Florentská tragédie
Torzo divadelní hry, kterou Wilde psal v roce 1894. Nestihl ji dokončit kvůli svému uvěznění v Readingu. Tato verze je překladem Jarmila Krecara z Růžokvětu z roku 1909. Jedná se o hru o manželské věrnosti; děj se odehrává v kupeckém domě ve Florencii v 16. století. Text je psán poetickým jazykem ve verších.
Kupec Simon se nečekaně vrátí v noci z cest. Ve svém domě nalezne kromě své ženy Biancy také Guida Bardino, syna vládce Florencie, vévody florentského. Čtenář nabývá dojmu, že kupec netuší, co je každému hned zřejmé – že se stal obětí manželčiny nevěry. Simon je nadšen, že má v domě tak vzácného hosta a hned se snaží využít příležitosti, prodat mu své drahocenné zboží, šaty a šperky, poté s ním chce pít své výborné víno, když najde jednu láhev otevřenou na stole a vyzývá jej, aby zahrál na svou loutnu, kterou s sebou přinesl na návštěvu.
Bianca muže peskuje, že zbytečně tlachá a obtěžuje hosta, Guido zase skládá Biance poklony. Simon je komentuje slovy, že je jeho žena vskutku pilná (hned ji také posílá příst, aby nezahálela), jen krása jí nebyla nadělena. Bianca zase Guidovi otevřeně sděluje, jak opovrhuje svým manželem, poněvadž je slaboch a hlupák. Naposled obdivuje Simon hostův meč a naoko náhodou chce zjišťovat, zda je jeho ocel lépe kalená než ocel jeho rezavého meče. Oba muži se dají do souboje a Bianca podporuje Guida, aby Simona zabil. Bohužel se stane přesný opak. Guido je mrtev. Bianca teprve nyní vidí, jak silný je její muž a ten zase teprve teď prohlédl po tolika Guidových komplimentech, jak krásnou má ženu. Padnou si do náruče a políbí se.
Simone: Ne, můj pane, hrajte! hrajte, prosím vás. Neb slyšel jsem, že pouhým chvěním strun, neb jemným dutím do rohu, že ten, kdo mistrem je v tom umění, i ze žaláře duše vyláká. Prý zvláštní kouzlo v loutně skryto jest, že okna široce se otevřou, jak zazní její hlas, že nevinnost si vplétá vinné listy do vlasů a rozběsní se jako maenada. Však budiž. Vaše loutna čistá jest, já vím. A proto hrajte: opojte mé srdce sladkou hudbou; duše má jest ve vězení, hudba vyléčí ji z šílenství. Má dobrá Bianco, pros, ať host náš zahraje.
Bianca: Buď klidný jen, náš host si zvolí čas a místo sám: teď není k tomu času. Nudíš jej svou zvláštní svéhlavostí.
Guido: Simone, až jindy. Tuto noc se spokojím jen libou hudbou hlasu Biančina, jenž zmírňuje žeh lásky ve vzduchu a zastavuje zemi v oběhu, neb nechává ji pohybovat se kol její krásy.
Simone: Lichotíte jí, snad má své ctnosti, jak žen většina, však šperku krásy přece nenosí. ...