Dan Brown
Světoznámý román zpracovávající téma Svatého Grálu. Osvětluje s pomocí mnoha reálných faktů a poznatků z teologie, historie a symbolologie význam pojmu svatý grál. Jak se v románu vysvětluje, původně se nazýval sangreal, což znamená soubor starých dokumentů, chráněných po staletí templářskými rytíři, a obsahujících pravdivé informace o skutečných osudech Ježíše Krista a Máří Magdaleny, která snad byla jeho manželkou, porodila mu dceru a její potomci dodnes žijí (jsou to členové Merovejského rodu, který se kdysi spojil s rodem krále Šalamouna, z nějž pocházel i Ježíš.).
Protože nově nastupující katolická církev chtěla oslavovat především muže, neboť byla tvořena muži, musela potřít a zadupat dosud živou tradici ženského božství - ženy jako bohyně, která dává život. Vše, co souvisí s ženstvím - tedy i Máří Magdalenu, bylo třeba očernit. Proto byla vydávána za prostitutku a proto se začala žena spojovat s prvotním hříchem, aby na ní jednou pro vždy ulpěla vina.
Známý historik a symbololog Robert Langdon dostává spolu s agentkou a kryptoložkou Sophií Noveuovou do rukou tzv. kryptex - šifrovací zařízení obsahující informaci o tom, kde lze svatý grál najít. Společně se snaží šifru vyřešit, při čemž jsou často vystaveni nebezpečí smrti, neboť po tomto kryptexu zároveň pasou příslušníci katolické odnože církve (Opus Dei) i jejich protivníci.
Román je akční, dynamický, strukturovaný téměř jako scénář. Obsahuje krátké kapitoly, v nichž se střídají jednotlivé scény a prostředí a děj je tak rozehrán na několika místech současně. Čtenář získává dojem, že odhaluje fascinující a po staletí skrývanou pravdu o podstatě celé křesťanské kultury. Vše je citlivě doprovázeno místy, která vysvětlují významy nejrůznějších symbolů, a román je tak zároveň velice informačně hodnotný.
Langdon přednáší o symbolech ve věznici:
Langdon se zakuckal. "Ne. Da Vinci takové chyby příliš často nedělal. Tohle je vlastně takový jeho malý trik. Tím, že na levé straně snížil horizont, dosáhl toho, že Mona Lisa vypadá zleva daleko větší než zprava. To je takový malý Leonardův žert. Mužskému a ženskému principu se historicky přiřazují strany - levá strana je ženská, pravá mužská. A protože da Vinci byl velký obdivovatel ženského principu, namaloval Monu Lisu tak, aby se zleva zdála daleko majestátnější než zprava."
"Slyšel jsem, že to byl teplouš," řekl malý muž s kozí bradkou.
Langdon zamrkal. "Historikové to takhle většinou nenazývají, ale ano, da Vinci byl homosexuál."
"A proto dělal do těchhletěch ženskejch principů?"
"Da Vinci vlastně věřil v rovnováhu mezi muži a ženami. Věřil, že lidská duše nemůže dojít osvícení, pokud v sobě nebude mít mužské i ženské prvky."
"To jako myslíte kočku i péro?" zvolal někdo.
To vyvolalo srdečný řehot. Langdon zauvažoval, jestli by neměl udělat malou odbočku k etymologii slova hermafrodit a jeho vazbám na boha Herma a bohyni Afroditu, ale něco mu říkalo, že s takovými posluchači by se v podobném tématu nadobro utopil.
"Hele, doktore Langdone," ozval se svalnatý muž. "Je pravda, že Mona Lisa je vlastně portrétem samotnýho toho Leonarda? Někde jsem to slyšel."
"Je to docela možné," odpověděl Langdon. "Da Vinci byl šprýmař a počítačová analýza Mony Lisy a jeho autoportrétů potvrdila překvapivou shodu některých rysů. Ale ať už měl da Vinci za lubem cokoli," pokračoval Langdon, "jeho Mona Lisa není ani mužem ani ženou. Nese v sobě subtilní poselství androgynie. Je směsicí obojího."
[...]
Tento nápis nalezl Langdon při prosvícení obrazu Mony Lisy černým světlem. Zavražděný velekněz Převorství sionského, ochranitelů pravdy a svatého grálu, sem tato slova napsal těsně před svou smrtí.
MALICHERNOST A DOMÝŠLIVOST
OVLÁDLY NÁBOŽENSKÉ AUTORITY.
VÍRA ELÉVŮ SLOUŽÍ K ADORACI LŽÍ A CHRÁMŮ.
"Sophie," ozval se Langdon, "tradiční uctívání Bohyně Převorstvím je založeno na myšlence, že mocní mužové rané křesťanské církve svedli svět na nesprávnou víru tím, že rozšiřovali lži, které pomlouvaly ženský princip. Kyvadlo se pak zhouplo směrem k mužství."
Sophie mlčela a pořád hleděla na ta slova.
"Převorství věří, že císař Konstantin a jeho mužští následovníci úspěšně konvertovali svět z matriarchátu pohanství k patriarchátu křesťanství díky kampaním a propagandě, která démonizovala posvátnou ženu a vytěsnila z moderního náboženství jakoukoli zmínku o Bohyni."
Sophie se nepřestávala tvářit nejistě. "Dědeček mě poslal na toto místo, abych našla jeho vzkaz. Musel mi chtít sdělit něco víc než tohle."
Langdon chápal, co tím myslí. Myslí si, že je to další kód. Jestli je v těch slovech skrytý nějaký význam, to ale momentálně nebyl schopen rozhodnout. Pořád musel přemítat nad jasnou průzračností Saunierova poselství.
Nikdo nemůže popřít, kolik dobrého činí moderní církev v dnešním nejistém světě, ale nikdo také nemůže popřít její zrádnou a násilnou minulost. Její brutální křížové výpravy za "nápravou" náboženství uctívajících přírodu a ženský princip trvaly po tři staletí a použité metody byly stejně vynalézavé jako děsivé.
Katolická inkvizice vydala knihu, která by mohla být označena za dílo ze všech knih v historii lidstva snad nejvíce nasáklé krví. Malleus Maleficarum - neboli Kladivo na čarodějnice - varovalo svět před "nebezpečím svobodomyslných žen" a instruovalo kněze, jak takové ženy mají hledat, mučit a ničit. Mezi tyto domnělé "čarodějnice" podle církve patřily všechny učené ženy, kněžky, cikánky, uctívačky přírody, bylinkářky a vůbec všechny ženy, "podezřele sladěné s přírodním světem". Porodní báby byly zabíjeny, protože kacířsky využívaly svých lékařských znalostí k ulehčování od porodních bolestí - kteréžto utrpení bylo podle církve spravedlivým Božím trestem za to, že Eva pojedla z jablka moudrosti, a tím se dopustila prvotního hříchu. Během tří set let honů na čarodějnice církev upálila na hranicích neuvěřitelných pět milionů žen.
Propaganda a krveprolití slavily úspěch.
Dnešní svět je toho živým důkazem.
Ženy, které kdysi byly oslavovány jako nezbytná součást duchovního osvícení, byly nyní vykázány ze všech chrámů světa. Neexistovaly žádné židovské ortodoxní rabínky, katolické farářky ani islámské duchovní. Kdysi posvátný akt hieros gamos - přirozené sexuální jednoty muže a ženy, díky níž dosahují duchovního naplnění - byl předefinován a označen za hanebný a démonický čin. Svatí mužové, kteří kdysi požadovali sexuální jednotu se svými ženskými protějšky, aby se mohli dorozumívat s Bohem, se najednou obávali svých přirozených pohlavních pudů jako ďáblova díla, který jejich prostřednictvím spolupracuje se svým oblíbeným společníkem... se ženou.
Dokonce ani spojitost mezi ženským principem a levou stranou neunikla zhanobení ze strany církve. Ve francouzštině a italštině v sobě výrazy pro "levý" - gauche a sinistra - nesou hluboce negativní podtón, zatímco jejich protějšky z pravé strany posloužily jako základ pro slova "právo", "spravedlivý" a "správný". Dodneška má angličtina společný termín pro všechno zlé a špatné - "sinister".
Časy Bohyně jsou tytam. Kyvadlo se vychýlilo na druhou stranu. Matka Země se změnila v mužský svět a vlády se chopili bohové destrukce a války. Mužskému egu po téměř celá dvě tisíciletí chyběl jeho ženský protějšek. Převorství sionské věřilo, že toto vytěsnění posvátné ženy z moderního života zapříčinilo to, co původní obyvatelé Ameriky nazývají koyanisquatsi - "život v nerovnováze" - nestabilní situaci ústící ve válečné konflikty, živené testosteronem, v rozvoj misogynských společností a v rostoucí neúctu k Matce Zemi.
[...]
Namalováním Madony ve skalách Leonarda původně pověřila organizace, známá pod názvem Bratrstvo neposkvrněného početí, které potřebovalo obraz do oltářního triptychu ve svém kostele San Francesco Grand v Miláně. Jeptišky si u Leonarda objednaly konkrétní rozměry díla a požadovaný námět - Panna Marie, malý Jan Křtitel, Uriel a dítě Ježíš. Všichni se měli schovávat v jeskyni. A přestože da Vinci jejich požadavkům vyhověl, objednavatelé při předávání obrazu reagovali dost zděšeně. Da Vinci zaplnil svou malbu výbušnými a zneklidňujícími detaily.
Znázornil Pannu Marii v modrých šatech, jak sedí s paží ovinutou kolem malého dítěte, zřejmě Ježíše. Proti Marii sedí Uriel, také s dítětem, patrně Janem Křtitelem. Podivné však je, že v tomto případě malý Jan žehná Ježíši - místo aby Ježíš, jak bylo obvyklé, žehnal Janu Křtiteli - a Ježíš se jeho autoritě podřizuje! Ještě zvláštnější ale je, že Marie drží jednu ruku vysoko nad hlavou malého Jana v rozhodně výhružném gestu - její prsty vypadají jako orlí drápy, svírající neviditelnou hlavu. A to nejkřiklavější a nejděsivější nakonec: hned pod Mariinými sevřenými prsty naznačuje Uriel gesto podřezávání - v místě, kde by bylo hrdlo oné neviditelné bytosti, kterou drží Panna Marie.
Langdonovy studenty vždycky pobavilo, když se dozvěděli, že da Vinci nakonec bratrstvo uchlácholil tím, že namaloval druhou, "mírnější" verzi Madony ve skalách, na níž jsou všechny postavy naaranžovány o něco obvyklejším způsobem. Tato druhá verze teď visí v londýnské Národní galerii pod názvem Panna ve skalách, i když Langdon osobně dával přednost původní, zajímavější verzi, vystavené v Louvru.
[...]
"Aha!" vykřikl nadšeně Teabing. "To je ta základní ironie křesťanství! Bibli, tak jak ji známe dnes, sestavil pohanský římský císař Konstantin Veliký."
"Myslela jsem, že Konstantin byl křesťan," podivila se Sophie.
"To sotva," ušklíbl se Teabing. "Celý život byl pohanem, kterého pokřtili na smrtelné posteli, když už byl příliš slabý na to, aby nějak protestoval. V časech císaře Konstantina bylo oficiálním římským náboženstvím uctívání slunce - a Konstantin byl hlavním knězem. K jeho smůle se to v Římě za jeho vlády nábožensky poněkud rozvířilo. Čtyři století po ukřižování Ježíše Krista přibývalo Kristových následovníků takřka exponenciálně. Křesťané a pohané spolu začali válčit a konflikt narostl do takových rozměrů, že hrozil rozpad říše římské na dvě části. Konstantin se rozhodl, že se něco musí podniknout. Roku 325 našeho letopočtu se rozhodl, že sjednotí Řím pod jedním náboženstvím. Křesťanstvím."
To Sophii překvapilo. "Proč by si měl pohanský císař vybírat za oficiální náboženství křesťanství?"
Teabing se uchechtl. "Konstantin byl dobrý politik. Viděl, že křesťanství je na vzestupu a jednoduše si vsadil na vítězného koně. Historikové se dodnes podivují nad brilantností, s jakou Konstantin konvertoval uctívače slunce ke křesťanství. Tím, že spojil pohanské symboly, data a rituály s křesťanskými tradicemi, vytvořil hybridní náboženství, které bylo přijatelné pro oba tábory."
"Kouzelná proměna," podotkl Langdon. "Stopy pohanského náboženství v křesťanských symbolech jsou nezpochybnitelné. Egyptské sluneční kotouče se staly svatozáří katolických svatých. Piktogramy bohyně Isis, pečující o svého neposkvrněně počatého syna Hora, se proměnily v základy současných obrazů Panny Marie, opatrující malého Ježíška. A téměř všechny součásti katolických rituálů - mitra, oltář, chvalozpěvy i přijímání Božího těla - byly přesně převzaty z dřívějších pohanských náboženství."
Teabing zaúpěl. "Nikdy nedovolte symbolologovi, aby začal mluvit o křesťanských ikonách. Na křesťanství není původního vůbec nic. Předkřesťanský bůh Mithra - nazývaný Boží syn a Světlo světa - se narodil 25. prosince, zemřel, byl pochován v kamenné hrobce a po třech dnech opět vzkříšen. Mimochodem, 25. prosinec je také dnem narození Osirida, Adonise a Dionysa. Nově narozený Krišna byl zobrazován se zlatem, kadidlem a myrhou. Dokonce i posvátný den v týdnu, který křesťané světí, byl ukraden pohanům."
"Co tím myslíte?"
"Původně," vysvětloval Langdon, "křesťanství světilo židovský sabat v sobotu, ale Konstantin jej přesunul na neděli, aby odpovídal pohanskému Dni slunce." Udělal pauzu a usmál se. "Do dnešního dne chodí většina křesťanů do kostela na bohoslužby v neděli ráno, a přitom nemá ani tušení, že tato tradice původně vznikla jako hold pohanskému bohu slunce - v angličtině se neděle koneckonců dodnes řekne Sunday, tedy sluneční den."