Třetí díl trilogie Hordubal – Povětroň – Obyčejný život.
První část knihy je autobiografií starého člověka, který se rozhodl před smrtí sepsat své paměti. Byl celý život pečlivým úředníkem, měl rád prostý přístup k životu a ve všem pořádek a proto si myslel, že i jeho spis o vlastním životě bude jednoduchý, prostý, obyčejný.
Mívám dojem, že se lidé svými vzpomínkami jaksi vychloubají; honosí se tím, že za jejich dětství panoval záškrt nebo že zažili tu velikou vichřici, jako by to náleželo k jejich osobním zásluhám.
Jsem skoro hrd na to, že je to taková správná a pohodlná cesta; mohu ji obsáhnout jediným pohledem až po dětství a znovu se potěšit její zřetelností.
Popisuje své dětství, tatínka truhláře, muže velkého, silného, prostého, který má rád pěkné a hotové dílo. Vrchnost vždy uctivě pozdravil. Maminka, která přišla o první dítě, byla na pisatele pamětí asi příliš úzkostlivá a pečující. Rád si hrál sám na dvoře, měl zmenšeninu ohrady se slepicemi, s ostatními dětmi si hrál málo – nebyl tak průbojný jako ony, tak se s nimi raději nekonfrontoval. Hodně četl. Ve škole si umínil vyniknout nad ostatními alespoň prospěchem a ve dne v noci se učil. To mu vydrželo i na gymnáziu, byl třídním dříčem, doučoval kamaráda, pak ještě jednoho chlapce, jehož sestřička s brýlemi se mu líbila.
O letech na gymnáziu poněkud polemizuje, stěžuje si na odtrženost výuky od života – vše má být pouhou přípravou pro život, proto se člověk tak urputně držel všeho mimoškolního, co život vskutku byl. O tomto období také píše:
Život nepostupuje tak, že by se z dítěte povlovně a skoro neznatelně stával muž; najednou jsou v dítěti strašně hotové a krvavě zralé kusy člověka; nejde to dohromady, není to v něm zorganisováno; střetá se to v něm tak nesouvisle a nelogicky, že to vypadá skoro jako bláznovství.
Nastoupil v Praze na univerzitu, ale od školy jej odtrhl opilý básník – spolubydlící. Autor spisu tedy začal psát básně, asi jako revoltu proti světu, snažil se ukázat to své, vlastní individualitu, sešel poněkud ze své svědomité cesty. Otec to zjistil a přestal mu školu platit, pisatel se tedy rozhodl najít si práci – aby všem ukázal, že se obejde bez pomoci, aby se mohl chlubit spolužákům, oč je dospělejší než oni, co chodí do školy. Rozhodl se požádat o místo u železnice. Možná to má co do činění s dětstvím, kdy ho fascinovaly první vlaky projíždějící na nově postavené železnici v jeho rodišti:
Konec konců běh života je posunován hlavně dvěma silami: zvykem a náhodou.
Pracoval svědomitě, ale stihla ho jakási choroba, tak byl přeložen do stanice v úplném zapadákově, končila tam kolej. Zde zažíval pocit čistoty, samoty, izolace, konce světa – pocity neznámé nebo dlouho neprožité.
Na další stanici, již větší, si namluvil dceru německého přednosty. Byla rozumná, podporující, racionální. Stal se sám přednostou na jiné stanici, nádraží mu vzkvétalo, mohlo být vzorem pro ostatní. Za války bylo zpustošeno, tak se pomstil Němcům předáváním informací, aby manželka nevěděla.
Děti nikdy neměli.
Člověk musí život jaksi zahodit, aby pochopil jeho cenu.
V člověku se něco brání, když se jeho život dostává do své definitivní dráhy: předtím měl ještě neurčitou možnost být tím nebo oním, jít tam nebo onam, ale nyní má být rozhodnuto s platností vyšší, než je jeho vůle.
Bože, jaký jednoduchý recept pro šťastný život: to, co děláme, dělat z lásky k věci.
Nic nebylo zadarmo, všechno se sčetlo a slilo v takovou jednotnou a rozsáhlou zkušenost; rozumím železnicím, a to rozumění, to jsem já, to je můj život. Teď je tu všechno, co jsem žil, pohromadě v mé zkušenosti; mohu jí znovu a plně využít, a to je, jako bych znovu prožíval svůj život v jeho součtu.
Již v důchodě, jako ke starému vdovci, k němu přišel mladý básník, že by s ním chtěl mluvit o básních, které byly otištěny za dob jeho studií. Nebyly sice dokonalé ani převratné, ale bylo v nich něco předznamenávajícího další vývoj poezie, taková první vlaštovka. Starý pán nechtěl nejprve ani slyšet, na tuto éru buřičství chtěl zcela zapomenout.
„Vypadá to, jako byste se chtěl posmívat té ukázněné a přesné formě. Takový pravidelný verš, ale uvnitř to světélkuje – jako mršina nebo co. Nebo to řeřaví tak děsně, že člověk čeká, teď se to musí roztrhnout. ... Ta fantazie by se chtěla rozletět, ale zatím se vtlačuje do něčeho tak pravidelného a sevřeného.“
Bohémský život a psaní poezie mu však příliš neprospívaly – jeho citlivé zdraví i založení k lásce k povinnostem tím byly ohrožovány:
Prchej, člověče, z toho ohně, který tě stravuje. Nejvyšší čas: za pár měsíců z tebe vyhrkne červená a měls co dělat, aby se to nakřáplé zacelilo. A pak už se pevně držet toho hodného, solidního, pravidelného života, který člověka nestravuje.
S odstupem je ke svému bývalému nadšení pro poezii skeptický:
Není žádné fantazie, nikdo nemůže vymyslet, co by nebylo v něm. Uzřít a uslyšet, v tom je ten celý zázrak a celé zjevení.
V druhé části knihy polemizuje autor nad tím, jestli jeho život byl skutečně tak jednoduchý, obyčejný, průzračný a přímočarý, nebo jestli si to jen namlouvá. Shledal, že nic není vlastně takové, jak si to maloval – otec se ponižoval před vrchností a škudlil peníze, matka v něm vychovávala hypochondra, dětí se stranil, protože jej šikanovaly a uzavíral se raději do vlastního světa. Školní dříčství ho nijak netěšilo, jen chtěl za každou cenu sklidit uznání ostatních. V dětství kamarádil s holčičkou – cizinkou. Byl svědkem, jak ji otec ve špinavé zavšivené boudě znásilňuje a hrál si s ní pak na totéž – objevil v sobě skryté sadistické choutky. Ty potlačila jeho žena svou nadměrnou rozumností a střídmostí. V noci ji však měl chuť škrtit, pomstil se jí tajně alespoň protiněmeckým chováním za války. Celý život byl hypochondrem, bažil po společenském vzestupu – před důchodem byl dokonce na ministerstvu, ani to mu nestačilo a zneužíval podřízené sekretářky.
Po této polemice shledává další věc – každý z jeho životů hraje svou vlastní, samostatnou roli – krývá se v něm jak spořádaný člověk, tak sadista, hypochondr, básník, dobrodruh v odboji a ještě jistě i mnoho dalších osobností, které v sobě dosud neodhalil. Život je tedy o mnoho složitější.
Ke konci dospívá k názoru, že v každém člověku je nejen nesčíslně moc takovýchto osobností, ale ty že pocházejí z dědictví jeho předků, jsou tedy dílem v něm obsaženi také – každý je složen ze všech svých prarodičů a jejich rodičů a je zároveň částečně oni. Tak je tedy člověk souhrnem veškerého lidstva, a nejen to, jsou v něm obsaženi zároveň všechna jeho možná Já, která se nenarodila, všechny existující možnosti jeho identity. Na závěr se všemi těmito lidmi mluví a rozmlouvá o tom, jaká náhoda přispěje tomu, že se narodil zrovna on.
Ať jsi kdokoliv, jsi mé nesčíslné já; jsi to špatné nebo to dobré, co je také ve mně; i kdybych tě nenáviděl, nezapomenu nikdy, jak jsi mně strašně blízký. Milovati budu bližního svého jako sebe samého; i hrozit se ho budu jako sebe i odporovat mu budu jako sobě samému; jeho břímě budu cítit, jeho bolestí budu sužován a budu úpět pod bezprávím, které se děje na něm. Čím mu budu blíž, tím najdu víc sebe sama. Budu klást meze sobci, neboť jsem sobec, a sloužit nemocnému budu, neboť sám jsem nemocný.
Příběh obyčejného života tedy vyústil ve filozofickou úvahu o genetice, alternativních realitách, podstatě, která tvoří individualitu člověka.