jako oběť vraždy dávné známé ze Steeringu, jež ho v souvislosti se svou psychickou nestabilitou obviňuje ze smrti své sestry, se kterou měl před lety v pubertě sexuální styk.
Román obsahuje pochopitelně množství epizodních okolností, zásadním tématem jsou však výše popsané - snaha ochránit bližní a její selhání, strach, reprezentovaný v knize jako "Spodní výr" (vzniklý díky nedorozumění, kdy si Walt myslel, že "spodní vír" je živočich pod vodou), smrt a vyrovnávání se s ní, sexuální vztahy zdravé i kontroverzní (nevěra, prostituce).
"Garp," řekla Jenny. Chopila se jeho erekce a obkročmo na něho usedla.
"Á," vyjekl blaženě. Už mu chybělo i r. K vyjádření radosti i smutku mu zbyla jediná samohláska. "Á," opakoval, když ho Jenny pojala do sebe a zůstala na něm sedět celou vahou.
"Garp?" zašeptala. "Dobrý? Je to fajn, Garp?"
"Fajn," přisvědčil zřetelně. Avšak to bylo jediné slovo, jež jeho poničená paměť vydala ve vší jasnosti právě v okamžiku, kdy v Jenny dospěl vyvrcholení.
[...]
Víckrát to s ním nedělala. Nebyl důvod. Nenacházela v tom žádné zalíbení. Čas od času mu pomáhala ručně, a když se dožadoval křikem prsu, podala mu jej, ale za několik týdnů již žádné erekce neměl. Když mu z rukou sundali obvazy, zjistili, že i proces hojení se ubírá opačným směrem, a znovu ho zafačovali. O kojení přestal mít zájem. Jenny měla dojem, že jeho sny se musí podobat snům, jaké by mohla mít ryba. Jenny věděla, že Garp je zpátky v mateřském lůně; zaujal znovu embryonální pozici, stočen uprostřed lůžka. Nevydával žádné zvuky.
[...]
"Samozřejmě, že jsem něco cítila, když zemřel," napsala Jenny Fieldsová ve své slavné autobiografii. "Ale to nejlepší z něho bylo ve mně. Bylo to pro nás oba to nejvhodnější, jediný způsob, jak on mohl žít dál, a jediný způsob, jakým jsem já chtěla počít dítě. Skutečnost, že ostatní svět to pokládá za nemorální akt, mi jen dokazuje, že ostatní svět nerespektuje práva jednotlivce."
[...]
Když byl Walt dost starý, aby se mohl odvážit k vodě, varoval ho Duncan - stejně jako Duncana varovala po léta Helena a Garp: "Pozor na víry." Walt s uctivou bázní poodstoupil. A tři letní sezóny Walta varovali před spodním tahem a spodními víry. Duncan si všechny ty věty vybavil.
"Víry jsou dnes nebezpečný."
"Koukej, jakej je tady dneska strašnej vír."
""Víry jsou dnes zdárný!" Slovo zrádný bylo v New Hampshiru slovo s obrovským významem, a to nejen ve vztahu k spodnímu tahu a vírům.
A Walt po leta dával pozor. Hned od začátku, když se zeptal, co by mu to mohlo udělat, mu řekli, že by ho takový vír mohl vtáhnout do moře. Vír by ho mohl vcucnout a utopit a odnést pryč.
Bylo to Waltova čtvrtého léta v Dog's Head Harbor. Duncan se dobře pamatoval, a jednou Garp s Helenou i Duncanem pozorovali Walta, jak upřeně sleduje moře. Stál po kotníky ve vodě zpěněné příbojem, hleděl do vln a po předlouhou dobu neudělal ani krok. Rodina sešla ke břehu za ním, aby si s ním promluvila.
"Co to děláš, Walte?" zeptala se ho Helena.
"Co to hledáš, ty pitomče?" zeptal se ho Duncan.
"Zkouším, kdybych zahlídl toho spodního výra," odpověděl Walt.
"Cože?" zeptal se Garp.
"Spodního výra," odpověděl Walt. "Rád bych ho viděl. Jak je velkej?"
A Garp s Helenou i Duncanem jenom zatajili dech; uvědomili si, že po všechna ta léta se Wlat hrozil nějakého obrovitého výra na způsob nějaké chlupaté ropuchy číhající u břehu, aby ho vcucla a stáhla do moře. Příšerného Spodního výra.
Garp se pokoušel představit si ho s Waltem. Vynoří se vůbec někdy? Plave? Anebo je pořád dole, slizký a nafouklý a věčně číhající na kotníky, které by popadl drsným jazykem? Potměšilý Spodní výr.
Mezi Helenou a Garpem se stal Spodní výr klíčovým výrazem pro strach.
[...]
Ve světě podle Garpa mohl být jeden večer radostný a druhý mohla naplňovat nálada přímo vražedná.
Později poznamenávaly (dokonce i Roberta), jak bylo dobře, že se Garp ještě dožil prvního vydání Penziónu Grillparzer s ilustracemi od Duncana Garpa, které vyšlo včas před Vánocemi - ještě než Garp spatřil Spodního výra.
Jenny Fieldsová: "Jenom smrt sdílejí muži i ženy stejně."