Poslední sbírka Jana Skácela, vznikla v roce 1988. Sbírku lze charakterizovat dominantními motivy, jako je stáří, blížící se konec, podzim života, a z toho plynoucí meditování nad uplynulým časem, vzpomínání na dávné události či dojmy, melancholické dojetí z prostých přírodních úkazů, ale ve velké míře také strach a úzkost ze smrti, naznačené již úvodním citátem od Blaise Pascala: "Mohu dát za pravdu jen těm, kdo v úzkostech hledají." Nad tuto úzkost se však staví hodnoty pozitivní - smíření, klid, skácelovské ticho, a vše je rámováno kategorií nejvyšší - časem.
Sbírka se skládá ze čtyř částí. Výběr básní, které mne oslovily:
1. část - Zaklínání v předminulém čase: zde jsou zachyceny především vzpomínky.
Pouta
Dětství je to co dávno kdysi
bývalo a dnes ze sna visí
jak provázek a zbytek pout
jež lze i nelze roztrhnout
Třeba nám život jinak káže
kdo moudrý je ten nerozváže
motouzek co nás s dětstvím spíná
a krásná pouta neroztíná
(Interpretace: na dětství čím dál více zapomínáme, ale neměli bychom - je to základ a radost našeho života.)
Líto
Dny z konce září
ostré suché dny
a na oltáři
zlato s jeho tělem
Oslátko za listím
se skrývá o rok déle
jak je to dávno
co neslo spasitele
A vše je ticho
záhy spustí deště
a bude zima
mokrým zajíčkům
střelná smrt vstává
z jamek za hrudami
bývá mi líto
ergo sum
(Interpretace: křesťanské motivy poukazují k tradici, kořenům, motivy ticha a času - o rok déle, dávno - zde vzbuzují efekt zapomnění, jakési věkovité zaprášenosti. Z toho všeho povstává motiv podzimního lovu spojený s čistě lidskou schopností soucitu, lítosti. Tak si subjekt připomíná svou hodnotu, a že je stále ještě člověkem.)
Noční kaluže
První mráz v listopadu Cestou do školy
školáci rozbíjejí holí
na nočních kalužinách led
tenký
až to u srdce bolí
A cosi křehkého se rozbilo
Jednou a navždy Dřív než naposled
(Interpretace: Opět vzpomínka na dětství a dětské hry, zdá se, že dětství spojené s chladným, sychravým počasím se zde objevuje pravidelně.)
Báseň
Bývá nám ticho jako dětem zima
tak dávno není kdy
vymlouváme se na jindy
a dlouho budeme se ještě vymlouvat
Jsme jako potmě vypáraný steh
a co vše nevíme a co jsme neslíbili
Jsme jako vzhůru obrácený déšť
Jsme naruby v té chvíli
kdy pravda podobá se prstu na ústech
(Interpretace: Bilancování, uvědomění si pravdy života, kterou si možná nechceme přiznat nebo se bojíme - pravda podobá se prstu na ústech. Zažíváme pocity vyprázdnění či existenciální nejistoty - potmě vypáraný steh - a stále trváme na svých starých, nyní již dávno překonaných názorech nebo zvycích.)
Kdo potmě pije víno
Celou noc čeká anděla
čeká že přijde sepsat jeho při
věří že anděl uvěří
Andělé zatím
(přišli tři)
váhají venku u dveří
a vymýšlejí práh
(Interpretace: Titulní báseň. Mám při ní představu starého pijana, jenž utápí své smutky o samotě po večerech s lahví vína a snad čeká nějaký zázrak, náhlou vzpruhu či inspiraci pro svůj život - onoho anděla - nebo jen někoho, kdo bude ochoten ho vyslechnout. Snad se někdo takový našel, ale nenachází cestu k tomuto nešťastnému muži - je příliš uzavřen, zatím nepřišli na to, jak se mu přiblížit - proto vymýšlejí práh, jenž by bylo možno překročit. Práh je rozhodně nějaká bariéra, ať už psychická nebo komunikační. Anděl je nadpozemskou bytostí, pojítkem s křesťanstvím, odpuštěním, milosrdenstvím, zázrakem - veskrze pozitivní událostí.)
Bez ptaní
Na konci cesty tážeme se kam
Já ale až přijde těžká chvíle
já se nezeptám
A ne snad z bůhvíjaké pýchy
To snad jenom proto že se ostýchám
(Interpretace: Strach ze smrti, snad ani nechceme vědět, co se pak stane a jaké to bude.)
2. část - Tratidla: umocnění toho negativního z první části: strach, úzkost, smrt, existenciální nejistoty. To vše opět rámováno časem a tichem, Skácelovými tradičními hodnotami.
Návštěvy
Zlé laně přicházejí na náš dvůr
přijdou a postojí a krásné hlavy skloní
Neznámý pach nahání jim hrůzu
chutnají strach jak bílý balvan soli
S tlukoucím srdcem dýchají nám do sna
stahují z nebe horké seno hvězd
A když zas odejdou pak nechávají v prachu
otisky ostrých tvrdých kopýtek
Stáda zlých laní chodí na náš dvůr
čekají celou noc odcházejí k ránu
(Interpretace: Moc se mi líbí oxymorické spojení zlé laně. Vidím zde oxymoron, protože laň bývá tradičně viděna jako symbol mírnosti, dobroty, nevinnosti a neškodnosti. Také v této básni jsou tak dále líčeny pomocí různých motivů - krásné hlavy, cítí strach i hrůzu. A přesto chodí - proč? Samy se bojí, chodí nás tedy strašit? Nebo samy sebe? Kdo jsou ty laně? Sny samotné? Tíživé myšlenky, které na nás v noci doléhají? Ráno si je nepamatujeme, ale otisky jejich tvrdých kopýtek nějak cítíme...)
Ti kteří zakázali sami sebe
Najdou se takoví kterým odnechce se být
už jenom přes klíčovou dírku
a nachytaní na svých vlastních hruškách
ne příliš sladkých
odmítnou spasit se a přeskakovat plot
Neslezou ze stromu spíš zvrátí hlavu nazad
tak rozhodně že navždy uváznou
poněkud blíže k nevlastnímu nebi
A pohled na ně bude skrze větvoví
až kolem těla listí opadá
Přírodopis ztrát se o nich jednou zmíní
prý s jistou lítostí
a jako přísná vzácnost
vzpomínka na vzpomínku bude vložena
do nepaměti světa
A svět je vejce
Čas jako chtivý tchoř už žloutek vyjedl
a vousky polepené bílkem
čárkami dvěma trčí do prostoru
(Interpretace: Mnoho protimluvů znesnadňuje se v textu vyznat. odnechce (hezké slovo!) se být už jenom přes klíčovou dírku - lidé, kteří už nechtějí být v ústraní, nebo nechtějí sledovat svět schováni, potají, nikým neviděni. Jsou nachytáni na svých vlastních hruškách - na svých pošetilých záměrech, názorech? Nicméně nechtějí ustoupit a zařadit se, zůstávají při svém - na stromě, blíže k vlastním iluzím, ke kterým vzhlížejí, avšak které je ne zcela jistě přivedou ke štěstí či spáse - nevlastní nebe? Ke stáru bude jejich pošetilost ještě výraznější - až kolem těla listí opadá, ale lidé na ně právě proto budou vzpomínat, nebo ne zcela vzpomínat, ale nějaký jejich otisk tu zůstane, třebas nevědomý - do nepaměti světa. Svět je vejce vyjedené časem, čas vše pohltí.)
Torzo
Všechno co vynecháno bylo z kamene
co zbylo
co zůstalo jako housle beze strun a zní
Snad pavučina jednou až čas oněmí
snad jenom babí léto
A kdyby všechny Venuše se vrátily
do lomů na mramor
Jak úpěnlivě omývá déšť tvar a jaké násilí
Jako když lidé pošlapali lunu
A na pahýlech nohou chodí krása vstříc
a nezná jinou bolest
(Interpretace: Neurčitost, neúplnost, křehkost, prázdnota - housle bez strun - ale přesto zní, něco zde zůstalo. Venuše zpět v lomech - návrat k přirozenosti, jakési ryzosti - neotesanosti :). Naopak nepřirozená snaha dávat něčemu umělý tvar, formovat člověka - násilí deště snažícího se omývat tvar, pošlapání luny lidmi, deformovaná představa správného a krásného - krása trpí, ale jinou už neznáme.)
Drobné a tiše seřazené zrady
Až pocítíme touhu pohladit ho tiše po tváři
řeknou nám úpěnlivě
že bydlí vysoko a u zvonů
A budou tvrdit
že šibenice nesmí vrhat stín na cizí území
ba ani tenkrát ne
když na ni zavěsili srdce
Budou to ještě opakovat
až déšť
jak tichá provokace
zatkne nás v obci
s nejkrásnějším jménem na světě
V osadě zvané Husle
A budou na tom neochvějně stát
až přivoníme k prstům na ruce
jež rozemnuly smrt jak železného mola
Potom však kýchneme
a vlčí svatby budou za námi
(Interpretace: Nemohu se zbavit dojmu, že v počátku básně, že se jedná o anděla/Ježíše/Boha, jenž je nedostupný - bydlí vysoko. Šibenice jako symbol viny, trestu či snad obětování - nesmí vrhat stín na cizí území - nesmí zasahovat do životů jiných? Nesmíme svým hořem nikoho dalšího obtěžovat nebo se svěřit. Ne snad že nesmíme, ale porozumění není možné, či vykoupení od ostatních... avšak východiskem a úlevou můžou být drobné, každodenní, a přesto zázračné dojmy - déšť, příroda, vůně - to je věčné a nekonečně krásné, to zruší smrt, jež bude rozemnuta. Vlčí svatby - to jsem nepochopila, snad je to nějaké úsloví, ale nic mi to neříká.)
Učitel druhé smrti
Na dlouhé lavici kolem čtyř obílených stěn
seděly děti které zemřely
teprve nedávno
Nyní čekaly na svou druhou smrt
Seděly způsobně a s ručičkama v klíně
docela bez hnutí a tiché natolik
že za otevřeným oknem bylo slyšet řetízky
podzimních kolotočů
Malými zátylky se opíraly o zeď
a čekaly až přijde učitel
čekaly trpělivě
jak za živa už nikdy
Tu ozvaly se kroky na chodbě
učitel vstoupil vešel bez tváře
jako by nebyl práh
a děti pozdravily mlčky
A protože už byly kdysi po smrti
žádné se bázní nechvělo
Věděly všechny
že jedenkrát je málo
Když potom začal vyvolávat podle abecedy
vstávalo jedno za druhým
a s lehkou úklonou
hlavičky sotva ochmýřené
drobnými krůčky opouštělo třídu
Malincí byli Samí prvňáčci
(Interpretace: Tady nenacházím slov. Šíleně silná představa - zkličující dojem pokorných, tichých dětí, a hlavně zemřelých dětí. Na jednu stranu vyvolává pocit rezignace, děti už zažily to nejhorší, samotnou smrt, a tak už je druhá smrt nevyvádí z míry - jsou zbavené všeho živého, co v nich předtím bylo. Vyvstává otázka - proč je jedenkrát málo? Proč musejí umírat podruhé? Co tato druhá smrt představuje? Učitel bez tváře - jako by nebyl schopen se na děti podívat, nemá lidskou tvář a tak se na ně nemůže dívat jako člověk na lidi. Je tento učitel sám krutý život? Mašinerie lidské společnosti? Tzv. Kombajn (dle Keseyho), který každého semele? Zatím zde mám více otázek než odpovědí, ale otázky jsou taky fajn :)
část - Na prázdné dlani kamínek (úryvky)
něco se smí a něco nesmí
a platí se za zbabělost i smělost
a komu člověk který osamí
za úzkost dluží za svou osamělost
[...]
pokorně kolem věčnosti
telátko hvězdné bourá plot
a víme že smrt znamená
položit život za život
[...]
naděje malý kamínek
na prázdné dlani zmizel kam
ach kdosi oblázkem tím hodil
a dohodil až ku hvězdám
[...]
kaštany na zem padají
a světlo váhá zprůhledněly dny
pod stromy leží rezivé
mrtvolky ježků samé bodliny
3. část - Pláč pro Hekubu: tato část obsahuje mnoho aluzí na historické osobnosti, mytologické či literární postavy (Oidipus, Níké, Don Quijote, Rimbaud, Beethoven, Hamlet), kompozičně i náměty je velmi kreativní až hravá.
Teiresiás čtě zprávu o králi Oidipovi
napsanou Braillovým slepeckým písmem
Jsme vydluženi půjčil si nás čas
komu nás jednou vrátí nevíme
tak jako nikdo neví
kdo splatí úrok z našich životů
A nikdy není záhy ani přespříliš
zato však často pozdě Oidipus
chtěl poznat pravdu ano
po celý život o ni usilujme
nechtějme ji však mít
dokonce vlastnit jako sandály a dům
Nepatří nikomu a všichni oslepli
kterým se podařilo prohlédnout
Takový byl i případ Oidipův a bozi -
pokud o ně jde
nejenom oni nám
i my máme co bohům odpouštět
A promiňte že tak přerývaně čtu
úryvky ze slepecké knihy života
Mám poraněný prst a písmena mě bolí
(Interpretace:
Portréty dávno vyhynulých ptáků
Do rukou bere básník slovo jako vajíčko
a ptactvo
dávno vyhubené lidmi
rozbíjí skořápku a vzlétá
V té chvíli hnízda která nikdy nikdo neviděl
a znovu vytušená
u minulých vod se zachvějí
Básník je také jeden z nich a také jenom křídla
Zároveň ale
hrozné a pustošivé rozorání masa
do smrti učinilo z něho člověka
A v křivkách dávno rozpadlého letu
čte trojúhelník
Jako by berlí dotýkal se panny
(Interpretace: Myslím, že jde o poctu oživení básnictví a mluveného/psaného slova, je to o těžkém životě poetické duše v našem světě...)