Cormac McCarthy
Mrazivě depresivní kniha o putování otce a synka postapokalyptickou krajinou. Svět už není tím, čím býval. Blíže neurčená katastrofa jej změnila v pustinu pokrytou popelem. Lidí je na světě už jen poskrovnu a s většinou z nich není radno se setkat. Není totiž co jíst, nelze nic pěstovat, a mnoho z těchto posledních lidí se z nutnosti uskupilo v kanibalské gangy. Veškerá morálka, vznosné zásady starého světa se rozplynuly do ztracena. Nejsou již užitečné. Nutné je přežít a udělat proto vše. Třeba i zabít.
V tomto světě putuje muž s malým chlapcem. Střídavě mají i nemají zásoby konzerv, mají i nemají hlad a bezpečný úkryt. Přespávají v lese, ve skalách, zřídkakdy v opuštěných domech - to je nebezpečné. Kam jdou? Na jih. Chtějí se dostat k moři. Nemají však žádnou jistotu, že tam bude život o něco lepší. Mají ale cíl a ten je drží při životě. Celá jejich CESTA je jen symbolem holého života samotného. Nemá vlastně žádný smysl, ale zahodit svůj život jen tak, to není lidem vlastní. Tváří v tvář smrti hladem, ohrožení lidojednými skupinami, zimě a neprostému nedostatku uspokojování základních lidských potřeb vidíme holé lidství - chlapec s otcem mají jeden druhého, žijí jeden pro druhého, a kdyby jeden zemřel, ten druhý ví, jak si prostřelit hlavu revolverem.
Autorské volby: krátké, úsečné věty evokují zbytečnost cokoliv obšírně popisovat či vysvětlovat. Svět skončil, je pustý, není o čem mluvit. Všude číhá smrt. Toto je uplatněno ve vypravěčských pásmech, ale i v konverzacích obou postav. Tak jo. Tak jo. Mluví spolu krátce, věcně, nepřidávají žádné zbytečné a oslabující emoce.
Dalším aspektem je vysoká míra anonymity postav: ani muž ani chlapec nemají jména, v úryvku je to dokonce explicitně vyjádřeno: O nikom nevíme, kdo vlastně je. V tomto světě už nejde o identitu, není žádné společenství, kde by identita hrála roli. Je jen člověk - a to ještě jen tak tak.
Tento svět ukazuje relativní důležitost všech našich "cenností". Fotku manželky muž odloží - není už potřeba, ani jako vzpomínka - starý svět už není a je to totéž, jako by nebyl nikdy. Není proč na něj vzpomínat. Nic z toho, co nás naučil, už nevyužijeme. Dětské hry ztratily význam, přestože chlapec si dosud nezapomněl hrát - není to však ani vzdáleně podstatou jeho dětství. Není žádné dětství. Je jen život. A i ten už jim protéká mezi prsty.
Celé dny se brodili spálenou krajinou. Chlapec našel nějaké voskovky a namaloval si na obličej tesáky; bez reptání se plahočil dál. Jedno z předních koleček vozíku se začalo viklat. Co s tím? Nic. Kde všechno už před nimi shořelo na popel, tam nemohli doufat v oheň, a noci jsou delší, temnější a mrazivější, než dosud zažili. Mráz, při němž pukají skály. Při němž se dá zmrznout. Tiskl třesoucího se chlapce k sobě a ve tmě počítal každé křehké nadechnutí.
...
Kus se vrátili a utábořili se přímo na silnici; když pak ráno pokračovali, asfalt už byl tvrdý. Po drahné době narazili na řádek stop otištěných v asfaltu. Najednou se objevily. Přidřepl a stopy si prohlížel. V noci někdo vyšel z lesa a šel po rozměklé silnici.
Kdo to je? zeptal se chlapec.
Netuším. O nikom nevíme, kdo vlastně je.
Došli ho - vlekl se po silnici před nimi, jednu nohu trochu táhl za sebou; občas zůstal nachýlený a nejistý stát, a pak šel zase dál.
Co uděláme, tati?
Nic. Jen za ním půjdeme a budeme ho sledovat.
Dávat si pozor, řekl chlapec.
Přesně tak. Dávat si pozor.
Šli za ním hodně dlouho, jenže při jeho tempu ztráceli den, a muž si nakonec sedl přímo na silnici a nevstával. Chlapec se chytil tátovy bundy. Mlčeli. Ten muž vypadal sežehle jako celá krajina, oblečení měl ohořelé a černé. Jedno oko mu zavřel oheň, místo vlasů měl na zčernalé lebce jen popelavé cancoury. Když prošli kolem, hleděl do země. Jako kdyby něco provedl. Jeho boty pohromadě držel drát, měl je ulepené asfaltem. Seděl ve svých hadrech beze slova, schýlený. Chlapec se pořád otáčel. Tati? zašeptal. Co je tomu pánovi?
Udeřil do něj blesk.
Nemůžeme mu, tati, pomoct?
Ne. Pomoct mu nemůžeme.
Chlapec ho pořád tahal za šos. Tati?
Nech toho.
Nemůžeme mu, tati, pomoct?
Ne. Pomoct mu nemůžeme. Nemůžeme pro něj vůbec nic udělat.
Šli dál. Chlapec plakal a pořád se ohlížel. Když přišli ke kopci, muž zastavil, podíval se na něj a pak na silnici, odkud přišli. Spálený muž se převalil a na dálku se ani nedalo poznat, co to tam leží. Moc mě to mrzí, řekl. Ale nemáme mu co dát. Nemůžeme mu nijak pomoct. Je mi hrozně líto, co se mu stalo, ale nic s tím nenaděláme. Je ti to jasný, viď? Chlapec tam stál a hleděl do země. Přikývl. Pak šli dál a chlapec už se neohlédl.
Večer matné sírové světlo z požárů. Voda v příkopu u silnice úplně černá, protože přitekla ze spálenišť. Hory nebylo vidět. Přešli řeku po betonovém mostě; po řece pomalu plul popel a různé zbytky. Ohořelé kusy dřeva. Nakonec se zastavili, kousek se vráili a utábořili se pod mostem.
Peněženku měl od té doby, než mu její roh v kalhotách udělal díru. Pak si jednou sedl u silnice a probíral se jejím obsahem. Nějaké peníze, kreditky. Řidičák. Fotka manželky. Všechno to rozprostřel na asfaltu. Jeho hrací karty. Potem zčernalý kus kůže zahodil do lesa a v ruce mu zůstala fotografie. I tu nakonec položil na silnici, vstal a šli dál.
Ráno se ještě vleže díval na hnízda z bláta, která si vlaštovky přilepily v rozích pod mostem. Podíval se na chlapce, ale ten se odvrátil a hleděl na řeku.
Nemohli jsme nic dělat.
Neodpověděl.
On umře. Nemůžeme se s ním rozdělit o to, co máme. Umřeli bysme taky.
Já vím.
Takže kdy se mnou budeš zase mluvit...
Mluvím s tebou teď.
Určitě?
Ano.
Tak jo.
Tak jo.