Ptákovina
Divadelní hra z roku 1969, kdy se dočkala několika repríz v několika divadlech, byla záhy zakázána a knižně vydána až v roce 2015. Během Kunderova pobytu v zahraničí se k ní autor nemohl vrátit, neboť celá komedie je založena na všeobecné znalosti symboliky kosočtverce, která je typická ryze pro české prostředí a tudíž nepřenosná.
Mikrosvět základní školy v této hře zastupuje podobu celé společnosti poznamenané komunistickou diktaturou. Přísný a despotický ředitel, ač v jádru bodrý a veselý člověk, nesmí nikdy svým zaměstnancům ukázat svou lidskou tvář a nadhled, neboť jeho pozice ve vedení by byla ohrožena. Lpění na přísných pravidlech, nesmyslných odpoledních nástupech, šacování a fyzických trestech musí působit věrohodně a smrtelně vážně a učitelé je dokonce masochisticky vyžadují, neboť jim takto připadá, že se jim dostává životních jistot.
Jednou po vyučování, domněle nikým neviděn, ředitel na tabuli namaluje kosočtverec. Následujícího dne malůvka vzbudí velký poprask a pohoršení. Znak se nesmí smazat, neboť je předmětem doličným a jen dokud tam je, lze dopadnout pachatele. Z každé strany obrazce jsou tedy postaveni dva starší studenti, aby jej strážili. Následujícího odpoledne má ředitel opět pochybnosti sám o sobě a své lepší tváři, zda už ji neupozadil natolik, aby přestala úplně existovat. Před kosočtverec dopíše "ředitel" a rovnítku. Kolegyně Eva ho však vidí a osloví ho. Dá mu najevo své sympatie a v jeho tajném životě jej začne podporovat. Stanou se milenci.
Na veřejnosti je ale ředitel pro přísné dopadení viníka. Ustaví z několika učitelů vyšetřovací komisi. Do věci se vloží také Předseda, posedlý představou, že mu jeho snoubenka zahýbá a že vůbec celé ženské plémě je podlé a nevěrné. Předseda pohrozí komisi krutým trestem, pokud viníka nenaleznou. Komise ve strachu uplatí jednoho žáka, aby se přiznal. Ten tak učiní, ale to ředitel nemůže snést, aby za něj někdo převzal vinu, neboť Předseda vymyslel trest uřezání uší. Jelikož se mu však nepodaří žáka zlomit, aby přiznání odvolal, a na druhou stranu se přeci jen nechce doznat sám, je žák nakonec potrestán.
Předseda osobně vyplácí Evu, třídní učitelku onoho žáka, rukou na holý zadek - osobně prý proto, aby se trestu přidalo na vážnosti, ve skutečnosti chce pouze ukojit své choutky. Eva přísahá pomstu.
Předseda nechává svou Růženu sledovat zpravodaji. Nemůže ji ale nachytat. Domluví se s ředitelem, že ten Růženu pro předsedu zkusí svést a vyzkouší tak její věrnost. Předseda je nadšen, ředitel má však potměšilé úmysly. Růženu svede, ačkoliv se mu hnusí (chvíle velmi podobná závěru Kunderova Žertu), ale předsedovi sdělí, že Růžena odolala a dala mu facku. Předseda uklidněn se s Růženou tedy ožení. Celou tuto pomstu předsedovi schvaluje i Eva, která v tom spatřuje i svou osobní pomstu za výprask. Růžena však ředitele vydírá, že o jeho svodu poví předsedovi, když se s ní nebude pravidelně sexuálně stýkat. Jelikož ví, že ředitele nepřitahuje, snaží se tento dojem ještě umocnit tím, že se s ním bude zásadně stýkat nevykoupaná a nenamalovaná, aby umocnila svou rozkoš z ředitelova hnusu.
Tato hra je o pravdě a o tom, že člověk vlastně ani pravdu nepotřebuje, ba ji dokonce ani nechce. Jediné, co chce, je jistota. I kdyby měl žít celý život ve lži. Pravdu snese, pokud se shoduje s jeho představami o světě a odpovídá jeho názoru.
