Lidská duše za socialismu

Oscar Wilde

Filozoficko-politický esej napsaný 1891, který spojuje do souvislosti socialismus jako fázi předcházející uplatnění ryzího individualismu.

Dobročinnost vyvolává spoustu hříchů. Také je třeba říci toto: Je nemorální využívat soukromého majetku ke zmírnění strašného zla, které je následkem instituce soukromého majetku. Je to jak nemorální, tak nečestné.

Samotný socialismus bude mít smysl už jen proto, že povede k individualismu. Socialismus, komunismus, nebo ať už to každý nazývá, jak chce, vyléčí společnost přeměnou soukromého vlastnictví na veřejné bohatství a nahrazením konkurence spoluprací, takže se tato stane naprosto zdravým organismem a zaručí materiální blahobyt každému členu společenství.

V důsledku existence soukromého vlastnictví má nyní velmi mnoho lidí možnost rozvinout jistou, velmi omezenou míru individualismu. Buď nejsou nuceni pracovat, aby se uživili, nebo mají možnost vybrat si okruh působnosti, která jim skutečně vyhovuje a přináší potěšení. Jsou to básníci, filozofové, vědci, vzdělaní lidé – zkrátka skuteční lidé, lidé, kteří se realizovali a v nichž se částečně realizuje celé lidstvo. Na druhé straně, velmi mnoho lidí nemá žádný osobní majetek a jsou stále na pokraji úplné smrti hladem, což je nutí dřít jako soumaři, dělat něco, co vůbec dělat nechtějí a k čemu jsou přinuceni nekompromisní, nesmyslnou, ponižující diktaturou nouze.

Vlastnictví soukromého majetku je velmi často krajně demoralizující, a je to samozřejmě jeden z důvodů, proč se socialismus chce této instituce zbavit. ... Pokud by majetek přinášel pouze potěšení, mohli bychom jej vystát, ale povinnosti ho činí nesnesitelným. V zájmu bohatých se jej musíme zbavit.

Někdy jsou chudí chváleni, že jsou skromní. Ale doporučovat chudým skromnost je jak groteskní, tak urážející. Je to jako doporučovat hladovějícímu, aby méně jedl.

Každý musí mít při výběru své práce naprostou volnost. Na nikoho se nesmí činit žádný nátlak. V opačném případě se člověku jeho práce nebude zdát dobrá, nebude dobrá sama o sobě a nebude dobrá pro ostatní. A prací mám na mysli prostě jakoukoli činnost.

Přiznávám však, že hodně socialistických názorů, s nimiž jsem se seznámil, se mi zdálo být nakaženo myšlenkami autority, ne-li skutečným nátlakem. Autorita a nátlak samozřejmě nepřicházejí v úvahu. Celý svazek musí být naprosto dobrovolný. Pouze v dobrovolných svazcích se člověk cítí dobře.

Uznávání soukromého majetku totiž individualismus skutečně poškodilo, a dokonce ho zastínilo, když člověka pobláznilo tím, co sám vlastní. Přivedlo individualismus zcela na scestí. Zplodilo vymoženosti, ale nepřineslo vzestup, jeho cíl. Takže člověk se domníval, že důležité je mít, a nevěděl, že důležité je být. ... Opravdová dokonalost člověka nespočívá v tom, co má, ale v tom, co je. Soukromé vlastnictví zničilo pravý individualismus a nastolilo individualismus falešný. Zabránilo jedné části společenství, aby byla individuální, tím, souží naprostým nedostatkem. Zabránilo druhé části společenství, aby byla individuální, tím, že ji svedlo na špatnou cestu a že jí překáží.

Ve společenství našeho druhu, kde majetek propůjčuje ohromné vyznamenání, sociální postavení a důstojnost, vážnost, tituly a jim podobné příjemné věci, si od přírody ambiciózní člověk dal za cíl tento majetek hromadit a hromadí ho únavně a suchopárně dál, ještě dlouho poté, co získal mnohem víc, než chce nebo může užít či vychutnat.

Člověka by nemělo vůbec nic okrást. Člověk totiž vlastní skutečně jen to, co je v něm. Co je mimo něj, by nemělo být důležité. Se zrušením soukromého vlastnictví tedy budeme mít pravý, krásný, zdravý individualismus. Nikdo nepromarní život hromaděním věcí a symbolů věcí. Člověk bude žít. Žít je ta nejvzácnější věc na světě.

Většina osobností byla nucena být rebely. Polovina jejich síly se promrhala v třenicích. ... Rysem dokonalého člověka není vzpoura, ale vyrovnanost.

„Poznej sám sebe“ – bylo napsáno nad portálem antického světa. Nad portálem nového světa bude napsáno: „Buď sám sebou“. ... Ježíš měl na mysli toto: Řekl člověku: „Máš nádhernou osobnost. Pěstuj ji. Buď sám sebou. Nemysli si, že tvé zdokonalení leží v hromadění a vlastnění vnějších věcí. To je tvůj mylný dojem. Stačí, aby sis to uvědomil, a nechtěl bys být bohatý. O obyčejné bohatství může člověk přijít. O skutečné nikoli. V klenotnici tvé duše jsou nesmírné drahocennosti, které ti nemůže nikdo a nic vzít. A proto se snaž uspořádat svůj život tak, aby ti vnější věci neškodily. A také se snaž zbavit osobního majetku. Nese s sebou nízké předurčení, nekonečnou přičinlivost, ustavičné zlo. Osobní majetek individualismu překáží na každém kroku.“

Ve společnosti je pouze jedna skupina, která na peníze myslí více než bohatí, a to jsou chudí. Chudí nedokáží myslet na nic jiného. To je ono neštěstí chudoby.

Věci, které o lidé o někom povídají, člověka nezmění. Je tím, čím je. Veřejné mínění, ať je jakékoli, je zcela bezcenné. Dokonce když lidé použijí skutečné násilí, nemají jim oplácet stejnou mincí. Znamenalo by to klesnou na stejně nízkou úroveň.

Člověk nemůže být vždy posuzován podle toho, co dělá. Může se řídit zákonem, a přesto být bezcenný. Může porušovat zákon, a přesto být ušlechtilý. Může být špatný, aniž by kdy udělal něco špatného. ... Nezáleží na tom, čím je, pokud si uvědomuje dokonalost duše ve svém nitru. Veškeré napodobování mravních zásad a života je špatné. Dnes se ulice Jeruzaléma plazí duševně chorý člověk a na ramenou vleče dřevěný kříž. Symbolizuje životy, které jsou mařeny napodobováním.

Do demokracie se kdysi vkládaly velké naděje, ale demokracie jednoduše znamená hůl nad lidmi v rukou lidí kvůli lidem. To vyšlo najevo. Musím říci, že byl nejvyšší čas, protože každá autorita je ponižující. ... Když se uplatňuje s jistou dávkou laskavosti a když ji doprovázejí ceny a odměny, je strašně demoralizující. V tom případě si lidé méně uvědomují hrozný nátlak, kterému jsou vystaveni, a tak proplouvají životem v jakémsi hrubém pohodlí, jako ochočená zvířata...

„Ten, kdo by chtěl být svobodný, se nesmí přizpůsobit.

I když zločin nemusí být namířen proti majetku, může pramenit z bídy, hněvu a deprese vyvolané naším špatným systémem držení majetku, a tudíž, když se tento odstraní, zločin vymizí. ... Závist, která je v novodobém životě pozoruhodnou příčinou zločinu, je emoce úzce svázaná s našimi představami o majetku a v socialismu a individualismu zanikne.

Stát má dělat to, co je užitečné. Jedinec má dělat to, co je krásné. ...

Musím říci, že se dnes píše a vyslovuje hodně nesmyslů o důstojnosti manuální práce. Manuální práce vůbec není nezbytně důstojná, většinou je naprosto ponižující. ... Veškerou neintelektuální práci, veškerou práci, která souvisí s děsnými věcmi a nese s sebou nepříjemné podmínky, musí vykonávat stroje ... zatímco lidé se budou bavit či kultivovaně vychutnávat volný čas – jenž je hlavním cílem člověka, a nikoli práce...

Ve chvíli, kdy si umělec všímá toho, co jiní lidé chtějí, a snaží se tento požadavek splnit, přestává být umělcem a stává se nudným nebo zábavným řemeslníkem, poctivým nebo nepoctivým obchodníkem. ...

Veřejnost byla vždy a v každém věku špatně vychovaná. Ustavičně žádá umění, aby bylo pro lidi, aby uspokojovalo jejich vkus, aby lichotilo jejich absurdní ješitnosti, aby jim sdělilo to, co jim bylo sděleno již dříve, aby jim ukázalo to, čeho by měli být nabaženi, aby je pobavilo, když je jim těžko z přejezení, a aby rozptýlilo jejich myšlenky, když jsou znaveni svou vlastní hloupostí. Umění se však nikdy nesmí snažit být pro lidi. Veřejnost se musí sama snažit být umělecká. ... jako kdyby vědec v dnešní době zvěděl, že výsledky jeho pokusů a závěry, ke kterým přišel, musí být takové, aby nezvrátily platné názory lidé na danou věc nebo aby nenarušily jejich předsudky nebo nezranily útlocit těch, kteří o vědě nic neví...

V Anglii tomu nejlépe unikly takové umělecké obory, o které se veřejnost vůbec nezajímá. Příkladem toho, co mám na mysli, je poezie. V Anglii můžeme mít znamenitou poezii, protože ji veřejnost nečte, a tudíž ji neovlivňuje.

Umění znamená individualismus a individualismus je zneklidňující a rozkladná síla. V tom je jeho nesmírná cena. Protože usiluje o porušení jednotvárnosti typu, otroctví zvyku, diktatury návyku a snižování člověka na úroveň stroje.

Individualismus se nesnaží nutit lidi, aby byli dobří. Ví, že lidé jsou dobří, když je nechá být.

Fakt je, že veřejnost užívá klasiky země jako prostředek ke kontrole pokroku v umění. Klasiky snižuje na autority. Využívá je jako obušku, který zabrání svobodnému vyjádření krásy novými formami. ... Nová podoba krásy je pro ně naprosto ohavná, a kdykoli se objeví, tak se rozzlobí a jsou tak ohromeni, že pokaždé použijí dva hloupé výrazy – že umělecké dílo je zcela nesrozumitelné a zcela nemorální.

Byl to osudový den, kdy lidé zjistili, že pero je mocnější než dlažební kostka a může uškodit tak jako hozený kus cihly. Okamžitě sháněli novináře, našli ho, vypěstovali si ho a udělali si z něho přičinlivého a dobře placeného sluhu. Je to velmi politováníhodné, v zájmu obou. Za barikádou se může skrývat mnoho ušlechtilého a hrdinného. Ale co jiného se skrývá za úvodníkem než předsudek, hloupost, pokrytecké fráze a žvanění?

Faktem je, že veřejnost je nenasytně zvědavá a chce vědět všechno, mimo to, co se vyplatí vědět. Žurnalismus poptávku lidí uspokojuje, protože si je toho vědom a jedná jako hokynář. ... O soukromém životě mužů a žen by se na veřejnosti nemělo mluvit. Veřejnost s nimi nemá vůbec nic společného.

Irving: Zpočátku zapůsobil na hrstku lidí – nyní vychovává masy. Ovlivnil publikum co do vkusu i povahy. A publikum jeho umělecký úspěch nesmírně oceňuje. Často si však kladu otázku, jestli veřejnost chápe, že Irving dosáhl takového úspěchu díky tomu, že nepřijal její měřítko, ale vytvořil si vlastní.

Proč se veřejnost dále nezušlechťuje? Je toho schopna. Co ji brzdí? ...touha uplatňovat autoritu nad umělci a uměleckými díly. ... Když někdo přistupuje k uměleckému dílu s jakýmsi přáním uplatňovat nad ním a nad umělcem autoritu, přistupuje k němu v podstatě tak, že z něho nemůže mít žádný umělecký dojem. Umělecké dílo má ovládat diváka – nikoli divák umělecké dílo. Divák má být vnímavý. Má být houslemi, na které hraje mistr. A čím dokonaleji dokáže potlačit vlastní hloupé názory, vlastní pošetilé předsudky, vlastní absurdní pojetí o tom, co by umění mělo nebo nemělo být, tím pravděpodobněji může příslušné umělecké dílo pochopit a ocenit.

Existují tři typy despotů. Despota, který tyranizuje tělo. Despota, který tyranizuje duši. Despota, který tyranizuje duši i tělo. První se jmenuje Vladař. Druhý se nazývá Papež. Třetímu se říká Lidé.

Někdo samozřejmě řekne, že taková vize, jaká je zde uvedena, je zcela nereálná a proti lidské přirozenosti. To je naprostá pravda. Je nereálná a proti lidské přirozenosti. Proto stojí za to uskutečnit ji a proto je navrhována. Protože co je reálná vize? Reálná vize je buď taková, která už existuje, nebo taková, kterou by bylo možno uskutečnit za stávajících podmínek. Ale člověk protestuje právě proti stávajícím podmínkám, a proto jakákoli vize, která by je mohla akceptovat, je mylná a nerozumná.

Nebo je člověk považován za sobeckého, pokud žije způsobem, který se mu zdá nejvhodnější pro úplné vyjádření své vlastní osobnosti, po pravdě, pokud je prvotním cílem jeho života vlastní vývoj. Ale to je způsob, kterým by měl žít každý. Sobeckost není žít dle vlastního přání, sobeckost je přát si, aby jiní žili jako já. ...

Nesobeckost považuje nekonečnou různost typů a rozkošnou věc, akceptuje ji, souhlasí s ní, má z ní radost. Není sobecké myslet na sebe. Člověk, který na sebe nemyslí, nemyslí vůbec.

Lidé nebudou ani egoističtí, jako jsou nyní. Protože egoista je ten, kdo na ostatní klade požadavky, a o to individualista nebude mít zájem. Netěšilo by ho to. Pochopí-li člověk individualismus, pochopí i soucit a bude jej používat svobodně a spontánně. ...

Člověk by měl mít pochopení pro život jako celek, ne pouze pro bolest a choroby života, ale i pro jeho radosti, krásu, energii, zdraví a svobodu. Čím větší má pochopení být, tím je samozřejmě těžší. Vyžaduje víc nesobeckosti. S utrpením přítele má soucit kdekdo, ale k pochopení pro jeho úspěch je třeba velmi ušlechtilé povahy – vlastně to vyžaduje onu povahu pravého individualisty.

Člověk usiluje o to, aby žil intenzivně, naplno a dokonale. Když to dokáže, aniž by omezoval jiné nebo to kdy dovolil, a to, co dělá, je mu zcela příjemné, bude duševně i tělesně zdravější, ušlechtilejší, bude více sám sebou.