Povídky z jedné kapsy

Karel Čapek

- 25 povídek, vydáno 1939 v nakl. Borový. Příběhy detektivního charakteru. Zdánlivě neřešitelnou záhadu řeší postavy pomocí logických a vědeckých postupů.

- hovorový styl jazyka, konkrétnost, věcnost, důraz na detail (popisy osob, místa činu apod.)

- povídky spojují postavy komisaře Mejzlíka a strážníka Vrzala, objevující se v několika z nich

Případ dr. Mejzlíka:

Policejní úředník dr. Mejzlík navštívil pana kouzelníka Dastycha. Svěřuje se mu s případem. Chytil kasaře - podle bot od popela si ho pod lampou všiml. Sledoval ho a poté na něj udělali zátah. Chce vědět, čím to bylo, že šel večer právě tou ulicí, když tam jít nepotřeboval. Byla to intuice, předtucha, mechanická rutina, náhoda? Chce to zjistit, aby věděl, čeho se má v budoucnu chytit - co když přijde velký případ? Neví, zda tomu může věřit jako vlastní schopnosti a spolehnout se na ni. Nakonec dostane telefonát - musí vyřešit vraždu.

Modrá chryzantéma:

Hrabě, velký milovník květin, měl nádhernou zahradu. Jednoho dne přinesla zámeckému zahradníkovi Fulinovi (který příběh vypráví) bláznivá dívka Klára („tamní idiot, hluchoněmá bláznivá Káča“) kytici, a mezi květinami byla vzácná modrá chryzantéma. Hned zavolal hraběte, vzal Kláru do kočáru a jeli hledat chryzantémy. Klára měla radost z toho, že jede vozem a chtěla cestovat dál a dál - nechápala, že je má dovést ke květinám. Nakonec zapojili do hledání i četnictvo, pročesali celé okolí, ale nic nenašli. Hrabě se ze vzteku se zahradníkem pohádal, vyměnili si několik ostrých slov a zahradník šel uraženě rovnou na vlak a dlouhou dobu se v Lubenci neukázal. Když už však seděl ve vlaku, vidí najednou modrou chryzantému za plotkem hlídačova domku u trati. Intuitivně zatáhne za záchrannou brzdu, zaplatí pokutu a jde se na tu modrou krásu podívat. Jsou to přesně ty modré chryzantémy, které mu donesla Klára. Hlídač ho ihned začal vyhazovat - nikdo zde podle úředního zákazu nesmí být, hned musí odejít - chce tedy jít po trati, ale to se přeci také nesmí. Hlídač nakonec svolil, že půjde na pochůzku a on může tedy odejít. Jakmile hlídač zmizel, autor vyryl kytičky a prchal pryč. Když odjížděl vlakem, viděl u trati rozčilujícího se hlídače. Proč chryzantémy předtím nenašli? Nikoho nenapadlo jít za zákaz - jen Kláru, která neuměla číst.

Věštkyně:

Příběh se odehrává v Anglii. Věštkyně Edith Myersová nejde policejnímu komisaři Mac Learymu z hlavy. Nevěří, že se živí poctivě, posílá si služku v zimě pro chřest a má spoustu návštěv. Komisař ji podezírá z kuplířství nebo dokonce ze špionáže. Proto k ní pošle svou ženu. Ta se vydává za mladou svobodnou slečnu a chce znát svou budoucnost. Věštkyně jí řekne, že ji čeká hodně cestování a peněz, do roka si ji vezme nějaký boháč. Někdo starší jí prý bude bránit. Pan sudí Kelley si věštkyni předvolal a obvinil ji ze špatného věštění - zelená desítka neznamená cesty, ale naději, a paní Mac Leary se přece nemůže vdát, neboť už vdaná je. Věštkyně je vyhoštěna ze země. Asi za rok potkal soudce Kelley komisaře Mac Learyho a zeptal se ho, co dělá jeho paní. Odpovídá mu, že se rozvedli. Vzal si ji nějaký obchodník z Austrálie - před týdnem spolu odjeli do Melbourne.

Jasnovidec:

Žid Janowitz vypráví panu státnímu zástupci dr. Klapkovi o jasnovidci, který dokáže podle písma charakterizovat člověka, aniž by to písmo viděl - pouze hmatem. Prý má každé písmo své vlastní fluidum. Státní zástupce mu nevěří, je to určitě nějaký podvodník. Je však přesvědčen, aby se na jasnovidce, prince Karadagha z Persie, přišel podívat přímo k panu Janowitzi, kde má ten večer být na návštěvě. Státní zástupce podal jasnovidci obálku s rukopisem Hugo Müllera - továrníka a několikanásobného vraha. Jasnovidec ho dokonale popsal - z toho člověka sálá velká síla; je schopen téměř čehokoli; když je na lovu, vidí v lidech jen kořist; zabije-li, je to jako kdyby dal na šachovnici mat; není schopen žádné špinavosti - má své přesné mravní pojmy; zabíjí chladnokrevně; jasnovidec by nechtěl být jeho nepřítelem. Večer státní zástupce zjistil, že jasnovidci omylem nedal dopis obžalovaného, nýbrž své poznámky. Státní zástupce vyhrál tento soudní proces díky dokonalé charakteristice obžalovaného. Poté se o něm baví dva kolegové a popíší ho téměř stejnými slovy jako jasnovidec.

Tajemství písma:

Novinář Rubner má napsat článek o práci grafologa Jensena. Dá mu tedy rukopis své ženy, ale zapře, že tu osobu zná. Grafolog ji začne na základě písma popisovat jako přízemní, ulhanou, majetnickou, samolibou a sebestřednou, panovačnou, potměšilou a úskočnou...pan Rubner byl zdrcen. Po příchodu domů začíná všechny uvedené vlastnosti na své ženě pozorovat, sepsuje ji za každou maličkosti, ve které hned vidí, co mu řekl grafolog...žena nejprve nechápe, pak ji to dožene až k pláči. Rubner jde do hospody, kde se baví o grafologii a vědeckosti ve výzkumu vůbec. Nakonec jde brzo domů – „žena by bručela, že ji nechávám pořád samotnou.“

Naprostý důkaz:

Vyšetřující soudce Mates nikdy nevěří výpovědím obviněných, žádnému alibi ani přísahám, věří pouze náhodě, nekontrolovaným hnutím, chvílím, ve kterých se dotyčný bezděky prořekne. Jeho snahou je pouze dotyčnému často skákat do řeči, aby se zpletl a nějaké to nekontrolované slovíčko z něj vyklouzlo. Vyšetřující soudce Mates zároveň podezíral svou ženu Martičku z nevěry. Neměl však o tom žádný důkaz, což ho hnětlo nejvíce. (člověče, můj rodinný život za poslední rok, to byl ustavičný křížový výslech od rána až...až zase do postele. Obviěná, chci říci Martička, se držela skvěle ... pásl jsem nadarmo po tom, že se nějak podřekne nebo prozradí.) Martička pak odjela do Františkových Lázní, odkud psala jistému Arturovi dopis, jenž však nedopatřením poslala svému muži Františkovi. Soudce už už myslel, že toto je ten náhodný důkaz, ale v dopise líčí Martička onomu příteli, jak se jí stýská po svém muži, jak moc pracuje a měl by si odpočinout, jak je poslední dobou podrážděný a divný. Martička se také vyptává Artura na jeho dívku. Soudce byl z toho zahanben pro svou nedůvěru. Jel do Lázní a tvdil, že žádný dopis nedostal, aby Martičce nebylo trapně. Už asi zjistila, k jakému omylu došlo.

(Přibližně v téže době řekl mladý muž, zde nazývaný Arturem, paní Martičce: “Tak co, holčičko, pomohlo to?“ „Co, miláčku?“ „Ten dopis, cos mu tehdy jako nedopatřením poslala.“ „Pomohlo,“ řekla paní Marta a zamyslila se. „Víš, hochu, já se ti až stydím, že mně on, Franci, teď tak hrozně věří. On je na mne od té doby tak hodný...Ten dopis ti pořád nosí na srdci.“ ...

Ukradený spis 139/VII, odd.C:

Plukovník Hampl dostal za úkol zpracovat doma veledůležitý spis. Ve strachu, aby jej někdo neukradl, jej na noc schoval do spíže do plechovky od makaronů. Služka však našla uprostřed noci vylomený špajz a plechovka nikde. Plukovník ještě té noci vzkázal pro podplukovníka Vrzala, aby mu pomohl záležitost vyšetřit. Vrzal se pustil do pátrání a vyšetřování, podezíraje neznámé špiony, bankovního zaměstnance odnaproti apod. Náhle u Hampla zazvonil místní komisař Pištora, malý, zrzavý, cenící zuby a vůbec vypadající nedůvěryhodně, který se dověděl, že plukovníkovi vykradli špajz. Podíval se na způsob vylomení a hned prohlásil, že to byl určitě Andrlík, protože ten vždycky vykrádá tímto způsobem. Měl v hlavě detailní kartotéků místních kriminálních živlů a jejich metody vloupání. Plukovník se však tomuto primitivnímu způsobu vyšetřování jen smál. Smát se ovšem přestal, když mu komisař Pištora přinesl onen spis, který měl skutečně jistý Andrlík, jenž spis našel, když přišel Hamplům vykrást spíž.

Básník:

Policejní koncipient Mejzlík dostal za úkol vyšetřit případ v Žitné ulici, kde auto srazilo v noci opilou stařenu a ujelo. Měl zjistit, o které auto šlo. Přihlásil se jen jeden svědek, který tu věc viděl, avšak nic konkrétního ohledně auta nevěděl. Vypověděl, že tehdy doprovázel z hospody přítele, který by však policii určitě nic konkrétního neřekl, protože je to básník. Mejzlík k němu přece jen zašel. Básník ovšemže nevěděl nic, ale složil o té události báseň. Jeden její verš, labutí šíje ňadra buben a činely, však nakonec dovedly Mejzlíka k číslu toho auta na základě matonymie – labuť jako dvojka, ňadra jako trojka a buben s činely jako pětka – 235. Auto bylo nalezeno a pachatel dopaden.

Pád rodu Votických:

Archivář Divíšek přijde za policejním úředníkem dr. Mejzlíkem, aby mu pomohl vyřešit jeden složitý případ. Když však začne mluvit o vraždě pana Petra Berkovce, zmizení jeho ženy Kateřiny, smrti jeho bratra Jindřicha v souboji a odpuštení spravedlivého soudu „za neblahé skutky“ jeho tchánu, Ješkovi Skalickému králem Jiříkem z Poděbrad, což se vše událo roku 1465, je dr. Mejzlík zklamán, znechucen a považuje pana Divíška za blázna. Ten však začne dr. Mejzlíkovi přibližovat všechny okolnosti záhadných událostí, až v něm nakonec vzbudí zájem a dr. Mejzlík vyřeší případ na místě za použití logických kriminalistických metod. Petra Berkovce zavraždila jeho žena Kateřina, neboť zahořela hříšnou zakázanou láskou k jeho bratru Jindřichovi. Rozlícený její otec, Ješek Skalický, ji jako cizoložnici zavraždil, patrně hned po jejím činu, proto nemá žádný náhrobek. Vykonal spravedlnost také na spolupachateli cizoložství, na Jindřichu, kterého patrně vyzval na souboj, v němž jej zabil. Král Jiří však Ješka neposlal na světský soud za tyto neblahé, avšak svrchovaně spravedlivé skutky a odkázal jej spravedlnosti boží, jak víme z historických pramenů.

Případ Selvinův:

K básníku Leonardovi Undenovi přišla jednou stará paní a prosila ho, aby jí pomohl zachránit jejího syna Franka Selvina, který byl neprávem odsouzen na doživotí za vraždu své tety. Pan Unden byl natolik pohnut neštěstím a důvěrou té dámy, že se do případu vložil. Pročetl všechna zpochybnitelná fakta: korunním svědkem byla duševně méněcenná služka Anna Solarová, která údajně Franka poznala, když vyskakoval od tety oknem, avšak v té tmě jej nemohla poznat a navíc ho nenáviděla. Teta také nesnášela svou sestru, Frankovu matku a tak mohla být informace, že Frank po ní pár dnů před činem chtěl nějaké peníze na své dluhy, klidně pouhým zlomyslným drbem. Zkrátka, mnoho detailů nesedělo a básník je postupně publikoval v časopisech. Případ se stal postupně známým, stejně jako onen básník. Za několik let se případu dostalo světového věhlasu, Frankova maminka, která mezitím zemřela, měla slavný pohřeb, a když došlo po sedmi letech k výměně předsedajícího soudce a případ Franka Selvina byl znovu otevřen, byl tento osvobozen.

Na druhý den přišel Frank ke svému dobrodinci a zachránci panu Undenovi a děkoval mu za pomoc. Přiznal se však vzápětí, že svou tetu ve skutečnosti zabil. Básník jej se vztekem vyhodil. Selvin si ho však našel a vyčítal mu, že kdyby se do případu nevložil, mohl být otevřen odvolací soud, takže vlastně za jeho sedmileté věznění může on, pan Unden. Selvin z něj vymámil peníze. Později zase přišel, že má výčitky svědomí z té vraždy a že se udá, a to že by byla pro pana Undena světová ostuda. Takto ho vydíral o peníze ještě mnohokrát. Nakonec mu pan Unden koupil lístek do Ameriky.

Šlépěje:

Pan Rybka se vrací v noci domů a najde ve sněhu lidské stopy, které náhle končí a nikam nevedou. Obrací se s touto záhadou na komisaře Bartoška, který však posuzuje věc pouze z kriminálního hlediska, tedy jako neškodnou a nezajímavou a nesdílí páně Rybkův údiv z nepochopitelné situace.

A co je vám po tom, kam šel? Je to někdo z vašeho domu? Pohřešujete někoho? Tak hergot, co vám na tom záleží, kam se poděl? ...Koukejte, když nic neprovedl, tak my nemáme právo se plést do jeho věcí. To bychom museli mít na něho nějaké udání, pak ovšem zavedeme předběžné vyšetřování. ...“Pane, záhady, to není naše věc. My jsme placeni za pořádek.“ ... „Tak vidíte,“ vyhrkl pan Rybka. „A to přece není v pořádku, aby se někdo uprostřed ulice...dejme tomu vznesl kolmo do vzduchu, ne?“ „To záleží na výkladu,“ mínil komisař. „On je policejní předpis, že je-li nebezpečí pádu z větší výše, má být ten člověk přivázán. Na to je v první řadě napomenutí potom pokuta. – Jestli se ten pán vznesl jen tak samovolně do vzduchu, tak by ho ovšem měl strážník napomenout, aby si připnul ochranný pás, ael on tu asi strážník nebyl,“ řekl omluvně. ...

Poslední soud:

Mnohonásobný vrah Ferdinand Kugler zemřel při policejním pokusu o jeho zatčení. V nebi ho čekal Poslení soud, resp. Poslední senát, protože v nebi panuje neustále výjimečný stav. Pánbůh však nebyl soudcem, jak Kugler čekal, nýbrž svědkem, protože o každém člověku ví úplně všechno, a tudíž nemůže soudit, zatímco porotci (zemřelí lidé, kteří byli soudci a porotci i za života) znají pouze dotyčného činy. Svědek přednesl všechny jeho zločiny a byl odsouzen k doživotnímu peklu.

Zmizení herce Bendy:

Známý herece Jan Benda jednou beze stopy zmizel. Ve svém bytě zanechal veškeré své oblečení, jak uvedla služka, takže snad musel odejít nahý. Byl známý tím, že si dal velice záležet na opravdovosti a kvalitě kostýmu postavy, kterou měl ztvárnit. Když měl např. hrát Othella, běhal po všech pražských starožitnictvích, než našel renesanční prsten, který se mu k postavě hodil.

O jeho nalezení se zajímal jeho přítel, doktor Goldberg, který měl podezření, že jej viděl jako poslední, když u něj jednou ráno zazvonil a Benda mu otevřel celý špinavý, v hadrech a zarostlý a odbyl ho. Policie po několika dnech pátrání našla mrtvolu tuláka, která měla k nepoznání rozbitý obličej, ale velice zkažené zuby, takže to určitě nemohl být onen herec. Doktoru Goldbergovi však náhle došlo, že se asi Benda připravoval na nějakou roli, když byl zarostlý a špinavý. Dal se do pátrání a zjistil, že jej zabil bohatý mecenáš filmu, továrník Korbel, s jehož ženou měl Benda pletky. Tato paní Gréta už s nimi postupně přestávala dělat tajnosti, což bylo pro pana továrníka nepohodlné. Proto si vymyslel, že bude točit film někde v křivoklátských lesích, kde bude Benda hrát roli tuláka. Brzy ráno jej odvezl do této pustiny, jako k natáčení první scény, a tam jej umlátil kamenem. Goldbergovi to všechno došlo podle souvislostí, obvinil Korbela, neměl sice dostatečný důkaz, ale slíbil mu, že ho bude strašit a připomínat mu jeho čin až do konce života.

Propuštěný:

Záruba, odsouzený za vraždu své ženy na doživotí, je po 12ti letech za vzorné chování propuštěn na podmínku. Venku je ohromen množstvím lidí a aut, tím ruchem, spěchem a je šťastný. Chce se doptat na cestu na nádraží, chce jet za svou rodinou, ale slova mu váznou v krku, není zvyklý mluvit. Je šťasten z toho davu lidí, jde s nimi, něco volají, nerozumí jim, ale volá taky v opojení. Jsou to demonstranti a skandují „hanba vládě“. Záruba je zatčen a v pokusu o útěk zmlátí policisty. Právníci se pak se státním návladním radí, jak ho z toho dostat, aby za to nemusel jít sedět zbytek svého doživotního trestu. Záruba se však mezitím oběsí ze strachu, že by šel zase do vězení.

Zločin na poště:

Na jedné poště došlo k bleskové revizi a u pokladní Helenky se postrádalo 200 korun. Helenka byla propuštěna, nařčena ze zpronevěry a z hanby se utopila. Strážmistr Brejcha je přesvědčen o její nevině a rozhodne se ji pomstít. Vypátrá, že udání na revizi přišlo z Pardubic a místní adjunkt má v Pardubicích na poště dívku, které posílá každý den psaní. Adjunkt také před onou revizí posílal záhadnou bedničku na smyšlenou adresu v Praze. Bednička zrovna došla z Prahy zpět. Brejcha se dovtípil, že Helenka musela bedničku zvážit a tudíž se otočit zády k přepážce, adjunkt měl tedy dost času otevřít zásuvku a ukrást peníze. Jde za adjunktem a obviní ho. Ten se přizná a zhroutí se, že nechtěl, aby se Helenka zabila, jen chtěl dostat svou Julču sem na poštu, aby se kvůli svatbě nemusel ani jeden z nich vzdávat zaměstnání. Brejcha se rozhodne je neudat, ale donutí Julču, aby nastrčila ukradenou dvoustovku do nějaké složky a náhodou ji našla, aby byla očištěna Helenčina pověst. Velkostatkáře, u kterého adjunkt pracoval, přesvědčil, aby dotyčného adjunkta přeložil na svůj druhý statek u Hulína. Spravedlnost prý musí být.