Jhumpa Lahiri
Povídkový soubor z roku 1999, vydaný v českém překladu v roce 2009 v nakladatelství Argo (překlad Dana Hábová). Jhumpa Lahiri v těchto povídkách ztvárňuje tematiku střetů dvou kultur - indické a americké. Sama ví o této problematice nejvíce: narodila se v Londýně do rodiny bengálských přistěhovalců. Celá rodina přesídlila do USA, kde Jhumpa Lahiri získala vzdělání na univerzitě na Rhode Islandu. Předlohou pro její postavy jsou rodinní přátelé a známí, kteří procházeli různými fázemi začlenění do americké společnosti a kteří s touto rodinou sdíleli své všední radosti i starosti tohoto života.
Některé povídky nesou závažná témata, jako je úmrtí narozeného dítěte vedoucí k rozpadu manželství (p. Dočasná záležitost) nebo zdravotní stav bránící chudé dívce v Indii najít si manžela a žít řádný život (Léčba Bibi Haldárové), mnohá jsou však o mnohem častějších a všednějších problémech - jednak fenomén domluvených sňatků, druhak obtíže manželství a vztahů jako takových, spojených často s izolací ženy ve společnosti, kde se cítí nedostatečně vybavena jazykem, společenskou infrastrukturou i vzděláním.
Opravdový dárván
Tato povídka se odehrává v Indii. Líčí mrzký život staré ženy Burí Má, která utrpěla těžké rány osudu po odtržení Pákistánu a deportaci do Kalkaty. Burí Má přišla o celou svou rodinu kvůli bojům - nyní je jen uklízečkou v domě a své trauma kompenzuje tím, že všem nájemníkům s vervou a hlasitě líčí nejslavnější a nejhonosnější chvíle a aspekty svého někdejšího života - co na tom, že svou minulost tu a tam trochu přibarví a nikdo jí vlastně pořádně nevěří.
Ty bouřlivé události, jak tvrdila, ji připravily, o manžela, čtyři dcery, patrový cihlový dům, almari z růžového dřeva a řadu truhlic. Patentní klíče od truhlic měla spolu s životními úsporami zavázané ve volném konci sárí.
Kromě strastí Burí Má s oblibou líčila i lepší časy. A než dospěla k odpočívadlu v prvním patře, přiměla nájemníky v celé budově vyslechnout si jídelníček ze svatební hostiny její třetí dcery. ,,Provdali jsme ji za ředitele školy. Rýže byla vařená v růžové vodě. Pozvali jsme starostu. Všichni si oplachovali prsty v mosazných mističkách." Zde se odmlčela, zklidnila dech a upravila si náklad v podpaží. Využila zastavení a zahnala ze zábradlí švába, pak pokračovala: ,,Krevety s hořčicí v banánových listech se dusily na páře. Nechyběla jediná pochoutka. Ne že by to pro nás bylo něco extravagantního. Kozí maso jsme mívali dvakrát týdně. Na pozemku byl rybníček plný ryb."
Tato povídka je rovněž o vrtkavosti osudu a lidském nevděku. Burí Má dělá celému domu bezplatnou domovnici (domovník se zde nazývá dárván). Spí za tuto službu v průjezdu domu na chatrném lůžku, dostává nějakou minimální stravu. Hlídá dům, uklízí společné prostory. Pohroma nastane ve chvíli, kdy se jeden z nájemníků vzmůže, pořídí své ženě do bytu umyvadlo a druhé v reakci na závist ostatních nájemníků umístí právě do společných prostor ku potřebě všech. Najednou ho všichni potřebují, ačkoliv doposud se bez něj obešli. Jaké rozhořčení, když se jedné noci záhadně ztratí - všichni obviní a vyženou Burí Má, která za nic nemůže, protože si pouze jednou jedinkrát dovolila projít se po bazaru a nebyla chvíli přítomna na stráži domu. Nájemníci zpychly, požadovali do svého domu opravdového dárvána.
U paní Senové
Eliotova matka pro něj našla paní na hlídání - paní Senovou, Indku, manželku profesora na místní univerzitě. Eliot je u ní rád - pozoruje její zvyky, které mu připadají zajímavé. Čemu však nemůže porozumět a čeho je jednou výjimečně svědkem, je dlouhodobá frustrace asi třicetileté paní Senové, která žije v USA jako vězeň - izolovaná, samotná a závislá na manželovi, tím spíše, že neumí řídit auto, bez kteréžto schopnosti se ve velkoměstě jen sotva obejde.
Nejvíc Eliota bavilo pozorovat paní Senovou při krájení, když seděla na zemi v obývacím pokoji na rozložených novinách. Místo nože používala sekáček zahnutý jako příď vikingské lodi vyplouvající do bitvy na širé moře. Čepel se na jednom konci připevňovala k úzkému dřevěnému nástavci. Ocel byla spíš černá než stříbrná, vyleštěná jen místy a měla zoubkovaná hřeben na strouhání, jak paní Senová Eliotovi vysvětlila. Každé odpoledne čepel zasunula do nástavce, aby svírala určitý úhel. Čelem k ostří, kterého se nedotýkala, držela oběma rukama různé druhy zeleniny a sekala je na kousky: květák, zelí, dýni. Rozpůlila je, pak rozčtvrtila, hbitě vytvářela růžičky, kostičky, plátky, drobné kousky. Za pár vteřin oloupala brambor. Někdy seděla v tureckém sedu, jindy s nataženýma nohama, obklopená množstvím cedníků a mělkých misek s vodou, do kterých rozsekanou zeleninu namáčela.
[...]
Z pohovky Eliot zachytil její zvláštní pach, směs kuliček z naftalínu a římského kmínu, a viděl její dokonale rovnou pěšinku ve spletených vlasech, vybarvenou rozdrcenou rumělkou, takže vypadala, jkao když se červená. Eliot nejdřív uvažoval, jestli si nepořezala kůži na hlavě anebo jestli ji něco neštíplo. Pak ji však jednou zahlédl před zrcadlem v koupelně, kde si zrovna s velkou vážností pomocí hlavičky připínáčku roztírala do pěšinky šarlatový prášek zmalé zavařovací sklenice. Několik zrnek prášku jí spadlo na kořen nosu, když si nad obočí připínáčkem otiskla tečku. ,,Ten prášek si musím dávat denně," vysvětlila Eliotovi, když se zeptal, na co to je, ,,po celou dobu, co budu vdaná."
,,Takže je to něco jako snubní prsten?"
,,Přesně tak, Eliote, přesně jako snubní prsten. Jen se nemusíš bát, že ti sklouzne při mytí nádobí."
[...]
Dolní víčka jí napuchla do růžových půlměsíčků. ,,Eliote, řekni mi, to chci tak moc?"
Než stačil odpovědět, vzala ho za ruku a odvedla ho do ložnice, kam dveře jinak zavírala. Kromě postele bez lepesti byl v místnosti pouze noční stolek s telefonem, žehlicí prkno a prádelník. Prudce zotvírala zásuvky prádelníku a rozevřela dveře vestavené skříně plné sárí ze všech možných tkanin a odstínů, prošitých zlatými a stříbrnými nitkami. Některá byla průsvitná a tenoučká jako hedvábný papír, jiná z látky pevné jako na závěsy, se zauzlovanými třapci na lemu. Ve skříni visela na ramínkách, v zásuvkách byla složená nebo pevně stočená jako tlusté svitky. Paní Senová probírala zásuvky, až se sárí vyhrnula ven. ,,Vzala jsem si snad někdy tohle? Nebo tohle? Nebo tohle?" Jedno po druhém vyházela sárí ze zásuvek a několik jich strhla z ramínek. Sárí dopadla na postel jako hromada zmuchlaných prostěradel. Místností se rozlehl silný pach naftalínových kuliček.
,,Pošli fotografie," píšou mi. ,,Pošli fotografie z nového života. Co jim mám poslat?" Vyčerpaně se posadila na okraj postele, kde pro ni teď sotva zbylo místo. ,,Myslí si, že žiju jako královna, Eliote." Rozhlédla se po holých stěnách ložnice. ,,Myslí si, že jen stisknu tlačítko, a mám uklizeno. Myslí si, že žiju v paláci."
Léčba Bibi Háldárové
Bibi táhne na třicet. Měla by být už dávno vdaná, je ale pouhým přívěskem na krku svého bratrance a jeho ženy. Trpěla totiž nemocí, která jí způsobovala několikrát ročně strašlivé záchvaty. Nikdo si nevěděl rady, vystřídala se u ní celá řada lékařů s nejrůznějšími léčebnými postupy. Bibi byla takto neprovdatelná a tudíž, podle indického kulturního vidění, neplnohodnotná. Živořila ve skladu bratrancovy drogerie a za trochu jídla a lůžko vykonávala pomocné práce. Neměla vzdělání, nenaučili ji dokonce ani základním manželským dovednostem, protože její vdavky nikdo nepředpokládal. Přesto se však na prahu třicítky právě svatba a manžel stane Bibinou obsesí, s níž obtěžuje všechny ženy okolo.
Povídka mě zaujala líčením místních namlouvacích zvyklostí, které jsou z evropského současného pohledu velice nedůstojné pro ženu, která je zkoumána jako objekt ke koupi a očekává se, že se celé dětsví a dospívání bude připravovat na roli manželky - zejména v oblastech tělesnosti, krásy a péče o domácnost.
Aby ji umlčel, dal Háldár do místních novin jednořádkový inzerát hledající ženicha: ,,LABILNÍ DÍVKA, 152 CM VYSOKÁ, HLEDÁ MANŽELA." Pro rodiče zdejších mladých mužů nebyla nevěstina totožnost žádným tajemstvím a žádná rodina na sebe nehodlala tak očividné riziko vzít. Kdo by se jim divil? Tvrdilo se, že Bibi rozmlouvá sama se sebou plynným, ale zcela nesrozumitelným jazykem a v noci se jí nic nezdá. Ani osamělý vdovec se čtyřmi zbylými zuby, který opravoval kabelky na tržišti, se nedal přesvědčit, aby se o ni ucházel.
Přesto jsme ji školily v manželských dovednostech, abychom ji zabavily. ,,Nemrač se jak hrnec s rýží, tím nic nezískáš. Muži žádají, abys je pohledem laskala." Naléhaly jsme na ni, aby navazovala rozhovor s muži ze sousedství, a cvičila se tak na setkání s případným nápadníkem. Když na závěr své obchůzky přišel nosič vody, aby Bibi doplnil její nádobu ve skladu, doporučily jsme jí, aby se zeptala: ,,Jak se máte?" Když na střeše složil koše uhlíř, poradily jsme jí, aby se usmála a prohodila poznámku o počasí. Zavzpomínaly jsme na vlastní zkušenosti a připravily ji na pohovor s rodinou. ,,Ženich nejspíš přijde s jedním z rodičů a jedním z prarodičů a buď se strýcem, nebo tetou. Prohlédnou si tě, položí ti několik otázek. Podívají se ti na chodidla, prozkoumají tloušťku copu. Budou chtít, abys jim řekla jméno premiéra, nějakou báseň a jak uvaříš tuctu lidí jídlo z půltuctu vajec."