Nedokončený román z roku 1914, v německém originálu Der Prozess. Byl poprvé vydán 1925, rok po autorově smrti. Dílo vydal Kafkův přítel, spisovatel Max Brod.
Román nese autobiografické prvky, zároveň se objevují prvky a témata signifikantní pro celé Kafkovo dílo – hlavní postavou je jistý Josef K., jehož jméno se nedovídáme celé, jelikož není podstatné – je to známka jakéhosi odlidštění, jež úzce souvisí se stěžejní myšlenkou díla: se zrůdností nepostižitelné soudní byrokratické mašinérie, do níž jednotlivec, ba dokonce ani jednotliví její zaměstnanci a pracovníci nejsou s to proniknout, pochopit ji, tím méně se jí bránit nebo vůbec nalézt cestu, jak se vyrovnat například s faktem, že je člověk zaškatulkován jako „obžalovaný.“
Zde se dostáváme k samotnému ději: Prokurista banky Josef K., vysoce postavený a vážený úředník, se jednoho dne dozví, že je zatčen. Zatčení provedou přímo v jeho bytě dva zřízenci, kteří vůbec nepůsobí jako zaměstnanci soudu. Dokonce jej ani nikam neodvedou, jen upozorní na budoucí výslech a na velkou moc soudu, čili že není radno chovat se neposlušně. K. je nadále na svobodě a celou událost považuje spíše za žert. Je telefonicky obeslán k výslechu. K. tam jde jen proto, že je odhodlán odmítnout jakékoliv obvinění a věc rychle skoncovat. Soud podle udané adresy sídlí na špinavém chudém předměstí: absolutně nic nenaznačuje, že by se právě v tomto oprýskaném činžáku měly nalézat soudní budovy a prostory, a přece, první výslech je dokonce v jednom z jeho bytů. Soudce má před sebou stoh písemností, který není ničím jiným, než hromádkou lascivních malůvek a levných románů, jak K. později zjistí. Vše co je a děje se kolem K. v souvislosti s jeho procesem, jako by ani nebylo doopravdické, jako by šlo jen o pouhou nepovedenou karikaturu soudu, jenž má své kanceláře v zatuchlých, nevětraných místnostech po půdách tohoto a okolních činžovních domů, což už samo o sobě působí absurdně. Ještě absurdnější jsou však rozličná vnitřní pravidla a zákony, platící v hierarchii jednotlivých úředních hodností soudců a jejich podřízených; s těmito pravidly se K. postupně seznamuje.
K. se zpočátku nehodlá svým procesem vůbec zabývat. Celý soud považuje za lajdáckou instituci, která se podle všeho dopustila omylu, který dříve či později napraví sama, nebo spíše odmítá celou záležitost brát v potaz jako skutečnou a dokonce nějak závažnou.
Postupně je však nucen se svým procesem zabývat vážněji, zejména proto, že se pověst o něm roznáší a mohla by mu uškodit v jeho vysokém postavení. K. se rozhodne, že tedy bude intenzivně pracovat na tom, aby se obhájil, což by vedlo k co nejdřívějšímu osvobození a očištění. Zabředává však do tenat svého procesu stále hlouběji, není později už ani schopen efektivně pracovat, stále je v myšlenkách zaměstnán svým procesem. Snaží se totiž sepsat první podání k soudu, ve kterém by sepsal celý svůj život s nejdůležitějšími kroky a rozhodnutími, aby vyšlo najevo, že na něm nelpí žádná vina. To je však těžké, protože se dosud (a ostatně ani do konce knihy) nedoví, z čeho byl vlastně obžalován – to ví jen nejvyšší soudní úřad a ten není prý povinen to nikomu sdělovat, ani svým vlastním nižším úředníkům.
K. si najme advokáta, u nějž však práce vůbec nepokračuje, proto ho později opět propustí. Setká se u něj však s jiným jeho klientem – obchodníkem Blockem, na němž názorně vidí, že mít proces, to není na několik měsíců, ale dokonce na neurčitý počet let, přičemž jeho konec je v nedohlednu. Block se málem chlubí tím, že má proces už pět let; spíše než dosíci konce procesu je lépe starat se o to, jak se s tímto břemenem naučit žít. Mezi podobnými obžalovanými vzniká celá jakási komunita vázaná společnou pověrčivostí, která jak známo vzniká tam, kde se nelze opřít o racionální usuzování a vývody. Mít advokáta je samozřejmostí a jediným světélkem naděje, proto je Block velmi konsternován, že jej chce K. dobrovolně propustit. Sám Block je už na svém advokátovi natolik závislý, že je málem jeho otrokem – v tomto duchu probíhá také komunikace mezi ním a advokátem.
Zkrátka, prakticky vše na chování lidí jakkoliv spojených se soudem je nelogické, zvláštní až absurdní, a přece nese stopy normálnosti a reálnosti – to působí ještě hrůzněji.
K. se nevědomky stále více a více poddává neviditelnému soudu, až nakonec bez odporu přijímá jeho ortel. V poslední kapitole, aniž by k tomu předchozí děj nějak konkrétně směřoval, dojde po roce nikam nepostupujícího procesu k náhlému odsouzení K. Dovídáme se pouze o tom, že jej dva muži odvedou ulicemi za město, kde jej v blízkém lomu s úřednickou pečlivostí a ceremoniemi probodnou nožem.
O tom, zda to vše byl skutečný soud, skutečný rozsudek či skutečná vina, se nedovídáme nic. Mechanismus onoho soudu je nám stejně uzavřený jako na začátku.
Z doslovu:
Čtenáře především zarazí podivná, zneklidňující fantastičnost světa, do něhož jej Kafka uvádí. Ději se tam věci odporující logice všedního života, události a situace nejneuvěřitelnější se prezentují jako samozřejmosti a jsou obvykle provázeny množstvím přesně viděných, přímo sugestivně podaných realistických podrobností, které mají fantastickému dodat zdání obyčejného, které však zároveň tím víc zneklidňují, šokují, mobilizují rozum k protestu a budí hrůzu. ...
Spisovateli ... nemohlo tedy jít o ztvárnění vnější reality objektivním popisem ani o vytváření postav v jejich psychologické věrojatnosti. Chtěl znázornit svůj vnitřní svět.
...
Kafka je přesvědčen, že svět a život jeho doby neukazují člověku svou pravou tvář. Moderní život se natolik zkomplikoval, že člověk ztratil přehled, stal se sám pouze nepatrnou částicí velmi složitého mechanismu a je nucen pohybovat se s ním; věci, které vytvořil, aby mu sloužily, se osamostatnily a mají jej k tomu, aby se stal jednou z nich. ... Člověk však chce svému životu dát smysl – anebo aspoň klade otázku po takovém smyslu – a proto musí usilovat o poznání skutečných podmínek své existence. Toto úsilí je vlastní hybnou silou Kafkova díla.
...
K. se provinil v podstatě tím, že připustil zmechanizování svého života, že beze zbytku zapadl do strojově pravidelného dění, že se jím dal obrat o vše, co člověka dělá člověkem, že se stal součástí toho stroje a odpadl tudíž od zákona, jemuž podle Kafky každý podléhá a který se nejstručněji a nejvšeobecněji snad dá vyjádřit příkazem: „Buď člověkem!“ ... Hned v počátku románu se od zřízenců – hlídačů dovídáme klíčovou charakteristiku, když se K. rozhodne nejprve na zatčení nereagovat, dokonce se mu vysmívá: Soud k sobě přitahuje vinu. Tedy můžeme z toho usuzovat na myšlenku, že kdo je čímkoli vinen, ten se k soudu bude nevědomky sám přibližovat. Tak je to snad i v případě K., který si nakonec výše zmíněnou vinu připouští. Snad proto se nebránil výkonu rozsudku.
Teprve když je K. veden na popravu, uvidí před sebou slečnu Bürstnerovou (výraz „Fräulein Bürstner“ je šifrovaný monogram Kafkovy snoubenky Felice Bauerové; „Proces“ začal psát po zrušení prvních zásnub s ní v létě roku 1914) – není zcela jisté, zda je to ona – jako náznak toho, že snad existovala jiná, lepší možnost života. Nyní je však již pozdě na naději a K. se vzdává posledního pokusu o odpor.
Spojitost příběhu s náboženstvím:
Advokát Huld (= milost) vyžaduje naprostou víru; K. jí není již schopen. Dokonce ani mnohem prostší mysl obchodníka Blocka, naplněná tolikerou bázní z vyšších mocností, se nemůže spokojit s jediným advokátem a najímá si tajně pět dalších.
A přece vidí K. v posledním okamžiku před popravou ... jakéhosi člověka, ... z jehož posuňků lze usoudit, že chce projevit účast anebo pomoci. Avšak vzdálenost mezi ním a K. je příliš velká. možná že na ni, na tu vzdálenost, musel K. zahynout, na to, že dopustil, aby vznikla.
Úryvky z knihy:
K. si ještě nepřipouští relevantnost procesu: Ale ani kvůli tomu se nemusíte trápit, uvážíte-li, že mi na výsledku procesu vůbec nezáleží a že mi odsuzující rozsudek bude jen k smíchu. Za předpokladu, že proces bude mít vůbec nějaký opravdový závěr, o čemž velmi pochybuji. Spíš myslím, že řízení bylo už zastaveno nebo že bude zastaveno co nejdřív, ať už proto, že úředníci jsou líní či zapomnětliví, nebo snad dokonce proto, že dostali strach. Je ovšem také možné, že čekají nějaký větší úplatek, a proto povedou proces naoko dál, docela zbytečně, jak mohu prohlásit už dnes, neboť nehodlám nikoho podplácet.
Zde můžeme sledovat typický způsob Kafkových dlouhosáhlých racionálních úvah, které přetřásají jedinou banální záležitost ze všech možných úhlů pohledu.
Musel se domnívat, že ho ta žena nejen podvedla, ale i obelhala, když řekla, že student ji nese k vyšetřujícímu soudci. Vyšetřující soudce přece nebude vysedávat na půdě a čekat tam. Dřevěné schody nepodávaly žádné vysvětlení, ať se na ně člověk díval sebedéle. Tu zpozoroval na zdi u paty schodů malou tabulku, šel tam a četl nápis psaný dětským necvičeným písmem: „K soudním kancelářím.“ Zde na půdě tohoto činžáku jsou tedy soudní kanceláře? Nebyla to instituce, jež by mohla vzbudit přílišnou úctu, a pro obžalovaného bylo uklidňující, když si představil, jak málo peněz má ten soud, umisťuje-li své kanceláře tam, kam odhazujíc zbytečné krámy nájemníci, kteří již sami patří k těm nejchudším.
...
Ačkoli světlo sem přímo nevnikalo, nebyla tu úplná tma, neboť některá oddělení měla do chodby místo celistvých prkenných stěn jenom laťové mříže, ovšem až do stropu, a těmi pronikalo trochu světla a bylo vidět i jednotlivé úředníky, jak píší u stolů nebo stojí těsně u mříže a mezerami pozorují lidi na chodbě. ... Všichni byli v ošumělých šatech, ačkoli většinou náleželi k vyšším třídám, jak bylo vidět z výrazu tváře, držení těla, střihu vousů a z četných nepatrných podrobností, které se daly těžko určit.
Popis bezútěšného průběhu procesu: Bohužel prý většinou ani to není pravda, první podání se obyčejně založí nebo se úplně ztratí, a i když zůstane zachováno až do konce, sotva se čte, jak se advokát dověděl, ovšem jen z doslechu. Toho všeho je třeba litovat, není to však zcela bezdůvodné. Ať K. nezapomíná, že řízení je neveřejné, veřejným se může stát, pokládá-li to soud za nutné, zákon však zveřejnění nepředepisuje. Proto také jsou soudní spisy, především obžalovací spis, obžalovanému a jeho obhájci nepřístupné, takže se všeobecně neví nebo aspoň ne přesně, proti čemu by se první podání mohlo obracet, a tak může vlastně jen náhodou obsahovat něco, co by mohlo mít význam. ... Obhajoba totiž není zákonem vlastně dovolena, ale jen trpěna, je dokonce sporné, má-li se příslušné místo v zákoně vykládat aspoň v tom smyslu, že je trpěna. Přesně vzato, není tedy vůbec žádných advokátů soudem uznaných. ... Soud chce obhajobu co možná vyloučit, vše má spočívat jen a jen na obžalovaném. Není to v jádru špatné stanovisko, nebylo by však nic pochybnějšího, než kdyby se z toho, usuzovalo, že u tohoto soudu není obžalovanému třeba advokátů. Naopak, u žádného jiného soudu jich není tak zapotřebí jako u tohoto. Řízení je totiž zpravidla tajné nejen pro veřejnost, ale i pro obžalovaného. ... Při výslechu nesmějí být obhájci zpravidla přítomni, proto se musí po výslechu, pokud možno ještě u dveří pokoje, kde se výslech konal, vyptat obžalovaného, o čem byl vyslýchán, a vybrat z těchto často už velmi nejasných zpráv, co se nějak hodí pro obžalobu.
V románu je obsažen příběh povídky Dveřník, kterou Kafka uveřejnil samostatně ve sbírce povídek.