Kulička
Po vítězství Pruska chtějí někteří obyvatelé Rouenu odjet do Havru, kde Prušáci stále ještě nejsou. Odtud by rádi uprchli načas ze země. Objednají vůz s koňmi, vyjednají si povolení vyjet z města a sejdou se brzo ráno, ještě za tmy. Vlastně se ani nevidí navzájem, kdo všechno jede, vyjde najevo až po svítání. Jede několik zámožných párů, dvě jeptišky a Kulička – místní lehká dívka. Všichni se na ni dívají s opovržením, jako na nízkou lůzu, a sotva se jim daří snést, že s ní musejí jet v jednom voze.
Cesta trvala v mrazu a nečasu déle, než čekali, a tak začali mít brzy veliký hlad – čekali, že už tou dobou budou ve městě. Jediný, kdo měl s sebou zásobu jídla, byla Kulička. Když si vytáhla košík s jídlem, nedalo jí to, a s ostatními se rozdělila. Večer přijeli do Totes. Ubytovali se v hostinci. Pruský poručík je však nechce pustit dále, dokud se s ním Kulička nevyspí. Zpočátku ji litují a nelíbí se jim důstojníkův požadavek, potom ale pochopí, že jen ona je tam brzdí a přemýšlejí, jak ji přesvědčit, aby to udělala, když je to přeci její povolání. Ona nechce z vlasteneckých důvodů. Nakonec je nátlak cestujících tak silný, že to Kulička udělá. Ostatní se na ni dívají po činu ještě opovržlivěji, a jedou dále.
Dobrodružství Waltra Schnaffse
W.Sch. je pruský voják, který se války velmi bojí. Nechce bojovat, má strach ze smrti, co se pak stane s jeho rodinou. Chce jít domů. Jednou je poslán jako přední hlídka na průzkum okolí. Jeho druhové jsou zastřeleni, on se skryje v houští a tam dlouho vyčkává. Dostává hlad, ale netroufá si vylézt. Po několika dnech v jámě má strach, že zemře hlady. Vymyslel, že se dá zajmout jako zajatec, tak ho nesmí zabít a budou ho živit. Čeká, až půjde kolem nějaký vesničan sám, aby ho nezabili, hned jak vyleze. Nepodaří se mu to. Nakonec v noci vyleze a jde k blízkému zámečku. Jeho tvář se zjeví v okně, obyvatelé se vyděsí, že je zámek obsazen Němci a utečou. On vleze dovnitř k plným stolům, nají se k prasknutí a usne. Obyvatelé zámku se vrátí zpět, napíší hlášení, ve kterém porazili celý pluk Prušáků a „některé“ zajali. Walter je šťastný, je z něj zajatec.
Přiznání
Matka s dcerou nesou od krav džbery s mlékem. Dcera má najednou slabost, klesne u cesty a přizná se matce, že je těhotná. Matka jí laje, kde k tomu přišla. Dcera přiznává, že Polyt, který ji vozil vozem do města, s ní dlouho laškoval, že až si spolu zašpásují, že mu nebude muset platit cestu, až mu podlehla. Matka se zamyslí a přikáže dceři, ať mu tedy zatím nic neříká, až než to bude vidět, že na tom vydělají dobrých šest měsíců.
Tonda
Tonda má hospodu,vyrábí pálenku, je věčný optimista a je velmi tlustý, rád jí. Jeho žena je pragmatička, jeho věčnou radost nemůže vystát. Stále říká, že ho jednou skolí mrtvice. Tak se také stane. Tonda jen leží, může hýbat jen hlavou. Veselost ho ale neopouští, což jeho ženu ještě více popuzuje. Jeho kamarádi v žertu říkají, že by mohla dát alespoň vysedět vejce pod paží, když nic jiného dělat nemůže – ona totiž pěstuje drůbež. Žena se zamyslí a nakonec k tomu muže donutí. Ten je potupen a několikrát vejce rozbije. Je za to vyhubován. Nakonec má jedna kvočna deset vajec a jemu pod paže dala žena také deset. Prý se uvidí, zda jich vysedí tolik, jako slepice. Tak se Tonda snaží, aby byl užitečný. Nakonec kvočna vysedí osm a on všechny. Má radost a je hrdý, že přivedl na svět všechna kuřátka.
Malá Roquová
Obecní pošťák jde lesem, který patří místnímu starostovi, váženému muži,vdovci před čtyřicítkou. Najde v trávě mrtvou nahou dívenku, asi 12tiletou. Běží ke starostovi, oznámit tu zprávu. Začíná vyšetřování, její matka je zdrcena, ale nejsou nalezeny žádné stopy. Vrah není dopaden a čas plyne dál. Starosta je zádumčivý a najednou dá pokácet celý svůj les. Všichni se tomu rozhodnutí diví. On najednou stoupne pod padající strom, který ho však nezasáhne. Starosta pláče a jde domů. Dělníci to nechápou. Pak vychází čtenáři najevo celá pravda. Starosta ovdověl, ještě poměrně mlád, a samota ho tížila. Jednou si vyšel k potoku a uviděl dívku, která se ve vodě koupala. Vypadala už jako žena. Popadla ho nepřekonatelná touha. Dívku znásilnil. Poté si uvědomil hrůznost svého činu, chtěl dívku uplatit, aby nic neřekla, ale ona stále křičela, tak ji chtěl umlčet, zakryl jí ústa a udusil ji. Když skončilo vyšetřování, začala se mu zjevovat. Byla neustále v jeho představách, nemohl spát. Ničilo ho to. Tak se rozhodl, že spáchá sebevraždu. Nechat se zabít padajícím stromem mu nevyšlo. Chtěl skočit z věže, ale nechtěl pošpinit své jméno. Rozhodl se tedy nejprve napsat dopis svému příteli, vyšetřujícímu soudci, kde se přizná a požádá ho, aby zachoval čest jeho rodu a nešířil pravou příčinu jeho sebevraždy, jíž se sám potrestá. Hodil dopis do schránky, pak se mu ale vše rozleželo v hlavě a on zase cítil touhu žít. Pošťák se už ale blížil. Chtěl, aby mu dopis vrátil, že jej neodešle, ale pošťák se vzpíral. Bylo mu to divné, a tak tím spíše trval na tom, že dopis doručí. Starosta tedy zoufale utekl a skočil z věže.
Tulák
Jakub Randel byl vyučeným truhlářem. V jeho vesnici nebyla práce, tak odešel z kraje, aby nemusel sedět doma a ujídat rodině. Zpočátku chtěl přijmout jen řemeslo, kterým byl vyučen, ale bída ho donutila k tomu, že se rozhodl vzít jakoukoliv práci, která se namane. Málokdo ho však jako cizího chtěl zaměstnat, vzali ho jen někdy bohatí lakomí sedláci, když se nabídl za směšně nízkou cenu. Trpěl hlady a vypadal už jako nuzák. Jednou šel kolem jedné vesnice a když míjel starostu, dostal vyčiněno, že tam se žebrota zakazuje, a ať táhne. Nikdo nic nedbal na jeho tvrzení, že chce jen práci. Zůstal na cestě. Starosta pro něj poslal četníky, ale protože měl papíry v pořádku, zase ho propustil. Ani najíst mu nedali. On už umdléval hlady. Byla neděle a všichni byli na mši. On viděl oknem do jednoho domu, kde měli už připraven oběd, ale doma nikdo nebyl. Skočil tedy oknem dovnitř a najedl se. Vypil i množství vodky, kterou tu našel. V opojení se pak vydal na cestu. Našel na louce děvečku a v podroušeném stavu ji znásilnil. Pak usnul. Našli ho četníci a zatkli. Prý alespoň na dvacet let.
Příběh děvečky ze statku
Za jednoho parného léta svedl děvečku ze statku čeledín, který se jí už nějakou dobu dvořil. Slíbil jí manželství. Jejich veliká láska se však postupně vytrácela, on si jí už nevšímal, tak začala dorážet, cože tedy bude s tou svatbou. Ke všemu zjistila, že je těhotná. Čeledín odvětil, že kdyby si měl vzít každou holku, se kterou si začne, kam by přišel. Jejího těhotenství se lekl a ze statku utekl. Ona se bála hanby a vyhazovu, tak své břicho schovávala. Pak odjela k matce, kde dítě porodila a nechala tam. Vrátila se, nikdo si ničeho nevšiml. Popadl ji však šílený stesk a náklonnost k tomu děcku, které však viděla sotva jednou za půl roku, a které ji příliš nepoznávalo. Snažila se tedy investovat veškerou energii do práce, aby sedlák viděl, co všechno zastane, a přidal jí na platu. Chtěla šetřit pro dítě. Postupně převzala práci všech ostatních zaměstnanců, uměla obratně šetřit sedlákovy peníze. Ten jí sice nic nepřidal, ale nabídl jí manželství. Ona odmítla. Nakonec si ji vzal násilím a oženil se s ní. Ona však ne a ne otěhotnět. Zkoušeli všechny možné rady a léky, ale nic nezabralo. Sedlák byl stále mrzutější, začal ji bít. Ona mu nakonec v zoufalství přiznala, že dítě má, aby věděl. Čekala, že ji zabije nebo vyhodí, ale sedlák se jen zasmál a pověřil ji, aby dítě přivezla, že už chtěl stejně nějaké adoptovat.
Šperk
Matylda Loiselová byla dcerou chudého úředníka. Neměla peníze a věno, tak ji provdali opět za chudého úředníka na ministerstvu. Byla krásná a měla vkus, a velice ji tížilo, že musí žít v nuzných poměrech, v chudém bytě, že se nemůže strojit do pěkných šatů, že nemá žádné šperky, že není obdivovaná a žádaná ve společnosti. Hnětlo ji to a soužilo. Jednou donesl manžel pozvánku na ples na ministerstvu. Měli tam být samí významní lidé. Matylda nejdřív jít nechtěla, že nemá co na sebe. Nakonec si od manžela vyprosila našetřené peníze, co měl na loveckou pušku, a nechala si za ně ušít večerní šaty. Pak jí ale chyběl k těm šatům šperk, vždyť bez něj by vypadala v té vznešené společnosti příliš chudě a styděla by se. Šla tedy za bohatou přítelkyní a půjčila si od ní briliantovou šňůru. Na plese zářila, každému se líbila, obletovali ji, chtěli s ní tančit. Byla v sedmém nebi. Když se vrátili domů, zjistila, že šperk nemá. Hledali všude, ale nenašli. Nakonec se uchýlili k tomu, že nechali u klenotníka vyrobit kopii, za kterou museli dát 36 000 franků. Manžel si popůjčoval u všemožných lichvářů a zadlužili se na deset let. Žili v bídě, v malé podkrovní mansardě, žena musela tvrdě pracovat, manžel si nosil práci navíc domů a pracoval po nocích. Po deseti letech vypadala zestárle. Šla se jednou projít po ulici a potkala tu svou bohatou přítelkyni. Teď, když bylo vše splaceno, jí o ztrátě pověděla a postěžovala si, že tomu šperku obětovali deset let života v nouzi. Přítelkyně se podívala soutrpně a řekla, že ten její šperk byl falešný a měl cenu nejvýše pěti set franků.
Vyznamenání
Pan Sacrement celý život touží po tom, být vyznamenán. Pozoruje na ulici úctyhodné pány s frčkami a řády připevněnými na klopách a závidí jim. Potom se dověděl, že by mohl dostat vyznamenání za nějakou publikační činnost. Začal psát knihu, ale neměl žádné valné myšlenky. Kdyby knihu vydal, jeho přítel, poslanec pan Rosselin by ho mohl na ministerstvu navrhnout na výroční cenu Akademie. Přítel mu jednou oznámil, že pro něj vymohl tu čest od výboru pro historické práce, aby mohl bádat v knihovnách po celé Francii. Nadšený pan Sacrement odjel. Jednou ho ale popadl stesk po manželce a bez ohlášení se v noci vrátil domů. Ženě trvalo, než mu otevřela, a na židli našel kabát s vyznamenáním. Manžel se rozlítil, čí že je to kabát, kdo tam byl či je. Žena jej přesvědčila o tom, že to je jeho kabát, že mu už vyznamenání z ministerstva poslali, že to mělo být překvapení. Pan Rosselin tuto informaci následně změnil v pravdu.
Pane vrchní, jedno pivo!
Vypravěč zašel jednou večer do krčmy, kde našel štamgasta, který klopil jedno pivo za druhým, vypadal velmi sešle, kouřil dýmku a byl v hospodě od rána do večera. Zapředli hovor, proč že se uchýlil k takovémuto způsobu života. Pivař byl synem šlechtice. Jednou si hrál v parku a náhodou viděl, jak se jeho rodiče hádají o nějaké matčiny peníze, otec začal matku bít a škrtit, div ji nezabil. Chlapec se snažil matce pomoci, pak utekl v hrůze pryč a do noci bloudil po venku. Pak se vrátil domů a matka i otec dělali, že se vůbec nic nestalo. Tato událost mu vzala veškeré iluze o životě, vzala mu chuť žít, postrádal v životě nějaký smysl. Proto skončil takto.
Otcovražda
Obžalovaný se přiznal, že zabil své rodiče, protože je chtěl zabít. Byli ze šlechtického rodu, ale nebyli svoji. Splodili dítě a dali ho na venkov. Stal se z něj schopný truhlář s jemnými způsoby a bystrým intelektem, aniž znal svůj původ. V jeho 25ti letech se o něm jeho matka dověděla. Od té doby tam jezdili, dělali mu velké zakázky, matka se jej snažila poznat a být si jista, že je to on, tak aby on se ale nedovtípil. Nebyl však hloupý a jednou se přímo zeptal, zda jsou jeho rodiče. Matka se zhroutila a jeho otec jí vyčetl, že za ním vůbec neměli jezdit. Tak přiznali, že jsou jeho rodiči, ale stejně ho odmítli uznat a přijmout za svého, v jejich společenské situaci by to byl zkrátka skandál. Odešli. Syn se rozlítil nad krutými rodiči, dostihl je a zabil.
Muška
Pět vodáků, dobrých kamarádů, chtělo do své lodi nějakou ženu, múzu, inspiraci, ozdobu. Jednu našli, byla vtipná, hovorná, bystrá. Jeden z nich s ní začal chodit, avšak spali s ní střídavě všichni. Ona otěhotněla. Byla smutná, ale všichni ji svorně ubezpečili, že když se neví, kdo z nich je otec, budou otci všichni, budou se o dítě starat. Jednou, když už měla velké břicho, neopatrně vystupovala z lodi, spadla a rozsekla si břicho. Její dítě zemřelo. Oni ji však uklidňovali, že jí udělají nové. Byla ráda.
Láska
Dva bratranci se v zimě vydali střílet ptáky. Mrzlo, až praštělo. Postavili si v ledu čekanou. Kroužili nad nimi dva ptáci. Jeden z lovců sestřelil samičku. Sameček nad ní pak dlouho kroužil, nedbaje nebezpečí, nemohl opustit svou družku. Nakonec byl také zastřelen a lovec jej dal do jednoho tlumoku se samičkou.
HORLA – dlouhá, ale skvělá povídka o duševních stavech člověka, který je rozumný a přemýšlí nad svými halucinacemi a možnými vysvětleními tohoto jevu.