Norské dřevo

Haruki Murakami

Román z roku 1987. Titul odkazuje na píseň Beatles, jimž autor v knize vzdává na vícero místech poctu.

Ústřední postavou je mladý student Tóru Watanabe, jenž - podobně jako další Murakamiho mužští hrdinové - je představitelem stoické prostřednosti, člověka, který si je vědom, že neoplývá přemírou charismatu, inteligence, ambicí nebo talentu, jenž se však s o to větším klidem prodírá životem a jeho nenadálými situacemi.

Tóru je postaven do situace, kdy se musí rozhodnout mezi čistým, hlubokým, avšak nenaplněným vztahem s Naoko, dívkou jeho kamaráda Kazukiho, který jako sedmnáctiletý spáchal sebevraždu. Naoko trpí nedostatkem sebevědomí v milostných vztazích, což ji v kombinaci s traumatem ze smrti přítele dožene až na pokraj psychického zhroucení a uvrhne do zastrčeného horského sanatoria, kde se snaží zotavit. Tóru jí píše dopisy, několikrát ji navštíví, avšak Naoko s ním nechce mít nic fyzického, dokud se nevyléčí.

Během vysokoškolských studií se Tóru seznamuje s Midori, živelnou dívkou, která s nadhledem a humorem vzdoruje osudu, nenechá si od nikoho nic líbit a představuje kontrast vůči mdlé Naoko. Midori je živá a přítomná, zpočátku je kamarádkou Tórua, brzy si však oba uvědomí, že jde o něco víc. Tóru je nyní bezradný - má čekat na Naoko a být jí věrný? Co když se však nikdy nedočká?

Reiko, přítelkyně a spolupacientka Naoko, Tóruovi radí být s Midori, která je tady a teď, milující a z masa a kostí.

Dilema se však brzy stane bezpředmětným, jelikož Naoko páchá v lese poblíž sanatoria sebevraždu - oběsila se.

Reiko (38 let) se definitivně rozhodne ozdravovnu opustit a vydat se po sedmi letech opět mezi lidi - bude učitelkou hry na kytaru. Po cestě do nového bydlište navštíví Tórua, vzpomínají spolu na Naoko, baví se o životě - a pomilují se spolu.

Zajímavá vztahová fabule na sebe váže několik nevšedních životních příběhů, které o sobě vypráví postupně Naoko, Midori i Reiko. Chvílemi se zdá, jako by osou románu nebyl Tóru a jeho vztahy, nýbrž právě tyto lidské příběhy, líčící různě pohnuté osudy:

Naoko se nikdy nevzpamatovala ze smrti svého chlapce a následovala ho o pouhé čtyři roky později coby duševní troska, pouhý stín. Trpěla ztrátou schopnosti komunikace a nadto se trápila tím, že není schopna být fyzicky připravená k milování.

Midori zemřela matka a o pár let později i otec, o kterého se několik dní v týdnu starala v nemocnici. Pomáhala vést rodině malé knihkupectví a k tomu všemu studovala na prestižní univerzitě. Nelehký život ji nezlomil, ale naopak naučil užívat si každé maličkosti.

Reiko zničila pověst klavíristky a učitelky klavíru mladá krásná dívenka, její žačka, která se ji se svými lesbickými preferencemi snažila svést, a poté, co Reiko odmítla (ne však tak úplně bez skutků), o ní dívenka rozhlásila po celém okolí, že je lesba. Sousedé se jí stranili a dívali se na ni skrz prsty, až to Reiko psychicky neunesla.

Nikoli nezajímavou se jeví také vedlejší postava Tóruova spolužáka Nagasawy, který je pověstný svými nočními lovy dívek na jednu noc, přestože má již několik let stabilní (a velmi krásnou, moudrou a charismatickou) přítelkyni Hacumi. Nagasawa reprezentuje extrémní pól života, kde si člověk chce hlavně co nejvíce užívat, zároveň si však uvědomuje marnost a nesmyslnost svého počínání (přestože Tóru ji vyslovuje hned a naléhavěji).

Kniha obsahuje narážky na některé lokálně i globálně ožehavá témata - sebevražda, mezilidská komunikace a blízkost/odcizenost, ale také homosexualitu, která je v Japonsku očividně stále velkým tabu, problematiku snobských škol, v nichž jde jen o prestiž jak studentům, tak především jejich rodičům, což kontrastuje s velkou chudobou nacházející se v těsném sousedství.

Sanatorium reprezentuje únik od všeho koloběhu tokijského života, úlevu v samotě a návratu k "přirozenému" způsobu života.

Typické pro Murakamiho knihy je zakomponování zmínek o významných evropských nebo amerických spisovatelích (v tomto případě F. S. Fitzgerald, J. Updike - Tóru je studentem divadla a literatura jej provází na každém kroku) nebo hudebnících (Bach, Mozart, Beatles, jazzové everstars)

Jako i u jiných Murakamiho knih, také v této jsem měla pocit zbytečně častého exponování sexuálních scén, které jsou sice představovány jako přirozená součást života, s čímž souhlasím, nicméně na můj vkus příliš násilně zaměřené na detailní popisování technik, jako by šlo o samoúčelné demonstrování faktu, že sexualita už není tabu.

Nejen na toto téma, ale dialogy všeobecně jsou pro mne často málo realistické, trošku "přitažené za vlasy", příliš naivní nebo očividně nepřirozeně vedené tak, aby se postavy dostaly k fabulí požadovaným tématům či situacím.

Přesto má kniha typický meditativní nádech, který vnímáme prostřednictvím introvertních úvah hlavní postavy.

Smrt není opak života, smrt je jeho součást.

Odcizení, neporozumění, neschopnost komunikace_

V takové náladě jsem několikrát zkoušel promluvit s Naoko. Zajímalo mě, zdali si aspoň trochu uvědomuje, co se mi honí hlavou. Ale nikdy jsem nenašel správná slova, a to mě mátlo. Nenakazil jsem se snad od Naoko jejími potížemi s vyjadřováním?

V sobotu večer jsem sedával v hale koleje a čekal na telefon od Naoko. Bylo tam pokaždé docela pusto, poněvadž si skoro všichni vyrazili někam za zábavou. Sedával jsem tam, pozoroval paprsky světla, jak se chvějí ve ztichlém prostoru, a pokoušel jsem se pochopit sám sebe. Co vlastně chci? A co vlastně ostatní chtějí po mně? Na nic jsem nepřicházel. Jen částečky světla pluly vzduchem a já po nich natahoval ruku a pokoušel jsem se je zachytit. Nezachytil jsem však nic.

Jeden z četných sexuálních výjevů:

Zhasl jsem světlo, pomalu a ohleduplně jsem ji svlékl, pak jsem se svlékl sám. Potom jsme se objali. Byla teplá deštivá noc a nebylo nám zima. Ve tmě jsme se spolu beze slova začali mazlit. Líbal jsem ji a zlehka položil ruce na její ňadra. Naoko vzala do ruky můj ztopořený penis. Sama už byla mokrá a horká a čekala na mě.

A přesto, když jsem do ní vstoupil, hrozně ji to bolelo. Chtěl jsem vědět, jestli to je pro ni poprvé, a ona kývla. Už jsem nerozuměl vůbec ničemu. Do té doby jsem byl totiž přesvědčen, že Naoko a Kizuki spolu spávali. Zasunul jsem se do ní nejhlouběji, jak to šlo, a chvíli tak zůstal úplně bez hnutí, a jen jsem Naoko objímal. Když se zdálo, že se trochu uklidnila, začal jsem se v ní pomalu a opatrně pohybovat. Za velice dlouhou dobu to na mě přišlo. Nakonec mě Naoko ze všech sil objala a vykřikla. Byl to nejsmutnější výkřik při orgasmu, jaký jsem kdy slyšel.

[...]

"Neboj," usmála se Naoko. A pak mi rozepnula zip u kalhot a vzala do ruky můj stojící penis.

"Hřeješ," povídá.

Začala pohybovat rukou, ale já jsem ji zarazil. Rozepnul jsem jí halenku, zajel rukou na záda a uvolnil háčky podprsenky. A pak jsem políbil její jemné růžové prsy. Naoko přivřela oči a začala pomalu pohybovat prsty.

"Bože, ty to umíš," vydechl jsem.

"Buď hodnej kluk, a mlč," řekla Naoko.

Když jsem byl hotový, ještě jednou jsem Naoko jemně objal a políbil. Naoko si pak zas oblékla podprsenku a halenku a já si zapnul kalhoty.

"Bude se ti teď chodit líp?" zeptala se Naoko.

"Díky tobě jo," odpověděl jsem.

Drobný vhled do demonstrací na japonských univerzitách:

Letáky byly plné zjednodušujících hesel a frází jako "Za nezmanipulovanou volbu rektora", "Spojme své síly k nové generální stávce", "Rozbijme japonský imperiální systém - komplot mezi školstvím a průmyslem", a tak podobně.

V dialozích užívají postavy hovorový jazyk, aby tak autor dosáhl dojmu mluvy adolescentů:

"To rozchodíš...," těšil jsem ji.

"Už bych ráda. Teď na vysoký jsem si docela oddechla. Konečně nějaký normální lidi."

[...]

"Neděle mám volný, akorát od šesti musím vždycky bejt v práci."

Působivý popis Midorina kuchařského umění - pověstná japonská preciznost je z tohoto patrná.

Srkal jsem studené pivo a pozoroval přitom zezadu Midori zabranou do vaření. Pohybovala se rychle a s jistotou a nedělalo jí problém zvládat třeba čtyři procedury současně. V jednu chvíli ochutnala vývar, a hned zase cosi neuvěřitelně rychle krájela na prkénku, vytáhla cosi z lednice a naaranžovala to na misku, nebo během okamžení umyla teď už nepotřebný hrnec. Vypadala úplně jako nějaký indický bubeník, který tu rozezní zvonek, tam zaklepe na jakési dřevo, a pak třeba zatluče na kost z vodního buvola. Všechny její pohyby plynuly v naprostém souladu a nebyl mezi nimi jediný přebytečný. Udělalo to na mě veliký dojem.

Toto líčení Midoriny vášně pro vaření mi připadalo hodně málo pravděpodobné. Je to ta malá realističnost, která mi u Murakamiho někdy hatí dojem z četby:

"V jednom kuse jsem šetřila kapesný a kupovala kuchyňský nože, hrnce, bambusový cedníky na nudle, a tak dál. No věřil bys tomu, že holka mezi patnácti a šestnácti bude šetřit jako pominutá na cedníky, brousky a hrnce na tempuru? A všechny ostatní holky dostávaly haldy peněz a kupovaly si skvělý šaty a boty. Nebylo by ti do breku?"

Usrkával jsem vývar s řeřichou a přikyvoval.

"Asi tak v půlce střední školy jsem hrozně toužila po pořádný pánvi na omelety. Po takový tý dlouhý a hranatý. Nakonec jsem si ji koupila namísto nový podprsenky. To jsem si užila, to ti řeknu. Tři měsíce jsem pak v kuse musela nosit tu starou, protože jinou jsem neměla. Večer jsem ji vyprala a pak se modlila, aby stihla do rána uschnout. Když nestihla, bylo to peklo. Nejpříšernější věc na světě je dosoušet na sobě mokrou podprsenku. Občas jsem brečela. A to všechno pro jednu blbou pánev."

Midori má svérázný pohled na vztahy - asi proto, že se jí příliš lásky a péče v životě nedostalo. Opět ale - vysoká míra sebereflexe je v tomto případě dosti nepravděpodobná, působí uměle, nerealisticky.

Já jsem jednoduše chtěla bejt sobecká. Dokonale sobecká. Třeba bych ti řekla, že mám chuť na jahodový perníčky. A ty bys okamžitě se vším ostatním přestal a hned je běžel koupit. A když by ses celej zadejchanej vrátil a řekl Koukej, Midori, jahodový perníčky jen pro tebe, řekla bych Hm, už je nechci, a vyhodila je z okna. To jsem chtěla."

"Tak tohle podle mě s láskou opravdu nemá nic společnýho," řekl jsem překvapeně.

"Ale má. Akorát tobě to nedochází," řekla Midori. "Pro holky je občas přesně tohle hrozně důležitý."

"Že vyhoděj z okna jahodový perníčky?"

"Přesně tak. Chceme, aby kluk přišel a řekl Chápu, Midori, popletl jsem to, měl jsem hned poznat, že jahodový perníčky vůbec nechceš. Jsem trouba, co nemá víc rozumu než oslí bobek. Víš co, půjdu ještě jednou a koupím ti něco jinýho. Co to bude? Čokoládová pěna? Nebo tvarohovej koláč?"

"A co z toho máte?"

"Máme ho pak za to rády."

"To je přece absurdní."

"Ale to právě pro mě je láska. Což ale nikdo nechápe," řekla Midori a pak mi zlehka položila hlavu na rameno. "Pro některý lidi láska stojí na hroznejch drobnostech a maličkostech. Když tyhle drobnosti nejsou, není ani láska."

Naoko vysvětluje podstatu léčebného procesu v sanatoriu. Nepotřeboval by takové sanatorium občas každý?

My se svými odlišnostmi neumíme žít. A proto v sobě nedokážeme najít místo pro bolest a utrpení, které s sebou nesou. A tak jsme se dostali sem, abychom od toho všeho získali odstup. Tady nikomu neubližujeme a nikdo neubližuje nám. Protože o sobě všichni víme, že jsme jiní. Tím se to tu úplně liší od venkovního světa, kde si své deformace nikdo nepřipouští. Náš malý svět tady ale naopak na deformacích a odlišnostech stojí. Nosíme své problémy úplně otevřeně, stejně jako nosí indiáni na hlavách peří, aby bylo jasné, z jakého kmene jsou, a necháváme se navzájem v klidu žít.

Murakamiho důraz na obyčejnost, průměrnost hlavních hrdinů: který člověk by chtěl sám sebe vidět jako úplně obyčejného? Možná je to bližší japonské mentalitě, nevyčnívat z davu, nepěstovat individualismus a neadorovat jedinečnost, jako je zvykem spíše v západních civilizacích...

"Já jsem úplně obyčejnej člověk. Narodil jsem se v úplně normální rodině, vychovali mě úplně obyčejně, vypadám úplně obyčejně, ve škole mám průměrný známky, myslím na úplně normální věci," povídám jí.

"Myslím, že tvůj oblíbenej Francis Scott Fitzgerald někde psal, že lidem, co o sobě prohlašujou, že jsou úplně obyčejný, nevěří ani slovo. Psalo se to v tý knížce, cos mi tuhle půjčil," pravila Naoko jedovatě.

"Možná," připustil jsem. "Já si na to ale nehraju, já takovej prostě doopravdy jsem. Úplně obyčejnej člověk. Nebo snad máš důvody myslet si něco jinýho? Já ne."

Snad nejkontroverznější místo v knize - scéna, kdy lesbická třináctitelá dívka svádí svou učitelku klavíru, třicátnici Reiko:

Prosím. Jenom trošku. Já jsem opravdu hrozně sama. Nelžu vám. Opravdu vůbec nikoho nemám, kromě vás, paní učitelko. Neopouštějte mě, prosím. A pak mě vzala za ruku a položila si ji na prsa. Měla nádherné prsy. Jakmile jsem se jich dotkla, dočista jsem ztratila hlavu. Přestože jsem ženská. Nevěděla jsem už, co mám dělat, a jen jsem pořád dokola jako šílená opakovala: Nech toho, okamžitě toho nech. Nemohla jsem se ani pohnout. Na střední škole se mi povedlo spolužačku odstrčit, ale tentokrát to nešlo. Vlastní tělo mě přestalo poslouchat. Ona si zatím levičkou tiskla moje ruce k prsům, jemně mi kousala a lízala bradavky a její pravá ruka mi hladila záda, boky a zadek. Ještě dnes mi připadá neuvěřitelné, když si představím, že jsem ležela v ložnici se zataženýma záclonama v posteli s třináctiletou holkou, svlečená skoro donaha - to už ze mne totiž dokázala sundat kus po kuse všechno moje oblečení, aniž bych si toho všimla. S holkou, která mě hladila tak, že jsem z toho byla málem bez sebe.

[...]

A ona mi povídá: A proč bych přestávala? Vám se to přece líbí, paní učitelko. To jsem na vás viděla od začátku. Vám se to líbí, já to vím. Je to tisíckrát lepší než s chlapem, že jo? To bys jinak takhle netekla. A můžu ti to udělat ještě líp. Tak, že budeš mít pocit, že se celá rozpouštíš. Ty to totiž chceš, víš?

A to byla pravda. Bylo to přesně tak, jak říkala. Bylo to s ní tisíckrát lepší než s manželem. A opravdu jsem to chtěla, ale nemohla jsem to dovolit.

Můžeme si spolu takhle hrát dál. Stačí jen jednou do týdne. Nikdo o tom nemusí vědět. Zůstane to jen mezi námi, paní učitelko.

Murakamiho snaha o detabuizaci sexuálních témat se dotkla také tematiky porna a pornofilmů. Midori mluví o návštěvě pornokina jako o vcelku běžné všední záležitosti, a s nenuceností svůj zážitek také komentuje.

"Nepůjdeme teď na nějakej ten pornofilm? Ale musí to bejt nějaký opravdu hard sado-maso," navrhla Midori.

Zašli jsme do úhoří restaurace na pár kousků úhoře a pak zapadli na Šindžuku do jednoho z mnoha mrňavých zaplivaných místních kin a zhlédli tři filmy pro dospělé. Podle novin, které jsme si opatřili, bylo tohle jediné kino, kde promítali i SM filmy.

[...]

"Nezdá se ti, že na to, že to má bejt středoškolačka a panna, má ta holka moc tmavý bradavky?"

"To rozhodně."

Přímo ten film žrala. Musel jsem opravdu obdivovat, co všecko dokáže vyždímat za zábavu z jednoho lístku na něco takového. Kdykoliv ji navíc něco napadlo, okamžitě mi to musela sdělit.

"No ty jo, podívej, co jí to dělá," nebo "Tři naráz, vždyť ji to roztrhne," nebo "Koukej, Tóru, tohle bych si někdy chtěla zkusit." A tak dál.

[...]

"To bylo výborný, co?" řekla Midori. "Zas bych někdy šla."

"A nepřípadá ti, že je to pořád dokola to samý?"

"Co naděláš. Všichni přece dělýme to samý pořád dokola."

Když jste se nad tím zamysleli, měla vlastně pravdu.

...

Ty bys byl, promiň, občas nejradši, aby se celý svět točil podle Tebe. Jestli jednou nechcš skončit v ústavu, měl by ses víc otevřít. Vrhni se do života jako do řeky. I mně, slabé a nedokonalé ženské, občas připadá nádherný. Vážně. Takže se snaž být šťastnější. Zapracuj na tom.