V originále Unkenrufe, vydáno 1992. Román pojednávající o znovunavázání německo-polských vztahů prostřednictvím neobvyklého námětu - postarší polská vdova a německý vdovec se náhodně setkávají na tržišti a po chvíli nezávazné konverzace zjistí, že mají kromě jména (jmenují se Alexandr a Alexandra) společný zájem také na důstojném odpočinku svých blízkých i příslušníků svých národů (I jeho, to nemůže nepřiznat, pohled na takové zapomenuté náhrobky naplňuje tklivými pocity. Zajisté by si bylo přát, aby se s mrtvými zacházelo humánněji. Koneckonců hrob je nejzazším vyjádřením skutečnosti člověčenství). Oba poutá vztah ke stejnému místu, které v minulosti považovali za vlast jak Němci, tak Poláci - oblast v okolí Gdaňsku (německy Danzig). Odsuzují nenávisté akty ničení německých náhrobků rozezlenými Poláky jako mstu za válečné zločiny (Ta dvojice jako by byla stvořena pro takové rozmluvy. On vládl vysokým stylem vznešené řeči, ona se dokázala věrohodně rozzlobit). Oba cítí, že nadešel čas odpuštění a smíření a vznikne tak nápad symbolizovat tuto snahu založením společného německo-polského hřbitova. Jejich podnik zpočátku nemá oporu ani u jejich vlastních příbuzných, nicméně oba ovdovělý, mezi nimiž vznikne také milostné pouto, jsou do svého nápadu hluboce ponořeni.
Román se zdá být místy poněkud nezáživný, poněvadž pojednává především o nejrůznějších administrativních a názorových překážkách, které musí dvojice protagonistů překonávat, a dopodrobna líčí postup, kterým se celý podnik ubírá. Pokud tedy čtenář očekává drama či spád, pravděpodobně se nedočká. Celá fabule je jaksi klidná, snad až melancholická, a plná zadumání, asi tak jako život obou hrdinů na svém sklonku.
Kdo však touží pochopit lépe podstatu německo-polských vztahů od konce druhé světové války do devadesátých let, tomu může být dopřáno proniknout hlouběji do této problematiky.
Snad je to dílem překladatele (Hanuš Karlach), avšak nebyla jsem schopna vysvětlit si, proč je styl jazyka laděn tak přespříliš květnatě až archaicky (co do lexika, ale i slovosledu a zbytečně komplikované větné stavby připomínající místy až jazyk obrozenců), což k textu vzniknuvšímu po revoluci příliš nesedí. Nejsem si jistá, zda je takto laděn i originální německý text.
Skutečnost, že po skončení druhé světové války miliony Němců musely odejít z vlasti, ze Slezska, z Pomořanska, z Východního Pruska, ze Sudet a - tak jako jeho a mí rodiče - z města Danzigu, rovněž poltila vedví jeho soudnost, ale nerozedrala ji napadrť; neboť Reschke sice strádal nad vlastním nálezem, že má v hrudi dvé duší, ovšem kdyby se mu byla operativně jedna nebo druhá odňala, pociťoval by něco takového jako pozbavení duše veškeré. Proto se doznal v jednom dopise, že je "hamletovsky německý", proto mu připadalo, že si může dovolit říkat jedno a zároveň druhé, proto mluvil střídavě o "vyhnancích" a o "přesídlencích"; to Piatkowska jak Polákům, tak i Němcům, ať už museli odejít z Vilna nebo z Dangizu, říkala "ubozí uprchlíci všichni".
První setkání hrdinů bylo vyjádřeno synekdochou: Postavil se vedle ní. Velikost obuvi třiačtyřicet vedle velikosti obuvi sedmatřicet. Cítím z toho jejich věk, kdy už o fyzickou krásu nekráčí a tak není v popředí, tento obrat evokuje prozaičnost jejich setkání, každodennost - není to osudová láska, tu už mají ve svých životech za sebou.
Vypravěč, který příběh dvojice vypráví ze své perspektivy díky dopisům, jež od svého přítele (protagonisty) po jeho smrti získal, naráží na téma tašky síťovky, coby symbol východní šetrnosti a nedostatku západního luxusního zboží, ale také coby symbol starého světa ručně vyráběného zboží, předmětů s historií a příběhem, které kontrastují s odosobněným průmyslovým světem igelitových tašek a moderního konzumu:
Jelikož v teletinové brašně přes rameno v každém okamžiku z oněch šesti měla dvě při sobě, odvozoval onu obezřetnost od nedostatkového hospodářství panujícího ve všech státech východního bloku: "Zničehonic někde bude k mání čerstvý květák, salátové okurky, nebo nějaký podomní obchodník vytáhne z kufru svého polského fiatu banány, ani se nenadáš, a ty praktické síťovky jsou v tu chvíli po ruce; plastikové tašky jsou totiž na Východě pořád ještě vzácné."
A poté na celých dvou stranách želí úpadku ručně zhotovovaných produktů a vítězného tažení západního měchu z umělé hmoty, dalšího to příznaku, jak člověk se vzdává své identity. Teprve ke konci onoho nářku poznovu nabývá zalíbení ve vdoviných síťovkách, k prasknutí naplněných významem.
Vdova Alexandra, jejíž lámaná němčina je zde vyjádřena určitou prkenností ve vyjadřování, vyjadřuje, že je vlastně lhostejná národnost vyhnanců z jejich domovů, všichni cítí stejný zármutek: "My jsme všichni ven museli z Vilna, tak jako vy jste museli odtud pryč všichni." (str. 16)
Alexandra vlastně pochází z dnešní Litvy, která v minulosti patřila polskému území: Alexandra - tak už se nyní nazývá v oněch písemnostech - vyprávěla o svém dětství a mládí ve Vilně, jak se polsky nazývá Vilnius. "To všechno, když Pilsudski vzal to Litvě, patřilo Polsku. Bylo celé to bílé a zlaté samým barokem. A kolem města dokola byl les, samý les..."
A ještě jedna podrobnost ze života této restauratérky varhan a jiných starožitností v kostelích: Několik let poté, co se přestěhovali do Psí uličky, muž jí zemřel na leukémii. A když se Witold, pozdní jediný syn, hned na začátku osmdesátých let - jen co generál vyhlásil stanné právo - uchýlil na Západ a studoval v Brémách, vdova v kdysi těsném, nyní prostorném třípokojovém bytě byla sama, ale nikoliv nešťastná.
Jaká to byla událost v 80. letech v Polsku??
U Alexandry doma: Stůl pokrývá kašubské plátno s vetkávaným tulipánovým vzorem. Popis evokuje tradici, starobylost, ruční práci a věkovitost. U Alexadry doma se člověk zřejmě cítí jako v zapomenutých časech (viz ta síťovka).
Alexadra je rozhodná žena činu, nebojácná, rázná: "Co to značí 'mělo by se, mohlo by, zřejmě by'! Kondicionál krásné je. Už jsem se učila. Ale líp 'má se, musí se, určitě!' My hned uděláme to. A budeme řeknout hlasitě, kde přestává politika a začíná člověk, totiž když je mrtvý a nemá už v kapse nic, jen poslední ještě přání, jak maminka a tatínek říkali, když už konce byly blízko, protože pořád byli cizí, i když maminka při výletu do kašubských hor často křikla: 'Tady je krásně jak doma!' "
Jeden známý, provozovatel a propagátor dopravních prostředků rikša Ind Šátardží, vizionářsky promlouvá o budoucích pohybech národů - o migraci a globalizaci. Snad je tu tento hovor proto, aby si čtenář více uvědomil bezpředmětnost takových německo-polských nevraživostí, že na celosvětové úrovni to nehraje roli. Lidé jsou lidé, a nutná je tolerance faktu, že různé národnosti i náboženství mohou sdílet tentýž prostor:
"Dokud ještě v Evropě platí dávný stádní princip, jistě. Ale ono na tom nezůstane. Všechno se dá do pohybu, jak praví staří Řekové. Přijdeme. My musíme přijít, protože u nás je už trochu těsno a husto. Každý posouvá každého, a jednou to veliké posouvání už nikdo nezastaví. Pár set tisíc se jich už ostatně vydalo na cestu. Ne všichni dojdou cíle. Ale už si své uzlíčky zavazují další. Považujte mě prosím za jakousi předsunutou hlídku nebo za ubytovatele budoucího světového společenství, v němž zmizí veškeré sebestředné úzkosti vašich krajanů. Dokonce Poláci, ač nechtějí být ničím než Poláky, stále jen Poláky, budou se muset naučit, že vedle Czestochowské madony je dosti místa pro další černé božstvo; neboť samozřejmě si přineseme svou milovanou i obávanou bohyni Kálí - v Londýně už se usadila."
A je to pravda dodnes: [...]"Já budu psát na biskupa, co sedí v Olivě. Ptát budu, ale opatrně, protože s církví musí jeden být opatrný, ježto v Polsku je církev všechno..."
A zabrousíme též k otázkám environmentálním: "Věr mi, Alexandro, nejenom mně dělá starosti, že se začíná měnit podnebí, i několik kolegů na univerzitě, co bádají v tomhle oboru, vzdor vší zdrženlivosti, ve vědě nezbytné, myslí, že hlavní příčinou těch agresivních orkánů je takzvaný skleníkový efekt."
Snahy o smíření těchto dvou národů probíhaly také na politické úrovni: [...] zvěstována byla státní návštěva, nejdřív ve Varšavě, pak v Gdaňsku. Na cestu vydal se prezident Západoněmecké republiky, aby úhledně sestavenými projevy zastřel půltucet hlupáctví, jichž se dopustil úřadující kancléř, a aby připravil příznivou půdu pro nadcházející sousedství dvou národů, které nemohou zapomenout, kolik si navzájem způsobily utrpení.
Stařičká polská obyvatelka promlouvá o prezidentovi dnes již takřka neexistující kašubštinou, přeloženou do češtiny jako hanáčtina: A taky já, to bych bévala mu řekla, taky já, když jsem takové čas bévala Polka, hrozně ráda bych ležela na německym krchově, až si mě Pámbů zavolá, a né mezi Polákama, s kerýma nás tak dlóho pomichávali, až z nás ničeho nezbylo. Jenže lidičky se tak móc tlačili na jednu hromadu, že jsem se k němu vůbec nedostala...
Uplynulé a nenávratné časy symbolizuje také zmizení raků v říčce: Potom Reschke vyzvedl z písčitého dna ploché, jen málo omleté kameny. "Za mého mládí tu bývali raci," řekl, když pod kameny se nic nehýbalo.
Vdova řekla: "Když s mámou a s tátou tady jsem byla, hned válka když měla konec, raci byli tu ještě hodně."
Když Alexandra dodala: "To pryč teď je," stvrdil Alexander: "To je navždycky pryč."