Valkýry

Paulo Coelho

Román z roku 1992, v českém překladu Pavly Lidmilové vyšlo 2012. Jedná se o duchovně laděný román se silnými autobiografickými prvky: Paulo, zasvěcený mág, zanícený hledač Neviditelného a následovník Tradice, se vydává z Brazílie do mexické pouště, aby se zde setkal s prostředníkem, jenž ho má naučit nikoliv pouze slyšet svého anděla, ale také ho vidět. Hledání anděla spojené s následování skupiny žen - Valkýr, které burcují lid k probuzenému způsobu života, není příliš dějově napjaté, nicméně se za ním skrývá důležitá rovina rozkrývání osobnostních problémů jak Paula, tak jeho ženy Chris, která ho na této cestě doprovází.

Paulo je povahou lovec. Přestože je mágem, jeho duchovní cesta vyžaduje - ostatně jako všechno v jeho životě - neustálé vzrušení, hon za dalšími a dalšími metami, silné emoce, vášeň. Dobyté území se brzy stává nezajímavým a on musí dál - také proto se chce naučit vidět anděly. Kromě toho je třeba, aby si uvědomil důvod, pro který se mu v životě vždy po nějaké době všechno hroutí: sám na sobě nese dávnou vinu, pro kterou sám sebe odsoudil k tomu, že nikdy nezažije opravdový úspěch. Pomocí rituálu, který je popsán v ukázce, může dosáhnout odpuštění, nastolení nových pravidel a rituálů pro svůj život a osvobodit se tak.

Chris zase potřebuje získat větší sílu, odvahu bojovat za svou lásku, nebýt ve vztahu pouze pasivní, najít a ukázat svou hodnotu. K tomu jí také pomáhá kontemplativní pouť pouští a Rituál, který boří rituály.

Kniha je, podobně jako ostatní Coelhovy romány, knihou hluboce se nořící do povahy člověka, jeho strachů, rutiny, která uvězňuje ve stereotypu či dalších problémů, kterým dennodenně čelíme. Pro čtenáře se však může stát výzvou tuto podstatu v knize najít, často je zahalená do duchovně laděných rozhovorů či úvah hrdinů, které působí jako nesrozumitelné - či neslučitelné s naší běžnou životní zkušeností. Přesto je však silně duchovní a spirituální akcent Coelhových románů osvěžující, jelikož jdou do hloubky naší duše, kterou oslovuje, raději než by líčily napínavý či jinak epický narativ.

"Buďte odvážní," zněl hlasitě a pevně Vahallin hlas. "Otevřete srdce a naslouchejte mu. Jděte za svými sny, protože jen ten, kdo se za sebe nestydí, dokáže hlásat slávu Boží."

"V poušti se člověk zblázní," poznamenala jedna žena. Pár lidí hned odešlo. O další náboženské kázání vůbec nestáli.

"Není jiného hříchu než nedostatek lásky," pokračovala Vahalla. "Nebojte se, mějte odvahu milovat, i kdyby láska vypadala zrádně a strašlivě. Radujte se v lásce. Radujte se ve vítězství. Jděte za tím, co vám přikazuje vaše srdce."

"To nejde," prohlásil kdosi z davu. "Musíme plnit svoje povinnosti." Vahalla se obrátila k mluvčímu. Daří se jí to - lidé dávají pozor! Zato před pěti lety, doputovaly z pouště k městům, nepřišel nikdo.

"Jsou tu děti. Jsou tu manželé a manželky. Je třeba vydělávat," namítl někdo jiný.

"Plňte tedy svoje povinnosti. To nikdy nikomu nezabránilo, aby šel za svými sny. Uvědomte si, že jsou projevem Absolutna, a dělejte v tomhle životě pouze to, co stojí za to. Jen lidé, kteří tak budou jednat, pochopí velké změny, jež nás čekají."

[...]

"Všecko v životě je rituál," řekl Paulo. "Pro čaroděje i pro ty, kdo nikdy o žádných čárech neslyšeli. Jedni i druzí se vždy snaží dokonale vykonávat svoje rituály."

Chris ovšem chápala, že čarodějové mají rituály. I to, že rituály se objevují v běžném životě - jako svatby, křtiny nebo promoce.

"Ne, tyhle očividné záležitosti na mysli nemám," pokračoval netrpělivě, protože chtěl spát, ale ona se tvářila, že jeho podrážděnost nevnímá. "Říkám, že všechno je rituál. Stejně jako je mše velký rituál složený z různých částí, je i běžný den každého člověka takový. Pečlivě vypracovaný rituál, který se snažíme přesně dodržovat, protože se bojíme, aby v případě porušení některé části nedošlo k úplnému krachu. Tenhle rituál se jmenuje RUTINA."

Raději si sedl. Byl omámen pivem, a kdyby zůstal ležet, výklad by nedokončil.

"Dokud jsme mladí, není to tak zlé. Ponenáhlu se však celek denních rituálů upevňuje a začíná nám velet. Když se pak všechno začne odvíjet přibližně podle našich představ, už se neodvažujeme riskovat a rituál porušit. Naoko si stěžujeme, ale nakonec se spokojíme s tím, že jeden den je stejný jako druhý, aspoň nehrozí nečekané nebezpečí. Tím zabráníme jakémukoli vnitřnímu nebo vnějšímu růstu, až na to, co rituál předpokládal: tolik a tolik dětí, takový a takový služební postup a takové a takové finanční zisky. Jakmile se rituál upevní, člověk se stává jeho otrokem."

"Děje se to i čarodějům a mágům?"

"Jistě. Používají rituál ke styku s neviditelným světem, k odstranění druhé mysli a vstupu do oblasti Neobyčejného. I pro nás se však dobyté území stane něčím důvěrně známým. Je třeba vydat se do nových zemí. Ovšem každý mág i každá čarodějka se bojí rituál změnit. Mají strach z neznáma nebo z toho, že nové rituály nebudou účinkovat - je to ale strach iracionální, velice silný, který bez pomoci nikdy nezmizí."

"A jaký je ten Rituál, který boří rituály?"

"Když mág nedokáže změnit své rituály, Tradice se rozhodne změnit mága. Je to určitý druh Posvátného divadla, v němž se mág musí vžít do nové postavy."

[...]

"Budeš trpět nejhorší muka, jaká kdo vytrpěl," řekl.

"Budu trpět."

Zasloužím si to, pomyslela si. Zaslouží si bolest, trest, smrt. Od dětství odmítala bojovat - věřila, že toho není schopná, od druhých strpěla všechno, mlčky snášela křivdy, kterých se na ní dopouštěli. Chtěla, aby všichni pochopili, jak je hodná, jak dobré má srdce a jak dokáže každému pomoci. Chtěla, aby ji za každou cenu měli rádi. Bůh jí dal krásný život, a ona ho nedokázala využít. Místo toho žebronila o lásku druhých, žila život podle představ ostatních, a to vše jen proto, aby ukázala své dobré srdce a snahu zalíbit se všem.

Byla nespravedlivá k Bohu, promarnila svůj život. Nyní potřebovala kata, který by ji rychle poslal do pekla.