Nina Špitálníková
První román autorky, věnující se spíše literatuře faktu zaměřené na problematiku života v Severní Koreji. Tato kniha vyšla v roce 2023.
Protagonistkou je Ri Jočong, uprchlice žijící v Jižní Koreji. Netypické na této mladé, asi dvacetileté dívce, je to, že neuprchla dobrovolně, z vlastní vůle či na základě vlastního přání. Její emigraci naplánoval její otec v domnění, že jí prokazuje dobrou službu.
Kniha je koncipována jako doznání či výpověď před fiktivním soudem, jehož potřebu Jočong cítí. Prostřednictvím této formy se dozvídáme o životě této dívky, příslušnice elitní společenské vrstvy, dcery vysoce postaveného funkcionáře, žijící v dostatečném dostatku, ba nadbytku v hlavním městě země. Ri Jočong byla urputnou a oddanou služebnicí systému. Až zpětně, po jisté době pobytu v Jižní Koreji, si však uvědomuje, jak moc ji tento režim, toto náboženství či kult Vůdců, morálně pokřivil. Studiu a straně obětovala všechno: řekli bychom však, že také duši. Neváhala donášet na své přátele, známé i spolužáky: vyhledávat na ostatních drobné prohřešky a hlásit je bylo něco jako sbírat bobříky ve skautu. Získávala za to drobné odměny: lístky do kina, poukázku na kávu v restauraci. Až příliš pozdě jí došlo, že díky jejímu udavačství trpěli a často také umírali lidé. Takto samozřejmě Jočong svůj ideální a spravedlivý svět neviděla.
Tento alternativní svět, tedy svět za ostnatými dráty, tzv. pracovní tábor, je v knize vylíčen prostřednictvím jiné postavy, dívky Čok-U, spolužačky naší protagonistky, jež byla zatčena a poslána do pracovního tábora v pouhých 17 letech na základě udání, že nosí kalhoty, které příliš připomínají džíny.
Jak vypadala některá udání, jež se Ri Jočong učila psát s co největší efektivitou (tedy viditelnou oddaností straně):
Soudruhův účes neodpovídal severokorejským normám. Vlasy mu totiž přečnívaly přes ušní lalůčky. Začíná to účesem, končí to kontrarevolucí!
Při výuce porušila soudružka studentka zákaz a napila se vody, která se jí poté vylila na životopis vůdce. Pokud by brala na zřetel má opakovaná varování, že nad touto literaturou se nesmí pít, nikdy by se tak hanebného přečinu nedopustila.
Soudruh pravidelně předbíhal v řadě na záchod a nedbá rozpisu, který nám laskavě vypracovala strana. Jako by věděl lépe než soudruzi, kdo má jít kdy na záchod.
Soudružka opakovaně chodila po ulicích s příliš hlubokým výstřihem, z nějž navíc čouhal lem podprsenky. Jsme snad necudní kapitalisté, kteří nedělají nic jiného, než že vystavují vlastní těla?
[...]
Já, Ri Jo-čong, zplnomocněnka Kim Il-songova svazu socialistické mládeže, na základě direktivy Velkého soudruha Kim Il-songa a Drahého soudruha Kim Čong-ila nahlašuji tímto Kim Čok-U za následující prohřešky: Opakované nošení úzkých kalhot, které se velmi podobají americkým imperialistickým džínům. Možná to dokonce džíny jsou. Pryč s tímhle kapitalistickým barbarstvím!
[...]
A rodiče? Za co jste nahlásila je?
Nahlásila jsem jen tátu. Dost kouřil a na veřejnosti můžete kouřit pouze severokorejský tabák. Ten mu však nechutnal. Nechával si dovážet zahraniční, který pak sypal do severokorejského obalu nebo ho s tím severokorejským míchal. Jednou večer jsem ho při tom přistihla a měla jsem radost, že jsem konečně narazila na něco, co na něj můžu prozradit.
Ale s tátou jsme měli dobrý vztah. Se vším mi pomáhal, radil mi. A já mu na oplátku všechno říkala.
Řekla jsem mu i tohle. Ani mě nenapadlo, že by se mohl zlobit, a taky že se nezlobil. Věděl, že něčemu se člověk v Severní Koreji zkrátka nevyhne. A myslím, že byl rád, že jsem mu to řekla. Tabák vyhodil a na druhý den se během sebehodnocení ke všemu přiznal - polehčující okolnosti.
Měla jste výčitky?
Neměla. Byla jsem na sebe pyšná; nejenže jsem splnila úkol, také jsem se pomalu šplhala do čela hodnocení. Byla to součást života.
Ze svědectví dívky Čok-U uvězněné v pracovním táboře:
Té noci pro mě přišel celý oddíl. Vojáci byli po zuby ozbrojení, v jejich středu stál muž v dlouhém tmavém plášti, z nějž ke mně jak šipka jedu vylétlo obvinění: ,,Šíření imperialistických tendencí, které poškozují severokorejskou vládu."
Tátovi, který se nemotorně vypotácel z ložnice, se leskly oči, ale když promluvil, snesla se na mou hlavu plejáda urážek a opovržení. To bude považováno za polehčující okolnost, pokud si na to někdo vzpomene a zanese to do spisu. Je třeba chránit alespoň zbytek rodiny, když jeden z jejích členů právě v tom momentu přestal existovat.
Máma jen stála v rohu místnosti, brečela a klepala se, jako by šla nahá sněhovou vánicí. Ztratila mě, oni oba, naše životy se definitivně rozpojily a bylo to jen pro jejich dobro. Když mě odváděli, neotočila jsem se, nerozloučila. Jen jsem zahanbeně sklopila hlavu a koukala na špičky svých nohou, které se pomalu couraly, jako kdyby už na kotnících cítily tíhu železných pout. Byla jsem lapena.
[...]
Metodika terapeutického sezení pro ženy od věku 17 let
Hlavní cíl sezení: Povzbuzení k pravdomluvnosti
Potřebné pomůcky: Dvacet vyhladovělých krys
Zadržená je svlečena do naha a zavřena do tmavé místnosti. Podlaha je chladná, místnost tichá, s dobrou akustikou. To je důležité. Zvuk se musí odrážet jak kulový blesk. Kdykoli zadržená vydechne, musí mít pocit, jako by s ní v místnosti sedělo deset dalších provinilců. Po několika desítkách minut otevřete malou díru ve vchodových dveřích; velmi malou, takovou, jakou se obvykle podává vězňům jídlo a pití. Namísto toho však do díry vpustíte krysy, vyhladovělé, pronikavě pištící. Ideální počet takových zvířat je dvacet. Poté čekejte, až se zadržená přizná.
Průměrná doba vedoucí k pravdomluvnosti: dvacet osm minut.
[...]
Po pár měsících zde je z každého zdrchaný stařec se zničeným srdcem. To si tehdy, při pohledu na tu bandu vychrtlých, vysílených soušek nad hrobem, mnozí z nás uvědomili. Chybělo pár týdnů do zimy, takže všichni kopali hluboké díry na mrtvá těla; museli práci dokončit předtím, než zmrzne zem. Vězni tu padají jako mouchy na podzim, a když je nikdo nepohřbí, zůstanou tam, kam dopadli.
Naše první kroky vedly do velké budovy, kde jsme měli podstoupit lékařskou prohlídku.
Svlékli jsme se do naha, oblečení naházeli do ztvrdlých pytlů a seřadili jsme se. Styděla jsem se, nikdy předtím mě nikdo nahou neviděl a teď se na mé tělo mohly upřít desítky pohledů. Vězni, velitelé čet, dozorci, dychticí a zrudlí bestiální touhou.
,,Stůj zpříma a buď zticha. Nehýbej se, jen prsíčka trochu výš a zadeček bych prosil vyšpulit. Jinak tě, však víš, zastřelíme. Říkal jsem zpříma a nehýbat se."
[...]
Minimální věková hranice pracovníků je 13 let. Maximální? Neexistuje. Jen vězni starší sedmdesáti jsou osvobozeni od nejtěžších prací. Pravda je však taková, že ti většinou tak jako tak moc dlouho nevydrží. Právě na ně je tu nejhorší pohled: na jejich vyhublé ruce, které se pokoušejí uzvednout nějakou kládu, aby ji o pár metrů přesunuly. Jsou totiž sice osvobození od nejnáročnějších prací, ale za prvé: nosit klády tak těžké není; a za druhé: kdo tu nepracuje, ten nejí. A kdo nejí, umře. Umře dřív než ten, kdo jí, protože ten nakonec umře taky.
[...]
Výkřiky prodchnuté studem a bolestí těch, kteří přišli na řadu před námi, už jsme téměř nevnímali, tak jsme byli za těch několik hodin otupělí všeprostupující hrůzou.
,,Co nám to přivedli za slečinku? Pěkná, pěkná. Tak hezky otevři pusinku a na všechny čtyři, ať se dostaneme pořádně hluboko."
Během prvních kroků v téhle místnosti se mi podlomila kolena. Na stole ležely gumové rukavice, kolem pár dozorců, co po mně metali lačé pohledy, na zemi krev.
Když bylo po všem, hodili mi hadr, které ležel na vrcholu hromady: ,,Číslo 2563, tady máš. Obleč se!" Vězeňská uniforma mi neseděla. Výhodou je, že nesedí nikomu, a tak se s příliš vytahanými nebo smrsklými hadry začalo obchodovat.
Ta moje byla velká, přímo ohromná a ještě byla cítit potem. Nejspíš ji z někoho svlékli teprve nedávno. Každý v táboře dostane jen jednu sadu oblečení, v tom musí vydržet od začátku do konce. Je tedy jasné, jak dopadl ten, koho jsem cítila z tmavých skvrn v podpaží a kolem podbřišku.
[...]
My všichni tu žijeme v uzavřeném světě svých uzavřených životů, bez budoucnosti, mezi námi a okolním světem stojí ostnatý drát. A dozorci.
Vlastně by mi jich mělo být líto.
Byli by rádi mocní. Domnívali se, že by si s mocí poradili.
Rádi by měli respekt. Domnívali se, že si ho zaslouží.
Byli by rádi slavní. Domnívali se, že jsou toho hodní.
Rádi by měli ocenění. Věřili, že by se jim na uniformě slušivě třpytilo.
A pro podobné lidi nebylo v Severní Koreji nic jednoduššího než se stát dozorcem.
Moc měli - rozhodovali o našich životech.
Respekt si vydobyli kopanci a ranami pěstí.
Dokonce se mohli těšit jisté slávě, když si pročítali vězeňské noviny, v nichž se barvitě líčilo, jak mučí a týrají vězně. Kdo z dozorců se chtěl dostat do novi, ten zkrátka vymyslel neokoukaný a co nejkrutější trest - a hned se o něm psalo.
[...]
V naději, že nepůjde do puebla, si čas od času někdo usekne prst - s takovým zraněním už totiž pár dozorců poslalo vězně do lazaretu. Ale musíte mít štěstí, jiní dozorci nad tím jen mávnou rukou, to se hold někdy stane.
Při příchodu do puebla čeká vězně obzvlášť vybraná salva nadávek od těch nejdrsnějších dozorců. Pak se vězeň svlékne do naha a spolu s dalšími sedí čtrnáct hodin denně na lavici z nehoblovaného dřeva ve studené místnosti. Kdo se pohne, poškrábe, příliš náruživě mrkne nebo nahlas polkne, k tomu jeden z hlídkujících dozorců přikročí a pažbou pušky ho mlčky udeří do zad. K jídlu dostávají vězni sto gramů jídla denně a k tomu šálek teplé vody.
Vězeň, který se po dobu dvou týdnů ani jednou nepohne, je uznán za polepšeného; pošlou jej zpátky a příděly se mu zvýší na dvě stě gramů jídla a dva šálky teplé vody denně. Toto pravidlo je však zatím pouze na papíře, z puebla se ještě nikdo nedostal; nikdo nepřežije víc než dva měsíce.