Intence

Oscar Wilde

Soubor pěti filozofických statí zabývajících se uměním a kritikou umění. Pravděpodobně nejkomplikovanější literární dílo Oscara Wilda. Dílko je psáno formou dialogu dvou přátel, kteří diskutují o věcech umění, umělce, kritika, života, světa a podobně. Odrážejí se zde komplexně Wildovy názory a postoje vůči literatuře a umění obecně. Wilde odsuzuje nízkost praktického života i umělecké provozovací praxe současnosti, vyzdvihuje význam génia a schopnosti vyššího uvažování.

Ano, obecenstvo je podivuhodně tolerantní. Promíjí vše, vyjma génia. ...

I ve skutečném životě není egoismus bez půvabu. Když lidé hovoří s námi o jiných, jsou obyčejně nudní. Když hovoří o sobě samých, jsou skoro vždy zajímaví, a kdybychom je mohli zavřít, když se stávají únavnými, jako můžeme zavřít knihu, jíž jsme se nabažili, byli by naprosto dokonalí.

O významu hudby: Zdá se mi, že hudba vždy působí tento účin. Vytváří pro nás minulost, o níž jsme nevěděli; a naplňuje nás pocitem žalů, jež byly skryty před našimi slzami. Mohu si představit člověka, jenž vedl dokonale všední život, že uslyší náhodou nějakou zvláštní piesu hudební a objeví náhle, že jeho duše, aniž by si toho byl vědom, prošla hroznými zkušenostmi a poznala hrozné radosti nebo duvé romantické lásky nebo veliká odříkání.

O umělecké kritice: Jaký jest užitek kritiky umění? Proč nemůže umělec být ponechán o samotě, aby stvořil nový svět, přeje-li si toho, nebo aby nastínil svět, který již známe a jímž, tuším, všichni bychom se unavili, kdyby umění svým jemným duchem volby a delikátním pudem výběru nám jej neočisťovalo a nepodávalo v momentální dokonalosti. Zdá se mi, že imaginace rozprostírá nebo by měla rozprostírat samotu kolem sebe a že nejlépe pracuje v tichu a osamění. Proč má být umělec obtěžován pronikavým křikem kritiky? Proč ti, kteří nemohou tvořit, snaží se ocenit hodnotu tvůrčího díla? Co o něm mohou vědět? Lze-li snadno porozumět dílu člověka, je zbytečno vysvětlování...

O významu slyšeného slova: Dvě nejsvrchovanější a nejvyšší umění jsou život a literatura – život a dokonalé vyjádření života. ... Od zavedení knihtisku a záhubného rozvoje zvyku čtení u středních a nižších tříd této země byla v literatuře tendence obracet se stále více a více k oku a stále méně a méně k sluchu, jenž ve skutečnosti je smyslem, jejž ze stanoviska čistého umění by se měla snažit uspokojit a při jehož zákonech libosti by měla vždy trvat. ... Ano: psaní velmi ublížilo spisovatelům. Musíme se vrátit k hlasu. Ten musí být naší zkouškou, a potom snad budeme s to ocenit některé ze subtilností řecké kritiky umění.

Estetické, nikoliv morální umění: Etický účin umění, jeho důležitost pro kulturu a jeho místo v utváření charakteru bylo stanoveno jednou pro vždy od Platona; zde však máme umění pojaté nikoliv z morálního, nýbrž z čistě estetického hlediska. ... (Plato) nejprve probudil v duši člověka onu touhu, již jsme dosud neukojili, touho poznat vztah mezi krásou a pravdou a místo pravdy v morálním a intelektuálním řádu kosmu.

...dokonalé dílko estetické kritiky, Aristotelovo Pojednání o poezii ... Zajímaje se hlavně o dojem, jejž působí umělecké dílo, Aristoteles se věnuje analýze tohoto dojmu, aby vypátral jeho zdroj a poznal, jak se rodí.

Kritika umění povstala u starověkých Řeků: Jsou to Řekové, kteří nám dali celý systém kritiky umění, a jak jemný byl jejich kritický pud, lze vidět z fakta, že materiálem, jejž kritizovali s nejvyšší péčí, byla, jak jsem už řekl, řeč. Neboť materiál, jehož užívá malíř nebo sochař, je chudý ve srovnání s materiálem slov.

Kritika a tvořivost: ...tvořivá schopnost je vyšší nežli kritická. Rozpor mezi nimi je pouze domnělý. Bez kritické schopnosti není vůbec umělecké tvorby hodné toho jména. ... (oponent Arnošt) Byl bych řekl, že velicí umělci tvoří nevědomě, že jsou „moudřejší než sami vědí“, jak tuším Emerson kdesi poznamenává. (Gilbert) Není tomu vskutku tak, Arnošte. Každé jemné imaginativní dílo je sebevědomé a rozvážené. Básník nepěje, protože musí pět. Alespoň veliký básník tak nečiní. Veliký básník zpívá, poněvadž volí zpěv.

Kritika vyžaduje daleko většího vzdělání nežli tvorba. Kdokoli může napsat třísvazkový román. Vyžaduje to jen naprosté neznalosti života a literatury. Pro kritika je, tuším, nejobtížnější, nalézt nějaký vztah k dílu. Kde není stylu, je každý vztah nemožný. Ubozí kritikové jsou zřejmě omezeni na to být zpravodaji policie literatury, kronikáři činů obvyklých zločinců umění.

Proč je literatura mocnější než ostatní druhy umění: Ti, již žijí v mramoru nebo na malovaných deskách, znají z života pouze jediný nádherný okamžik, věčný vskutku ve své kráse, avšak omezený na jeden tón vášně nebo na jeden způsob klidu. Ti, jimž básník dává život, mají myriády pocitů radosti a děsu, odvahy a zoufalství, rozkoše a utrpení. ... Socha je soustředěna na jediný okamžik dokonalosti. Obraz, malovaný na plátně, nemá nijakého duševního prvku růstu nebo změny. ... Pohyb, tento problém viditelných umění, může být v pravdě uskutečněn jen literaturou. Je to literatura, jež nám podává tělo v jeho živosti a duši v jejím neklidu.

Kritika je také druh umění: Kritika je ve skutečnosti tvůrčí a nezávislá. ... Co znamená předmět pro umělce tak tvůrčího jako kritik? Nic více a nic méně než pro spisovatele nebo malíře. Jako oni nalézá své motivy všude. Pojetí je zkouškou. ... Kritika je jediná civilizovaná forma autobiografie, ježto se zabývá ne událostmi, nýbrž myšlenkami lidského života. ... Nejvyšší kritika se zabývá uměním ne jako expresivním, nýbrž čistě impresivním.

Ačkoliv nejde o krásnou literaturu, přece se zde objevují beletristicky zajímavé pasáže, svědčící o Wildově neobvyklé schopnosti imaginativního jazyka a popisu: Kdo se stará o to, zdali páně Ruskinovy názory na Turnera jsou zdravé nebo ne? Co na tom záleží? Ta jeho mocná a majestátní próza, tak vřelá a tak ohnivě zbarvená ve své vznešené výmluvnosti, tak bohatá ve své dokonalé symfonické hudbě, tak jistá a bezpečná v jemném výběru slov a epitet, je alespoň tak velkým dílem uměleckým, jako kterýkoliv z těch podivuhodných západů slunce, jež vyblédají nebo tlí na svých zpuchřelých plátnech v anglické galerii...

Jak vnímat význam kritiky: Tážete se mne, co by byl pravil Lionardo, kdyby mu byl někdo řekl o jeho obrazu, že „všechny myšlenky a zkušenosti světa ryly a utvářely zde, co jen měly moci zjemňovat a zvýraznit vnější formu, animalismus řecký, rozkošnictví římské, zhýralost středověku s jeho duchovní ambicí a imaginativními láskami, návrat pohanského světa, hříchy Borgiů?“ Byl by odpověděl pravděpodobně, že neměl na mysli ani jednu z těchto věcí, nýbrž že se spokojil prostě jistým uspořádáním čar a hmot a novými, zvláštními barevnými harmoniemi modře a zeleně. A právě z té příčiny je kritika, již jsem citoval, kritikou nejvyššího druhu. Pojímá umělecké dílo prostě jako východisko pro novou tvorbu. ...

Význam každé krásné věci je alespoň zrovna tak v duši toho, kdo na ni pohlíží, jako byl v duši toho, jenž ji vytvořil.

Estetický smysl umění: Je to právě jeho nedokonalost, jíž umění se stává dokonalé krásou a obrací se tak, nikoliv ke schopnosti poznání ani ke schopnosti rozumu, nýbrž pouze k estetickému smyslu, jenž přijímaje rozum i poznání jakožto stupně pochopení, podřizuje je čistě syntetickému dojmu díla jakožto celku...

Kritik jako vykladač: Jeho cílem nebude vždy vysvětlení uměleckého díla. ... Obyčejní lidé ... praví: „Proč bychom měli číst, co je napsáno o Shakespearovi a Miltonovi? Můžeme číst básně a dramata. To postačí.“ Avšak ocenění Miltona je... teprve odměnou dokonalého studia. A ten, jenž chce opravdu rozumět Shakespearovi, musí rozumět poměru, v němž byl Shakespeare k renesanci a reformaci, ... musí mu být známa historie zápasu o prvenství mezi starými klasickými formami a novým duchem romantiky, ... podmínky divadelního představení v šestnáctém století, jejich omezení i volnost, ... musí studovat anglickou řeč v jejím pokroku a blankvers nebo rým v různém jeho rozvoji...

Kritik bude spíše pohlížet na umění jako na božství, jehož tajemství je mu úkolem zvyšovat, a jehož velebu je jeho výsadou činit zázračnější v očích lidí.

Chcete-li rozumět jiným, musíte zvýšit svou vlastní individualitu. ... Osobnost je naprosto podstatná pro jakýkoliv skutečný výklad. Když nám Rubinstein hraje Sonatu Apassionatu od Beethovena, nepodává nám pouze Beethovena, nýbrž také sebe sama.

Každé umění má kritika sobě přiznaného. Herec je kritikem dramatu. Ukazuje básníkovo dílo v nových podmínkách a metodou sobě vlastní. .. Pěvec nebo hudebník na loutnu nebo housle je kritikem hudby, ... neboť kritikem je ten, jenž nám podává umělecké dílo ve formě rozdílné od formy díla samého.

Kritik, pojímaný jako vykladač, ... nám bude vždy ukazovat umělecká díla v nějakém novém vztahu k naší době. Bude nám vždy připomínat, že veliká díla umění jsou něčím živoucím. ... Kritičtí a vzdělaní duchové se budou stále méně a méně zajímati o skutečný život a vynasnaží se získávat své dojmy téměř výlučně z toho, čeho se dotklo umění. Neboť život je úplně nedostatečný formou. Jeho katastrofy se dějí nepravým způsobem a nepravým lidem. Je groteskní hrůza v jeho komediích a jeho tragédie, jak se zdá, vrcholí fraškou.

Přenositelnost emocí v umění: Je to podivná věc, toto přenášení emocí. Churavíme týmiž nemocemi, jako básníci, a pěvec předává nám svůj bol. ... Není vášně, jíž bychom nemohli cítit, není rozkoše, jíž bychom nemohli ukojit, a můžeme si též zvilit dobu svého zasvěcení a dobu své volnosti. Život! Život! Nechoďme k životu pro svoje zážitky a zkušenosti. Je to věc omezená okolnostmi, nesouvislá ve vyjadřování a bez oné jedné shody formy a ducha... Je to umění a pouze umění, jímž můžeme uskutečnit své zdokonalení, ... jímž se můžeme ochránit před všedními nebezpečími skutečného života.

Všechno umění je nemorální: Společnost začasté odpouští zločinci, nikdy neodpouští snílkovi.

Nicnedělání je tvůrčí: Je to nicnedělání, pro něž žijí vyvolení. Konání je omezené a relativní. Nekonečné a absolutní je zření toho, jenž sedí v klidu a bdí, jenž kráčí pustinou a sní. Dnešní životní styl už však takový druh lidí dobře neumožňuje ... Metafyzika neuspokojí našeho temperamentu a náboženská extáze je zastaralá. ... Dost je, že naši otcové věřili. Vyčerpali schopnost víry tohoto druhu. Jejich odkazem pro nás je skepse, jíž se obávali. Kdyby ji byli vyjádřili slovy, nežila by teď v nás jako myšlenka. ... Nemůžeme se vrátit k filozofovi, a mystik nás zavádí na zcestí. Kdo ... by vyměnil křivku jediného lístku růže za beztvaré, nedotknutelné Bytí, jehož si cení Plato tak vysoko? ...

Konání, jsouc omezeno, bylo by zanechalo Shakespeara neukojeným a nevyjádřeným; a jako právě proto, že ničeho nekonal, byl s to dosíci všeho, tak proto, že nikdy sám nehovoří o sobě samém ve svých hrách, odhalují nám jej jeho hry naprosto a ukazují nám jeho pravou povahu a temperament daleko úplněji, než i ty zvláštní a výborné sonety, v nichž odkrývá křišťálovým očím tajemný úkryt svého srdce. Ano objektivní forma je vlastně nejsubjektivnější. Člověk jest nejméně svůj, když hovoří ve své vlastní osobě. Dejte mu masku a poví vám pravdu.

Pro estetický temperament neurčité je vždy odpuzující. Řekové byli národem umělců, ježto byli ušetřeni pocitu nekonečnosti.

Ten, pro něhož přítomností je pouze to, co je přítomno, nezná ničeho o věku, v němž žije. ... Abychom věděli něco o sobě samých, musíme znát vše k jeho utváření; musíme znát vše o ostatních. Nesmí být nálady, s níž bychom nemohli sympatizovat, ani mrtvého způsobu života, jehož bychom nemohli obnovit.

Myšlení a vzdělání: Myšlenka je nyní snížena svým ustavičným stykem s praxí. Kdo se pohybuje v napětí a bouři skutečného života, ... může vážně požadovat, aby byl s to si utvořit neinteresovaný, intelektuální úsudek o něčem? ... Žijeme ve věku přepracovaném a polovzdělaném. ... Rozvoj rasy závisí na rozvoji individua, a kde sebevzdělání přestalo být ideálem, intelektuální úroveň je okamžitě snížena a často nadobro klesne. Setkáte-li se u oběda s mužem, jenž strávil svůj život výchovou sama sebe, ... povstáváte od stolu bohatší a s vědomím, že vysoký ideál se vás na okamžik dotkl a posvětil vaše dny. Avšak sedět vedle muže, jenž strávil svůj život ve snaze vychovávat jiné! Jak hrozná zkušenost! Jak děsná je nevědomost, jež je nevyhnutelným následkem zvyku sdělovat názory! ...

Sebevzdělání je pravým ideálem člověka. ... Intelektuálního ideálu je nesnadno dosíci, zvláště proto, že není a nebude snad po celá příští léta populární u davu. Je snadno pro lidi mít soustrast s utrpením. Je tak nesnadné pro ně mít sympatie s myšlenkou. ... Základem stálosti společnosti jakožto zdravého organismu je naprostý nedostatek inteligence mezi jejími členy.

Co jest pravda? Ve věcech náboženství je prostě domněnkou, jež se udržela. Ve věcech vědy je poslední senzací. Ve věcech umění je naší poslední náladou.

Vlastnosti, jež charakterizují kritika: Kritik nemůže být nestranný v obyčejném smyslu toho slova. Jsou to pouze věci, o něž se nezajímáme, o kterých můžeme podat opravdu nepředpojaté mínění, a to je nepochybně příčinou, proč nepředpojaté mínění je vždycky naprosto bezcenné. Člověk, který vidí obojí stránky otázky, je člověkem, jenž nevidí zhola ničeho vůbec. Umění jest vášní, a ve věcech umění myšlenka je nevyhnutelně zbarvena emocí...

Rozum není vlastností, k níž se umění obrací. Milujeme-li umění vůbec, musíme je milovat nad vše ostatní na světě, a s takovou láskou by rozum nesouhlasil, kdybychom mu dali sluchu. Není nic zdravého v uctívání krásy. Je příliš nádherné, aby bylo zdravé. Ti, v jichž životě je vládnoucím tónem, budou se vždy zdát světu čirými visionáři.

Lze mnoho říci ve prospěch moderní žurnalistiky. Sdělujíc nám názory nevzdělaných, udržuje nás ve styku s nevědomostí společnosti. Pečlivě zaznamenávajíc běžné události současného života, ukazuje nám, jak velmi málo důležity jsou vlastně tyto události. Neustále disputujíc o zbytečném, dává nám pochopit, čeho je třeba pro kulturu a čeho nikoliv.

Věda je mimo dosah morálky, neboť zraky její jsou upřeny na věčné pravdy. Umění je mimo dosah morálky, neboť jeho zraky jsou upřeny na věci krásné a nesmrtelné a věčně měnivé. Morálce náleží nižší a méně intelektuální sféry.

Pamatujete se na onu roztomilou stať, v níž popisuje Plato, jak by měl mladý Řek být vychováván a s naléhavostí trvá na významu okolí, pravě nám, že jinoch má býti vychováván uprostřed krásných pohledů a zvuků, aby tak krása materiálních věcí připravila jeho duši pro přijetí krásy, která jest duchovní. ... Láska ke kráse je pravým cílem výchovy. Člověk se učí odmítat vše, co je vulgární a neladné.

Skutečným umělcem je ten, jenž postupuje nikoliv od citu k formě, nýbrž od formy k myšlence a vášni. Nepojme nejprve myšlenku a neřekne si potom: „vložím svoji myšlenku do složitého metra čtrnácti veršů“, nýbrž uvědomiv si krásu sonetového schématu, pojme jisté způsoby hudby a metody rýmu, a forma sama vnukne, čím má být vyplněna a učiněna intelektuálně i emocionálně dokonalou. Čas od času staví se svět proti nějakému okouzlujícímu uměleckému básníku, poněvadž ... nemá „ničeho, co by řekl“. Kdyby však měl něco, co by řekl, řekl by to pravděpodobně, a výsledek by byl nudný. Právě proto, že nemá poselství, může vytvořit krásné dílo. Získává inspirace z formy a čistě jen z formy, jak sluší umělci.

Počněte s uctíváním krásy, a nebude tajemství v umění, které vám nebude zjeveno.

Je to opět kritika, která soustředěním umožňuje kulturu. Bere obtížnou spoustu tvůrčího díla a destiluje je v jemnější esenci. Kdo, jenž si přeje zachovat si trochu smyslu pro formu, by se mohl lopotit příšerným množstvím knih, které svět produkoval, knih, kde myšlenka se zajíká a nevědomost sváří? Nit, jež nás převede únavným tím labyrintem, jest v rukou kritiky. ... Toliko prostřednictvím filologické kritiky známe více o stoletích, o nichž se neuchovalo žádných zpráv, nežli o stoletích, jež nám zanechala svoje svitky. ... Kritika zničí předsudky ras, trvajíc na jednotě lidského ducha v rozmanitosti jeho forem. Upadneme-li v pokušení vypověděti válku jinému národu, budeme mít na paměti, že hodláme zničit prvek své vlastní kultury...

Být dobrým podle vulgárního měřítka je zřejmě docela snadné. Je k tomu potřebí jisté dávky všední bázně, jistého nedostatku imaginativního myšlení a jisté nízké vášně pro občanskou slušnost. Estetika je vyšší než etika. Náleží duchovnější sféře. Rozpoznat krásu věci je nejjemnějším stupněm, k němuž můžeme dospětí.

Úpadek lhaní

Pokud jde o nekonečnou rozmanitost přírody, je pouhým mýtem. Nelze ji nalézti v přírodě. Tkví v imaginaci nebo fantazii nebo kultivované slepotě člověka, jenž na ni pohlíží. ... Kdyby byla příroda pohodlná, lidstvo by nebylo nikdy vynalezlo architektury, a dává přednost domům před volným vzduchem. V domě cítíme se všichni v náležitých poměrech. Všecko je nám podřízeno, uzpůsobeno pro náš užitek a naši libost. Sám egoismus, jenž je tak nezbytný pro pravý pocit lidské důstojnosti, je zcela výdobytkem života v domě. Venku se stáváme abstraktními a neosobními. Naše individualita naprosto nás opouští.

Jednou z hlavních příčin, jež lze vytknout pro neobyčejně všední ráz většiny literatury naší doby, je nepochybně úpadek lhaní jakožto umění, vědy a sociální rozkoše. Staří historikové podali nám rozkošné fikce ve formě faktu; moderní spisovatel častuje nás nudnými fakty v převleku fikce. Kniha ... dnes nemá ani odvahy na myšlenky jiných lidí, nýbrž tvrdošíjně chodí pro všechno k životu. ... Ztrátu, jež celkem vzniká literatuře z tohoto falešného ideálu naší doby, lze sotva přecenit. ... Lhaní a poezie jsou umění. ... Vskutku, mají svoji techniku, zrovna jako ji mají materiálnější umění malířství a sochařství, svá jemná tajemství formy a barvy, svoji rozmyšlenou uměleckou metodu. ...

Guy de Maupassant píše malé, ponuré tragédie, v nichž každý je směšný; hořké komedie, jimž se nemůžeme smát pro slzy. Pan Zola rozhodl se dokázat, že, nemá-li génia, dovede aspoň být nudný. ...

Kdo se stará o to, co se jim přihodí? V literatuře žádáme distinkce, kouzla, krásy a imaginativní síly. Nechceme být znavováni a disgustováni zprávami o životě nižších tříd. ... Jedinými skutečnými lidmi jsou ti, kteří nikdy neexistovali; a je-li spisovatel dosti nízký, aby chodil k životu pro své osobnosti, měl by alespoň předstírat, že jsou jeho výtvory, a nikoliv se chlubit jimi jako kopiemi.

Ať už najdeme jakoukoliv zábavu při četbě čistě moderní povídky, máme zřídka nějakou uměleckou rozkoš, čteme-li ji znova. A to je možná nejlepší hrubou zkouškou toho, co jest literaturou a co jí není.