Julius Zeyer

(1841 - 1901) český novoromantický prozaik, dramatik a básník. Otec byl tesař a obchodník se dřevem a matka pocházela ze staré židovské pražské rodiny. O první literární počiny se snažil už v osmi letech, kdy psal ještě německy. Studoval filozofii a nabyl bohatých jazykových znalostí. Poté ho okouzlilo Rusko, kam ve 23 letech odjel a stal se vychovatelem. Po ročním pobytu se již opět v Praze plně věnuje literatuře.Zeyer patřil k literární skupině lumírovců a je spojován především se jmény Jaroslava Vrchlického a Josefa Václava Sládka. Jako oni se snažil odpoutat naši literaturu od závislosti na německé kultuře seznamováním čtenářstva s cizími literaturami - Zeyer se tak snažil učinit zaměřením na kulturu románskou, ale zpracovával i náměty slovanské, nordické a orientální (indické, japonské).

V poezii se soustředil na epiku, neliboval si v rýmu, s oblibou užíval nerýmovaný blankvers (pětistopý jamb). Často parafrázuje cizí látky (např. v románu o Amisovi a Amilovi). Charakteristickým rysem jeho osobnosti bylo hluboké vlastenectví, nenáviděl Vídeň i Rakousko. Byl zaníceným slavjanofilem a rusofilem, lnul zvláště i k Polákům. V tvorbě odsuzoval měšťáctví. Z rozsáhlé korespondence se Sládkem víme např., že celý život trpěl depresemi a úzkostnými stavy.

Jeho knižní prvotinou byl román z ruského prostředí Ondřej Černyšev (1876), vzápětí vydává Román o věrném přátelství Amise a Amila (1880), stejně jako cyklus Vyšehrad. Ačkoliv se jedná o evidentně epická díla, jsou zároveň prostoupena náladovými složkami, barvitými popisy a lyrickými pasážemi.

Zeyer měl smysl pro kompozici velkých celků, píše, že "epika je vůbec velmi příbuzná k architektuře." Naopak nevynikal v jemném psychickém odstínění postav, jeho charaktery jsou příliš jednostranně vyhraněné.