Pan Kaplan má třídu rád
Povídková mozaika v originále vydaná pod názvem Education of Hyman Kaplan (1937) u nás vyšla roku 1946 v překladu Pavla Eisnera. Jádrem vyprávění je postava židovského imigranta Hymana Kaplana, který spolu s dalšími lidmi různých národností navštěvuje večerní školu pro cizince, kde se učí anglickému jazyku. Hyman Kaplan něčím připomíná českého Švejka - je neustále usměvavý, horlivý, snaživý žák, vždy nadšený předvést své úkoly, přečíst texty a napsat slohová cvičení, což dokonale kontrastuje s jeho absolutní neschopností dobrat se jakéhokoliv pokroku. Angličtinu (potažmo češtinu) przní svým osobitým, nenapodobitelným způsobem, komolí slova tak, že jeho učitel neví, má-li se smát či plakat (ačkoliv, ten bere svou práci příliš zodpovědně, než aby se tomu zasmál). Kaplanova angličtina je stále plná patvarů, germanismů a novotvarů, které si však sám jejich autor umí hrdě obhájit, čímž svého vyučujícího dovádí k šílenství. Nadto má Kaplan ještě tolik sebevědomí, že neváhá opravovat své spolužáky.
Český překlad není z pochopitelných důvodů doslovný. Překladatel musel pracovat s naprosto jinými jazykovými zákonitostmi a vytvářet tak de facto svoje vlastní, zcela nové slovní hříčky, na nichž je celý - jinak dějově více než chudý - příběh postaven. Ačkoliv je princip, na němž je humor této knížky založen, stále tentýž, objevují se zde perly, na něž čtenář jen těžko zapomene.
Gdyš lidu sobě potkají na ulicu, tak gdyš zas dou pryč od seba jeden ženke Moc mě tížilo že sem vás vyděl, a jeho spolumlůvitel mu žekne otpófjeť Nápodrobně, mejte se tóbže a váše lepčí 50 percent taky.
Mr. Parkhill brzy zjistil, že nebohá pí Moskowitzová nezná význam slova "sápati se". "Kdo nám poví, co zde znamená slovo sápat?" nadhodil Mr. Parkhill.
Ruka páně Kaplanova vystřelila do vzduchu, dávajíc se dobrovolně do služeb vědy. Jeho tvář byla úplněk hrdého úsměvu. Mr. Parkhill se dal strhnout tou rukou a pokynul mu.
Pan Kaplan povstal, záře radostí. "Sápat! To je od směra. Máme štyry směrove: zever, jích, fíchot a sápat."
Po dvounedělním odkládání, uhýbání a kličkování rozhodl se Mr. Parkhill, že mužně popatří v tvář i věcem nejhrůznějším. "Pane Kaplane, myslím, že došlo na vás, abyste - hm - napsal na tabuli své - ech - slohové cvičení."
[...]
Mr. Parkhill se zahleděl na skladbu a pojal do sebe veškerou její vzácnost a nádheru.
Mé Pófolani Pšišiváš V Továrně na Konfekcy Spol.
Naps.
H*y*m*a*n K*a*p*l*a*n
Mr. Parkhill si řekl, že muže ctí statečnost a že jednou třeba začít. I opásal bedra svá. "Pane Kaplane - hm - váš text nevyhovuje plně zadanému úkolu. Nepopsal jste své povolání, co děláte, jaká je vaše práce."
"Néni to tak interesant pófolani," namítl pan Kaplan.
"Jde o to, že váš text není pouhým podáním skutečnosti. Je to spíš - hm - projev o vašem osobním vztahu k věcem."
"A jejéj, to sem rád!" zahlaholil pan Kaplan nadšením.
"Nikoliv," žekl Mr. Parkhill chvatně. "Úkol byl určen jinak. Víte, ono je třeba začít prostými cvičeními, než se pokusíme - hm - o skladby rázu spíš - hm - myslitelského."
Pan Kaplan odevzdaně přisvědčil. "Tak teda pšíště to má bejt bez myšlenkách, nic o Šeksbír? Jako jen faktiš věci?"
"A-no. Nikoliv myšlenky, jen - hm - fakta."
Na mučednickém úsměvu pana Kaplana bylo znát, jak mu jakási sveřepá síla zlodušská srazila orlí peruti v rozletu.
[...]
Třída měla za úkol napsat dopis. Pan Kaplan píše svému bratru a v závěru dopisu jej zdraví "Tvůj animo. bratr Hymie". Pan učitel má výhrady vůči tomuto přívlastku, který dle pana Kaplana znamená "animovaný" - tedy "samej život". Pan Parkhill vyzývá pana Kaplana, aby zkusil přijít na vhodnější slovo.
"Ahá!" zvolal pan Kaplan najednou, patrnš právě v tom okamžení pocítil na čele duchový pocel své Musy. "Už to mám! Pervočídní slovo! Stopercentní! Velkolebý! Tákovy slóvo! Fojstklás!"
Na třídu se přeneslo trochu z páně Kaplanova nadšení; čekala bez dechu. Ba i Mr. Parkhill sám byl jat dychtivou zvědavostí.
"Nu, pane Kaplane, jaképak je to slovo?"
"Tvůj Spanilomyselný brátr!" provolal pan Kaplan.
[...]
"A to bych řek!" děl Mr. Bloom. "Jak jste našel tákové slóvo?"
"Že jsem hlúpoce myslel," děl pan Kaplan. "A že na má bratru myslim i ve spání. Ne jako jiná lidu na jejich bratru. Já sem spanilomyselný na muj bratr Max."
[...]
Za četby tohoto projevu Mr. Parkhill několikrát svraštil brvy, povzdechl si, když dočetl, a odevzdal se svému osudu, že se musí zas jednou ubírat podivným jazykovým kosmem svého nejpozoruhodnějšího žáka. Co se tkne pana Kaplana, přečetl několikrát zálibně svůj výtvor, přimhuřuje přitom oči, což znamenalo patrně postoj sebekritický. Když dočetl, radostně potřásl hlavou, rozkochán zázrakem, kterému pomohl na světlo boží. Mr. Kaplan byl člověk uznalý.
[...]
Po tomto zářném začátku domáhal se Mr. Weinstein rady co do pravopisu místného jména Ziegenwohlgespeistzuhaben kdesi in Bohemia, kde žije příbuzný, jemuž by rád dopsal. Že tomu místu dřív říkali jinak, něco s kozami, aha, už ví - Kozojedy [...]
[...]
"Podívej, Mojka! Nemluvej mi požád v samejch kšíšofkách, já nemám čas na luštěniny, víš! Dyž se ptám jedinoduchá otázek, ty máš žíct jo nebo ne, aby tvuj pšítel věděl, polí ho palic nebo nepolí."
[...]
"Napíšu na tabuli úryvek z jedné básnické skladby a pak vám jej přečtu. Potom mi krátce povíte, jakým dojmem ty verše na vás působily, jaké myšlenky a představy vám vnukly, jaký citový ohlas ve vás vzbudily, jak promlouvají k vaší mysli a vašemu srdci. To bude zároveň prospěšné cvičení ve volném projevu a přednesu."
[...]
Mr. Bloom si povzdechl jaksi po obchodnicku; bylo znát, že poesie je mu jen cvičným námětem, nevadlně odlišným od mluvního námětu "Co jím nejraději" anebo od slohového úkolu "Můj nedělní výlet".
[...]
"Jakým slovem označujeme opak stavu vyjádřeného slovem bohatý?"
"Kost a kůže!" odvětil pan Kaplan bez sebemenšího zaváhání.
Učitel méně svědomitý byl by v takové odpovědi spatřoval fantastický výstřelek anebo něco psychiatrického. Mr. Parkhill však se do té odpovědi zabral pečlivým rozborem pedagogickým. I shledal, že pro pana Kaplana je bohatství a mohovitost nerozlučně spojena s určitou vlastností tělesnou: bohatý člověk je tlustý.
Pan Kaplan časoval sloveso "zemříti" takto: "zemšít, zemšu, funus."
[...]
"A pořád sem zkusila udělat ho hodnější, a on se pořád na mně vykasával vrrrr! A já požád Búndik, Búndiček, buď manýrovany pesátko, já sem hodná dáma, já tě nekousnu, tak buď způsobilej, Búndiček hodnej hóšiček! - Ale Búndik neposlouch. Ten Scotch Terror udělal najednou skoč a ukous mě -"
Nikdy se nestalo, aby vynechal hodinu; nikdy nejevil ochablost vůle neb elánu při ztékání jazykových cimbuří; úsměv nezdolné naděje a vůle ke všemu odhodlané nikdy nemizel s jeho tváře cherubovy. Leč Bohu budiž žalováno - nikdy nenabyl Mr. Parkhill dojmu, že by se pan Kaplan byl něčemu naučil.
[...]
Mr. Parkhill se často ptal, není-li to jakýmsi zločinem, chceme-li ducha rozevlátého do takové geniálnosti hanebně spoutávat do svěrací kazajky naší triviální mluvy pozemšťanské.
ranhnojič
antisemitikum
je taková zima, až nás praští
pohádat pohádky
eufeminismus
Santa Claus sleze k dětem komínem a nadělá jim do punčoch
šťastný Nový rok bis hundert Jár!
vysoké čelo je znamení, že je člověk begabt, nadávanej
Co je šifot in totál?
lumperaj
pes ho zaštěkal
loupák = hloupák
jestli bude peršet perš a sníhat sníh
to byla jen taková vypadalost
vyfrknout si nohu