Pankrác Budecius, kantor
- Sovova próza byla v počátcích pod velkým vlivem jeho básnické tvorby. Společným rysem raných povídek i prvních románů je uvolnění epického tvaru ve prospěch lyrizace a zesílení role subjektivní vypravěčské složky.
- Základní rys – student nebo intelektuál trpící komplexem spisovatelství, který marně hledá pevnější vztah ke světu a své společenské zařazení v něm.
- Pozdější Sovovy prózy se vymaňují z úzké závislosti na básnické tvorbě, vytrácí se tendence k lyrizaci, mizejí i autobiografické prvky.
- Novela Pankrác Budecius vyšla poprvé 1916. Toto dílo všestranně vybočuje z dosavadní podoby básníkovy prózy. Jako jediné je zasazeno do historického rámce (18. století).
- Novela nenadhazuje osudové otázky (jako životní trpkosti, národní a sociální příkoří v jeho románech a povídkách), poprvé a naposled se dokonce otevírá humoru a tvůrčí pohodě.
- Výrazná stylizace příběhu – osciluje mezi skutečností a pohádkou (začátek: Za onoho času...).
- Sova ji označil za legendu: osnova příběhu je koncipována na tradičním křesťanském schématu o vině, trestu, pokání a vykoupení. Sova mluví o quasi legendě – jde tedy o jakýsi apokryf legendy. Dílko má příbuzné rysy s Jiráskovými historickými idylami.
(Zdeněk Pešat)
Budecius byl vesnickým kantorem a muzikantem, mezi občany váženou a známou osobou. Uctivý k lidem, představených se strachoval, hluboce se jim klonil. Před školním okresním dozorcem, panem vikariusem, svým vlastním příbuzným, jenž ho sem dosadil a ochraňoval, chvěl se nesmírnou bázní... Jen doma domníval se panovati neústupně. Již uvelebil-li se za stůl, jako by se řídil dle mravokárně humorných návodů Dedekindova „Grobiána“, kteroužto knihu také měl a znal. Rozkazoval manželce nevrle a zvysoka, jedl familiérně jako netvor, oblizoval se po dobrém jídle, funěl, oběma lokty se opíral o stůl, a vůbec v tom si až příliš živočišně soukromě před ubohou manželkou liboval, co mládeži ve škole zapovídal. Budecius vlastnil mnoho učených, mravokárných a nábožných knih, které měl skrz naskrz prostudovány, a které tvořily všechnu jeho vzdělanost, pro kterou byl mezi lidmi tak vážen. Byl také skladatelem a místním vahraníkem, hrál na všech slavnostech, svatbách, mších a pohřbech.
Byl vždy velmi neohleduplný ke své ženě, nedával jí peníze, ona jen dřela a chřadla na suchou nemoc, které si on ani nevšímal. Manželka nakonec zemřela. Po pohřbu měl Budecius sen, ve kterém byl souzen za všechna příkoří, která nebožce způsobil, a byl uznán viným za její smrt. .Takový sen a zvláště tato skutečnost skličovala nesmírně po celé týdny Pankráce Budecia. Na dlouhý čas zanedbával hudbu a svoje partitury. Vždyť musil byti stále na stráži. Rozpomínal se všeho, co nepěkného vyváděl své manželce za života a jakých hříchů proti svatému manželství se kdy dopustil. Bylo ho vídati každodenně, jak se za ni modlí v kostele i na jejím hrobě. Budecia trápilo svědomí a svoje skutky chtěl nějak odčinit. Chtěl se polepšit, aby mu bylo odpuštěno. Se synem, Karlem Mariou, mluvil často o jejích dobrých skutcích a jejím dobrém životě.
Jednou byl Budecius povolán na zámek Červená Lhota, aby knížatům naladil klavicembal. A dýchaje volný vzduch z parku a z vody, proátý províváním tolika různého vzácného stromoví, křů a květin, svlékl si konečně kabát, vedl se synkem docela nehledané řeči o zmizelém panstvu a počal konečně laditi struny. Ty vzdychaly jako hlasy citovaných duchů lkavými tóny, z vyšších do nižších tónů se měnily a naopak, trpělivě a s neúchylnou přesností naslouchány, odměňovaly znalce harmonickými akordy. Pokukovala tu po něm komorná Liselotte, která jej tajně milovala. Kníže chtěl, aby si ji Budecius vzal. On ji však považoval za ďáblovu nástrahu a pokušení, kterému musí odolat, a odmítal. Nakonec se však dal přemluvit, naléhaní podlehl a dal se k sňatku násilím donutit. Paní Lízinka vzala domácnost do svých rukou, vše muselo být podle ní, otci se synem zakazovala hrát v její přítomnosti a vůbec se stala doma generálem. Budecius to chápal jako trest za jeho vinu vůči nebožce a trpělivě to snášel. Jednou na masopust hráli celou noc pro lidi k zábavě a tanci, až nad ránem zazpíval Budecius přisprostlou píseň o katorovi a krávě. Právě v tu chvíli vešel pan vikarius s biskupem a byli velice pohoršeni. Zbavili Budecia učitelského úřadu a vzali mu Karla Mariu. Budecius se rozhodl před potupou radši odejít ze vsi. Nastalo mu šťastné období. Putoval ode vsi ke vsi, hrál lidem a učil jejich děti. Tak postupně zestárnul. Jednou našel vesnici, ve které žili tak přívětiví a přátelští lidé, kde se mu žilo tak šťastně, že se rozhodl tu zůstat napořád. Chápal to jako vykoupení, že mu Bůh již odpustil jeho viny a odměňuje ho za těžký život a všechna příkoří. Zde však také dostal zprávu o svém synovi, ze kterého se stal vážený a výborný varhník a regenschori pražského kůru Svatého Jakuba. Stařeček zatoužil spatřit svého syna a vydal se dostavníkem do Prahy. Život zde pro něj byl úplně něčím novým. Ten ruch, shon, všechno tak veliké, okázalé. Syn s rodinou jej přijal srdečně a přemluvil otce, aby se vrátil do své rodné vsi. Že jej tam lidé měli rádi a stýská se jim po něm. Budecius tedy nakonec poslechl a vrátil se. Smířil se se svou ženou Liselotte a dosmrti jí už dělal, co jí na očích viděl.