Anton Myrer
Americký realistický román z roku 1978. Má částečně autobiografické rysy a líčí generaci mládeže, která se ocitá na prahu dospělosti ve 40. letech 20. století, tedy v době, kdy světem otřásá válka. Pět kamarádů ze Spojených států se v průběhu let a desetiletí proměňuje z bestarostných studentů, kteří chodí rádi tancovat na hudbu bigbandů a Bennyho Goodmana, v muže středního věku a všedních starostí, muže, kteří osobně nebo zprostředkovaně prožili druhou světovou válku. Kniha je svědectvím vyzrávání člověka, proměny časů, ale i svědectvím zvířeckosti války, již jeden z kamarádů reflektuje ve svých dopisech. Leitmotivem propojujícím celý román je kabriolet s přezdívkou Císařovna, který byl jakýmsi společným majetkem těchto mladíků - pozůstalostí toho nejbohatšího z nich, který však jako první zemřel ve válce. Nový a nablýskaný kabriolet je symbolem mladického bohémství a bezstarostnosti. V průběhu let ztrácí na kráse, ale pořád zůstává hmatatelnou vzpomínkou na časy, které se už nevrátí.
,,Holčičko moje malá, ty se musíš dovědět, co je pravda a co ne. Všichni se o to musíme snažit. Maminka má možná pravdu, tenhle příběh se ve skutečnosti nikdy nestal. Ale o to nejde - jde o tu krutost. Krutost tady, na našem světě, existuje." Díval jsem se jí přímo do očí. ,,A je potřeba ji vidět takovou, jaká je. Ne si předstírat, že neexistuje, nebo se jí bát anebo se nechat ošálit někým, kdo se tváří na oko příjemně a přitom se chová krutě."
,,Ale proč, tatínku?" Konečně se jí oči naplnily slzami a mně se udělalo líp. ,,Proč to udělala?"
,,Já nevím, Peg. Možná že jí to dělá potěšení, když může být krutá a ubližovat druhým. Jsou takoví lidé. Možná že jsme se jí nelíbili - třeba jsme jí připomněli něco, co nenávidí a čeho se bojí. Vážně nevím... Vzpomínáš si na ty šašky, co jsme je viděli v Paříži v cirkuse? Jak jeden pořád stavěl legračním způsobem ten domeček z kostek a ten druhý vždycky jen přišel a všechno mu to rozbil? Takhle to chodí. Takoví lidé byli v jejím vyprávění, takoví byli ani ne tak dávno přímo tady, ve Francii, v Německu - takoví existují všude a pořád. I u nás doma. Každý z nás to má v sobě, holčičko - ty, já, všichni."
Rozpršelo se, bouřkové mraky visely nízko nad hlavou, kupily se nad věžemi zámku. Řeka v dálce ležela jako zašlý železný prut.
,,A někdy se tomu musíme vzepřít, musíme to zarazit, když už je toho moc. Ale vůbec nejdůležitější je přiznat si, že lidi říkají a dělají kruté věci, a ne si něco nalhávat. Přiznat si to, i když nás to bolí a někdy hodně dlouho. Musíme se umět podívat pravdě do očí. Víš to, malá?"
[...]
Skutečný humor vždycky v sobě nese stopu smutku. Peg se prohýbala smíchy, ale široce otevřené oči měla vážné. Ta už na tuhle pravdu přišla; což znamená, že její generace bude úplně jiná než moje - možná, že to je jen dobře.
[...]
Všechno je jinak. Vždycky jsem si myslel, že válka je - vlastně nevím co, ale něco definovatelného. Dokud jsem byl v Cambridgi a četl jsem si v učebnicích, měla pro mě válka přesně vymezené kategorie: násilí a zabíjení, momenty úzkosti a strachu - až potud to souhlasilo, ale tyhle kategorie měly být úhledně pospojované úsilím něco začít, něčeho dosáhnout a pak to zakončit. Ve skutečnosti to takhle nevypadá. Tady nikdy nic neskončilo. Jeden den byl horší než druhý - tu selský statek bez střechy, tam bezhlavá madona s dítětem vražená pod kamenný žlab, rozčísnutá cedule s nápisem VITA PIU SANA, skřípající v mrazivém větru (jak se teď dovíme, co dělat pro život zdravější), drátěné zátarasy trhají rukavice, mundúr, všechno na světě a rozdírají ruce, vojáci padají jako mouchy, moří je rány a nemoce, mizí navždy a na jejich místech se objevují nové tváře, vyděšené a nejisté, a my je nenávidíme, protože se bojíme jejich strachu, jejich nezkušenosti ohrožující i nás a s reptáním je učíme to málo, co jsme se už sami naučili.
[...]
Říkala to tak? Nebo aspoň něco podobného? Kdo ví, ale stejně jsem odpověděl: ,,To je pravda, jenže státní zřízení rozhoduje o našich individuálních osudech - tomu se nedá vyhnout."
Její oči mi namítly: ,,Jistě, ale člověk má někdy možnost volby. Může se na úřady vykašlat. Ty například kdybys chtěl, mohl bys teď, třeba v tomhle okamžiku, dezertovat z armády."
,,Jenže by mě chytli a odsoudili, nejspíš k trestu smrti."
,,To je možné. Dokonce pravděpodobné. Ale udělat bys to mohl. Tu možnost volby máš. Žere tě hrabivost vašich vlastních lidí i zabedněnost vašich vlastních důstojníků - slyšela jsem, jak o nich mluvíš. A přitom z armády nezběhneš. Dokonce tě možná nikdy ani nenapadlo, že bys mohl dezertovat."
,,To mě nenapadlo, protože já víceméně věřím v to, zač bojujeme."
,,Každý v to věří - více či méně."
,,To není pravda, naše důvody jsou správné - rozhodně lepší než pohnutky nacistů. Bůhví, jak to vlastně všechno je, ale naše věc je spravedlivější než většina ostatních. My jistě taky děláme svinstva, a to je špatný, to se nedá oddiskutovat - ale v konečné instanci je to pro větší dobro, chápeš?"
,,Co to je to vaše větší dobro? Jestliže každý systém bez výjimky je ochoten obětovat životy vlastních občanů k dosažení svých cílů a jestliže každý systém nakonec padne, což je naprosto jisté, jak může existovat nějaké větší dobro než radost, kterou přináší upřímné spojení muže a ženy, osobní hrdost na dobře udělanou práci a snění...?"
Zmlkla a já taky.
[...]
Měla pravdu, tahle nehezká mlčenlivá dívka s vlasy v barvě hlíny. Všude kolem zuří válka, přímo kolem nás na skalnatých svazích za zatáčkou na silnici nad Minturnem, v blátě a vichru mezi trnitým křovím, které rozdírá ruce i obličej. Já se tam pozítří vrátím, ale pravdu má ona: podstatou všeho jsou jen tyhle chvíle, ty ostrůvky zabydlené naprostou upřímností - ty osobní triumfy splynutí těla s tělem, srdce se srdcem...
[...]
Pořád listuju jak idiot v kreslených seriálech nebo poslouchám ve sluchátkách seriál pro vojáky, jako bych z těch plků mohl dešifrovat bůhvíjak světobornou pravdu... Zažils to taky? Ten všepohlcující příval marnosti a zoufalství, jako by nezáleželo na tom, co člověk dělá? Připadá mi to hodně asiatský. Všichni tomu podléháme - pomalu se z nás ze všech stávají Asiati: tajnůstkářsky a nesmyslně se obíráme věcmi, jako jsou novozélandské mince, rámečky na fotografie, obrázek nějaké holky vytržený z rozdrbaného časopisu nebo dokonce z novin. Nečekaně propadáme návalům vzteku kvůli maličkostem, na které člověk okamžitě zase zapomene, ale nejhorší ze všeho je pocit - když člověk pozoruje nezemsky krásný rozbřesk nebo skupinu létajících ryb, míhajících se před přídí jako hrst stříbrných mincí, nebo přistání za bouře u rozervaných hor, nad nimiž se ženou dešťové mraky jako rozhněvaná božstva - ten pocit, že tohle všechno vlastně nevidíme, protože jsme duchem někde jinde...
[...]
“Adrian je absolutně perfektní - byli jsme první skupina, která se dostala do Paříže, a to už v den jejího osvobození. Byl jsi v Paříži, Georgi?”
“Ne,” odpověděl jsem. “V Paříži jsem nebyl.”
“To je škoda! Tam jsi měl být - bylo to fan-tas-ti-cké! Pařížanky házely květiny na tanky a do džípů, vyskakovaly na auta a objímaly vojáky, vínu všude teklo proudem… a pak ti tam nějaký jednoruký člověk ve francouzském baretu začal zpívat Marseillaisu a místo taktovky zdvihl nad hlavu láhev vína a my se k němu všichni přidali, všichni do jednoho, co nás bylo na náměstí Opery, a lidi se smáli a líbali - zkrátka nový a krásný svět se nám rodil přímo před očima! Že to bylo skvělé, Adriane?”
“Bezuzdné saturnálie, abyste rozuměl, seržante.”
“Dovedu si to představit, pane majore.”
“Doufám, že to někdo natáčel, moc by mě mrzelo, kdyby to nezachytili. Byla to jedinečná davová scéna!”
Stála tam v na míru šité uniformě v barvě střelného prachu, na ramenou výložky První divize, dokonalý obličej oživlý vzrušením. Svěží, vyzývavá a svůdná jako vždycky - jako by nikdy nebylo žádné Salerno, Anzio ani Castelfontana nebo Fréjus a Montélimar, jako by se byl Locatelli nikdy nezmítal v rozbředlém blátě a neskučel bolestí, jako by Tyne nikdy nebrečel s hlavou v dlaních a nebyl k utišení a Dutch neležel pod rozložitým platanem u St. Durance s vyhřezlými střevy - Dutch, který nás všechny držel na nohou, všecko nás naučil, konejšil nás jako malé děti a řval na nás, když jsme to potřebovali, nezmar, který vydržel všechno a za všech okolností, kterému se kulky vyhýbaly, ten přece nemohl být…! Podíval jsem se na ty její ledové oči a v tu chvíli bych jí byl rozmlátil obličej anebo rozpáral břicho bajonetem bez jediné výčitky svědomí.
Místo toho jsem odpověděl: “To si dovedu představit. A jsem moc rád, že jsme dokázali svým - samozřejmě úplně zanedbatelným - přínosem uspořádat pro tebe tohle představení.”
Oči se jí zúžily na tenké čárky a půlměsíčky kolem úst se prohloubily v rýhu, ale v následujícím okamžiku už se zas objevil ten tvrdý triumfální úsměv. “Co chceš, od toho jste tu, ne?”
"Přesně tak. Naše práce je zabíjet skopčáky, jak se dá, aby pak naši hlavouni mohli tanečním krokem přihopkat na scénu a osvobodit chlast a děvky."
"Nevěděla jsem, že jsi tak sprostej, Georgi."
"Válka je sprostá. To taky nevíš?"
Našpulila dokonale vykroužené rty. "Nech toho, Georgi, nemáš zapotřebí hrát si na neurvalého seržanta s drsnou skořápkou, pod níž se skrývá zlaté srdce - rozhodně ne přede mnou. Já jsem ta Kay Maddenová, která tě znala, když jsi byl chudej, ustrašenej kluk odněkud z Balíkova, já vím, co v tobě je, na to jsi zapomněl?"
"Tohle není divadlo, Kay," poprvé za naši rozmluvu jsem se usmál. "A já taky nehraju žádnou roli. Jsem to prostě já, pořád ten kluk z Balíkova ve státě New York."
"Kay," znova naléhal major. "Musíme jít."
"Už jdu, Adriane." Přesto mě ještě chvilku přejížděla zuřivým pohledem. "Tak tedy Georgi - jsem ráda, že jsme se zas potkali. Dávej na sebe pozor."
"S tím si nedělej starosti, Kay."
Otočila se zády a vykročila se svojí suitou ke stanům: přitažlivý střed všeho dění, cíl všech pohledů, z nichž čišela žádostivost, chtíč i obyčejná sentimentální touha. Vyslankyně a reprezentantka toho vulgárního pozlátka, které svým laciným třpytem uchvátilo celý jeden kontinent a všechny jeho skutečné zásluhy a sny zatlačilo do pozadí. Symbol našeho stříbrného plátna! Naše zlatá deska! Pozoroval jsem ji, jak mává pokřikujícím vojákům a rozesílá polibky na všechny strany a propadl jsem takové malomyslnosti, jakou jsem nepoznal za celé to smutné a strastiplné období od posledního rozloučení tehdy večer v Cambridgi...