Obšírný román z doby první světové války (poprvé vydán mezi lety 1921 a 1923) je výsledkem a zúročením autorových dřívějších povídkových prací, během nichž (zvláště těch cestopisných a autobiografických) vykrystalizovalo nejen mnoho vedlejších postav a drobných příhod ve Švejkovi použitých, ale také postava samotného Josefa Švejka – ta se vyskytla poprvé v roce 1911 v Ladových Karikaturách. Hašek v těchto povídkách líčí dobrého vojáka Švejka, který slouží císaři pánu do roztrhání těla a nechce jít z vojny domů, ani když ho po lékařské prohlídce propouštějí. Přitom je tak výtečným vojínem, že ani neví, co je puška a všude jen vyvolává zmatek. Je jakýmsi typem lidového filuty, který ať se jakkoliv snaží dát svému jednání vážný význam, vždy vyvolává smích. Roku 1916 začíná Hašek v kyjevské redakci Čechoslovana psát Dobrého vojáka Švejka v zajetí (vydáno 1917). Tato verze byla ovšem později podrobněji rozpracována a doplněna.
V díle autor čerpá hojně z vlastních zážitků, např. se jednou omylem dostal na krátkou dobu do blázince, odkud si odnesl užitečné poznatky o tamním prostředí.
Olbracht o Haškově díle píše: Hašek nám osvětlil světovou válku se zcela nového hlediska. ... Osudy dobrého vojáka Švejka jsou totiž válečným románem. Přečetl jsem několik válečných románů a sám konečně jeden napsal. Ale z žádného nevysvítá celá ta ničemnost, blbost a surovost světové války tak zřejmě, jako z knihy Haškovy.
Skutečně, kniha není pouze humoristickým románem, ale s velkou dávkou nadsázky popisuje válečná zvěrstva, jejichž pozůstatků a důkazů je Švejkův batalion na své cestě na pozice svědkem.
Při četbě jsem byla zvědava zpočátku především na to, do jaké míry se kniha shoduje s pozdější filmovou verzí (1956 a 1057 s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli) a seznala jsem, že alespoň její první třetina značně. Události i dialogy téměř přesně sedí s filmem, někde drobně poupraveny, zřídkakdy vypuštěny, ale v podstatě řečeno, pokud se Švejk nalézá ještě v zázemí, žádný neoriginální rozhovor se ve filmu neudál.
Román je rozdělen do čtyř dílů: V zázemí, Na frontě, Slavný výprask a pokračování slavného výprasku. Frontové události jsou ve filmové verzi již povybírány, stejně jako dialogy, poněvadž tato část knihy je dosti obšírná. Dějová kostra zůstává zachována, ale kniha se zde hemží množstvím historek, které Švejk k rozmrzelosti svého okolí neustále vypráví, což by ve filmu působilo poněkud rozvláčně.
Kniha je také plná autentických textů lidových a vojenských písní nebo vojenských povelů a frází uvedených v němčině. Také se zde vyskytuje velké množství germanismů, v té době běžně používaných.
Sám Hašek na konci prvního dílu V zázemí o své knize píše: Nevím, podaří-li se mně dostihnout touto knihou, co jsem chtěl. Již okolnost, že slyšel jsem jednoho člověka nadávat druhému: „Ty jsi blbej jako Švejk,“ právě tomu nenasvědčuje. Stane-li se však slovo Švejk novou nadávkou v květnatém věnci spílání, musím se spokojit s tímto obohacením českého jazyka.
Švejk je zatčen v hospodě U Kalicha a čeká ve vyšetřovací vazbě:
Když vyslech Švejk všechny ty strašné spiklenecké historie, uznal za vhodné vysvětlit jim veškeru beznadějnost jich situace. „Je to s námi se všemi moc špatný,“ začal svá slova útěchy, „to není pravda, jak vy říkáte, že se vám, nám všem, nemůže nic stát. Vod čeho máme policii, než vod toho, aby nás trestala za naše huby. Jestli je taková nebezpečná doba, že střílejí arcivévody, tak se nikdo nesmí divit, že ho vedou na direkci. To se všechno dělá kvůli lesku, aby měl Ferdinand reklamu před svým pohřbem. Čím víc nás tady bude, tím to bude pro nás lepší, poněvadž nám bude veselejc.“
Švejk se dostal na prohlídku k soudním lékařům:
Komise soudních lékařů, která měla rozhodovat, zdali duševní obzor Švejkův odpovídá či neodpovídá všem těm zločinům, pro které jest žalován, sestávala z tří neobyčejně vážných pánů, s názory, z nichž názor každého jednotlivce lišil se znamenitě od jakéhokoliv názoru druhých dvou.
Švejk chválí poměry v blázinci:
„Člověk tam může lezt nahej po podlaze, vejt jako šakal, zuřit a kousat. Jestli by to člověk udělal někde na promenádě, tak by se lidi divili, ale tam to patří k něčemu prachvobyčejnýmu. Je tam taková svoboda, vo kerej se ani socialistům nezdálo. ...
Taky jsem se tam se tam sešel s několika profesory. Jeden z nich pořád chodil za mnou a vykládal, že kolíbka cikánů byla v Krkonoších, a ten druhý mně vysvětloval, že uvnitř zeměkoule je ještě jedna mnohem větší než ta vrchní.“
Švejk byl uvržen do separace na policejním komisařství:
Švejk mezitím pozoroval se zájmem nápisy načmárané po stěnách. ... A byl tu i nadpis otřásající svou hloubkou: „Milost, velký Bože...“ a pod tím: „Polibte mi p.“ Písmeno „p“ bylo však přeškrtnuto a po straně napsáno velkými literami: „ŠOS.“
V knize se také dovídáme o osudu provokatéra Bretschneidra, který kupoval od Švejka psy, což činil jako záminku pro konverzaci s ním:
A to byl konec slavného detektiva Bretschneidra. Když měl již ve svém bytě sedm takových ohav, uzavřel se s nimi v zadním pokoji a nedal jim tak dlouho nic jíst, dokud ho nesežraly. Byl tak čestný, že ušetřil eráru za pohřeb. V jeho služebním spisku na policejním ředitelství byla zanesena do rubriky: „Postup ve službě“ tato slova plná tragiky: „Sežrán vlastními psy.“
Když se později dozvěděl Švejk o té tragické události, řekl: „To mně jenom vrtá hlavou, jak ho dají při posledním soudu dohromady.“
Zjišťujeme také, co všechno předcházelo Švejkově odchodu na vojnu ve vozíku pro invalidy. Paní Müllerová se především domnívala, že Švejkovi přeskočilo a zavolala lékaře:
Když druhého dne přišel, ptal se v kuchyni paní Müllerové, jak se daří pacientovi. „Je to s ním horší, pane doktore,“ odpověděla s opravdovým zármutkem, „v noci zpíval, s vodpuštěním, když ho revma chytlo, rakouskou hymnu.“ Doktor Pávek viděl se nucena reagovat na tento nový projev loyality pacienta zvýšenou dávnou bromu.
Oproti filmu, kde Josef Švejk žádá paní Müllerovou, aby sundala vojenskou čepici v krabici ze skříně, v knize ji posílá tuto koupit do obchodu.
Švejk vypravuje v lazaretu pro simulanty příhodu z vojny, kde sloužil zamlada:
„Zatím co jsem seděl, děly se v kasárnách divy. Náš obršt zakázal vůbec vojákům číst, třebas by to byly Pražské úřední noviny, v kantině nesměli se balit do novin ani párky, ani syrečky. Vod tý doby vojáci začli číst, a náš regiment byl nejvzdělanější.“
Hašek vtipně líčí návštěvu nemocných od paní baronky, která Švejkovi, o němž se dočetla v novinách, přinesla nejrůznější v poli užitečné předměty a dárky:
Pěkný byl dvouřadový kartáček na zuby s nápisem: „Viribus unitis“, aby každý, kdo si čistí zuby, vzpomínal na Rakousko. Elegantním a velice vhodným dárečkem do fronty a do zákopů byla souprava na čištění nehtů. Na krabici byl obrázek, jak praská šrapnel a nějaký člověk v šišáku se žene s bodákem kupředu. Pod tím: „Für Gott, Kaiser und Vaterland!“ ...
Nežli se dr. Grünstein vrátil zdola, kam šel doprovodit baronku, Švejk rozdal kuřata, která byla zhlcena pacienty s takovou rychlostí, že místo kuřat našel dr. Grünstein jen hromadu kostí, ohlodaných tak čistě, jako by byla kuřata padla za živa do hnízda supů a na jejich ohlodané kosti pražilo několik měsíců slunce.
Dále se Švejk ocitá na garnisoně (posádkové věznici), s níž absolvuje i mešní kázání:
To, co v kapli plnilo duše všech při pohledu na obřady polního kuráta, byl mysticismus věřících či zbožnost pravých katolíků. Byl to pocit takový jako v divadle, když neznáme obsah kusu, děj se zaplétá a my s dychtivostí čekáme, jak se to vyvine. Pohroužili se v obraz, který jim poskytoval s velkou obětavostí ten pan polní kurát u oltáře. Oddali se v estetické požívání ornátu, který si polní kurát oblékl naruby, a s vroucím porozuměním a roznícením pozorovali všechno, co se děje u oltáře. ...
„Tak teď už, lumpové, můžete jít domů, už je konec. Pozoroval jsem, že nejevíte tu pravou pobožnost, jakou máte mít, jste-li v kostele před tváří nejsvětější svátosti oltářní, vy uličníci. Tváří v tvář nejvyššímu bohu nestydíte se smát nahlas, kašlat a chrchlat, šoupat nohama dokonce přede mnou, který tu zastupuji Panenku Maria, Krista pána i boha otce, pitomci. Jestli se to příště bude opakovat, tak s vámi zatočím, jak se sluší a patří, a abyste věděli, že není jenom to jedno peklo, o kterém jsem vám předposledně kázal, ale že je i peklo na zemi, a jestli byste se i mohli spasit před tím prvním, před tímhle se mně nespasíte. Abtreten!“
Jak známo, Švejk se stane osobním sluhou zmíněného polního kuráta Otto Katze, který se denně opíjel, karbanil a chodil za děvkama. Častokrát ho musel odněkud dotáhnout domů nebo řešit různé nepříjemnosti stran kurátových dluhů:
Švejk vytlačil ho i vynesl z průjezdu a tahal se s ním po chodníku směrem k domovu. „Copak je to za pána?“ otázal se někdo z diváků na ulici. „To je můj bratr,“ odpověděl Švejk, „dostal dovolenou, tak mne přijel navštívit a z radosti se opil, poněvadž myslel, že jsem mrtvej.“ Polní kurát, který zaslechl poslední slova, pobručuje si nějaký motiv z operety, kterou by nikdo nepoznal, vztyčil se k divákům: „Kdo je z vás mrtvej, ať se přihlásí u korpskomanda během tří dnů, aby mohla být jeho mrtvola vykropena.“
Co je ve filmu vypuštěno, je Švejkova návštěva u paní Müllerové během jeho služby u polního kuráta, a také epizoda, v níž jde Švejk s kurátem sloužit polní mši:
Přípravy k usmrcování lidí děly se vždy jménem božím či vůbec nějaké domnělé vyšší bytosti, kterou si lidstvo vymyslilo a stvořilo ve své obrazotvornosti. ...
Při popravách provinilců účinkují vždy kněží, obtěžující svou přítomností delikventa. ... Veliká jatka světové války neobešla se bez požehnání kněžského. Polní kuráti všech armád modlili se a sloužili polní mše za vítězství té strany, čí chleba jedli.
Teologický rozhovor feldkuráta Katze s kolegou katechetou – duchovním, který přišel Katze pokárat za jeho zpustlý život a přivést ho znovu na správnou cestu. Duchovní je udiven hned zkraje tím, že u kněze nevidí breviář:
„...Breviář mám v kuchyni. Švejku, přineste ho sem a otevřete na třetí straně.“ Švejk odešel a z kuchyně ozvalo se třikrát za sebou vytáhnutí zátky z lahví vína. Nábožný kurát byl zdrcen, když se na stole objevily tři láhve. „Je to mešní lehké víno, pane kolego,“ řekl Katz, „velice dobré jakosti, ryzlink. Chutí podobá se moselskému.“ ...
„... Či máte pokrokový názor o pekle a jdete s duchem času a s reformisty? To jest místo obyčejných kotlů se sírou pro ubohé hříšníky papinské hrnce, kotle s velkou atmosférou, hříšníci se smaží na margarinu, rožně s elektrickým pohonem, po miliony let přejíždějí přes hříšníky stroje na válcování silnic a skřípání zubů obstarávají dentisti zvláštními přístroji, kvílení se zachycuje do gramofonů a desky se posílají nahoru do ráje k obveselení spravedlivých. V ráji účinkují rozprašovače kolínské vody a filharmonie hraje tak dlouho Brahmsa, že raději dáte přednost peklu a očistci.“
Během kurátovy návštěvy se do rozhovoru vložil i Švejk a vyprávěl historku:
„... A ten děkan na stará kolena dal se do studování svatýho Augustina, kterýmu říkají, že patří mezi svaté otce, a dočet se tam, že kdo věří v protinožce, má být prokletej. Tak si zavolal svou posluhovačku a povídá k ní: Poslouchejte, vy jste mně jednou povídala, že váš syn je strojní zámečník a odjel do Australie. To by byl mezi protinožci, a svatý Augustin přikazuje, aby každý, kdo věří v protinožce, byl proklet. – Jemnostpane, povídá na to ta ženská, vždyť můj syn mně posílá z Australie psaní a peníze. – To je mámení ďábelské, říká na to pan děkan, žádná Australie podle svatýho Augustina neexistuje, to vás jen ten Antichrist svádí. – V neděli jí veřejně proklel a křičel, že Australie neexistuje. Tak ho rovnou z kostela odvezli do blázince.“
Švejk šel s polním kurátem zaopatřovat posledním pomazáním vojáky, kteří měli odjet na frontu. Setkali se s
„Sdružením šlechtičen pro náboženskou výchovu vojáků“. Toto sdružení sestávalo z hysterických bab a rozdávalo po nemocnicích vojákům obrázky svatých a povídky o katolickém vojínovi, který umírá za císaře pána. Byl na těch povídkách barevný obrázek, představující bojiště. Všude se válí mrtvoly lidí a koní, převrácené muniční vozy a děla lafetami vzhůru. Na obzoru hoří vesnice a praskají šrapnely a v popředí leží umírající voják s utrženou nohou, nad kterým se sklání anděl a přináší mu věnec s nápisem na stuze: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“ A umírající se blaženě usmívá, jako by mu nesli zmrzlinu. ...
„Tak už máme volej,“ řekl slavnostně Švejk, když se vrátil od firmy Polák, „konopnej volej číslo 3, první kvality, můžeme s ním namazat celej batalion. Je to solidní firma. Prodává též fermež, laky a štětce. Ještě potřebujeme zvoneček.“ „Na co zvoneček, Švejku?“ „Musíme po cestě zvonit, aby nám lidi smekali, když jedeme s pánem bohem, pane feldkurát, s tím konopným volejem číslo 3. To se tak dělá a bylo už mnoho lidí, kterým do toho nic nebylo, zavřených, že nesmekli. Na Žižkově jednou farář zmlátil jednoho slepýho, že při takovej příležitosti nesmek, a ještě byl zavřenej, poněvadž mu u soudu dokázali, že není hluchoněmej, a jenom slepej, a že slyšel cinkot zvonečku a budil pohoršení, ačkoliv to bylo v noci.“ ...
Obdržev svolení, Švejk přinesl za půl hodiny zvonek. „Je od vrat zájezdní hospody U Křížků“, řekl, „stál pět minut strachu a dlouho jsem předtím musel čekat, poněvadž se pořád trousili lidi.“
Nadsázka a ironie schovaná pod roucho upřímnosti, typická pro Švejkovo vyjadřování. Švejk přemítá nad „krásami“ vojákova utrpení na bojišti:
„Já taky myslím, že je to moc hezký dát se probodnout bajonetem,“ řekl Švejk, „a taky to není špatný dostat kouli do břicha a ještě pěknější, když člověka přerazí granát, a člověk se kouká, že jeho nohy i s břichem jsou nějak od něho vzdálený, a je mu to tak divný, že z toho umře dřív, než mu to může někdo vysvětlit.“ Mladičký voják vzdychl si upřímně. Litoval sám svůj mladý život, že se narodil v tak hloupém století, aby ho řezali jako krávu na porážce. Proč pak je tohle všechno?
Švejk se posléze ocitá ve službách nadporučíka Lukáše, který Švejka vyhrál v kartách:
„Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že je vše v pořádku, jedině kočka dělala neplechu a sežrala vašeho kanára.“ ...
„U nás v domě je jeden kloboučník a ten tak vycvičil kočku, že mu sežrala dřív tři kanáry a teď ani jednoho a může ten kanár si třebas na ni sednout. Tak jsem to chtěl taky zkusit a vytáhl jsem kanárka z klece a dal jí ho vočichat a vona, vopice, nežli jsem se vzpamatoval, ukousla mu hlavu. Já jsem vopravdu takovou sprostotu vod ní nečekal. Kdyby to byl, pane obrlajtnant, vrabec, ještě bych nic neřek, ale takovej pěknej kanárek, harckej. A jak ho dychtivě žrala i s péřím a vrněla při tom vod samý radosti. Voni prý kočky nejsou hudebně vzdělaný a nemohou vystát, když kanárek zpívá, poněvadž tomu ty bestie nerozumějí.“
Švejk rozmlouvá s vojákem u nadporučíka Lukáše v kuchyni:
Mezitím byl dobrý voják Švejk pohřížen v rozmluvu s ordonancí z kasáren. Voják přinesl nadporučíkovi nějaké listiny k podpisu a čekal nyní. Švejk hostil ho kávou a vypravovali si spolu že to Rakousko projede. Vedli ten hovor, jako by se to samo sebou rozumělo. Byla to nekonečná řada výroků, kde by každé slovo bylo jistě u soudu definováno jako velezrada, a oba by byli pověšeni.
Švejk odjíždí v druhém díle knihy na frontu s nadporučíkem Lukášem. Poté, co se Švejk ztratil při zastávce v Táboře a byl předveden na strážnici, spatřil na stěně motivační plakáty s nápisem Vzácné vzory zmužilosti:
Takovými plakáty, jejichž text, s vymyšlenými vzácnými vzory, v kancelářích ministerstva vojenství skládali různí němečtí žurnalisté povolaní na vojnu, chtělo to staré pitomé Rakousko nadchnout vojáky, kteří to nikdy nečtli, a když jim takové vzory zmužilosti posílali na frontu brožované v knížkách, balili si do toho cigarety z tabáku do dýmky nebo upotřebili to ještě vhodněji, aby to odpovídalo ceně i duchu sepsaných vzácných vzorů odvahy.
Při výslechu: Ve dveřích se objevil šikovatel, tvářil se zlostně a spustil: „Wenn man být drei Minuten weg, da hört man nichts anderes als: cesky, Cesi.“
Po cestě do Budějovic, kterou byl nucen nastoupit pěšky, dostal Švejk nocleh u starého ovčáka, který vypravuje o místních poměrech: „... Dyť vona i ta naše vrchnost už roupama nevěděla, co dělat. Starej pan kníže Švarcenberg, ten jezdil jen v takovým kočáře a ten mladej knížecí smrkáč, smrdí samým automobilem. Von mu pán bůh taky ten benzin vomaže vo hubu.“
Strážmistr v Putimi je přesvědčen, že ve Švejkovi zadržel ruského špiona. Obdivuje se jeho chladnokrevnému klidu, jímž na ostatní působí, ačkoliv jistě musí vědět, že jde na jistou smrt: „...Kdyby bylo v Rakousku takové nadšení...ale nechme toho raději. I u nás jsou nadšenci. Četli v Národní politice o tom obrlajtnantovi Bergrovi od dělostřelectva, který si vylezl na vysokou jedli a zřídil si tam na větvi beobachtungspunkt? Jak naši ustoupili a on už nemohl slézt, jinak by byl upadl do zajetí. Tak čekal, až naši zas nepřítele zaženou, a celých čtrnáct dní to trvalo, než se toho dočkal. Celých čtrnáct dní byl nahoře na stromě, a aby nezemřel hlady, ohlodal celý vršek a živil se větvičkami a jehličím. A když naši přišli, byl tak zesláblý, že se už nemohl na stromě udržet, spadl dolů a zabil se. Byl po smrti vyznamenán zlatou záslužnou medailí za chrabrost.“
Písecký rytmistr byl muž velice úřední, důsledný v pronásledování podřízených, znamenitý v byrokratických věcech. ... „Vy nejste četníci, ale obecní policajti,“ říkával na svých obchůzkách; „místo toho, abyste zbystřili svou pozornost o tisíc procent, stává se z vás pomalu dobytek.“
Jednou z epizodních postav je výjimečně pitomý a hrubý důstojník Dauerling:
V kadetce se nikdy nedbalo na předběžné vzdělání, neboť to většinou nehodí se pro rakouské aktivní důstojníky. Vojenský ideál spatřoval se jedině ve hraní na vojáčky. Vzdělanost působí na zušlechtění duše a toho se na vojně nemůže potřebovat. Čím hrubší důstojnictvo, tím lepší. ...
Vojáci, aby nemuseli slyšet jeho řvaní, hlásili se v celých cukách k marodvisitě, což však nebylo korunováno úspěchem. Kdo se hlásil marod, dostal tři dny „verschärft“. Ostatně, víte vy, co je to „verschärft“? Honí vás na cvičišti po celý den a na noc vás ještě zavřou. Tak se stalo, že u kumpanie Dauerlinga nebylo marodů. „Kumpaniemarodi“ seděli v díře. Dauerling stále zachovává na cvičišti onen nenucený kasárenský tón, začínající slovem „svině“ a končící podivnou zoologickou záhadou: svinským psem.
Na cestě vlakem na frontu mluvil Švejk hodně s jednoročním dobrovolníkem, v němž spatřujeme některé autorovy autobiografické rysy – spojitost s časopisem Svět zvířat, a prvky politické satiry:
„...Prohlásil jsem, že jsem již velice mnoho přemýšlel o správném vedení takovéhoto časopisu, jako je Svět zvířat, a že všechny ty rubriky a body dovedu plně representovat, ovládaje zmíněné náměty. Mou snahou však že bude vyšinout časopis na nezvyklou výši. Reorganisovat obsahově i věcně. Zavésti nové rubriky, na příklad: ‚Veselý koutek zvířat‘, ‚Zvířata o zvířatech‘, všímaje si přitom bedlivě politické situace.“
Švejk vypravuje další ze svých mnohých historek, kdy byl na vojně:
„...Já jsem si na nic nemohl vzpomenout, a tak jsem se z dlouhý chvíle podepsal na stěnu pod název: ‚Supák Schreiter je hnát‘. A ten pacholek supák hned to udal, poněvadž za mnou slídil jako červenej pes. Nešťastnou náhodou ještě nad tím nápisem byl jinej: ‚My na vojnu nepůjdeme, my se na ni vyséreme‘, a to bylo v roce 1912, když jsme měli jít do Srbska kvůli tomu konzulovi Procházkovi. Tak mě hned poslali do Terezína k landgerichtu. Asi patnáctkrát tu zeď od magacínu s těma nápisama i s mým podpisem páni od vojenskýho soudu fotografovali, desetkrát mně dali napsat, aby zkoumali můj rukopis: ‚My na vojnu nepůjdeme, my se na ni vyséreme‘, patnáctkrát musel jsem psát před nimi: ‚supák Schreiter je hnát‘ a nakonec přijel jeden znalec písma a dal mně napsat: ‚Bylo 29. července 1897, kdy Králový Dvůr nad Labem poznal hrůzy prudkého a rozvodněného Labe.‘ ‚To ještě nestačí‘, povídal auditor, ‚nám se jedná o to vysrání. Nadiktujte mu něco kde je hodně „s“ a „r“.‘ Tak mně diktovali: ‚srb, srub, svrab, srabařina, cherubín, rubín, holota‘.“
Další nijak humorné líčení válečných zvěrstev:
„... A jeden mrtvej, kerej ležel nahoře na dekungu, nohama dolů, kerýmu při vorrückungu šrapák utrhl půl hlavy, jako by ji seříz, ten se v tom posledním okamžiku tak podělal, že to z jeho kalhot teklo přes bagančata dolů do dekungu i s krví. A ta půlka jeho lebky i s mozkem ležela zrovna pod tím. Vo tom člověk ani neví, jak se mu to stane.“
„Já jsem znal nějakýho kořalečníka Paroubka v Libni. Jednou se mu tam opil nějakej dráteník jalovcovou a začal nadávat, že je to slabý, že do toho leje vodu, že kdyby drátoval sto let a za celej vejdělek si koupil samou jalovcovou a vypil ji najednou, že by moh ještě chodit po provaze a nosit ho, Paroubka, v náručí.“
Švejk se kvůli jistému nedorozumění ocitá u divisijního soudu. Zde potkává přičinlivého učitele, který je vyslýchán kvůli protirakouské básničce, ve které nepřímo označuje císaře za všiváka.
„...vono jen přijde na to, koho voni u soudu budou myslet tím starým všivákem. ... Řekněte jen panu auditorovi, že jste si to psal pro svoje potěšení, a jako se říká samečkovi od svině kanec, tak že se říká všude samečkovi od vši – všivák.“
Učitel si povzdechl: „Když ten pan auditor neumí dobře česky. Já už jsem mu to také podobným způsobem vysvětloval, ale on na mne spustil, že sameček od vši se jmenuje česky ‚vešák‘. ‚Šádný fšivák‘, povídal pan auditor, ‚vešák‘. Femininum, sie gebildeter Ker list ‚ten feš‘, also masculinum ist ‚ta fešak‘. Wir kennen uns’re Pappenheimer.“
„To ale nebyla moje slova, co vykládal sluha malíře Panušky Matěj jedné staré bábě, když se ho ptala, jak vypadá růže z Jericha. Tak jí povídal: ‚Vemte suchý kravský hovno, dejte ho na talíř, polejte vodou a vono se vám krásně zazelená, a to je růže z Jericha‘,“ bránil se Švejk; „já jsem si tu blbost nevymyslel, a přeci jsme si vo něčem museli povídat, když jdeme k vejslechu. Já jsem tě chtěl, Vodičko, jen potěšit...“
„Ty někoho potěšíš,“ odplivl si opovržlivě Vodička, „člověk má tu plnou hlavu starostí, aby se dostal z tý šlamastiky a vyšel ven, aby si to s těma klukama maďarskejma vyrovnal, a von chce člověka potěšit s nějakým kravským hovnem.“
V další Švejkově historce o drogistovi Kokoškovi, který dá za úkol panu Tauchenovi složit do rána modlitbičku jako slogan k léčivému koření pro krávy, čteme tyto veršíky:
Z nebes říše přicházím, / blahou pověst přináším. / Kráva, tele, každý vůl / potřebuje jako sůl / Kokoškovo koření, / jež ho zbaví trápení. / Vynašel to Pelegrinus svatý, / jeden balík za dva zlatý. / Svatý Pelegrine, chraň nám naše stádo, / které tvé koření vždycky pije ráno. / Vděčný hospodář tě chvalozpěvem slaví, / svatý Pelegrine, chraň nám naše krávy.
Při válečném bešprechungu vedeným obávaným plukovníkem Schrödrem došlo k malé nehodě:
Na stole byla připevněna před ním mapa bojiště s praporky na špendlíkách, ale praporky byly přeházeny a fronty posunuty. Vytažené špendlíky s praporky válely se pod stolem. Celé bojiště hrozně zřídil v noci kocour, kterého si chovali písaři v plukovníkově kanceláři a který, když se v noci vydělal na rakousko-uherské bojiště, chtěl lejno zahrabat, vytahoval praporky a rozmazal lejno po všech posicích, nacákal na fronty a brückenkopfy a zaneřádil všechny armádní sbory.
Patetické motivační kázání při polní mši, která se konala vpředvečer válečného útoku. Jedná se o další historku, již vypráví Švejk:
„Vážnost okamžiku zmocnila se celého kroužku, neboť, vojáci, v nepatrné vzdálenosti od maršálka bylo pozorovat vojína, jenž se smrtí zápasil. S roztříštěnými údy na poli cti pociťoval zraněný praporečník Hrt, jak na něho hledí maršálek Radecký. Hodný zraněný praporečník ještě svíral v tuhnoucí pravici zlatou medaili v křečovitém nadšení. Při pohledu na vznešeného maršálka oživl se ještě jednou tepot jeho srdce a zchromlým tělem pronikl poslední zbytek síly a umírající pokoušel se s nadlidskou námahou plížiti se vstříc svému maršálkovi.
‚Popřej klidu, můj hodný vojíne,‘ zvolal k němu maršálek, sestoupil s koně a chtěl mu podati ruku. ‚Nejde to, pane maršálku,‘ řekl umírající vojín, ‚mám obě ruce uraženy, ale o jedno prosím. Sdělte mně plnou pravdu: Je ta bitva zcela dobyta?‘...‘“
Gute Nacht! Gute Nacht!
Allen Müden sei’s gebracht.
Neigt der Tag stille zur Ende,
ruhen alle fleiss’gen Hände,
bis der Morgen ist erwacht.
Gute Nacht! Gute Nacht!
Další nezapomenutelnou postavou je pucflek Baloun, který je známý tím, že má stále hlad a nemůže si pomoci, aby dokonce svému pánovi neustále něco neujídal. Dostane se mu mravoučné promluvy od kuchaře – okultisty Jurajdy:
„Vy, Baloune, máte bdíti sám nad sebou samým, abyste neztratil důvěru v sebe samotného i důvěru v osud. Nemáte připisovat sobě na svůj účet to, co je zásluhou jiných. Kdykoliv se octnete před podobným problémem, který jste sežral, vždy se ptejte samého sebe: ‚V jakém poměru jest ke mně játrová paštika?‘“
Batalion navštívil stařičký senilní generál, který se jal všechno prohlédnout, zda funguje, jak má, a poté promlouval do duše hejtmanu Ságnerovi:
„Váš ešalon není v pořádku. Váš ešalon nespí. Váš ešalon má již spát. V ešalonech se má spát, když stojí na nádraží, jako v kasárnách – v devět hodin.“ Mluvil úsečně: „Před devátou hodinou vyvede se mužstvo na latriny za nádražím – a potom se jde spát. Jinak mužstvo v noci znečistí trať. Rozumíte, pane hejtmane? Opakujte mně to. Nebo neopakujte mně to a udělejte mně to, jak si přeji. Odtroubit alarm, hnát to na latriny, zatroubit štrajch a spát, kontrolovat, kdo nespí. Trestat! Ano! Je to všechno? Večeři rozdat v šest hodin.“ ...
Pro pana generála bylo všechno tak jednoduché. Cesta k válečné slávě šla podle receptu: v šest hodin večer dostanou vojáci guláš s brambory, o půl deváté se vojsko v latrině vykadí a v devět jde spat. Před takovým vojskem nepřítel prchá v děsu.
Jednoroční dobrovolník prohlásil, že dnes, díky vyspělé válečné technice, možno je s úspěchem nepřítele rozpůlit třebas i na tři příčné díly. Existuje zákon o obnovení těla mrskavek z rodu nálevníků; každá rozpůlená část obnovuje se, dostává nové ústrojí a roste samostatně jako mrskavka. V analogickém případě po každé bitvě by se rakouské vojsko, zúčastnivší se této bitvy, ztrojnásobilo, zdesateronásobilo, ke každé noze by se vyvinul nový svěží infanterista.
„Vodkuď vlastně seš? Přímo z Budějovic? To chválím, když je někdo přímo vodněkud.“
Za novou Čabynou na staré ohořelé borovici ve spleti větví visela bota nějakého rakouského pěšáka s kusem holeně.
Vlak jel pomalu po čerstvě zbudovaných náspech, takže celý batalion mohl důkladně vnímat a ochutnávat válečné radosti a při pohledu na vojenské hřbitovy s bílými kříži, které se bělaly na planinkách i na svahu zpustošených strání, připravovat se pomalu, ale jistě na pole slávy, která končí zablácenou rakouskou čepicí, třepetající se na bílém kříži.
„Kdybyste byl znal starýho Vejvodu, políra z Vršovic, ten vám si, pane lajtnant, umínil, že nebude pít žádný nápoje, po kterých by se vopil. Tak si dal ještě štamprle na cestu a vyšel z domova hledat ty nápoje bez alkoholu. Zastavil se tedy napřed v hospodě ‚Na zastávce‘, dal si tam čtvrtičku vermutu a počal se nenápadně vyptávat hostinskýho, co vlastně pijou ti abstinenti. Von docela správně soudil, že čistá voda je i pro abstinenty přece jen krutej nápoj. Hostinskej mu tedy vysvětlil, že abstinenti pijou sodovky, limonády, mlíko a potom vína bez alkoholu, studenej oukrop a jiný lihuprostý nápoje. Z toho se starýmu Vejvodovi přece jen zamlouvala ta lihuprostá vína. Voptal se ještě, jestli jsou taky lihuprostý kořalky, vypil ještě jednu čtvrtičku, pohovořil si s hostinským vo tom, že je to vopravdu hřích se často vožírat, načež mu hostinskej řekl, že všechno na světě snese, jenom ne vožralýho člověka, kterej se jinde vožere a přijde k němu vystřízlivět flaškou sodovky a ještě udělá kravál. ‚Vožer se u mne,‘ povídá hostinskej, ‚pak jseš můj člověk, ale jinak tě neznám.‘ Starej Vejvoda tedy dopil a šel dál, až vám přišel, pane lajtnant, na Karlovo náměstí do vobchodu s vínem, kam taky někdy zacházel, a voptal se tam, jestli nemají lihuprostá vína. ‚Lihuprostá vína nemáme, pane Vejvodo,‘ řekli mu, ‚ale vermut nebo sherry.‘ Starýmu Vejvodovi byla nějak hanba, tak tam vypil čtvrtku vermutu a čtvrtku sherry, a jak tak sedí, seznámí se vám, pane lajtnant, s nějakým taky abstinentem. Slovo dalo slovo, pijou ještě po čtvrtce sherry a konečně se domluvili, že ten pán zná místo, že se čepují lihuprostá vína. ...“
„... Seš to ale voják, von se bojí, že budou do něho střílet. To právě má mít každej voják náramně rád, každej voják musí vědět, že čím víckrát po něm nepřítel vystřelí, tím se také nepříteli tenčejí zásoby munice. Každou ranou, kterou dá nepřátelskej voják proti tobě, se vochuzuje jeho bojeschopnost. Von je přitom rád, že může po tobě střílet, poněvadž nemusí se aspoň tahat s patronama a lehčejc se mu to běží.“
„Život lidský, poslušně hlásím, pane obrlajtnant, je tak složitej, že samotnej život člověka je proti tomu hard.“
Noc strávil Švejk klidně, poněvadž myši nečinily si veliké nároky na Švejka a patrně měly svůj noční program, který dodržovaly ve vedlejším skladišti vojenských plášťů a čepic, které prokousávaly s velikou jistotou a bezpečím, poněvadž až teprve za rok vzpomněla si intendantura a zavedla do vojenských skladišť erární kočky bez nároku na pensi, které byly vedeny v intendanturách pod rubrikou: „K. u. k. Militärmagazinkatze.“ Tato kočičí hodnost byla vlastně jen obnovením této staré instituce, která byla zrušena po válce v šestašedesátém roce.
Válečný útok, který je závěrem filmu Poslušně hlásím, se v knize nevyskytuje. Na konci se vypráví o návratu kadeta Bieglera k batalionu, který se dlouho nacházel v cholerových barácích mimo svůj útvar pro podezření na chorobu.
praehistorický – všimla jsem si původního tvaru předpony –pre.