Giovanni Boccaccio (1313 – 1375) byl italským renesančním spisovatelem, žijícím v době vzestupu italského měšťanstva a vzrůstajícího vlivu rodu Medicejských, nejbohatších bankéřů Evropy. Udržoval blízké přátelství s Francescem Petrarcou. Jeho smýšlení už bylo ryze renesanční, demokratické.
Soubor sta novel nazvaný Dekameron (z řeckých slov déka a heméra) si bere za základ autorovy vlastní milostné zkušenosti, především neopětovaná láska k Marii d’Aquino, nemanželské dceři krále Roberta z Anjou (v knize vystupuje jako Fiametta – plemének a je milostným protikladem Pamfilovi - Boccaccio). Láska jakožto ušlechtilá vášeň povznášející člověka z jeho nízké omezenosti, Amor, Štěstěna, milostný život, pletky, manželství, milenci, žárlivost apod. jsou podstatou valné většiny příběhů Dekameronu. Autor pojímá lásku naprosto pozemsky (narozdíl od současníků Danta či Petrarcy). Velmi často se zde objevují vtipná dvojsmyslná pojmenování pohlavního styku a milostných hrátek (2.den, příběh desátý: Tady mne Paganino drží v náručí celou noc a tiskne mne a kouše, a jak mne vždycky zřídí, to ať vám za mne poví Pánbůh. Tak vy říkáte, že se také vynasnažíte? A čím pak? Chcete to brát na třikrát a zdvíhat to mrskáním?)
Na konci každého z deseti dní zpívá jedna z deseti postav ballatu s vlastním textem, který odráží povahu jednotlivých vypravěčů, obsah písní často evokuje autobiografické narážky.
Prostředí příběhů odpovídá často renesančnímu zájmu o idylické scenérie a vzdušné perspektivy, avšak architektura knihy, založená na čísle dokonalosti deset, je odrazem ještě středověké scholastické mentality. Boccaccio dokázal dát tomuto schématu zcela moderní a pozemskou platnost a naplnil je realisticky lidským obsahem.
Kniha je oslavou rozumu a ušlechtilého intelektu, opravdového šlechtictví založeného na ctnosti a nikoliv urozeném původu; je pro ni typické také poněkud ironické pojetí života a akceptace instinktů a vášní, které vpravdě člověka ovládají a mají nad ním moc.
V úvodu je pojednáno o příčině vyprávění těchto příběhů – autor věnuje knihu krásným paním, aby jim tak poskytl kratochvíli a poučení, když jsou celé dny zavřeny ve svých domech, poslušny rodičů, manželů či bratrů. Zároveň se spisovatel paním omlouvá, že počátek knihy je velmi tragický – vypráví totiž na úvod o morové ráně ve Florencii a netají se s mnohými detaily hrůz umírání a fyzického znetvoření lidí touto chorobou, o hromadném pochovávání a rostoucí netečnosti a hyenismu lidí (mor má symbolizovat dobový rozkol společnosti oddalující šlechtu a měšťanstvo od širokých vrstev lidu).
Stačilo, aby se věci nějakého nemocného či člověka, jenž na tuto nemoc zemřel, dotkl nějaký tvor nepatřící mezi lidi, a nejenom se nakazil, ale nemoc ho v převelice krátké době zabila. O tom jsem mimo jiné případy – jak už jsem před chvílí řekl – nabyl na vlastní oči takovéto zkušenosti: na ulici byly vyhozeny hadry nějakého chuďasa, jenž zemřel na tuto chorobu, a tu se stalo, že k nim přišli dva vepři, kteří se v nich podle svého zvyku velmi ryli a hrabali nejprve rypákem a potom i tesáky; za hodinku nato se však už trochu potáceli, jako by požili jedu, a pak se oba dva svalili na hadry, které ke svému neštěstí škubali.
Mezi lidmi propukl strach o vlastní život, lidé se uzavírali ve svých domech a nestýkali se s přáteli ani rodinou, často se vlastních příbuzných štítili. Jednoho dne se v chrámu náhodou sešlo sedm mladých urozených paní a domluvily se spolu, že odjedou na venkov za město, jelikož každá z nich má alespoň jedno venkovské sídlo, a tam že budou v radostech trávit čas, dokud epidemie nepomine. Všechny s tímto poněkud sobeckým únikem souhlasí, ale nejstarší z nich namítne, že by bylo lépe mít s sebou také nějaké muže:
Nezapomeňte, že všechny jsme ženy, a ani jedna z nás není tak dětinská, aby dobře nevěděla, jak rozumně si počínají ženy, když jsou spolu samy, a jak chytře si umějí vést bez pomoci muže. Jsme nestálé, svévolné, podezřívavé, malomyslné a bojácné, a proto se velmi bojím, že se tato společnost rozpadne příliš brzo a s menší ctí, než by se na nás slušelo, jestliže si budeme vládnout jen my samy. Je proto dobře postarat se o tohle dřív než se do něčeho pustíme.
Náhoda tomu chtěla, že zrovna potkaly tři mladíky, kteří byli buď příbuznými nebo milenci některých z těchto žen, a tak se tedy usnesou, že dalšího dne odjedou. Usídlí se na jednom z venkovských sídel a stanoví si pravidla pro svůj pobyt, aby si jej co nejvíce zpříjemnili a zároveň se vyvarovali svárů:
Pro každý den bude jeden z nich zvolen za krále či královnu. Ta má moc rozkazovat o veškeré organizaci a plánovat společnou zábavu. Každé odpoledne se sejdou v zahradě a každý vypráví jeden příběh, každý den na dané téma:
První den se vypráví na libovolné téma, jelikož královna (Pampinea) byla zvolena pozdě a nebylo již možno na výběr tématu pomýšlet.
Příběh první: Kupec Musciatto Franzeci se stal rytířem a musel odcestovat za křížovou výpravou. Své obchodní záležitosti svěřil seru Ciapperellovi z Prata, přezdívanému Ciappelletto (malý věnec) pro silnou postavu. Tento Ciappelletto byl muž nízkých mravů, vychytralý a podlý, křivopřísežník a zlosyn, takže se messeru Muciattovi náramně hodil, aby vymáhal dluhy u ničemných Burgunďanů. Ten tedy odjel do Burgundska, ale tam náramně onemocněl a vypadalo to, že zemře. Bydlel zde u dvou bratrů lichvářů, a ti se velmi báli, že když zemře takový dareba v jejich domě, budou z toho mít akorát tak problémy a nebude to působit dobře. Povolali tedy kněze, aby Ciappelletta vyzpovídal, ale velmi se báli, jaké hrůzy mu poví. Ciappelletto je upokojil, ať se nebojí a knězi pověděl všechno tak, že vypadal jako největší světec a asketa. Ten jej po smrti prohlásil za světce a lidé se na něj chodili v úctě dívat do domu těchto bratří, kteří z toho náramně profitovali.
Příběh desátý: Jako jsou za jasných nocí ozdobou nebe hvězdy a jako jsou na jaře ozdobou zelených lučin květy, tak jsou – znamenité paní – ozdobou chvalných mravů a milých rozhovorů žerty a slovní hříčky. Čím jsou stručnější, tím lépe sluší ženám i mužům, stejně jako se nehodí pro ženy ani pro muže, aby mluvili mnoho a rozvláčně, když se bez toho mohou obejít. Dnes ovšem je málo žen, ba snad ani jediná, která by rozuměla příjemnému žertu, nebo která by na takový žert uměla odpovědět, když mu rozumí. Je to všeobecná hanba pro nás a pro všechny ženy na světě. Nynější ženy totiž využily oné zdatnosti, kterou dříve ženy mívaly ve svém nitru, spíše ke zdobení těla a mnohá, jež má na sobě strakatější, pestřejší šat s větším množstvím ozdob než druhé, už myslí, že si ji mají všichni ostatní o tolik více považovat a ctít. Ani ji však při tom nenapadne, že kdyby někdo navěsil a naložil taková roucha na osla, že by jich sice tento osel unesl daleko víc než kterákoliv žena, ale že by mu přesto nepříslušelo víc úcty, než přísluší oslu. ... Ale ženy takto našňořené, namalované a strakaté jsou obvykle buď jako němé a tupé mramorové sochy, anebo když jsou na něco tázány a odpovědí, bylo by mnohem líp, kdyby byly mlčely. Namlouvají si, že neumějí-li rozprávět se ženami a znamenitými muži, je to proto, že mají čistou duši, a své přitroublosti dávají jméno počestnost.
Druhý den: se vypráví o lidech, které sice postihly různé nehody, s nimiž to ale nakonec nad veškeré očekávání dobře dopadlo. Královnou je Filomena.
Příběh první: tři chlapíci přibudou do města Trevisu. Všichni se běží podívat do kostela na mrtvolu jednoho muže, prohlášeného za svatého. Jeden z mužů, Martellino, se chce dostat až ke svatému tělu přes ohromnou tlačenici. Předstírá tedy, že je ochrnutý a druzí dva ho podpírají. Dostanou se tak až k tělu, kde předstírají zázrak – Martellino se najednou uzdravuje. Je tu však člověk, který ho zná a křičí, že je to podvodník, že nebyl ochrnutý. Martellino je zajat a hrozí mu poprava, ale přátelé mu vyprosí u vladaře milost.
Příběh šestý: Madonna Beritola Caracciola ztratila manžela, který musel uprchnout ze Sicílie po změně politické situace v celé Itálii. Zůstala sama se synem a těhotná a uprchla na ostrov Lipari, kde porodila. Vracejíce se do Neapole, její loď i s jejími syny byla zajata a odvezena piráty, když měli přestávku na jednom ostrově. Beritola zde zůstala sama opuštěna. Našla dvě srnčí mláďata a krmila je mlékem. Žila zde jako zvěř několik měsíců. Poté ji objevil šlechtic Currado se svou manželkou. Odvezli paní s oběma srnci i srnou do bezpečí a nazývali ji paní Srnka. Její synové se zatím dostali jako otroci do domu messera Guasparriniho d’Oria. Starší syn Giannotto v 16ti uprchl z otroctví a po čtyřech letech se dostal do služby k messeru Curradovi. Matka ho nepoznala. Giannotto se zamiloval do Curradovy dcery Spiny, ale byli přistiženi a uvězněni. Jsou ve vězení již rok, když se udá na Sicílii převrat a nebezpečí pro Giannottova otce, bývalého vládce Sicílie, pomine. G. si posteskne strážci, že na toto dlouhá léta čekal, a zvěst o tom, kdo opravdu je, se donese ke Curradovi i k paní Beritole. G. je propuštěn a smí si vzít Spinu za ženu. Pozná konečně po letech svou matku. Vyhledali společně G. mladšího bratra, jeho věznitel se zastyděl, že s urozeným dítětem jednal takto a dal mu svou 11tiletou dceru za manželku. Arrighetto získá zpět své bývalé postavení na Sicílii a shledá se opět s manželkou i syny.
Příběh sedmý: Babylónský sultán pošle algarbskému králi svou dceru za manželku. Ta je však opakovaně unesena a dostane se tak do rukou celkem devíti mužů. Nakonec je však nalezena sluhou svého otce, se kterým se domluví a poté je dopravena původnímu ženichovi jako panna.
Trvdím, že ti živáčkové nemohou vyvolit ani jedno přání, o němž by mohli říci, že je bezpečné před různými zásahy Štěstěny. Chceme-li proto jednat jak se patří, má nám být vhod a máme třímat to, co nám dal On, jenž jediný ví, čeho je nám třeba, a může nám to dát. Muži hřeší tím, že touží po mnoha věcech, vy pak, půvabné paní, hřešíte nanejvýš v jedné věci, to jest, že si přejete být krásné, a to tolik, že vám nepostačují půvaby, jež vám uštědřila příroda; ba snažíte se je ještě podivuhodným uměním posílit.
Třetí den: se vypráví o lidech, kteří svou obratností dosáhli něčeho, po čem velice bažili, anebo opět nabyli toho, oč předtím přišli. Královnou je Neifile.
Tento den je věnován především milostným příběhům a zároveň si bere na paškál nemravnost duchovních a nešvary mezi mnichy, jeptiškami a kněžími.
Příběh desátý: Alibech je dcera pohana. Má 14 let a je velmi prostoduchá. Zalíbí se jí však křesťanství a ptá se jednoho křesťana, jak lze sloužit Bohu. Ten jí poví, že je třeba se odpoutat od světských věcí a odebrat se do thébské pouště. Alibech odejde a přijde k chýším několika poutníků. Všichni jí však odmítnou pomoci, protože se bojí pokušení, které by jim přineslo její krásné mladé tělo. Až mnich Rustico ji přijme, protože se chce sám vyzkoušet z odolnosti. Podlehne však a proto jí namluví, že nejlépe se slouží Bohu zaháněním čerta do pekla.
Při tom klečení Rustico spatřil, jak je hezká, i roznítila se v něm žádostivost na nejvyšší míru a došlo k zmrtvýchvstání. Alibech, když je zahlédla, podivila se mu a pravila: „Rustico, co to je, jak se ti to tadyhle tlačí dopředu a co já nemám?“ „Milá dceruško,“ řekl Rustico, „to je ten ďábel, o kterém jsem ti povídal. A vidíš, zrovna teď mi způsobuje takové soužení, že už to nemohu vydržet.“ Děvče pravilo: „Buď Bohu chvála, teď teprve vidím, že jsem na tom líp než ty, protože já tohohle ďábla nemám.“ ...
„Vidím, že zbožní lidé v Kapse měli pravdu, když říkali, že sloužit Bohu je velice příjemné; na mou duši, nepamatuji se, že bych byla někdy dělala něco, co by mi způsobovalo takové potěšení a takovou rozkoš, jako tohle zahánění čerta do pekla, pročež soudím, že každý, kdo se stará o něco jiného než o službu Bohu, je hňup.“
Čtvrtý den: se vypravuje o lidech, jejichž láska vzala nešťastný konec. Králem je Filostrato.
Ti, kdo se pozastavují nad mým věkem, dávají jenom najevo, že špatně znají pór, který má hlavu bílou, ale ohon zelený.
Příběh třetí: Tři mladíci milují tři sestry, unesou je a uprchnou s nimi na Krétu. Nejstarší Ninetta zavraždí ze žárlivosti svého milence, je převolána před soud, ale zachrání se tím, že je její sestra po vůli vévodovi, jenž ji soudí. Její milenec se to však dozví a ze vzteku ji zabije. Zbylý milenec s Ninettou uprchne na saettii (plachetnice). Ze všeho je však obviněn třetí milenec s třetí sestrou, tak uprchnou na Rhodos, kde v chudobě zanedlouho zemřou.
A jako hojnost všeho plodí odpor a jako odpírané věci, po nichž toužíme, zmnožují laskominy, tak pronásledování Ninettino zesilovalo plamen nové lásky Retagnonovy.
Mé slzy ukazují,
jak srdce moje drásá, trýzní žal,
že Amor falešně mi sliboval.
Když lásku, Amore, jsi v moji duši
k té, po níž vzdychám, začal klást,
já dělal jsem si ještě naděje,
že velká spása v tobě je,
že hravě zmohu jakoukoli strast,
jež mysl moji vzruší.
Teď ji však bolest kruší.
Já zmýlil jsem se, tys mne obelhal,
už vím to, vím – a srdce bolí dál.
Pátý den: se vypráví o milencích, jejichž láska se po různých strastech či neblahých příhodách dočkala šťastného konce. Královnou je Fiametta.
Příběh čtvrtý: Messer Lizio měl dceru Caterinu. Hlídal ji jako oko v hlavě, ale zamilovala se do Ricciardo, který často docházel do jejich domu na návštěvu. Domluví se, že se setkají na balkoně v noci, a tak Caterina předstírá, že je jí v noci strašné horko, takže v místnosti nemůže vydržet. Také prý chce slyšet zpívat venku slavíka. Po několika dnech přesvědčí otce, aby jí dovolil přespat na balkoně. Setká se s Ricciardem, milují se a usnou nazí, při čemž Caterina drží Ricciarda za přirození. Otec je najde, chce být vzteklý na svého přítele, ale ten si chce Caterinu vzít a tak se vše urovná.
„Honem paní, vstaň a pojď se podívat na svou dceru, jež tak toužila po slavíkovi, že ho chytila a ještě ho drží v ruce.“ ... Poté si ji s velikou slávou odvedl domů, vystrojil ctnou a skvělou svatbu a dlouho pak s Caterinou v pokoji a radosti čihařil na slavíky ve dne v noci, kdy se mu zráčilo.
Příběh desátý: Pietro di Vinciolo odejde k příteli na večeři a jeho paní si pozve milence. Pietro se však vrátí dříve a vypráví paní, že u jeho přítele Ercolana byl nalezen milenec jeho manželky. Paní se naoko rozhořčuje, svého milence zatím schová pod kukaní. Je však prozrazen, ale vzhledem k tomu, že manžel paní je sám zkažený, žijí i nadále ve shodě.
Stařena: „Přece jen jsem neudělala vše, co jsem mohla udělat, a ví Bůh, jakou bolest cítím, když si uvědomím, že jsem taková, jak mě vidíš, a že už nenajdu nikoho, kdo by mi dal trochu ohně do mého troudu. Mužům se tohleto nestává. Když přijdou na svět, jsou dobří k tisícerým věcem, nejenom k téhle, a když jsou staří, mají obvykle větší cenu než ti mladí, my ženy se však nerodíme k ničemu jinému než k tomu, abychom dělaly tohle a děti – podle toho jsme také ceněny. ...
Z tohoto světa má každý tolik, kolik si z něho vezme, a obzvláště ženy, jež mají využívat času, který je pro ně vyměřen, mnohem víc než muži, neboť když zestárneme, nechce nás vidět ani manžel, ani nikdo jiný a vyhánějí nás do kuchyně, abychom tlachaly s kočkou a počítaly hrnce a mísy. ....
Co si Pietro vymyslel po večeři k uspokojení všech tří – to už mi vypadlo z paměti. Tolik však vím, že nazítří ráno doprovodili hocha až na náměstí a že jinoch nebyl zcela jist, zda byl v noci více manželkou nebo manželem.
Názvy dobových písní: Sukně vzhůru, paní Lapo; Pod olivkou tráva je; Ó vlny moře, já mám z vás hoře; Jak sud se nalévá má paní, ačkoliv není ještě vinobraní; Ach ty má malá škebličko, co když tě píchnu maličko?; Choti můj, jenom pomalu; Koupím si kohouta za sto lir.
Šestý den: se vypravuje o těch, na něž byl zaměřen nějaký vtip, oni však jej odrazili buď pohotovou odpovědí, nebo se předvídavě vyhnuli ztrátě či nebezpečí či hanbě. Královnou je Elisa.
Má paní, tadyhleten mne chce učit znát ženu Sikofanta, jako bych já ji byla neznala a nechce nic víc a nic méně, než dokazovat mně, že první noc, co s ní Sikofant spal, musel si messer Kyj násilím a s krveproléváním razit cestu do Černého vrchu; a já říkám, že to není pravda, že se tam naopak dostal pokojně a k náramné radosti těch tam uvnitř. A je přitom takový osel, že si myslí, že děvčata jsou tak praštěná, že se jim chce ztrácet čas a čekat na dovolení pánů otců a bratří, což znamená v šesti případech ze sedmi, že o tři, o čtyři léta zmeškají vdavky. To by pěkně dopadly, kdyby měly tak dlouho čekat! Při víře Kristově (musím přece vědět, co říkám, když přísahám) neznám v sousedství děvče, které by šlo za muže jako panna...
Příběh třetí: ...vtipy mají kousnout posluchače jako ovečka, a ne jako pes; kousne-li totiž vtip jako pes, není to vtip, ale hrubství.
Příběh čtvrtý: Pán káže upéct jeřába, ale dostane jej od sluhy pouze s jedním stehnem, druhé totiž dal služce. Vymlouvá se, že jeřábi mají jen jednu nohu: Když dorazili skoro až k řece, spatřil na břehu dřív než ostatní dobrý tucet jeřábů, kteří všichni stáli na jedné noze, jak to jeřábi dělávají, když spí. Neprodleně je ukázal Curradovi a řekl: „Podíváte-li se, pane, na tamhlety jeřáby, můžete se dosti dobře přesvědčit, že jsem včera večer mluvil pravdu, řka, že jeřábi mají pouze jednu nohu a jedno stehno.“ Když je Currado zhlédl, řekl: „Počkej, hned ti ukážu, že mají dvě.“ Načež přistoupil co možno nejblíže a zvolal: „Ho, ho!“ – po kterémžto zavolání se jeřábi postavili na obě nohy, udělali několik kroků a jali se prchat. Tu se obrátil Currado k Chichibiovi a řekl mu: „Tak co tomu říkáš, mlsoune? Nezdá se ti, že mají nohy dvě?“ Poděšený Chichibio, nevěda, jak se z toho dostat, odpověděl: „Ano, pane, ale včera večer jste nezavolal: Ho, ho! Kdybyste to byl udělal, byl by jeřáb vystrčil i druhou nohu, jako udělali tito.“ Curradovi se Chichibiova odpověď tak zalíbila, že se jeho hněv obrátil ve smích a veselost, a pravil: „Máš pravdu, Chichibio, měl jsem to udělat.“
Příběh osmý: o pyšné dívce: „Dceruško, jestliže se ti protivní lidé nelíbí tou měrou, jak říkáš, nezhlížej se nikdy, chceš-li být veselá, v zrcadle.“
Sedmý den: se pod vladařením Dionea vypráví o taškařicích, jimiž dílem z lásky, dílem pro svou záchranu obalamutily ženy své manžely, ať už to ti chudáci zpozorovali nebo nezpozorovali.
Příběh druhý: Peronella ukryje před chotěm, vracejícím se domů, svého milence do sudu, který její manžel právě venku prodal, a choti namluví, že jej už prodala muži, který vlezl dovnitř, aby se přesvědčil, zda je v pořádku. Když mladík vyleze ze sudu, dá jej manželem vyčistit, mezitím obcuje s jeho manželkou a poté si sud odnese domů.
...i přitiskl se k ní...a po způsobu bezuzdných a láskou rozpálených hřebců, kteří na širých pastvinách útočí na partské klisny, ukojil svou mladistvou touhu, která dosáhla naplnění v téže chvíli, co byl i sud doškrábán.
Příběh osmý: Arriguccio je velmi žárlivý na svou ženu. Ta nechce být vězněm a rozhodla se, že si najde milence. Zvolila Ruberta. Aby s ním mohla být, uvázala si každou noc na palec provázek, který visel z okna, milenec za něj zatahal uprostřed noci a oba spolu pobyli. Jednou se však manžel vzbudil a uviděl u spící ženy provázek a pojal podezření. Přivázal si ho tedy na vlastní palec u nohy. Ucítil zatahání a šel na milence se zbraní. Ten prchal, Arriguccio ho pronásledoval daleko a poté s ním bojoval. Nakonec ho však nechal být. Paní se mezitím doma bála bití, proto podplatila služebnou, aby si lehla do postele místo ní. Manžel se vrátil a šeredně ženu v posteli zbil a nakonec jí ustřihl pramen vlasů. Poté šel vše oznámit jejím příbuzným. Ti přišli, ale paní dělala, že na něj celou noc čeká, až se vrátí opilý, jako obyčejně. Vlasy ustřihnuté neměla, ani na ní nebyly stopy po bití, proto příbuzní uvěří jí a jemu vyčiní. Od té doby má paní mnohem více volnosti pro své počínání.
Příběh devátý: Lydia, manželka Nikostratova, miluje sluhu Pyrrha a ten, aby jí mohl uvěřit, žádá na ní tři věci, které ona lstí všechny vykoná: zabije manželova nejlepšího krahujce (obhajuje to tím, že ten pták ji okrádal o všechen čas, který měl manžel věnovat jí), pošle milenci chomáč manželových vousů (ty mu vytrhne při milostných hrátkách) a vytrhne mu nejlepší zub (přesvědčí manžela, že je velmi zkažený a páchne mu proto z úst).
Příběh desátý: další z vynalézavých dvojsmyslů: objeviv na kmotřině usedlosti kyprou půdu, ryl ji a obdělával takovou měrou, že si uhnal nějakou nemoc...
Osmý den: se pod vladařením Lauretty hovoří o šprýmech, které denně tropí žena muži či muž ženě anebo muži jeden druhému.
Příběh druhý: o poměru faráře s vdanou ženou: „Farář jí tam dal ty nejsladší polibky pod sluncem a učinil ji příbuznou Pánaboha“.
Příběh třetí: Přátelé Bruno a Buffalmacco obelství hloupého Calandrina, že na jednom místě nachází se kámen heliotrop, který učiní člověka, který ho má u sebe, neviditelným. Jdou tedy hledat ten kámen a přesvědčí C., že jej našel a že ho nevidí. Ten natahá domů plnou náruč kamení, protože si není jist, který z nich to je, a dostane nadáno od manželky.
„Jsou to kameny ze Settignana a z Montisci, které mají tu sílu, že dělají ze zrna mouku, když se z nich stanou mlýnské kameny.“ ... „Heliotrop, to je kámen, který má velikou moc, neboť kdo jej nosí u sebe, nemůže být pokud jej drží – nikým spatřen, kde není.“
Příběh sedmý: Jistý scholár se zamiluje do jedné vdovy. Ta se ho chce zbavit a vytrestá ho: pozve jej, ale když na ni čeká v zimě v noci na jejím dvoře, vzkazuje po služce, že jí přijel nečekaně bratr, že musí počkat. Scholár čeká na mraze až do rána a paní si mezitím užívá s milencem. Ráno zmrzlému scholárovi dojde, že ho vdova obelstila a pomstí se jí. Po nějaké době se její milenec zadívá do jiné a paní se sžírá v slzách a hořkosti. Chce nějakým kouzlem přilákat milence zase k sobě. Požádá scholára, v domnění, že on již na celou záležitost zapomněl. Ten jí poradil, aby nahá na opuštěném místě v noci na vyvýšené věžičce pronesla jisté zaklínadlo, které si vymyslel. Paní to provede a scholár jí sebere žebřík. Pak ji nechá celý den na ostrém slunci smažit se bez šatů, až má na těle samý puchýř a je vyprahlá k smrti. Zachání ji jeden sedlák.
Příběh devátý: Lékař Simon, velice hloupý, se chce stát členem neexistujícího vynikajícího spolku, o němž mu vyprávějí Bruno s Buffalmaccem. Ti ho následně vytrestají za jeho hloupost.
„Z nesmírné lásky k vaší kvalitativní blumovitosti – a také proto, že vám tuze důvěřuji – nemohu vám však odepřít to, oč mě žádáte.“ ... „Na mou duši,“ řekl Bruno, „vy předčíte i tu nejdisharmoničtější ze všech píšťal.“ ... „Vaše slova byla okořeněna takovým rozumem, že by přiměla i raka chodit přímo“ ... „V tomto městě není ani jeden lékař, který by rozuměl oslí moči jako tenhle.“ ... slibovali mu za manželku hraběnku z Latrinie ... „Každý nos hned čije, když jde kolem, i když ponejvíce žije mezi čtyřmi stěnami.“ ... „Kolem ní se hemží mnoho jejích vasalů, jako například pan Kadil z Kadilů, pan Běhavka z Kalupovic, pan Hromádka z Bobkova a mnozí jiní.“
Devátý den: vypráví pod vládou Emiliinou každý, co chce a co se mu líbí.
Příběh druhý: Řeholnice se domluví s mladíkem a obcují spolu v její cele. Ostatní jeptišky si toho všimly a hned běžely pro abatyši. Ta má zrovna v cele také milence, a proto, když se ve spěchu obléká, nasadí si ve tmě na hlavu místo čepce pánské kalhoty. Když laje své svěřenkyni, ta jí pouze řekne: „Ctihodná matko, prosím vás, abyste si zavázala čepec; pak mi povězte, co vám bude libo.“ Nato všechny jeptišky uzří, co má abatyše na hlavě, ta mnoha řečmi dojde k tomu, že není možno ubránit se pokušení těla a jeptišku nechá s milencem.
Příběh šestý: Dva mladíci nocují v jedné hospodě. Protože je zde málo místa, spí všichni v jedné místnosti. Manželé hospodští v jedné posteli, jejich dcera ve druhé a oba hosté spolu ve třetí. Jednomu z nich se líbí dcera, v noci si k ní lehne a vyspí se s ní. Manželka se náhodou vzbudí, jde se kamsi podívat po hluku, druhý z hostí se mezitím jde vymočit a odstaví bokem kolébku s dítětem, aby mohl projít. Hostinská se vrátí a podle pozice kolébky ulehne do postele za Adrianem. V domnění, že je to její muž, se s ním vyspí. Pinuccio se mezitím z opatrnosti odplíží od své dívky a protože u své postele najde kolébku, popojde dále a lehne si k hostinskému. V domnění, že je to Adriano, vypráví mu o svém milostném zážitku. Hostinský se na něj tiše rozzlobí. Adriano se prozradí a hostinská, nechtě se prozradit před manželem, vezme kolébku a lehne si k dceři. Dělá, že se zrovna probudila a hájí dceru, že u ní byla celou dobu a nic se nestalo. Zastřela tak svou i dceřinu hanbu. Pinnucio pohotově dělá, že byl náměsíčný a o milostném večeru se mu pouze zdálo. Hostinský všemu uvěří.
Příběh devátý: ukázka dobového smýšlení o ženách:
Ukazuje nám to jasně sama příroda, jež nás obdařila něžnými a slabými těly, bojácnou a bázlivou duší a dala nám do vínku jen chabou tělesnou sílu, sladký hlas a rozkošné pohyby údů, což všechno dokazuje, že je zapotřebí, aby nám někdo vládl. Kdo pak potřebuje být podporován a ovládán, tomu rozum káže, aby byl vůči svému vládci slušný, uctivý a oddaný. A kdo jiný je naším vládcem a panovníkem, ne-li muž?
Příběh desátý: jak muž předvádí jinému, jak umí z jeho manželky vyčarovat kobylu. ...Pak se dotkl jejích ňader, jež shledal pevnými a oblými, a zatím co se probral a zdvihl ten, jenž nebyl volán, pravil: „A toto budiž krásná kobylí hruď.“ ... Když už pak nakonec nezbývalo nic než přidělat ohon, zdvihl košili, vzal kolík, jímž se sázejí lidé, vložil jej do brázdy k tomu stvořené a pravil: „A toto budiž krásný kobylí ohon.“
Desátý den: se pod vladařením Pamfila vypravuje o lidech, kteří vykonali něco šlechetně nebo skvěle ve věcech lásky či jiných.
Je třeba, aby uprostřed množství věcí byly věci různé hodnoty. Nikdo nikdy neobdělal žádné pole tak, aby se na něm nenašly v nejlepších rostlinách zamíchané kopřivy, bodláčí nebo nějaké býlí.
Přiznávám, že jsem vážný a že jsem byl častokrát v životě vážený. Právě proto ale tvrdím těm, které mé váhy neokusily, že nevážím mnoho, ba že vážím tak málo, že dokáži plavat na hladině. (autor)