- první vydání 1913, podtitul Tulácké povídky. Další, přepracované a rozšířené vydání z let 1938 a 1939, obsahuje drobné jazykové změny odstraňující archaismy (vzpomínati – vzpomínat, jenž – který apod.) a zastaralý jazykový styl nahrazující modernějším.
- Tyto povídky jsou Olbrachtovou knižní prvotinou, podivuhodně umělecky zralou (autorovi bylo tehdy 31 let).
- Látky o tulácích a společenských vyděděncích se mezi lety 1900 a 1914 vyskytovaly často v literatuře i v jiných uměních. Pojetí těchto vyděděnců snících o svobodě – hodnotě převyšující všechen zajištěný blahobyt – jako lidí schopných plně procítit nespoutanou a při vší krutosti opojnou sílu života strhovaly. Byli ztělesněním protispolečenského odporu, představou plného, neokleštěného lidství. Vyjadřují svým způsobem života sice neujasněný, ale tím bouřlivější sociální protest, spojený s pohrdáním pokryteckou idylou „zajištěných“ existencí. Jsou negací životního stylu maloměšťácké společnosti.
(„Vidíš ho, truhláře! Ráno v šest hodin vstává, v deset chodí spat. Dělá sedlákům za šesták okénka do chlévů, doškuje střechy a myslí si, kdovíkdo není. Den ze dne... Myslíš si, že bych s ním měnil? Jak jsou ti lidé protivní a hloupí!...)
- Tato látka odpovídala soc. atmosféře doby počátku století – obsahovala absolutní popření společenské konvence, ale i kladné rysy nového životního ideálu, směřujícího k obrodě člověka z hmotné a morální poroby buržoazní společnosti; spontánní smysl pro sprvedlnost, hrdost lidské osobnosti, přirozenou, pokryteckou morálkou nepokřivenou citovost.
- Olbracht psal tyto povídky jako uvědomělý socialista. Proto se u něj ono buřičské gesto, představující u jiných autorů jen inspirativní přitažlivost, nutně problematizuje. Jeho pohled na společenského vyděděnce je velice objektivní, představuje ho v jeho denním shonu po uhájení holé existence, nepřikrášluje ho jakoukoliv poetizací – realistická věcnost. Absentuje též intelektuálský obdiv k jejich svéráznosti a naprosto neidealizuje jejich charakter a reakce - psychologická pravdivost. Vystihuje např. velmi reálně jejich společenské mimikry ve styku s představiteli vládnoucí společenské vrstvy. (Vychytralé šišlání a falešná uctivost Forka Firkyho). Věcnost podporuje i předvádění příběhu jako životního dokumentu bez hodnotícího soudu autora.
- Olbracht objevil typ člověka, který se „zlým samotářem“ stává, jehož degenerující společnost zavádí do izolace, který zápasí o zachování lidské důstojnosti a pro svou vnitřní svobodu musí často projít žalářem.
- Jeho povídky jsou však zároveň vyprávěním o věčných lidských námětech lásky, zrady a smrti, o krutosti života a tíze lidské existence i o ideálech, touhách a snech mládí.
Joska, Forko a Pavlína
Poprvé otištěno 1908. Povídka je blízká vitalistickému okouzlení životem. Gesto „zlého samotáře“ se zde realizuje jen v úvahách tuláka Josky o požáru městečka, jeho snu o volnosti tváří v tvář plynoucí řece. Tón splývání člověka s přírodou.
Joska je mladý tulák, právě propuštěný z vězení bývalého zámku, kde dříve panoval kníže, a kde nyní sídlí úředníci z městečka. Joska tento zámek, pomalu chátrající, se zašlou již slávou, z duše nenávidí. Je pro něj symbolem násilí zhola zbytečného, jemuž se neubráníš, nesmyslnou svévoli. Starý kníže, který tu kdysi panoval, si z Polska dovezl provazolezkyni, se kterou se tu asi týden bavil a pak na ni zapomněl. Ta tu pomalu ztrácela postavení a stala se nejposlednější děvečkou. Asi za 15 let se zde kníže zastavil, onu ženu poznal a divil se, že zde ještě je. Blahosklonným gestem nařídil, aby ji za někoho provdali. Stala se ženou přísného hajného, s nímž měla syna – Josku. Hajný byl však za jakýsi prohřešek poslán do vězení a žena byla i s dítětem vyhnána. Tak se stali tuláky. Joska se toulá po městečku, žebrá. V hospodě potkává místního žebráka, zvaného Forko Firky. V hospodě obsluhuje majitelova dcera, 17tiletá blondýnka, a se zájmem se vyptává na různé podrobnosti ze života tuláků, které jsou pro ni senzací. Zároveň se však neustále snaží udržet si jakési dekorum – když přijdou lepší hosti, okřikuje Forka, aby je neobtěžoval a vyhání je oba rozhořčeně ven.
Joska se tedy zase potuluje městečkem, přemítá o spořádaných lidech a jejich životu od ničeho k ničemu, ráno vstanou, večer jdou v deset spát, obědvají, večeří. Tento způsob života se mu zdá nesmyslný, opovrhuje jím a nesnáší ho. Kupuje si za poslední peníze okurku a chleba, v hospodě U koníčka pak pivo. Hospodský ho pošle, aby si to vypil v předsíni, aby jeho trhanský vzhled neurážel hosty. Joska není uražen, jde. Prohlíží hrnečky v síni, zda v nich není něco k jídlu. Jeden pak ukradne. Toulá se dále za ves, směrem k lesu. Potkává Pavlínu – vesnickou dcerku, která se toulá jen z radosti z volnosti, a na zimu se zase vždycky vrátí, i když ví, že dostane nabito. To Joska taky nechápe, proč si bohatá dcerka hraje na tulačku, když žádná tulačka vlastně není a je stále zaštítěna možností návratu. Pavlínu si dobírá, ona je uražená, nakonec však spolu jdou spát do seníku. Povídají si. Joska jí vypráví nejkrásnější zážitek svého života. Byl u cirkusu, pomáhal při různých pracech a zamiloval se do krasojezdkyně, která měla umělecké jméno Arabela belrós dela Sevila – nejkrásnější růže Francie. Jednou se k ní odvážil v noci přijít do vozu, ona se však polekala, začala křičet a Joska byl od cirkusu vyhnán. Pavlína se však začne jeho vyprávění smát. Směje se nejapně jeho potupnému vyhnání i jménu zbožňované Arabely. Josku to urazilo a rozčílil se. Když usnuli, potichu vylezl ze seníku a šel k lesu. S hloupou Pavlínou už nechtěl nic mít. Vidí, jak se k lesu ze strany od městečka přibližuje postava. Brzy rozpozná Forku, schová se mu a houká na něj z houští. Forko je vyděšen. Joska se mu nakonec ukáže, směje se, ale Forko je rozezlen a chce Josku zbít. Nakonec se udobří a jdou spolu krást holuby pro hostinského. Jsou však spatřeni už s úlovkem hajnými. Forko stihne utéci, ale Josku chytili s zbili. Vlekli ho už s sebou, ale on se jim vyrval a utekl. Byl zase na svobodě, kterou lokal plnými doušky a vnímal její nespoutanou krásu. Splynul s přírodou.
Rasík a pes
Rasík je člověk, který se živí vyhrabanými mrtvými hospodářskými zvířaty, která buď pošla nebo byla utracena kvůli nemocem. Všichni lidé jím opovrhují, odevšad ho vyhánějí, nikdo s ním nechce nic mít. Putuje se svou ženou a s ručním vozíkem, který sami táhnou. Jsou špinaví a roztrhaní a lidé se jich šítí. Když se někde v zákrytu utáboří a jsou objeveni, nemilosrdně je vyhánějí, bijí je a dokonce jim hrozí zastřelením. Jednou jde lesíkem mladý pán se společníky, uvidí z dálky rasíka se ženou a jen tak z žertu si do něj střelí. Rasík je zasažen do nohy. Páni se smějí. Mladý pán mu však za poskytnutou zábavu slíbí psa. Nazítří si pro něj ti dva jdou. Je to obávaná zlá doga, které se všechno služebnictvo bojí a všichni jsou rádi, že se jí zbaví. Nevěří však, že by ji rasík zvládl. Rasík zapřáhne dogu s pytlem na hlavě do vozíku. Doga se však vzteká, kouše, štěká, odmítá být zapřažena. Rasík ji začne bít a bije až téměř do jejího bezvědomí. Doga pak začne poslouchat. Lidé se diví a nevěří vlastním očím. Tak teď putuje rasík se ženou a se psem. Doga je neustále přivázána a rasík ji často bije a je na ni zlý. Má tak alespoň někoho, nad kým je pánem a koho může bít on, který je všemi ostatními bit.
Jednoho dne rasíkova žena zemře. Rasík jde za farářem a žádá o její pohřeb, ale je odmítnut a vyhnán – vyjde najevo, že je rasík a nezná dokonce ani manželčino příjmení. Zakope ji tedy u lesa a modlí se úryvek modlitby, kterou si ani nepamatuje celou. Vše činí jen tak podvědomě, neví ani pořádně, co by měl dělat.
Tak zůstal rasík sám se psem. Mají už jen jeden druhého a rasík se stává přívětivějším. Dokonce začne dogu oslovovat jménem. Má ji rád.
Bratr Žak
Ústřední a nejrozsáhlejší povídka tohoto souboru. Komediantská rodina kočuje od městečka k městečku, od vesnice k vesnici a předvádí svou komedii – maminka, která hraje na flašinet, tatínek – klaun, malý Fricek – artista, jeho mladší sestra Olga – hadí žena a jejich velký bratr Žak, který vyplňuje všechna vážná čísla programu. Je z nich nejschopnější a také nejctižádostivější. Chce být dobrý. Miluje nade vše své řemeslo a vše ostatní je mu lhostejné. Je velice. Málo mluví, mračí se, ale když něco řekne, stojí to pak za to.
Při jednom představení udeří nějaký kluk Fricka kamenem, jen tak, pro zábavu. Fricek se rozběhl do hloučku výrostků a začal domnělého pachatele bít. Nebyl to však ten, co hodil – ten utekl. Otec však Fricka za jeho drzost přede všemi zbil, a když utíkal, běžel za ním. Za chvíli je přivedl městský strážník a vykázal celou komedii z města (nelze trpět, aby se dalo městské dítě bít od takových lidí). Po několika měsících matka zemřela na vleklou nemoc. Obě mladší děti (Frickovi už bylo 16 let) se zdokonalily ve svých disciplínách. Byla zima a oni neměli peníze, co jíst ani čím topit. Odevšad je vyháněli. V jedné hospodě v Králové Dvoře je nechali hrát. Fricek zde náhle spatřil Josefa Havránka – učedníka, který po něm tenkrát ve Zbiroze hodil kamenem. Neovládl se a udeřil ho. Ostatní lidé v hospodě jej však začali bít. Přerazili mu nos a vyrazili zub. Žak ho odtud pak vynesl a rodina utekla z města. Od té doby Fricek Josefa Havránka nenáviděl a chtěl se mu pomstít za zhyzděnou tvář a všechny nepříjemnosti, které musel kvůli němu vytrpět. O rok později se opět vrátili do Králové Dvora a Fricek se na Havránka vyptával. Zjistil však, že se mezitím odstěhoval do Brna.
Olze už bylo skoro 15 let a stala se ženou domácnosti. Měla smysl pro peníze a spravovala tedy rodinné příjmy a výdaje. Byla spořivá a také čistotná. Ve voze bylo vždy čisto a ona se často zabývala praním a spravováním prádla a umýváním nádobí.
V Příbrami je požádala o spolupráci ředitelka velkého cirkusu, neboť se její lidé poprali v hospodě, vynikající žokej byl zabit a mnoho dalších skončilo za rvačku v arestu. Rodina souhlasila. Projezdili s cirkusem mnoho měst a měli se o poznání lépe. Žak však brzy přišel na četné nedostatky v provozu cirkusu i v provedení mnohých čísel, zvlášť odsuzoval mdlý labutí tanec vdoviných dcer, které vystupovaly patrně jen z protekce, aniž by měly špetku talentu. Žak tedy převzal vedení cirkusu do svých schopných rukou a cirkus začal vzkvétat. Vdova si však na Žaka začala dělat zálusk a napětí mezi nimi rostlo. Proto Žak i s rodinou od cirkusu utekl. Až na tatínka to nikomu nevadilo. Ale otec se musel rozloučit s vidinou teplé postele, skleničkou alkoholu a útulkem na stáří.
Za několik měsíců však došel od ředitelky dopis, kde je znovu prosila, velice rozumně, aby se k cirkusu vrátili. Žak nakonec odjede cirkus hledat a mají smluveno město, kde mají čekat na dopis od něj. Když lístek však dojde, čtou, že cirkus se mezitím přesunul a Žak jede po jejich stopách dále. Mají vyčkat dalšího dopisu v Krumlově. Čekání na Žaka se tak mnohem prodlužuje a rodinu obestírá zoufalství a napjaté očekávání. Dopis však nejde a nejde. Nakonec vzdali se naděje. Žak je zradil. Jezdili tedy nazdařbůh a zmateně po štacích a hráli ubohá představení ve třech. Asi po půlroce však psaní od Žaka došlo. Cirkus našel a ten je v neljelším pořádku. Dopis do Krumlova napsal, ale oni už tam nebyli. Kvůli svému bezhlavému pobíhání po světě propásli ještě nejméně jeden dopis. Mají prodat zvířata a přijet za ním. Zaplavil je pocit štěstí a hned Žakovi odepsali. Psaní se však po týdnu vrátilo s tím, že cirkus odjel neznámo kam. Rozhodli se, že budou hledat případné ztracené dopisy. Bylo třeba se dostat do štací, kde podle obvyklého plánu měli být. Ani v jediné z nich však žádný dopis nebyl. Kozel Sardanpal zemřel během rychlých přesunů vyčerpáním a stářím a otec začal nezřízeně pít. Hraní už téměř nebyl schopen. Jednou se upil k smrti.
Sourozenci zůstali sami. Setkali se náhodou s bohatou slečnou z Prahy a prodali jí vůz i se vším zařízením. Nechali si jen pár kusů oblečení a nádobí. Hrát už stejně nebudou. Dostali za vůz pět set korun na knížku. Poníka Sašu, kterého se nejdřív snažili prodat některému ze selských dětí, nakonec museli dát řezníkovi. Na žně se nechali najmout sedlákem. Přes zimu se toulali, a když jim došly peníze, Olga žebrala. Fricek by se k tomu nesnížil. Jednou přespávali ve chlévě a setkali se zde se starou cikánkou. Za trochu jídla jim hádala z ruky. Olze předpověděla, že se brzy provdá za hodného mladého muže a bude mít první dítě dřív než si sama myslí. Frickovi řekla, že jeho život ovlivňuje negativně jeden člověk, který je příčinou veškeré jeho smůly a neštěstí. Až se ho zbaví, bude se mu dařit lépe než kdykoliv v minulosti. A věštby se splnily.
Další den donesla Olga Frickovi jídlo. Bylo čerstvé, koupené. Hned zase odešla. U jídla byl vzkaz, že za ní přišel kočí ze Zálesí, se kterým laškovala o žních. Je to mladý vdovec s dítětem. Olga s ním odchází a už se nevrátí. Fricek ji odsoudí jako couru a jde sám svou cestou. Dojde do lesa, kde z dálky náhodou potká Josefa Havránka. Dojde mu, že to je ten špatný člověk, který učaroval jeho životu a přivádí jej neustále do neštěstí. Počká si na něj a zabije ho kamenem. Pak ho odtáhne do houští. O několik vesnic dále, když přespával ve stodole, jej našli strážníci a zatkli ho. Fricek si však nepřipadá vinen vraždou, zabil jen svou minulost. Proto nepokrytě zapírá. Vyšetřující důstojník mu nakonec uvěří. Nakonec čeká ve vězení na propuštění a je zcela spokojen. Teď už jej čeká jen krásná budoucnost.
Stáli zde tři neděle. Od Žakova odjezdu minulo již půl druhého měsíce, byl srpen, na žebřiňácích se svážela úroda také do strakonických stodol, připomínajíce jim, že doba, kdy si je možno vydělat na měsíce hladu, rychle uplývá. „Hrejme!“ řekla někdy znenadání Olga, aniž odvrátila oči od spravovaného prádla, a jen na takovýchto utroušených slovech bylo vidět, že také ona myslí na totéž nač Fricek. Ale ten cítil, rozhodnout se k tomu že znamená přiznat si, že se vzdávají naděje.