Hory a staletí
- Reportážní kniha (1935), obsahující deset pojednání, jež je svědectvím o životních poměrech Podkarpatských Rusínů v prvních desetiletích 20. století. Olbracht do tohoto nejvýchodnějšího cípu tehdejšího Československa zajížděl od konce 20. let pravidelně.
- První čtyři povídky jsou z roku 1931/32 (vydány poprvé 1932 jako Země beze jména) a hovoří o těžkých přírodních podmínkách, ve kterých zdejší obyvatelé žijí už od nepaměti, o zdejší chudobě, negramotnosti, o místních Židech, o historii země. Novější reportáže jsou z roku 1934, z další autorovy návštěvy Podkarpatské Rusi a vypovídají již o situaci aktuální, z pohledu autorova soudobé.
Vesnice jedenáctého století: Život v údolí karpatských hor jako by se zastavil. Na prahu 20. století se podobá životnímu stylu století jedenáctého. Roztroušené vesničky jsou skryty v husté spleti divoké, drsné přírody a jsou bezmála úplně izolovány od okolního světa. Lidé žijí jako pastevci, nedospěli ještě ani do stadia opravdového zemědělství. Chudá políčka poskytují pramalou úrodu, pole se neořou ani nehnojí, nářadím je motyka, neboť pluh zde ještě nebyl vynalezen. Lidé bydlí v hliněných nebo kamenných chýších s podlahou z udusané hlíny, s primitivní pecí, postelí, vydlabanou kolébkou zavěšenou ze stropu, se stolem a lavicí. Toť vše. Lidé jedí jen nejchudší jídla povětšinou z kukuřice, nejčastěji kukuřičný tokan. Umírají brzy. Nemají žádné vzdělání, jsou většinou negramotní. Neexistuje zde obchod, nic se zde neprodává ani nekupuje, neboť lidé nemají peníze. Nadvláda Čechů totiž způsobila ještě větší chudobu, než jaká tu už byla. Jediný průmysl – těžba dřeva, kterého je tu v lesích nadbytek – byl zastaven vysokými železničními tarify stanovenými vládou pro ochranu dřevařství korunních zemí. Obyvatelům horských vesnic je teď zle. Zmizela jejich jediná možnost mizivého příjmu na daně, na pálenku, ocet a jiné drobné zboží ze židovských krámků. Církev tedy učinila opatření – náboženské regulování hladu: dlouhodobý půst před vánoci, velikonocemi a mnoha dalšími svátky. Lidé v horách ovšem nejsou ani pravými křesťany. Vyznávají přírodu a její bohy, víly, lesní skřítky, vodníka a zlé rusalky.
Kvůli velké zadluženosti se tito lidé teď musí často potýkat s exekutory. Brzy je začnou nenávidět, protože se s nimi nedá lidsky mluvit a uvádějí, zubožený, nemajetný lid v zoufalství. Dluhy nejsou schopni splatit, mohou je pouze odpracovat. Proto když přichází k vesnici exekutor, lidé se proti němu hromadně fyzicky brání. Jejich primitivní život není připraven na tyto zásahy vlády, na politiku a zákony, ale oni se postupně, i když pomalu, učí vidět souvislosti a časem se přece naučí v tomto století žít.
Ti, o kterých tu dříve nebylo slýcháno: svědectví o markantním počešťování Zakarpatské Ukrajiny. Nápisy ve městě jsou česko-maďarské, výjimečně i ruské nebo ukrajinské. Rusíny lze nalézt jen v chýších na periferii, na všech úřadech a ve veřejných funkcích jsou Češi. Jsou zde české obchody a české školy. Česká vláda usiluje o počeštění Rusínů. Snahy jsou ovšem velmi neúspěšné a způsobují především nevraživost Rusínů vůči Čechům. Tento neúspěch je částečně způsoben také nespokojeností Čechů žijících zde. Jsou vykořeněni ze svého domova, se kterým je teď spojuje pouze telefon a železnice a trápí se velkým steskem. Jak tito mají efektivně působit na Rusíny a vnutit jim svůj jazyk, kulturu, vládu? Oč lepší podmínky pro maďarizaci měli Maďaři, kteří zde dlouhodobě žili.
Židé: jsou významnou částí podkarpatského obyvatelstva. Před druhou světovou válkou jich zde žilo přes 90 tisíc. Dříve se zabývali lichvou a nestoudně odírali lid vysokými úroky, ale česká kolonizace přinesla banky a úvěrové podniky, které lichvařily mnohem moderněji a méně drasticky. Nové obchody Židům přebírají zákazníky. Jejich blahobyt je ten tam. Přesto jsou stále významnou společenskou vrstvou. Politika českých vlád se o rabíny opírá a není v jejím zájmů úpadek a přílišná chudoba Židů. Rabíni totiž své ovečky velmi ovlivňují, a to i politicky. Židé tvoří velkou část voličů. Vláda rabínům na oplátku dovoluje odírat část svých oveček, které by mohla vykořisťovat sama (rabíni vybírají od svých lidí nestoudné poplatky pro náboženskou obec, za očistné koupele, rituální zabití zvířat na maso a mnoho dalších).
Židé byli pro místní lid vždy nepostradatelní. Byli jedinými hospodářskými organizátory a finančníky. Jediní byli informovaní a lidé je proto nezbytně potřebovali. Jejich rad dbají dosud. Teprve nová mladá generace rusínských intelektuálů se dostává do konkurenčního boje se Židy. Také Češi by je rádi vytlačili, ale pokus o prosazení antisemitismu se zde nesetkal s úspěchem. Principy jako čistá křesťanská krev zde nikdy nebyly a Žid byl přece jen jediným civilizovaným člověkem ve vesnici.
Autor pobyl několik dní u židovského ševce a dověděl se mnoho o životě Židů. O jejich těžkém postavení, o rostoucí konkurenci, která jim znemožňuje obživu, o množství poplatků, které musejí odvádět rabínům a na které nemají peníze. Švec běduje, že z jeho rodiny budou šnoreři, čili židovští žebráci. Autor také shledal, že místní chasidští židé jsou vpravdě náboženskými fanatiky – kromě dodržování velkého množství pravidel týkajících se šábesu, jezení masa, vycházení za vesnici, pracování, lázní apod. věří např. tomu, že země je placatá, že leží na vodě, ve které je veliká ryba, která když mrskne ocasem, způsobí zemětřesení...a mnoha jiným pověrám.
Židé jsou v této oblasti nazýváni Chazary. Je to však označení nepřesné. Chazaři byli tatarský kmen, který přijal Mojžíšovu víru a usadil se v údolí Karpat. Potomky Chazarů jsou tedy vlastně všichni místní obyvatelé.
Země beze jména: Podkarpatská Rus má historicky mnoho názvů a nedá se přesně říci, který je nejsprávnější. Říkalo se jí Horní Uhry, od r. 1918 Ruská Krajina nebo oficiálně Podkarpatská Rus, nacionální Rusové ji nazývali Zakarpatská Rus, nacionalističtí Ukrajinci zase Zakarpatská Ukrajina. Lidově se říká Podkarpatsko. Vznikaly spory také v názvu příslušnosti (spadají i s jazykovými spory asi do let 1919, 1920). Autor užívá označení Rusín – národ si podle něj musí dát jméno sám a podkarpatský lid ještě národem není, je etnografickou masou. Probíhaly i bouřlivé spory: ruština či ukrajinština jako národní jazyk? Podkarpatský lid tvoří tři slovanské kmeny hovořící podobným dialektem, ukrajinštině rozumí obstojně, ruštině téměř ne. Česká vláda podporovala zavedení ukrajinštiny. Přílišnou rusizací by mohla ztratit svůj vliv zde. Existoval však i třetí, čistě podkarpatský směr („hovoříme přeci rusjky“). Tento směr byl však vytvořen uměle, politicky, a neuchytil se. Na vesnici však probíhal vždy spíše boj o chleba a na spory jazykové neměli prostí lidé pomyšlení.
Navazuje problematika jazyka vyučovacího. Autor zjišťuje, že ve zdejších školách se učí dialektem, česky, rusky, ukrajinsky, slovensky, jiddiš, hebrejsky, maďarsky, německy i rumunsky. Dále rozebírá katastrofální podmínky místních škol, nulové vybavení, špatné učitele, malou návštěvnost žáky, kteří pracují na polích. Mnoho dětí do školy v životě nechodilo. Na závěr autor vyslovuje víru, že tento národ stmelí ukrajinština a podkarpatský lid si vybojuje status národa.
Loupežníci: Pokarpatský lid nemá tradice a nemá psaných dějin. Podkarpatský lid je bez oficiálních hrdinů. Ale hrdiny má: loupežníky. Jsou ztělesněním jejich touhy po spravedlnosti, lepším životě, revoltě proti řádu. Člověk má v sobě touhu doplňovat se tím, čeho se mu nedostává. To je základ pověstí o hrdinech všech věků... Zdejší pověsti o loupežnících jsou z části založeny na pravdě, ale neustále doplňovány, vylepšovány, pozměňovány ústním předáváním. Loupežníci jsou vždy kořistníci a zákon v nich vidí zločince, kdežto utištěný lid hrdiny. Lidmi jsou nazýváni „opryšky“.
Jedním z nejvýznamnějších zbojníků je Oleksa Dovboš (Dovbuš), který žil v 18. století. Drancoval šlechtická sídla od roku 1738 a šířil hrůzu po sedm let. Zemřel roku 1745 v Kosmači. Tamní sedlák Štěpán Dzvinka se zdráhal po smrti své první ženy vrátit jejímu otci věno. Ten si najal Oleksu, aby věno vymohl. Dovboš přijel, dobýval se dovnitř, ale Dzvinka jej střelil z podstřešku, kde byl ukryt a čekal na něj. Kamarádi jej odnesli do lesa, kde jej nechali umírat – zbojníci to takto dělají, raněného druha opustí, aby zbytek nebyl ohrožen. Lidé jej tam pak našli a donesli do Kosmače, kde zemřel. Kde nechal své poklady, však neprozradil.
O Oleksovi se traduje množství písní i pověstí. Čím blíže Kosmači a jejímu okolí, tím jsou vypravování pravdivější. Některá např. považují Dzvinku za zrádnou milenku a takovýchto omylů nebo přikrášlení je namnoho. Podobných, i když méně významných loupežníků, zná místní lid mnoho.
Posledním loupežníkem Poloninských Karpat je však Nikola Šuhaj (viz autorovu knihu Nikola Šuhaj loupežník, 1933). Byl to negramotný horský hoch, dřevorubec. Roku 1917 byl odveden na vojnu, odkud dezertoval. Četníci jej stíhali po lesích, stříleli po něm a on několik z nich postřelil. Do konce války se pak musil skrývat v lesích. Po válce se však vrátil domů, oženil se s Eržikou Dračovou a žil s ní šťastně půl druhého roku. Když ale nastal nebývalý hlad a bída, vykradl v noci kolibu a odnesl sýr a brynzu. Byl zatčen, ale uprchl do lesů. Zřídil si tlupu o několika členech a stal se teď už opravdovým zbojníkem. Olupoval zámožné lidi a potřebným mnoho rozdával. Obyvatelstvo jej podporovalo. Četníci jej stíhali a on jich nemálo zabil. Roku 1921 jej však z různých důvvodů zradili tři kamarádi a ubili jej v lese sekerami. Lidé z něj pak učinili svého hrdinu, velkého loupežníka a tragickou postavu. Obdařili ho silou a mocí, kterou sami nemají a po které horoucně touží. Pověsti o Nikolovi Šuhajovi jsou směsí nedávné skutečnosti, prastarých legendárních prvků a čisté umělecké tvorby.
Obtížné jednání s Ančou Burkalovou: Častá úplná negramotnost a byrokratická nevědomost místních lidí způsobuje jejich naprostou bezmoc při jakémkoliv úředním jednání. Mnoho lidí toho zneužívalo a chudý lid tak snadno ožebračovalo. Pokud negramotný člověk potřeboval o něco písemně žádat, což nebyl s to udělat, jejich jedinou nadějí byl obecní notář, často jediný gramotný člověk ve vsi. Ten na tom nestoudně těžil a za pouhé napsaní žádostí vybíral ohromné částky. Lidé dali za vypsání žádosti často veškerý svůj majetek. O peníze je mohl připravit i kdejaký podvodník vydávající se za úředníka, kterému naivní lidé důvěřivě dali peníze za bezcenný kus popsaného papíru, ve kterém spatřovali svou spásu. Když se však dlouho po podání žádosti, nejčastěji o poválečnou podporu, nic nedělo, byli lidé byli zoufalí a netušili, jak situaci řešit, co udělat, jak si pomoci. Když zde Olbracht pobýval coby reportér, lidé k němu chodili o radu, neboť věřili, že on jim může pomoci, že on má tu moc, něco s jejich problémem udělat. Nebylo lze jim vysvětlit, že žádnou takovou moc nemá. Jednou za ním přišla stařena Anća Burkalová, která již šest let čeká na válečnou rentu po padlém synovi. Olbracht vidí, že něco udělat musí, je její poslední nadějí. Rozhodne se napsat prosebný dopis agrární straně, kterou zde všichni volí, i když ví, že je to zbytečné. Nad naivitou zdejších lidí mu však zůstává rozum stát. Burkalová dala notáři za mnoho žádostí veškerý svůj majetek. Nemá ani žádné dokumenty, protože vše dala „těm lidem, co přišli do vesnice psát žádosti a vybírali od lidí všechny papíry a peníze.“ Olbrachtovi je jasné, že to nebyl nikdo z vlády, nýbrž podvodníci. Nakonec si Burkalová přece jen vzpomene, že doma nějaký papír má. Hned se rozzáří a nabude jistoty, že onen papír jí zajistí pobírání podpory. Je to však jen v jedné větě napsaná žádost od pana notáře. Stařeně ani není divné, že ji nikam neposílal, nýbrž jí papír dal. Ona jej taky nikam neposlala, ale schovala doma do truhly. Nač čeká? Že jí peníze přinesou andělové boží? Jak všemocně a tajemně vypadá asi v dezorientovaných mozcích těchto lidí každé úřední jednání a každý kus popsaného papíru! Olbracht tedy napíše dopis agrární straně. Pověřený gazda však není ani schopen dopis poslat, bojí se, aby něco nepokazil. Nakonec je dopis přece jen odeslán. O dva roky později, 1934, se dostal Olbracht na Kalnovec znovu. Burkalová se mu přihlásila a děkovala. Podporu už bere. Agrární strana dopis nezahodila, poslala do vsi komisi, aby ověřili informace z dopisu, Burkalová šla na lékařskou prohlídku a byla uznána ze 75% neschopnou práce. Nyní pobírá rentu 50 korun měsíčně a je šťastná.
Mandra je denaturovaný líh míchaný nejčastěji s černou kávou. Při nepatrně vyšší koncentraci dřevitého alkoholu může být její požití smrtelné. Přesto se tu pije, a to i přes zákaz úřadů. Denaturovaný líh zde podléhá celní kontrole a jeho koupě se váže na legitimaci a přesné udání důvodu, proč daná osoba denaturát potřebuje. Mandra se tajně vyrábí, ale hlavně pašuje. Autor vypráví příhodu s Petrem Ternavčukem, který ženil slavně syna. Na svatbě podával mandru, ale přišla četnická razie a svatebčany zatkla a vyslýchala. Nakonec všichni zaplatili pokutu a bylo to vyřešeno.
Země se nacionalizuje: poslední reportáž, nejnovější. Autor pojednává o nejaktuálnějším politickém vývoji (v roce 1934). Země byla v prvních desetiletích 20. století ovládána komunismem a stranou agrární, nyní se však začíná rychle nacionalizovat.
O komunismu: První jej sem přinesli vojáci z front, bylať to první politická hesla, která jim plně vyhovovala, a byla to často první politická hesla, která kdy slyšeli vůbec. ...A nepřinesl-li jiného (komunismus), jistě vědomí, že jsou ještě jiné organizace než loupežnické tlupy...
Nacionalismus, jehož vlna právě Podkarpatskem prochází, zachvacuje nejen Rusíny, ale i místní Maďary a obyvatelstvo židovské, jehož mladá generace se uchyluje k vyznávání sionismu a touží po kolonizaci Palestiny, země zaslíbené.
Nacionalistické tendence souvisejí i zde s rozvojem vzdělanosti, neboť jejich nositelem bývají intelektuálové a polointelektuálové odchovaní prvními národními školami. Jejich zájmy se musely zákonitě střetnout se zájmy českými a slovenskými. Mladí Rusíni jsou rovněž proti Židům: Rusínský národ, vyzouvající se z opánek svého selství, chce se věnovat také obchodu a jeho ruský „Družstevní sojuz“ a ukrajinský „Hospodar“ se dotýkají samého nervu Židovstva a chystají se zasadit smrtelnou ránu jeho maloobchodu. Na Podkarpatsko jde vlna antisemitismu,na vesnicích dochází k organizování bojkotů židovských krámů a k prvním bouřím proti židovským učitelům na rusínských školách.
...Vlast! Národ! Jazyk! Dějiny! Národní píseň, tanec, kroj! Národní literatura! A nové naděje a nové iluze. Jsme součástí mnohamilionového národa! ...Vystupuje řečník po řečníku, vesměs mladí intelektuálové ...Pravda, to, co říkají, je často myšlenkově neujasněné. ...ale přesto přese všechno vyniká tenorová melodie sjezdu zcela patrně: „Československá republika nedodržela slibů, daných Ukrajincům. Půda náleží Čechům, obchodní koncese Židům, v úřadech není slyšet ukrajinského slova,...zemědělec je v bídě. Od českých politických stran a vlád nápravu očekávati nemůžeme...Musíme se postavit na vlastní nohy.