Povětroň
Jedná se o velmi složitou filozofickou prózu složenou z několika částí, jež spojuje společné východisko, uvedené na počátku knihy: Do nemocnice byl přijat člověk ve velmi vážném stavu po havárii malého letadla, které letělo z neznámé příčiny v silné vichřici. Pilot nehodu nepřežil, pacient byl celý ovázán fáčem a leží v bezvědomí. Nemá u sebe žádné doklady, neví se, jak se jmenuje, jak je stár, ani jaké je národnosti, zda má příbuzné, a hlavně proč tak náramně pospíchal, že nemohl počkat na let v přijatelnějších povětrnostních podmínkách.
Postupně o jeho osobně rozvíjejí své úvahy tři osoby, každá naprosto jiným způsobem: milosrdná sestra, která bdí u jeho lůžka, jasnovidec, který je rovněž pacientem nemocnice – psychiatrického oddělení, a konečně básník, který je celé události přítomen pouze náhodou – je přítelem ošetřujícího lékaře neznámého cestovatele. Mystérium jeho záhadné anonymity a zejména důvod, proč se rozhodl letět v bouřce, ponouká všechny tři k přemítání o jeho životě, smyslu, o neznámém obecně a jiném.
Jako první interpretuje jeho příběh řádová sestra. Spatřuje v neznámém člověku touhu vyjevit, kdo je, svěřit se se svým osudem, vyzpovídat se. Sestra tvrdí, že pacienta vídá ve snech, které jsou nápadně živé, konzistentní, a které na sebe navazují. Neznámý se vyznává z prostopášného a marnotratného způsobu života a sestra se cítí být povinna tuto zpověď interpretovat.
„Nu, ctihodná“, mumlá chirurg bez úsměvu, „tichý pacient, co? Nějak jste si ho oblíbila.“ Milosrdná sestra rychle zamrkala, jako by se chtěla hájit. „Když je tak sám! Vždyť nemá ani jméno -“ Jako by jméno bylo člověku nějakou oporou. „Mně se o něm i v noci zdálo“, řekla a přejela si oči dlaní. „Kdyby se třeba probudil a chtěl něco povědět – Já vím, že chce něco říci.“
Chirurg měl na jazyku: sestro, ten už nám neřekne ani dobrou noc, ale nechal si to pro sebe. Místo čehokoliv jiného ji jen maličko pohladil po rameně. Tady ve špitále se neplýtvá slovy uznání.
...
„Ten sen byl tak živý a silný, že pokračoval i ve dne; ale to už jsem si jej vyvzpomínala v lepším pořádku, bez těch obrazů a souvisle. To už nebyl sen. Všechny věci by se nám rozpadly v pouhé sny, kdyby v nich nebyl nějaký pořádek; pořádek je něco, co je jen ve skutečných věcech.“
...
Jako mladík jsem se nelišil mnoho od jiných; jako oni jsem byl hlavně pln sebe sama; byly mé lásky, mé zkušenosti, mé názory, kdeco bylo mé. Teprve později člověk vidí, že to všechno nebylo tak tuze jeho a jenom jeho, že to jsou věci obecné, kterými mu bylo projít, zatím co si myslel, že je objevuje.
...
Ano, je to tak: jen kusý a nahodilý život je smrtí pohlcen, kdežto ten, který je celý a podstatný, se smrtí doplňuje. Dvě poloviny, které se uzavírají ve věčnost. Protože jsem byl v deliriu, viděl jsem to jako dvě duté polokoule, které se mají k sobě přiložit, aby se uzavřely; ale ta jedna byla jako otlučená a zprohýbaná, pouhý střep, a ať jsem to zkoušel jak chtěl, nepasovala k té druhé, k té dokonalé a hladké, která byla smrt.
Dále se příběhu neznámého ztroskotance chopí zdejší pacient psychiatrie, jasnovidec. Rozebírá fenomén neznámosti a anonymity spíše filozoficky a metafyzicky. Tvrdí, že vidí bezvědomému do mysli a na základě toho o něm vypovídá různé věci.
„Vypovím-li to, budu moci od toho odejít – nechat to ležet, jak byste se ráčil vyjádřit. Člověk se nikdy nezbaví toho, o čem mlčí.“ ...
„Zkušenost nám nemůže dát jinou představu; nikdy nevnímáme celého člověka nebo celý život, nýbrž právě jen ty nesouvislé kousky a okamžiky, a ještě jich, chvála bohu, většinu poztrácíme.“ ...
„Měli bychom vyjít od posledního dechu člověka, abychom pochopili, jakou podobu měl jeho život a jaký význam náleží čemukoliv, co prožil. Teprve smrtí je hotovo mládí i narození člověka.“ ...
„Hledá samotu, aby nebylo toho rozporu mezi ním a okolím. Pokouší se jako kus ledu rozpustit svou vnitřní opuštěnost v nesmírné samotě moře nebo cizích zemí. Pořád musí něco opouštět, aby jeho opuštěnost měla vnější příčinu...“
...
„Jakživi nepochopíte člověka, pokud budete popisovat jeho vlastnosti. Nejsou žádné vlastnosti, jsou síly, síly, které se navzájem přemáhají, vyšinují nebo brzdí.“
Nejrozsáhlejší část je věnována rozboru básníkově. Toho případ neznámého v komatu inspiroval k sepsání rozsáhlé povídky o fiktivních osudech onoho muže, a tuto povídku zasílá svému příteli-lékaři jako koncept. Básník do ní tedy často vstupuje svými slovy a vůbec pojímá text jako hypotetický děj, často jej přetíná a uměle posouvá. Hlavním paradigmatem povídky je ztráta paměti hrdiny, díky čemuž může jeho záhadnost zůstat zachována až do konce příběhu.
„Snad se vám někdy stalo, že jste se octl v cizím světě, kde jste se nemohl dobře dorozumět jazykem ani penězi. Neztratil jste sice svou identitu, ale nebyla vám nic platna; vaše vzdělání, sociální postavení, jméno a cokoliv ještě skládá naše občanské já, vám nesloužilo k ničemu“ ... „jsa zbaven všeho přídatného, byl jste jen člověk, jen subjekt a nitro, jen oči a srdce, jen podiv, bezradnost a odevzdání. Nic není lyričtějšího než ztratit sebe sama.“
Mužův příběh je zasazen někam na Haitské ostrovy, kde se probere po bitce s naprostou amnézií. Působí u místního obchodníka a váženého, bohatého muže, camagueyna, postrachu ostrovů. Brzy se přes ztrátu paměti prokáže jako schopný obchodník a organizátor, píše bravurně na stroji, má nápady a hbité názory. Camagueyno je s ním nadmíru spokojen a pošle ho na Haiti, aby spravoval jeden z jeho cukrovarů. Mr. Kettelring, jak si začal říkat, shledává, že umí obratně poroučet lidem – patrně dříve dělal něco podobného.
Prostředí džungle mu ale nesvědčí – málo práce, černošští dělníci jsou líní, okolo se šíří nemoci...
„nudou a opojením se dá obepsat pořádné peklo se vším všudy, tak rozsáhlé, že v něm je i ráj; ráj se vším svým úžasem a oslněním, se všemi rozkošemi, ale to je to nejhlubší peklo, neboť právě odtamtud stoupá hnus a znudění.“
Mr. Kettelring se vrací ke camagueynovi a zamiluje se do jeho dcery – Kubánky vystudované v USA. Slíbí, že se pro ni vrátí, jakmile si vydobude jméno a jmění přesahující majetek jejího otce. Snaží se vybudovat továrnu na asfalt, ale zkrachuje a ke všemu dostane malárii. Píše dívce dopis na rozloučenou, na jehož konci se bezmyšlenkovitě podepíše vlastním jménem – a v tom okamžiku se mu vše vybaví, paměť se mu vrátí.
Pochází z bohaté rodiny, byl zvyklý poroučet, pak se stal námořníkem, aby se vzepřel nalinkovanému osudu, křižoval svět, a nyní má nepřekonatelnou potřebu vrátit se jako marnotratný syn k starému a možná umírajícímu otci – proto ten neodkladný odlet, proto ten spěch.
Pacientovi již není pomoci, umírá. Pravé pozadí jeho života zůstává v knize neodhaleno.