Jan Balabán
Povídkový soubor z roku 2004. Tuto útlou knížečku vydalo nakladatelství Host v roce 2007. Obsahuje 20 povídek, jež spojují zcela všední okamžiky života doprovázené nevšedním vnímáním postav. Jako by si zrovna něco uvědomovaly a vnímaly ryzí obyčejnost daného momentu novým, jasnozřivým, velice pozorným způsobem. Takto se nám v každé povídce, v níž je často obtížné najít nosné téma, zápletku či klimax, otevírá svět všednosti jako svět fascinujících poznatků, jež nám umožní vnímat náš život detailněji, přítomněji, s jakousi moudrostí.
Tyto Balabánovy povídky jsou spíše povídkovými miniaturami. Nepřesahují více než několik stran malého formátu. Na první pohled spolu nijak nesouvisejí, avšak postavy se průběžně opakují a my tak máme možnost nahlížet realitu některé z nich i z perspektivy postavy, která byla v předchozí povídce pouze postavou vedlejší.
Bethezda
Název povídky odkazuje na jeruzalémský rybník, jehož voda díky Ježíšově přítomnosti zázračně uzdravovala nemocné. V povídce vystupuje Ludvík, muž zaměstnaný v kanceláři na bezútěšné pozici někoho, jehož hlavní náplní práce je duchaprázdné přepisování dat do excelového souboru. Ludvík si ve vnitřním monologu uvědomuje malost, bezvýznamnost a nešťastnou zbytečnost svého konání. Když si jde po práci v zimním čase dát do baru sklenku, setká se zde s podomním prodavačem kompaktních disků s hudbou, který téhož dne zavítal i do jejich kancelářské budovy a byl tehdy Ludvíkem zdvořile odmítnut. Muž se zaposlouchá do rozhovoru tohoto prodavače se servírkou a spatřuje v jeho údělu ještě větší ubohost než v tom svém. Vlastně s ním soucítí, protože mají společné to nesmyslné plahočení - fyzické i virtuální. Cesťák vypráví o nízké marži, kterou má z jednoho prodaného CD - říká, že musí zkrátka natrefit na ,,svého člověka". To Ludvíka přivede na myšlenku o biblickém rybníku Bethezda, kde chromý muž také říkal Ježíšovi, že nemá člověka, který by ho do léčivé vody vnesl. Můžeme se jen domýšlet, že by Ludvík tímto mužem rád byl. Uvědomuje si v tuto chvíli, že pomoc bližnímu je nad naše denní starosti? Nebo ho toto setkání přinutilo hledat novou perspektivu vlastního života? To už si musí čtenář spíše domyslet.
Zaujala mě obzvlášť jinotajná reflexe Ludvíkovy práce a jejího smyslu, projektovaná do úvahy o paměti čísel a o tom, jak se tato čísla z paměti vytrácejí a pozbývají tak smyslu:
Kde jsou moje čísla? Zmizela v podsvětí nepaměti jako nezahrané noty. Dostanu zaplaceno za to, že svým nebohým mozkem protahuji tisíce čísel, která neznám. Jsem jako opisovači not, kteří kopírovali partitury, jež nikdy neslyšeli. Nikdo po nich nechtěl, aby slyšeli, mohli být klidně hluší, stačil krasopis, kterým se nevědomky dotýkali hudebních vrcholů - Johanna Sebastiana, v jehož sklabách je prý ukryto evangelium, a v hlavách jim zůstalo stejné nic jako mně po těchto kódech.
Ludvík přestal pracovat. Pečlivě uložil svou dnešní práci a vypnul počítač. V místnosti se rozhostilo šero. Chvíli jen tak seděl, díval se oknem na poletující sníh a přemýšlel o tom, co zapomněl. Bylo to přemýšlení o ničem. Stejně mohl myslet jen na to, co si pamatoval. Kolem zbývá temnota, do níž se snášejí na chvíli osvětlené vločky našich zážitků a strach. Strach, který zasahuje hlavu stejně jako srdce, a nespasí tě žádní teologie, nesmíše na něj myslet, musíš se k jeho propasti obrátit zády a pokračovat.
Vstal. Rozsvítil stropní světlo a zkontroloval, zda jsou všechny spotřebiče řádně vypnuty. Vyťukal bezpečnostní kód a opustil místnost.
Kluk
Ústřední postavou je Hans, muž ve středních letech, který figuruje v několika dalších povídkách, díky čemuž se dozvídáme o různých oblastech jeho života. Hans je Ostravák. Tato povídka je miniaturkou, v níž si Hans uvědomuje nekonečný koloběh života a času, stárnutí, nejen jeho vlastní, ale především jeho syna, z nějž už se také stává dospělý. Zapůsobila na mne zde nikoliv sebelítostivá, ale spíše kontemplativní atmosféra.
,,Rád jsem chodíval tady po těch mostech," Hans ukázal k pilířům dálničního nadjezdu, který překračoval starou čtvrť. ,,Díval jsem se do oken domů, jak tam lidé žijí. Jednou jsem viděl mladou cikánskou matku, jak ukládá dítě. Byla to jen chvíle, než zhasla v pokoji. Mám to v sobě dodnes, jako fotku. Taková růžová a červená místnost a v ní ta tmavá žena, dítě v peřinách nevidíš, tušíš ho jen díky ruce, která ho hladí po hlavě. Kdybych byl malíř..."
Stáli se synem u paty vysokého betonového pilíře, jako by na něco čekali. Kdybych byl malíř, dokončoval Hans v hlavě myšlenku, maloval bych jenom takové ruce. Kdybych byl dítě, cítil bych takovou ruku nad sebou. Kdybych byl matka, takto bych hladil dítě.
Muž nemůže být matka. Muž nesmí do červeného a růžového pokoje. Může jen viset na zábradlí, nahlížet zvenčí. Schovat si ruce za záda, zarýt nehty do dlaní, zadržet slzy v očích.
Dívá se klukovi do tváře. Jeho oči byly neproniknutelné, už do nich neviděl, jako dřív, jako tehdy, když se k němu ta malá dětská hlava s důvěrou pozvedala z polštáře.
Hořící dítě
Hlavní postavou této povídky je Katka - dívka, snad přímo ještě holčička, která v nemocnici umírá na nevyléčitelnou nemoc. Obdivuhodný je Katčin pohled na svět - tak vyrovnaný, smířený, vlastně nedětský v celé dětské metaforice, která je zde založena na vnímání světa jako světa čísel, která pozbývají na smyslu, protože ,,všechno už je spočítáno."
Asi to nebylo náhodou, že její nemoc k ní přišla zrovna v tu dobu, kdy se za čárkami a za oblázky vynořily číslice. Už se neptala odkud. Viděla je, sice úplně jinak než okolní krajinu, ale stejně přirozeně v jejich plochém světě někde za očima. Pochopila, že vodorovná čára, jíž tatínek přeškrtl prvních pět čárek, může přeškrtnout všechny čárky, které někdo napíše. Je to jakési neviditelné pravítko, které, na rozdíl od viditelných pravítek školních, může být přiloženo na cokoliv - na pět kopců na obzoru, na pět zubů v hřebenu a na pět vlaštovek, a to nejen když sedí na jednom drátě jako v učebnici, ale i když vyletí každá jiným směrem, pravítko vyletí s nimi, změní se v nit, všechny je na sebe navlékne a řekne: pět vlaštovek.
Katka zírala na svět, který se najednou změnil, a počítala a počítala. A pak už ani nemusela počítat. Pochopila, že pravítka a nitě v tom neviditelném světě, který nějak těsně přiléhá k našemu světu viditelnému, jsou natažena pořád a že každý krok, který udělá, je už spočítaný, že každá jehlička v jehličí této krásné borovice má své číslo, a když padá dolů, je odečtena od živých a připočtena k těm mrtvým, které leží v lese na zemi.
Bylo to najednou tak jasné, že o tom radši nikomu neříkala. Myslela si, že o tom ví jen ona sama. Ostatní jen hloupě posouvají kuličky na počítadle, jak je to učí ve škole. Jen ona ví, že to není potřeba, že už je všechno spočítáno a ona po těch řadách čísel, malých i velkých, může jezdit jako na kole.
Jen na tom kole už jezdit nemohla. Byla najednou tak slabá, že je nemohla uzvednout. Zůstala pod ním ležet jako pod kládou, ani se nesnažila s ním pohnout. Byly tu naštěstí jiné ruce, které je uzvedly a uzvedly i Katku, tatínkovy ruce a maminčiny, a pak ruce zdravotních sester a lékařů. Najednou žila v nemocnici, kde jí dávali pod paži teploměr, zatímco ona v něm poznala tu druhou čáru, která stojí kolmo k tatínkově vodorovné a každý dílek může být přiřazen k jednomu dílku nalevo, a když se ty dva body prodlouží, vždycky rovnoběžně s tím druhým, vznikají různě velké čtverečky a obdélníčky, takové plošky, které se mění přesně podle toho, jak jezdci na svých vzájemně kolmých drahách mění délky jejich stran - lidé kolem jejího lůžka hleděli s hrůzou na křivky běžící po úhlopříčkách těch zběsilých obdélníků a přemlouvali jezdce v její krvi, aby přestali divoce běhat sem a tam a šli zase vyrovnaným krokem jako dřív. Jako v těch nekonečně vzdálených dobách, kdy byly jen čárky a oblázky a žádný neviditelný svět.
Tak se Katka dopočítala rána ještě před ránem. Tak dosáhla toho nulového bodu, který je jen vláskem v řadě čísel, ale protože nemá žádnou hodnotu, může od sebe skutečná čísla oddělovat. Nula jí byla vždycky podezřelá. Paní učitelka říkala, že nulou nelze dělit, ale jí násobit. Tenhle malý kroužek představující nic spolkne i to největší čáslo jako nic. Uvnitř v tom kroužku jsou asi stočené celé řady čísel. Teď je vidí jako klubíčko té nejtenčí niti na světě. Tak tenké, že její tloušťku nezměří ani to nejjemnější pravítko v neviditelném světě. Ta nit je i v neviditelném světě neviditelná. Kdyby někdo dokázal rozdělit nulu, našel by další neviditelný svět a v něm další a další.
Katka se usmála nad tou hloubkou, na jejímž okraji se právě ocitla. Malinko, jenom v duchu, zaplakala nad dalším tajemstvím, které se jí ukládalo na hřbitůvek tajemství vzadu v hlavě.