Autobiografická kniha z roku 2008. Murakami líčí svým příznivcům své životní cesty, původ a vývoj jeho vztahu k běhání a různé myšlenky s tím spojené - jako je vůle, výdrž, kondice, smíření se s přibývajícím věkem a ubývajícími silami apod. Dává svou vášeň pro běh do souvislosti s jeho spisovatelským povoláním a nalézá mnohé paralely.
Když to vypadá, že toho šla napsat ještě spousta, musí se člověk přinutit a odložit pero. Bude se mu tak příštího dne mnohem snáz pokračovat v práci. [...] Vytrvat znamená neporušit rytmus.
Ti, kdo tvoří, musejí hledat motivaci v tom, co se tiše a nevyhnutelně skrývá v nich samotných, a nekoukat po formách a standardech odněkud zvnější.
Když běžím, tak prostě jen běžím. Základním principem je pro mě běžet v prázdnu. Nebo, když to řeknu obráceně, běhám možná právě proto, abych dosáhl prázdna. I do takového prázdna se občas samovolně vplíží momentální myšlenky.
Není opravdu mým životním cílem, abych s ostatními soupeřil o to, kdo je lepší nebo horší, a zápasil s nimi o vítězství. [...] Náš svět stojí na tom, že ho obývají různí lidé. A ti lidé mají svoje vlastní názory a s těmi jsou pak spjaté jejich životy. Podobné rozdíly pak vnášejí do každodenního života drobné neshody, a když se takových neshod nakupí víc, vznikne z toho občas i velké nedorozumění.
[...]
Jak ale člověku přibývají léta, začne si postupně uvědomovat, že podobné nepříjemnosti a rány jsou pro lidský život do určité míry nezbytné. Když se nad tím zamyslíme, ať už se od jiných liší sebevíc, už jen právě tím pak může člověk ustanovit sebe sama a udržet se pak jako nezávislá bytost. [...] A živé rány na duši jsou jen úplně samozřejmá cena, kterou musíme zaplatit světu za podobnou lidskou samostatnost.