Soubor cestopisně laděných povídek a črt z doby rakousko-uherské monarchie, z doby, kdy mladý Hašek procestoval Polsko, Slovensko, Rusko, Německo, Itálii, Maďarsko, Bulharsko, Srbsko, Chorvatsku, Švýcarsko a další země. Povídky jsou posbírány z různých periodik z časového rozpětí 1901 – 1921 a výbor jich obsahuje více než sto. Povídky vycházejí z jeho osobních zkušeností či z výpovědí lidí, které na cestě potkal. Už v těchto raných pracích se objevují motivy, později využité v Osudech dobrého vojáka Švejka. Povídky mají satirický a humorný ráz, či naopak vyjadřují prozaičnost a tragiku obyčejných lidských osudů. Většinou se však nad nejhorší životní rány staví autor s velkorysým nadhledem a žádnou událost nelíčí s dojmem osobního pohnutí.
Mnoho povídek je z prostředí slovenských salaší a samot, což dokazuje lásku Haška ke Slovensku a jeho horalům, v jejichž dědinách často pobýval.
Cikáni o hodech: jedna z mnoha povídek o cikánech, jež jsou důkazem, že chování jejich se během časů nemění a jejich nátura zůstává konstantní dodnes. Cikáňata u každých dveří se posadí na zem a spustí poloplačtivým hlasem úpěnlivou prosbu o sebemenší dárek a nedají se odehnat, dokud jim nenadělíš. ... Po poledni sejdou se všichni cikáni v krčmě, kde slavně obědvají. Hodují z darů vyžebraných a peníze obdržené propíjejí. ... Náhle voják cikán vzal nejhezčí dívku z obce kolem pasu a počal s ní tančit. Ostatní cikáni s jásotem dali se též do tance. Chlapci ustoupili stranou a nevole jejich čím dále tím více rostla. Jeden z nich, nejodvážnější, vzal k tanci jednu mladou cikánku. Ihned cikán voják opustil děvče z obce a obořil se na šuhaje. Ostatní chlapci přidali se na stranu šuhaje, cikáni na stranu svého rodáka a strhla se šarvátka. V rozhodné chvíli objevili se četníci, jsouce přivábeni hřmotem a křikem. Uklidnili rozkvašené.
Přišel včas: Zámožný Stachovič chce po vzoru svého souseda Kohúta prodat majetek a odjet do Ameriky vydělat závratné jmění. Už se domluvil s těmi lidmi, kteří věc sprostředkovávají a málem jim dal peníze, když se náhle ožebračený Kohút vrátil zpět: Chvějícím se hlasem vypravoval, jak se dal oklamati, že svěřil své peníze lidem, kteří byli příčinou jeho odjezdu do Ameriky. Líčil, jak na něm lákali peníze, až ten, který jej tenkráte před dvěma roky navštívil a jel s ním až do Ameriky, připravil jej o zbytek a zmizel. To, co schoval pro děti, sotva mu stačilo na návrat do Evropy. Po této události arci s prodeje sešlo, i s odjezdu do Ameriky. Smutný návrat Kohúta roznesl se rychle po obci a od té doby již nikomu nenapadla myšlenka o „zbohatnutí“ v Americe. Jan Kohút přišel včas.
Oj, Dunajec, biała wóda: Kouř, ztrácející se k modré obloze, značil místo, kde leží Zakopané, a bílé štíty horské leskly se jako stříbro, jsouce vystaveny paprskům ranního slunce.
Oj, Dunajec, biała wóda / gorala wiernego, / białaj ty še ďalej, biały, białaj še dla niego.
Dětvanci: Kdo se stýká častěji se soudem, jest pokládán na Dětvě za člověka moudrého. V jedné vesnici poradila stařenka vyptávajícím se na poměry v obci, aby prý šel k jednomu gazdovi, takto: „K tomu odztě, ten bol ve Zvoleni juž čtyry razy u pravotara a po dva razy bol juž zatvorený, toť múdrý chlap!“
Cikánský pohřeb: Zemřel cikánský rychtář. ...proto to kvílení, naříkání a zvonění. Vždyť jejich zastánce jest mrtev! Kolikrát u soudu ve Velkých Topolčanech skvěle obhájil celou jejich osadu, když činili na něho nátlak, aby vyznal a nezapíral, kam se poděla panu faráři v B. tučná kravka. Tu běhal od jednoho pána ke druhému, uctivě líbal ruce a pokojně říkal: „Já šom nikedy nič, milostpanko, nieukradol, na mu dušu a šekny švaty. Ja šom nievinen, a nič nieviem, šom brabák hlúpá a naša dzedzina taky nie, a my niešme žlodzeji, nič niekradzem, milostpanko, na mu dušu a šekny švaty.“ Hájil skvěle své rodáky, kteří si ho byli zvolili za představeného, a měl ovšem na kořisti lví podíl. ...
Čáveja, čáveja, / romano čibálo, / jav adaj, kaj tri daj / sovel, sovel, sovel.
(Synáčku, synáčku, cikánský rychtářim pojď sem, kde tvá matka spí, spí, spí.) ...
Za vesnicí u svých chalup se utábořili, zanedlouho praskal na několika místech oheň a nad ohněm se pekli slepice a různí drobní živočichové záhadného původu.
Živý sen selky Boganové: Úsměvná povídka o tom, jak je třeba věřit živým snům a pověrám. Hospodář Jiří Bogan odjel do Krzynce na trh. Jeho ženě Zozce se ale v noci zdálo, že se jí muž odtamtud nevrátí, že se mu něco stane a on bude mrtvý a prosí ho, aby nikam nejezdil. Bogan však na sny nic nedá, není přece baba, a na trh jede. Selka se celý den trápí a všichni jí dávají za pravdu, že živý sen se vyplní a do večera už sedláka celá ves oplakává jako nebožtíka. Selka jen čeká, kdy mu dovezou jeho tělo. Teď je konec všemu! Její muž se nevrátí, a když, tak neživý. Krátká byla doba jejího štěstí. Dva měsíce uplynuly teprve od doby, kdy oslavovali śluby uslugi. ...
„Jen se modli,“ vytrhla selku chraplavým hlasem, „modi se, dobře činíš, ale pamatuj si, že jsem ti říkala: Nebeř si toho Jiřího Bogana, mně se nelíbí! Proč jsi si nevzala Reguna? Má též statek, velká stáda. Teď víš dobře: pozdě chtít se hřát na zapadlém slunci.“
Večer Bogana opravdu přivezou na voze. Není však mrtvý, jen opilý a ukáže se, že peníze za tele, které jel na trh prodat, všechny propil. Zozka najednou obrátí, pláč a strach o muže je ten tam, zajímají ji peníze za tele a vyčítá je opilému Boganovi.
Cikán archeologem: Cikán Dzurica byl požádán archeologem, aby, pokud objeví v zemi nějaký kus starého hrnce (pohřební popelnice z pradávných dob), mu jej donesl, že za něj dostane peníze. Ale musí to být hrnce s takovými a takovými vyrytými vzory. Cikán se tedy začal intenzivně věnovat archeologii, aby si co nejvíce vydělal: „Prošim, pán velkomožný,“ pravil trhaně s usedavým pláčem, „já šom zabudol vravič, že šom dva nože polámal, tak by šom učtivě pýtal, aj za ty nože, všetko už šom prepil a šom eště smädný.“ „Aké nože,“ vyrazil ze sebe překvapený pan farář. „Ej či šom ty čárky robil na tých črepoch,“ plačky pronášel Dzurica, „to šom šecko ryl a ty črepy, to sú z pobitých harencóv, čo máme tam za humnami, a dva som nože polámal, učtivě pývám...“
Batovičtí juhasové: Janík a Torbik oba milují jednu dívku, Haňku. A hádají se, který z nich ji dostane. „Víte co,“ promluvil bača, „musíte jít k rychtáři, jest to sice mladý chlap, ale zkušený člověk; ba, že zkušený, ve městech byl vojákem, ba, ve městech. On zná Haňčina otce, však jeho pole jsou na jedné straně a hned za potokem rychtářská. Ten to rozhodne. Moudrý člověk. V neděli tam můžete jít. Řekněte mu to a to, čiň, co chceš, a urovnejte to.“ ... Nadešla očekávaná neděle. Juhasové, s vyleštěnými opasky, přišli ráno k rychtáři. Rychtář uvítal je s úsměvem, dal jim napít slivovice, sám se též napil a pak vážně, tichým hlasem řekl: „Vše jest urovnáno, Haňku si vezmu za ženu já sám!“ ...
To su hłopci, to su, / co sabłicky nosu, / ně taci gaglani, / co su tam na strani.
Pod Ďumbierom: líčení horské přírody a tradičního života horalů. Mezitím mračna se snesla k horám a počalo mžíti. Okolo nás moře mlh a vítr stále a stále přinášel nové kotouče par. Na několik kroků rozeznávali jsme ještě dlouhé, rozpjaté větvě kosodřeviny, ale dále samá, samá šedá mlha. I slunce se skrylo a temné stráně zmizely. ...
„A zkadial sú, pánovia?“ optal se muž s kloboukem, jehož tvář vzala na se uctivý výraz. „Z Čech,“ odvětil přítel. „To je volakdě v Bosně?“ „Ne, my jsme z Prahy!“ „A ba hej, to znám, Praha, moj brat má rodinu v Demänově a ti majú syna, a ten bol též v Prahe. Tak tam slúžil u vojenských, po dva razy tam bol, ej veru dłho temu, juž viacej ako dvadcať let. A Praha, vravil čisté mesto, aj pekné. Ba veru. Dočkajtě, teraz žinčici priniesiem, kyslú, to dobre padně.“ ... Pak vzal vařené mléko, dal do něho určitě, odměřené množství syřidla, zamíchal a za chvíli počal vyrábět. Hnětl rukou v nádobě sýr. Odděloval žinčicu od vlastního sýra, z kterého pak vyráběl oščipky. Vzal formu, ohřál vodu v kotlu a hodil do ní sýr. Hnětl jej, vodu z něho vymačkával a dal jej pak do formy. Surový oščipek odnesl do slané vody.
zapekačka = dýmka z plechu, jež jest velmi rozšířena zvláště v horách mezi Slováky.
Dobrodružství Gyuly Kákonyie: humoreska. Pan Gyula se zamiloval do krásné cikánky Joky, která hrála pánům v hospodě na housle, a šel do její chatrče, aby si s ní domluvil schůzku ve starém lodním mlýně. Joka slíbila, že tam tajně přijde, ale tak, aby ji neviděl její milenec, cikán Roko.
novinový článek: Zvláštní dobrodružství na řece
Pana Gyulu Kákonyie stihla za jeho pobytu v Czelésháze nehoda, která může vzbuditi dosti velkou sensaci, neboť pan Gyula Kákonyi jest známým ve všech kruzích pešťské společnosti. Vydal se totiž včera večer na prohlídku starého lodního mlýna a nepozoroval při prohlídce, že z neznámých dosud příčin přetrhlo se lano, spojující mlýn s břehem. Teprve když byl mlýn již dosti vzdálen od Czelésházy, zpozoroval pan Gyula Kákonyi, že mlýn pluje po proudu. Veškeré jeho volání bylo marné. Dnes o 6. hodině ranní byl mlýn teprve zadržen blízko vtoku řeky Nitry do Dunaje a pan Kákonyi ze své nepříjemné situace vyproštěn. V tom svém vězení urazil dráhu 45 kilometrů.
Zdali tuto zprávu četl ženich krásné Joky, cikán Roko, nemohu říci, také nejsem s to povědět, proč nemohla Joka hrát po dva týdny a měla zavázanou tvář. Ani nemohu tvrdit, že by byl někdo viděl cikána Roku přeřezávat lano u starého lodního mlýna, nebo že by byl někdo ho viděl den předtím poslouchat u chatrče, když v ní byl Gyula Kákonyi s cikánkou samoten.
Jak se stařeček Perunko věšel: Když byl Hajným Dudra, přehlížel svědomitě kdejaké pytlačení a všem se dařilo dobře: „Kamarádi, zejtra jdu na obchůzků ke kříži.“ Pak nebylo ovšem divu, když na zcela opačné straně dělali kotrmelce zajíci, srny a když tu a tam v Podlechnicích po celý týden chodili se zamaštěnými ústy. Pak bylo též zcela obvyklo, že hajný Dudra ani jeden večer nepřišel ve střízlivém stavu do panské hájovny, která se svou rozbitou střechou malebně vykukovala ze zelených, svěžích větví smrků. ... V létě, když horal vidí srnu, klidně řekne: „Kdyby naše ovce tak uměly skákat, neshledal by se s nimi člověk.“ Zato však v zimě zatluče mu srdce pod kožichem, zajiskří oči a on odplivne si: „Hrome, kdyby ty srny tak pomalu lezly jako naše ovce.“
Když však hajný Dudra zemřel a nastoupil jiný hajný, bylo po legraci a po pytlačení. Stařeček Perunku jednou líčil oka na zajíce a byl hajným přistižen, tak se vymluvil, že má to oko proto, že se chtěl v lese oběsit.
Po třicíti letech: Grobko si chtěl vzít za ženu Mášu, ale hrbatý Borkaticz za ni dal o dvacet zlatých více a dostal ji on. Grobko tehda hrbatému Borkaticzovi řekl, že odejde a přijde za třicet let a pak že Borkaticzova chalupa bude tak pěkně vesele hořet, jako slunce, když zvečera zapadá za lesy, a druhého dne Grobko odešel, nesa sekeru na ramenou, do světa. ... Po té době se vrátil, ale dozvěděl se, že Borkaticz leží nemohoucí doma a žena mu utekla.
Tulák Grobek sáhl do kapsy pro svých patnáct krejcarů, neřekl ani slova, šel k Borkaticzově rozbité chalupě, vkročil dovnitř, a dávaje pozor, aby se nemusil podívat na Borkaticze, v zadní jizbě ležícího, položil patnáct krejcarů na lavici a řekl změněným hlasem: „Za to si kup chleba!“ A aby neslyšel poděkování, vyběhl z jizby a šel, neohlížeje se nazpět, do černých jehličnatých lesů kolem obce. Po třicíti letech...
V obecním vězení: zavřený cikán vypravuje, proč sedí: „Já nic neudělal, jenom řekli, že jsem koně ukrad. A já jsem nevinen, docela nevinen! Bylo to před čtrnácti dny. Vyšel jsem ráno z vesnice a na poli u vesnice našel jsem pasoucí se hříbě. Vlci, pomyslil jsem si, přijdou a roztrhají je. Ten den byl v Segedíně trh. Hříbě vlkům nenechám. Vzal jsem je a odešel s ním do Segedína na trh. Snad tam najdu jeho majitele. Čekám do večera, nikdo se k hříběti nehlásil, prodal jsem je tedy. Jsem nevinen, ó, ó, ó!“
Ručnice: Starý Michal ležel v chatě, všichni se domnívali, že umírá. Jeho synové už se radili, kdo z nich zdědí jeho pověstnou ručnici a nemohou se dopátrat, kam ji tatík dal. „Ubohý tatík!“ zvolal Wojciech. „Hej, chlapci, za něco vás prosím. Dám vám ovci, velikou, tlustou, řekněte mi jen, kam schoval můj tatík svou ručnici?“ „Nevíme,“ řekl Jurzi, „ostatně, ručnice je naše. Staráš se o něho, Wojciechu, opatruješ ho?“
Michal se najednou zvedl z lůžka a vyrazil do lesa. Všichni ostatní vyběhli za ním. Ukázalo se, že on neumíral, jen zarytě přemýšlel, nemoha si vzpomenout, kam předevčírem v lese odložil svou ručnici. Náhle si vzpomněl, tak pro ni hned běžel.
Příhoda starosty Tomáše: povídka o podloudnících – lidech, najímaných, aby pronášeli přes hranice ilegálně různé zboží. Takoví podloudníci z toho měli provize, avšak riskovali životy, kdyby je našla hlídka, a mnoho se z nich také z výprav nevrátilo. Podloudnictví zlákalo také starostu Tomáše. Hašek vcelku s odstupem a velmi zjemnělým způsobem líčí jeho lapení, výslech a kruté bití, kterému byl podroben, uvěznění a brzkou smrt na následky vnitřních zranění.
Stará cesta: Rozhovor dvou starých čeledínů: „Dobře, že nemusíme přes vrchy vozit. Stará cesta beztoho nestojí za nic. Samé kamení, a když jedeš, div že duši nevytřeseš z těla. A pak pamatuješ se, když pršelo, voda tekla jako potokem po staré silnici...“ ...
„Po staré cestě jel jsem s nebožkou ženou do kostela k oddavkám. Tomu už je čtyřicet let. Kolem bylo všude sněhu. Na silnici, na stromech, na kopcích. Už je tam, chuděra, pod zemí přes deset let.“ ... „Škoda staré cesty,“ pronesl náhle, otevřev oči, „bylo tam pěkně. Teď zaroste travou a zpustne.“ Častić obrátil své vodové oči na Babažiće a polohlasně pravil: „Máš pravdu, proč stavěl novou!“ ...
V Levoči: z cesty Haška a jeho kamaráda po Slovensku. Nechali se ubytovat v ubytovně pro evangelické faráře, za které se vydávali, nemaje peněz, a dostali k večeři halušky: „Pozor, něco v míse cinklo,“ vzkřikl jsem. Prohledali jsme halušky bedlivě a našli jsme: 1. žádný omastek, 2. jednu sušenou švestku, 3. jeden klíč, který byl původcem toho cinkání. Objali jsme se, líbali jsme se a slzeli jsme. Jak dlouho, ani nevím. Pomýšleli jsme na spánek. „Buď zdráva, posteli, ač úzká jsi, abys dva teď pojala!“ zadeklamoval přítel. ...
Klíčem, který jsme předešlého dne našli v haluškách, otevřeli jsme skříň, stojící u kamen. Bylo tam pět německých modlitebních knížek, jeden kožich, rozbitý, plný molů a ohromné množství cigaret, jak se přítel vyjádřil, celkem deset.
Pomalá jízda: Povozníkovi Michalu Bajukovi jednou poděkoval pán, kterého vezl s manželkou, že před patnácti lety založil jejich štěstí. Jako chudý student Zwadowski chtěl totiž svézt vozem slečnu, která se mu líbila, ale neměl dost peněz. Tak dlouho s povozníkem vyjednával, aby ho svezl za dva zlaté, až ten povolil, ale s tím, že pojede schválně velmi pomalu. A to také splnil. Během pomalé jízdy se ti dva ve voze natolik spřátelili a sblížili, že v cíli už z nich byli milenci.
Z Nikopole na Ruščuk: vzpomínky z cesty po Dunaji. Blížili jsme se k největšímu městu bulharskému, Ruščuku. ... Na Ruščuk se musí hledět z dálky. Vápenec, který ve stěnách skvostně bílých pne se nad zahradami, místy do výše 400 m, dodává Ruščuku neskonalého půvabu.
Při česání chmele: „... A jiní přijdou, budou se toulat jako ty a ona, umřou a přjdou zase jiní.“ „Ten rozumuje,“ smál se pekař vedle za stolem. „Přijdou jiní...che, che. Teď jsme tu ale my. Co je nám do druhých.“ „Celého života je mně líto,“ mluvil rozumující muž. „Nám je tebe líto, že blázníš,“ řekl kovář, „nač říkat: je mně líto života. Teď česáš chmel.“ „Teď jsme pod střechou,“ zvolal kovář. „Máme se dobře,“ pravil zedník. „Teď, jenom teď,“ namítl rozumující muž. Chvíli panovalo ticho. Všichni u stolu cítili, že jest to pravda.
Oslík Guat: Hospodský „U alpského údolí“ totiž říkával: „Nevidí teta Anna celý den žádného lidského tvora kromě osla, kterého každý den posílám nahoru s košem potravin na tillingenskou almu.“ Tato nejasná řeč vzbuzovala vždy velkou veselost, poněvadž lidským tvorem byl u hospodského šedivý oslík „Guat“, který nosil ze vsi každého dne vak s různými potřebami k tetě Anně a dolů nosil máslo a sýr. Oslík Guat byl jediným pojítkem mezi almou a vsí Gallensheimem. Cestu čtyř hodin po srázné pěšině konal přesně, nikdy se nezatoulal, poněvadž nemohl se nikam zatoulat, leda že by byl chtěl spadnout do propasti, ve které bylo malé zelenavé jezírko.
Oslíku Guatovi líbila se patrně tato každodenní cesta, čtyři hodiny nahoru, půl čtvrté dolů. Na cestě si hýkal, měla to být patrně jakási oslí improvisace, opěvující krásy almy.
Krajina z Haliče s vlky: dva malíři přišli do vsi Strože nad řekou Rábou, kde chtěli malovat zimní krajinu. „... Chalupy zasněžené, maličké, oheň z ohniště v chalupách, když se namaluje hezky rudě, pěkně se odráží od sněhu. Lesní stromy za chalupami působí také dojmem. Větve se prohýbají pod tíhou sněhu a dobře vystupuje tmavá zeleň jehličí. Pak černo v lese. Tvůj obraz není také špatný. Řeka Rába jest velmi pěkně zachycena. Prudký tok její jest výborně vystižen. Tříšť u břehu zcela přirozená.“ Malíři na obraz však přidají také vlky, aby byl atraktivnější a lépe se prodával, ačkoliv žádné vlky neviděli. Lidé ve vsi, když však obraz vidí, nechápou, že co je na obraze, nemusí být ve skutečnosti. „Vlci táhnou až k vesnici,“ mluvil dále rychtář, „hrůza na ně se podívat. Oči jim svítí. Člověk se dívá, dívá a třese se. Teď na tebe z obrazu vyskočí, myslí si. Kdo by si to pomyslil. Dvacet let o vlcích neslýchat, až najednou přijdou až k vesnici tak blízko, že je malovat můžeš. A hladoví jsou, jak jsem viděl na obraze. Hubení, kosti můžeš na nich spočítat.“ ...
Když šli s lopatami za ves (vykopat jámy na vlky), zašeptal Józef Zwara svému otci: „Na námluvy do Bójic nepůjdu. Život je mně milejší.“ ...
„Tamější krajina musí býti v zimě strašná,“ říkalo se, když oba nadaní malíři vystavili své obrazy s vlky. „Velmi strašná,“ odpovídali malíři, „považte si: jednou dokonce jsme spadli do jámy na vlky!“ Tak mluvili oba malíři o této příhodě. A Józef Zwara říkal ve Stroži: „Kdyby byli vlci nepřišli, byl bych dnes mužem Kaśky. Děkuji bohu, že jsem se jím nestal. Dąb, její muž, se již dvakrát věšel. Tak je zlá...“
Obětní svíce: Zemřel starosta a všichni za něj truchlí. Stanko od něj před smrtí dostal tři rýnské na velikou obětní svíci. Jak se tak o něm ale baví s dalšími dvěma muži v hospodě, vybavují si, kolikrát si od nich starosta půjčil peníze a nikdy nevrátil, tak polemizují nad tím, zda si vůbec svíci zaslouží. Nakonec se rozhodnou: Šedivý Stanko se zamlčel a dokončil: „Ale rýnský třebas i po smrti čestně splatil.“ Starý Stanko zastrčil jeden zlatník ze tří za opasek a řekl: „A po právu zde máš, Chochliczi, rýnský, i ty, Zębe.“
Cikánská historie: Povídka je satirou na staré šlechtictví. Starý hrabě Káposfalfi zaměstná na svém zámku krásnou cikánku Gužu a okolní šlechticové se rozhodnou jej navštívit, poněvadž jsou pobouřeni a chtějí mu neslýchaný prohřešek slušných mravů vymluvit.
A tito šlechticové shromáždili se u nejstaršího z nich, 72letého Károly Szerényiho právě tři neděle po tom, kdy Guža ponejprv zastávala novou hodnost panské na zámku Káposfalfiho. Seděli v jídelně za kulatým stolem, každý měl před sebou cínovou konvici s vínem, a kouřili mlčky z krátkých dýmek. Teprv o třetí hodině řekl Szerényi: „Neslýcháno!“ O půl čtvrté prohodil Komay: „Nevídáno.“ O čtvrté hodině pravil Bertalány: „Hrozné!“ O čtvrt na pátou pronesl Mórtolay: „Ku podivu.“ A deset minut po něm řekl Pazár Zoltánay: „Je to věc velmi nevídaná.“ A teprve o páté hodině pravil opět hostitel Szerényi: „Myslím, že mluvíme o našem sousedu panu Káposfalfim.“ Bylo vidět, že víno rozvazuje jim jazyk.
Zimní povídka z Magury: Zřejmě nejtragičtější povídka z celé knihy. V košiaru v kruté zimě přebývají valaši. V noci je velmi silný mráz a valaši mají strach, že jejich ovce pomrznou. Ráno však nelze otevřít dveře koliby – zapadaly sněhem. Všichni vědí, že je tu nikdo nebude mnoho dní hledat, a že patrně zahynou hlady. Vědí, že než zemřou, budou patrně nuceni sníst ovčácké psy.
Sedmého dne vězení pod sněhem nastal v té hrozné tmě zápas o život mezi lidmi a psy. Napřed měla být zabita Felka, poznali ji dle kňučení, bránila se a druhý pes přispěl jí na pomoc. V úzké prostoře zápasili dva psi se třemi lidmi. Strýc Michal ukousl Felce za živa ucho a žvykal je s pláčem. Jozko škrtil Felku, která ho kousala a škrábala, zatím co Maciej jako divý ubíjel opaskem druhého ovčáckého psa, který mu ještě před týdnem lízal ruku a štěkal na něho radostně. Jak dlouho trvaly pak ohyzdné hody, zatím co sníh se sypal na vrchy Magury?
Výprava na Moasernspitze (Turistická humoreska): A nyní k věci: Co jest Moasernspitze? Poněvadž jsem na Moasernspitze lezl, každý snadno uhodne, že je to hora, a sice špičatá hora, což zase lze hádat lehce z jejího názvu. Že leží v Alpách, nemusím poznamenávat, neboť doufám, že není nikoho, kdo by se domníval, že ve Švýcarsku jest horstvo Himalaja. Moasernspitze vypíná se hrdě asi šest hodin za Bernem v bernském kantonu a byla zajímavá tím, že se tam před mým příchodem dosud nikdo nezabil z toho jednoduchého důvodu, že na ni se nikdo nevyšplhal.
Umarł Maczek, umarł (Črta z Haliče): Maczek byl nejvášnivější tanečník z okolí, za muziku k tanci a za pití zaplatil i poslední peníze, které měl. Zpívali o něm píseň, že by jistě tančil i po smrti. Když zemřel, jeho kamarádi se jednou vraceli ze zábavy kolem hřbitova a rozhodli se, že si zde ještě zahrají, aby jim nebylo smutno.
A najednou šelestí něco kolem a hudebníci rádi by prchli, ale dál hrají a vlasy jim hrůzou vstávají na hlavě. Naproti nim skáče po cestě Maczek v rubáši, pleská se do nahých lýtek a zpívá:
Umarł Maczek, umarł, już leży na deszcze, / gdyby mu zagrali, potanczył by jeszcze.
Ve vesnici u řeky Ráby: Mladý pan Bolesław zdědil po svém otci krčmu. V krčmě slouží schovanka Włoda, hluchá, protože ji starý pán kdysi uhodil holí přes hlavu. Włoda se často opíjela. Jednou se Włodě narodil chlapeček, kterého splodila s panem Bolesławem. Porod byl však těžký a Włoda umírala ve své komůrce s novorozenětem na klíně. Pozvali kněze Ladziowskeho:
„Pane Bolesławe,“ řekl roztrpčeně pan Ladziowski, „vaší povinností nyní bude postarat se o dítě. – Dám vám návrh. Vezmete kojnou. Selka Prignova kojí právě holčičku. Zaplatíte, a dobře...“ Nešťastný propinátor kýval hlavou. „Pak vás upozorňuji,“ řekl duchovní pastýř, „že dítěti nesmíte dávat pít kořalku.“ „K službám, Vaše Milosti.“
Přísaha Mihy Gama (Z povídek V Mezimuří): povídka obsahující prvky venkovské pověrčivosti: Jsou ve vodě i čisté duše dětí, které se utopí. Polkneš-li s vodou takovou dušičku, to božské nemluvně se za tebe přimluví. Horší je, když duši sebevraha s vodou polykáš. Sebevrah pokoje nemá, duše se v tobě hází, na břeh tě vrhne, omráčí, do vodních řas zaplete, a ty bídně utoneš, nevyprostíš se.
Jak Hans Hutter a Franz Stockmaynegg hájili německý ráz Vídně: Dva muži v záhlaví povídky byli zloději. Jednou se dozvěděli, že když se přihlásí do spolku pro ochranu Němců v Dolních Rakousích, dostanou tam peníze, pivo, víno a půjdou na Čechy. Na schůzi, kde si všechny naturálie vybrali, zjistili, že následujícího dne se plánuje veřejný útok na české psy za denního světla. Oba zlodějíčci se zájmem poslouchali plamenný projev řečníka a připojovali se k obecnému skandování, aby se přítomní vyburcovali k co největší pomstychtivosti. Večer se oba opili, jeden z nich usnul v parku na lavičce a jeho druh ho okradl a zmizel.
A tak bylo druhého dne ve Favoriten o dva poctivé bojovníky a zachranitele vídeňského rázu němectví míň, neboť Franz Stockmaynegg hledal po celý den s proklínáním Hanse Huttera v Hietzingu, Rudolfsheimu a Ottakringu a Hans Hutter zatím chodil po Währingu a Döblingu, aby se s ním nesetkal. A když večer utíkali Němci z Favoriten před českým lidem, nebylo přirozeně mezi utíkajícími ani Huttera, ani Stockmaynegga.
Život na Puszta Magyarádě: Zámožný pan Rekeseres, který žil v tomto bohem zapomenutém kraji s naprostým nedostatkem kultury a fatální nevzdělaností místních obyvatel, se chtěl stát poslancem. Na schůzi znamenitě řečnil – jeho řeč nedávala sice smysl, protože ji opsal z různých knih a časopisů a dřívějších projevů, ale o to bojovněji a zapáleněji ji pronášel. Patriarcha kraje, magnát Harapás, byl jím nadšen a chtěl se o jeho kvalitách přesvědčit ještě více, proto ho pozval na své panství. Rekeseres se zaradoval, že má kandidaturu již takřka jistou.
„...Co myslíš, bratře, je země kulatá?“ „Země je kulatá, ctěný bratře Harapási!“ odvětil uctivě Rekeseres. „Co to povídáš, blbče,“ vykřikl Harapás, „také jsem o tom přemýšlel, hlupáku. Kdyby byla země kulatá, tak by dole lidi v Australii, myslím, že se to tak jmenuje, museli chodit po hlavě.“ „Dovol bratře, země je kulatá, proboha tě prosím, nemohu za to, ale země je kulatá...“ „Ach, ty hovado, země je rovina. Kdepak vidíš, že snad jedeme s kopce. Po rovině jdeme, země je rovina, říkali kněží v klášteře ve Veszprimu za mládí mého otce. A znali latinsky, hlupáku. Ostatní je výmysl, učenost...To bychom měli pěkného poslance!“
Patriarcha kraje, magnát Harapás, chytil ubohého Rekeserese za límec, shodil s vozu do kukuřice a odjížděl dál po rovině, po své ploché zeměkouli. Ještě dlouho zanášel sem větřík jeho nadávání.
Spravedlnost v Bavořích: Hašek popisuje svou zkušenost s bavorským vězeňstvím v úsměvné historce. Byl zavřen za potulku, protože u sebe neměl minimální obnos požadovaný správním územím. Protože se však vyřízení jeho přestupku vleklo několik týdnů, po celou dobu byl živen na účet vazby.
Konečně po půldruhém měsíci, kdy jsem ztloustl a prosil žalářníka, aby mně nedávali tolik masa a piva, přišel nález okresního soudu v Dillingen, jímž byl jsem odsouzen ku vězení v době tří dnů pro přestupek paragrafu prvního o tuláctví. Poněvadž pak jsem strávil ve vyšetřovací vazbě 45 dní, které se započítají do vazby, zbylo 42 dní, za něž obdržel jsem náhradu dle bavorského soudního řádu 1 marku 20 feniků denně, tedy úhrnem 50 marek 40 feniků. Když mně je pan „amtsrichter“ vyplácel, plakal pohnutím a šel mne se žalářníkem a s celou rodinou vyprovodit půl hodiny za město. Pak se ti řádní lidé s pláčem se mnou rozloučili. Taková je spravedlnost v Bavořích.
Když člověk spadne v Tatrách: Hašek zlézal se svým přítelem Alpy a stala se nehoda, která však nakonec dobře dopadne.
Co jsem měl v tomto smutném případě dělat? Zvolal jsem dolů, jak bývá zvykem při těchto katastrofách, s naivním rozčilením: „Jste živ?“ Po chvilkovém trapném tichu zvolal jsem: „Jste mrtev?“ Jak vidět, postupoval jsem systematicky.
Hašek se vydal pro pomoc, ale odpovědní lidé jej vždy odkazovali ještě na další místa, samozřejmě poukazujíc na velkou urgenci situace, v jednání však zdržovali jako správní byrokraté. Za dvě hodiny přišla odtamtud telegrafická odpověď: „Jednejte rychle a bezohledně. Tři muže s sebou. Svědka s sebou. Na cestě učinit prohlídku v Balatově mlýně pod Tomanovým přechodem. Tři ovce ztraceny.“ A jak zněl telegram, takovým způsobem se též rychle pokračovalo. Na Tomanův přechod až na místo, kam dle mého domnění spadl přítel botanik, jest zacházka 36hodinová. Nicméně ovce jsme našli a po malém čtyřhodinovém spánku, poněvadž bylo třeba rychle a bezohledně zjednati pomoc, vrátili jsme se do Zakopaného, poněvadž nikdo ze tří četníků neznal cestu, kudy by bylo možno vniknout přes lesy a vrchy pod Garačku.
Aféra s dalekohledem: v horském hotelu se svěřuje náruživý jedlík, jak mu utekla žena ze svatební cesty: „Ani si nedovedete představit, jak to bylo krásné, když po dvoře pištěla kuřata. Jejich pípání bylo slyšet tak hezky sem. Ale už se to nevrátí. Všechny jsem je snědl a oni si nezaopatří jiné. To je nesvědomitost. Ovšem že by vám tu povídali o samých údolích. To dovedou žvanit o Eiseneckém údolí, a že je odtud vidět nějaká Abtaythal a Marmalata, ale když chce člověk kuře, tak ho nemají. Už nemají ani kohouta, také jsem ho snědl, slepice jsou také pryč a oni vás teď krmí samým Abtaythalem a Marmalatou. Že jsem jen jezdil na svatební cestu! Ostatně, manželka je také pryč.“ Málem bych se ho byl zeptal, jestli ji také snědl, ale on se zadíval tak smutně na věž nějakého kostela v údolí, že mně ho bylo líto. „Kdyby alespoň zde pěstovali krocany,“ vzdychl si, „takový krocan již něco vydá, kuře je proti němu malinký vrabeček. Tak mně však připadá, že místo užitečných krocanů pěstují tu ledovce. Napřed vám ukáží hory a pak se vás teprve optají, zdali byste si nepřál něco k jídlu. Jsou to zatracené poměry. Chci míň vrchů a víc kuřat. Nešťastná svatební cesta!“
Obecní písař ve Svaté Torně: Poesie člověka chrání před zesurověním. Kdyby byl předešlý obecní písař psával básně, nebyli by ho jistě zavřeli na pět let do Varadu.
Babámovy archeologické snahy: povídka eufemisticky popisuje chování lesního samotáře a lotra Babáma: Pak se v těch dobách usadil na Negrovci poustevník, a když se Babám dostal na svých potulkách na tu horu, domlouval Babámovi, aby zanechal svého kočovného života. Babám ho klepl trochu sekyrkou do hlavy, a když zjistil, že poustevník to nevydržel, pochoval ho velice nábožně a na hrob mu udělal ze dříví velký kříž. ... Pak si řekl, že udělal pro poustevníka vše, co bylo v jeho moci, a odešel nazpátek do hor Šókamaru, kde si zakoupil malé hospodářství a prokazoval dobrodiní celému okolí, že je zbavoval starosti a péče o ovce. Dobře to však nechápali a měli názor, že je to vlastně krádež, a proto jednoho dne přišlo k němu šest mužů ze Šókamarských salaší a vyvedli ho za ves. ...
Někdo to dostane z pití, jiný opět z hoře. Počne se mu hlavička mást a sbírá škatulky od sirek nebo papíry po ulicích. U každého se to jeví jinak. Starosta se dušoval, že znal člověka, který z toho pomatení sbíral i ty známky na psaní.
Řádný učitel (povídka ze Slovače): ...pan Horázi a pan Arpád Börö stali se přáteli. V té době nemluvilo se však v ministerstvu vyučování o ničem jiném, než o pomaďarštění Slovenska a o nedostatku dobrých učitelů. Pan Horázi byl vlastenec, pan Arpád Börö vlastenec a muž, který znal číst a psát. Pan Horázi byl vrátným v ministerstvu vyučování a přítelem muže, který znal číst a psát. A tak se stal bývalý obuvník a šikovatel honvédský učitelem v Harazdu.
Zákonitá odměna: obecní notář Pavel si zakládal na tom, že je ukrutný, ale když se snažil zapůsobit s image tyrana na jednu dámu a byl odmítnut, zatrpknul ještě více, než předtím: Od té doby zanevřel doopravdy pan Pavel na celý svět, hlavně na údolí Tisy, kde působil, a myslil o sobě, že je nejobávanějším mužem v celém okolí. Tváříval se vždy přísně, ale říkalo se, že v tom neumí chodit. Když jednou stará paní Halásová v jedné rozepři nazvala ho na úřadě spravedlivým, zařval na ni: „Mlč, babo, já nejsem žádný spravedlivý.“
Jednou se pan Pavel snažil nařknout Habáryho ženu před jejím mužem z nevěry s Bélou, aby se jí tak pomstil za to, že byl sám odmítnut. Habáry samozřejmě notáři nevěřil, ale ironií osudu bylo, že Béla skutečně chodil za jeho ženou. Myšlenka ho však vedla k ostražitosti, tak se brzy stalo, že je spolu přistihl.
Vrátil se tedy z čista jasna domů a ráno našli Bélu Határa ležet bez nosu před Habáryho statkem velmi potlučeného. Když ho vzkřísili, tu v prvním zděšení ptal se ho starosta, kde má nos. Béla odpověděl, že uvnitř statku. Šli tedy dovnitř a na dvoře našli u kůlu přivázanou do naha vysvlečenou Ilónu a Habáryho s velkým bičem na buvoly.
Běh o závod: opět autobiografická povídka z Haškových cest, kde hovoří o hotelu ve Velké Kaniži. Podařilo se mně najít hotel, kde štěnice konaly sjezd za Velkou Kanižu a okolí. Pokoj, který jsem dostal, nevynikal žádnou elegancí. Byly v něm dokonce i necky, bedna na odpadky a konev místo umyvadla.
Přátelský zápas mezi Tillingen a Höchstädt: tato dvě města byla od nepaměti rivaly a jejich obyvatelé vždy využili každé záminky, aby se vzájemně napadli, nebo v moderní době alespoň poprali. Když sem pronikl fotbal a obě města měla vlastní mužstvo, rozhodli se představitelé města uspořádat spravedlivý přátelský zápas, který by byl symbolem usmíření. Tomu samozřejmě předcházelo mnoho zápasů s jinými městy, kde se každý z týmů profiloval určitým stylem hry:
Při zápase Höchstädt s Ingolstadt gól Höchstädtu, střelený v branku Ingolstadtu, vyžádal si dvě oběti. Brankář a míč vypustili duši, takže hra musela býti přerušena na deset minut, dokud nepřišel do branky nový náhradník a nepřinesli nový míč. A když se vraceli z hřiště, mohli si hrdě zazpívat svou píseň válečnou:
Mein Mädchen muss mich küssen, / ich bin von Höchstädtsklub, / wer besser noch kann schiessen, / als unser Donauklub? / Goalija, goalija, goalija, hurra!
Jich hru nazývali neobyčejně tvrdou a ve sportovní rubrice jednoho deníku z Řezna psali o jednom zápase, že to nebyl fotbal, ale poslední soud.
Závěr zmiňovaného přátelského zápasu:
Zápas začal přesně o půl čtvrté hodině a ve tři hodiny třicet tři minuty to začalo. První padl neutrální soudce. Dostal dvě rány do hlavy býkovcem po jedné od přívrženců obou klubů. Byla mu na dvou místech rozražena lebka, a nežli skonal, zařval: „Offside,“ poněvadž nemohl ho pískat, když právě mu nová rána býkovcem rozmáčkla v hubě píšťalu. Tillingenští byli v převaze, poněvadž jich přijelo 10 000 a všeho obyvatelstva v Höchstädtu je 9 000. Höchstädští bránili se zoufale a ve všeobecné vřavě podařilo se jim pověsit kapitána Tillingen na dřevo branky Höchstädtu. Centrehalf Tillingen zakousl oba backy Höchstädtu a byl skolen centreforwardem téhož klubu.
Ve všech denních listech Německa ve sportovní rubrice objevil se druhého dne tento stručný telegram: Zajímavý zápas Tillingen – Höchstädt nedohrán. Na hřišti zůstalo 1200 hostů a 850 domácích diváků. Likvidace obou klubů. Město hoří.
Když si po tomhle vzpomenu na zápas Slavie – Sparta, vidím jasně, že u nás fotbal je ještě v plenkách.
feuilleton
Jazyk maďarský patří do řady jazyků uralsko-altajských, jako je finský, ostjacký, vogulský, permjacký, vzdálenější turecký, tatarský a pod.