Měla jsem doma půjčenou kompletní Wildovu poezii, ale když jsem knihu otevřela, došlo mi, jak marné by bylo číst ji v jakémsi zavádějícím překladu z roku 1909 – prostě v jakémkoliv překladu nemá asi poezii vůbec cenu číst. Za všechny autorovy básně jsem tedy strávila alespoň tu nejznámější – Baladu o žaláři v Readingu, kde strávil dva roky odsouzený pro nemravný život a homosexualitu. Sbírku přeložil Antonín Klášterský v roce 1909, styl je ještě poznamenán romantickou květnatou mluvou.
Balada popisuje trudný život vězně prostřednictvím jednoho, který zavraždil svou milou. Pojem vraždy však vzápětí relativizuje – každý se v životě určitým způsobem dopouští vraždy, ideálů, hodnot, lásky, mládí apod.
Já znal jen, jaká myšlenka
krok štve mu, toužnýma
proč na zařící, skvělý den
se díval očima:
On zavraždil tu, již měl rád
a proto umřít má.
Však každý vraždí, co má rád,
a každý jist buď tím;
ti vraždí hořkým pohledem,
ti slovem pochlebným,
kdo sketa, vraždí polibkem,
muž smělý mečem svým.
Ti vraždí lásku v mládí svém,
a ti za stáří let;
ti škrtí rukou Rozkoše,
ti rukou Zlata v sled;
kdo laskav, nuž, ten vezme nůž,
tak mrtvý nejdřív led.
Ten krátko má, ten dlouho rád,
ten prodá – koupí ten;
ten s mnohou slzou páše čin,
ten na rtu ani sten:
ač každý vraždí, co má rád,
ne každý popraven
Dále se Wilde věnuje hrůzám popravy a chladnému prostředí věznice...
Je sladko k houslím tančiti,
když Lásky, Žití lad;
a k flétnám, ej a k loutnám v rej
tak sladko je se dát?
však není slast nohama třást,
ve vzduchu tancovat!
...
Dvůr vězení pln kamení,
zdi vysoké kol chlad;
on chodě sem, pod olovem
tu nebes dýchal rád,
stráž s obou stran, neb báli se,
že umřít moh‘ by snad.