Ostře sledované vlaky
Novela spadající k prozaickým počátkům Bohumila Hrabala. Dílko je ovlivněno básnickým surrealismem a dotčeno programem Skupiny 42, jež se snažila vidět poetický náboj ve všední skutečnosti a „odpadcích“ civilizace. Novela odhaluje skryté trápení mladého železničního úředníka Miloše Hrmy, který milostně zklamal při svém prvním pokusu se svou dívkou Mášou, načež byl pro pokus o sebevraždu hospitalizován v blázinci. Nyní, po několika měsících léčení, nastoupil zpět do služby. Snaží se získat novou milostnou zkušenost, která by jej utvrdila v jistotě, že je opravdu mužem schopným činu. Nakonec se mu to podaří dokázat jak na poli milostném (nechá se jím svést ilegální pracovnice, Francouzka Victoria Freie), tak ve skutečném životě – odhodlá se k hrdinskému činu, když do vojenského vlaku vezoucího střelivo na frontu, vhodí nálož, načež je smrtelně raněn německým vojákem, který na něj mířil z posledního vagonu.
Téma okupace zde dostává jakousi lidštější podobu, je pozorováno z hlediska skutečného, mladého člověka, jemuž se do dojmů z války mísí v hlavě především jeho osobní problémy. Jedním z dalších rysů této prózy je magické osvětlení všednosti a banality malé železniční staničky. Autor se zde projevil jako skvělý znalec maloměšťácké mentality, neboť zachycuje řadu autentických momentů ve zvláštním extatickém vyostření. Základem této tragédie však není metafyzický problém, ale každodenní, všední život.
A na tom tanku až po pás stál v kabině říšský voják, na hlavě měl černý baret s umrlčí lebkou a zkříženými hnáty, a můj děda pořád šel rovnou k tomu tanku a ruce měl napřažené a očima stříkal Němcům myšlenku, obraťte se a jeďte nazpátek...a opravdu, ten první tank zastavil, celá armáda zůstala stát, děda se prsty dotýkal toho tanku a pořád vysílal tu samou myšlenku...obraťte se a jeďte nazpátek, obraťte se a jeďte nazpátek, obraťte se...a potom poručík dal praporkem znamení a tank se rozejel, ale děda neuhnul a tak jej přejel, uskřípl mu hlavu, a už říšské armádě nic nestálo v cestě. A tatínek se potom vydal hledat dědovu hlavu. Ten první tank zůstal stát před Prahou, čekal na vyprošťovací jeřáb, dědova hlava byla vmáčnuta mezi pásy a ty pásy byly tak natočené, že tatínek si vyprosil, aby mohl tu dědovu hlavu vyprostit a potom ji pochovat i s tělem, tak jak se na křesťana sluší.
„Kanape přetrhli!“ křičel pan přednosta, „přednostovi přetrhli kanape vejpůl. Ale to je tím, že nic už nad lidma není! Ani Bůh, ani mýtus, ani alegorie, ani symbol. Jsme sa světě sami, proto je dovolený všecko... ale ne pro mě! Pro mě je Bůh! Ale pro támhleto prase vepřový existuje jen vepřová, knedlík, zelí...“
„Kletba erotického století! Všecko je přeerotizováno! Jen erotická dráždidla. Výrostci i děti se zamilovávají do děvčátek pasoucích husy! Milostné tragédie okoukané z četby a erotických filmů! Na soud s pisateli a vychovateli a prodavači pornografických knih a obrazů! Pryč se zrůdnou obrazotvorností mládeže!“
Vyskočil jsem na platon vagónu a podíval jsem se dolů. A všechen ten dobytek byl ozhřivý, několik jich tam leželo mrtvých, jedné krávě viselo od zadku mrtvé, zahnívající tele... všude jen hrozné páry očí tiše vyčítajících, umučených očí, nad kterými jsem zalomil rukama. Celý vlak dobytčích vyčítavých očí.
„Ti Němci jsou prasata!“ křičel jsem.
Próza byla zfilmována režisérem Jiřím Menzelem.