Tatínek není k zahození

Arnošt Goldflam

Vydání: 2004, Albatros Praha

Ilustrace: Petra Goldflamová Štětinová

Věková skupina: mladší školní věk

Literární druh: próza, epika

Literární žánr: autorské pohádky

Tematická rovina

Postavy: tatínek, maminka, děti

Vypravěč: pravděpodobně dědeček, er-forma

Název: odkazuje na téma tatínka

Téma: tatínek

Motivy: tatínkovy úžasné vlastnosti

Kompoziční rovina

Kniha obsahuje 15 autorských pohádek, které vznikly tak, že autor knihy Arnošt Goldflam vyprávěl svým dětem smyšlené příběhy o sobě, tedy o tatínkovi, obdařené nadpřirozenými nebo fantastickými motivy. Pointou je pokaždé tatínkovo rozuzlení záhady či vyřešení problému, čímž má vypadat v dětských očích jako ten nejlepší a nejšikovnější tatínek.

Pohádky se odehrávají v době, kdy děti ještě nejsou na světě nebo jsou ještě tak malé, že si událost nemohou pamatovat – tak se smyšlená příhoda stává věrohodnější. Zároveň vypravěč oslovuje děti v množném čísle, aby tak zajistil univerzalitu, popřípadě uvádí oba rody (tehdy ještě nebylas a nebyls na světě)

Poslyšte, co se zas jednou přihodilo, když jste ještě byly úplně malinké, právě nedávno jste se narodily, ještě vás museli vozit v kočárku a dávali vám plínky, no prostě nemluvňata.

Děj je popisován tak, aby dával smysl a byl přístupný dětskému pojetí světa.

Co to je, taková olympiáda, to asi víš. To jsou takové závody, kdy se sjedou ti nejlepší sportovci z celého světa a závodí tak dlouho, až se ukáže, kdo z nich je nejlepší. Tak třeba se háže těžkou koulí a kdo hodí nejdál, ten je nejlepší v házení koulí. A ten dostane zlatou medaili a taj je moc vzácná!

... Maminka zase měla s sebou pletení a knížku, kdyby ji nějaký závod moc nebavil nebo kdyby se na to nemohla dívat.

...

„Tak to vidíš, maminko, neumějí nic. Ale krást, to by chtěli, to jo. A kdopak z vás ví, že takové mimino si musí po jídle odříhnout? A že se po koupání musí mazat olejíčkem? A tu a tam zapudrovat? A že má prdíky a musí se mu masírovat bříško?“ ... Lupiči už nevěděli kam patří, jak se jmenují a co vůbec chtěli.

Každá pohádka je ukončena stejnou či podobnou větou:

Teď už ale běžte spát, ať jste zítra tak šikovní a silní jako ten váš tatínek.

Každá pohádka skýtá ponaučení, jak se máme v životě chovat – o uklízení, asertivním chování, lidském jednání, sportování atd.

„...Ale ať tu uklízíte, to vám povídám, jinak se ty potvory zase vrátí!“ A všichni slibovali, že jistě, ale jeden z nich, možná, že nějaké strašidlo, co se zachránilo, si uplivl na schodech. Hned mu ale všichni vynadali. A říkali tatínkovi, jak ho obdivují,, kde ty moudrosti všechny vyčetl, a on kýval hlavou a říkal: „Knihy jsou holt knihy, tak je to...!“

Často je zmiňována postava pana prezidenta jako svrchované autority.

A už byl poslední závod a vtom se z amplionů ozval pan prezident nebo možná jenom jeho hlas: „Vážení občané, tak to vypadá, že jsme nic nevyhráli a možná už ani nevyhrajeme, vlastně skoro určitě. Tak je to všechno v pytli a celý svět se nám bude smát a strouhat mrkvičku. Aspoň teda ten sportovní svět, a ten je dnes skoro nejhlavnější. Co budeme dělat, vážení občané? Takže jedině, jestli je někdo mezi námi, tady na stadionu, kdo by se mohl honem přihlásit do posledního závodu, třeba by měl štěstí a získal nějakou tu medaili, nemusí být ani ta zlatá. Tím by zachránil celou naši republiku a vůbec. Jestli někdo myslí, že by to mohl zkusit, ať zvedne ruku. Hovoří s vámi prezident vlasti. Buďte odvážní!“

Ačkoliv tatínek většinou svým umem a odvahou zachrání kritickou situaci, nakonec často musí zaplatit nějakou pokutu, protože učinil něco v rozporu se zákonem nebo použil něco, co za něj nikdo nezaplatí. Naštěstí autor vždy zdůrazňuje, že přijít o peníze nevadí, hlavně že má doma takové šikovné děti a dostal od maminky pusu.

- Když tatínek vyhrál zlatou medaili na olympiádě:

Pan prezident ho objímal a děkoval mu, lidi ho donesli na ramenou až k mamince a tatínek povídá všem: „Bez maminky bych to nedokázal.“ Tak mu maminka dala pusu. Ale to bylo všechno, co dostal, protože prý se pozdě přihlásil a žádné peníze nezbyly. Mamince a tatínkovi to ale teď už nevadí, protože mají tebe, a to je ta největší výhra.

- Když tatínek uzdravil pana prezidenta, protože si všiml, že je nemocný od toho, jak strká do pusy násadku od pera:

Tatínek odešel, už pěšky, nezavezli ho. S panem prezidentem udělali, jak tatínek říkal – a za týden byl jako rybička, zase veselý a zdravý. V televizi pak ukazovali, jak u něj sedí ten s tou zlatou plácačkou a dává pozor, ale pan prezident byl taky opatrný a nic už do pusy nestrkal. A napsal tatínkovi pěkný dopis že mu moc děkuje, a poslal mu krásný dárek. Byla to jeho vlastní fotka, sám ji podepsal neocumlaným perem a pak nechal zarámovat. Jenomže při stěhování se vám asi nějak ztratila nebo co, takže nikdo neví, kde teď je. Škoda. Ale když je pan prezident v televizi, tak se vždycky dívá rovnou na tatínka a trošku jakoby mrkne. Však někdy si toho všimni!

Dějová linka některých pohádek:

Tatínek a strašlivé Brno: tatínek musel jen na služební cestu do Brna – města hrůz, kde se podivně mluví. Koupil si slovník, aby se tam uměl domluvit. Byl na prohlídce Špilberku, kde na něj z té hrůzy šly mrákoty. Také potkal brněnského draka, který řekl: „Já su brněnské drak a každýho sfutruju, kdo se bude nejak šprajcovat.“ Tatínek sice nerozuměl všemu, ale že je to ten drak, tomu rozuměl a na ostatní se podíval do slovníku.

Jazyková rovina

Spisovný jazyk, slovní zásoba přiměřená úrovni dětí okolo 10ti let. Arnošt Goldflam používá místy osobitý slovosled, který evokuje jeho živá vyprávění, jak je známe z různých jeho rolí.