Čihjon Pak, Čche Serin
Přestože je tato kniha, žánrově ze soudku literatury faktu, očitým svědectvím ženy jménem Čihjon Pak o jejím životě v KLDR, hlas Jihokorejky Čche Serin, ženy, která původně pracovala s Čihjon jako překladatelka a zapisovatelka jejích pamětí, je v knize velice výrazný. Nejde o pouhé zážitky Čihjon Pak, byť ty jsou zde pochopitelně dominantní a jsou námětem celé knihy. Čche Serin vstupuje do obrazu pravidelně na konci každé kapitoly, promlouvá v úvodu i v závěru a ukazuje další rovinu životního příběhu Čihjon. Ukazuje, jak nesmyslně byla zpočátku předpojatá vůči ženě ze Severní Koreje, její jinakosti, odtažitosti a dalším rozdílům...a jak postupně, díky mnohým rozhovorům, které spolu vedly, se propracovala z nedůvěřivé uzavřenosti k vřelému přátelství a zjištění, že jsou vlastně obě Korejkami, že mají obě přemnoho společného a že celá propaganda činící z Korejí dva nesmiřitelné tábory je ve svém základu absurdní a neopodstatněná.
Příběh Čihjon je jedinečný, jako jsou všechny příběhy uprchlíků ze Severní Koreje, které jsem doposud četla. Čihjon patřila k poměrně vysoké společenské třídě. To v praxi znamenalo, že neumírala hlady, přestože se dosyta najedla pouze několikrát v životě, žila v poměrně velkém městě a měla přístup k relativně slušnému vzdělání. Čihjon měla všechny předpoklady dotáhnout to v této ideologií ujařmené zemi daleko. Byla vzornou žákyní, učení (dá-li se tak dril a nekonečné memorování faktů o vůdcích nazývat) ji bavilo, po celá školní léta patřila k premiantům školy a o správnosti ideologických pouček neměla žádné pochybnosti. Nezviklala ji ani každoroční úmorná práce na poli, při níž si děti až do krve rozedíraly prsty při odzrňování kukuřičných klasů.
Realitu začínala prohlédat až na prahu dospělosti: Kvůli nižšímu třídnímu původu matky se na vysokou školu nejprve nedostala její starší sestra, přestože byla prakticky nejlepší žákyní a vyhrála celostátní soutěž v programování (přestože ironicky skutečný počítač nikdy neviděla). O několik let později se nespravedlnost opakovala i u Čihjon: perfektní výsledky ani enormní talent pro matematiku ji nedostaly na vysněné obory - skončila se značným zklamáním na zemědělské univerzitě. Díky velice nepravděpodobně účinné přímluvě matky však naštěstí po studiích dostala místo učitelky na místní základní škole. Během této kariéry došlo u Čihjon k vnitřnímu rozkolu: během devadesátých let, tedy let hladomoru v KLDR, byla nuceným svědkem hladovění i umírání nejen mnoha lidí i známých kolem sebe, ale také mnoha z jejích žáků, kterým musela i na pokraji jejich smrti ve škole zvučným hlasem přednášet o dobrotě Vůdců, kteří se o svůj lid vždy postarají.
K odchodu ze země ji přimělo naprosté zhroucení života jejich rodiny. Bratr Čongho zběhl už podruhé z vojny, kde nebyl schopen plnit přemrštěné příkazy a čekala by ho smrt. Takto vystavil riziku celou rodinu, která mohla být kdykoliv zatčená. Přes hranice už před mnoha měsíci přešla jejich matka - schopná podnikatelka. Vědělo se, že žije v Číně, což důvěryhodnosti rodiny nepřidalo. Čihjon opustila s těžkým srdcem otce, umírajícího doma hlady, a přešla hranici se sestrou, jejím mužem a maličkou dcerkou. V Číně došlo k dalšímu prozření: aby se rodina finančně zachránila, bylo ujednáno, že prodají Čihjon - je známo, že Čína trpí nedostatkem žen a za nevěsty se platí "zlatem" (ve skutečnosti lichvář dal rodině pouze zlomek toho, co na Čihjon vydělal). Čihjon se tak stala manželkou vesnického povaleče a opilce, jemuž porodila syna, zatímco musela těžce místo muže pracovat na poli a snášet ústrky od jeho matky, ve vsi všeobecně neoblíbené.
Čihjon a jejího muže kvůli riziku prozrazení uprchlíků čekalo několikeré stěhování do větších a anonymějších čínských měst. Její muž nikdy nic nedělal. Na živobytí pro sebe a syna Čihjon vydělávala sama prodejem zeleniny a dalších potravin na tržišti. Nakonec však byla Čihjon jako uprchlice nalezena a repatriována zpět do KLDR. Zde se po několika letech dostala z vězení paradoxně díky vážnému zranění nohy. Jako zrádkyně však u příbuzných ani přátel nenašla žádnou podporu - vysvětlit jim, že to jsou oni, kdo žijí v iluzi a tmě, nebylo možné. Využila nejbližší příležitosti k novému útěku přes řeku Tuman: tentokrát se jí podařilo setkat se znovu se synem a za pomoci muže, do nějž se brzy zamilovala a s nímž má v současnosti další dvě děti, uprchla přes Čínu do Mongolska a odtud do anglického Manchesteru, kde žije dodnes. Pilně se naučila angličtině a nyní přednáší pro ženy a další skupiny lidí. Obdržela hlavní cenu organizace Amnesty International pro ženy, jejichž utrpení se stalo posilou a inspirací světu.
Na poli, které bylo vidět za řekou, nikdo nepracoval. Bylo to divné. Soudružka učitelka nám nic nevysvětlovala a nikdo z nás se jí na nic neptal, ale všichni jsme tak nějak věděli, že za řekou je jiný svět. Místo, kde jsou jiné domy a oblečení, Čína. Na poli upoutala naši pozornost veliká podivná konstrukce potažená tmavou fólií.
"Poslyš, ti Číňani jsou děsně leniví. Nikdo na tom poli nemaká."
Když jsem to napůl žertem řekla Inhui, souhlasně se přidala.
"Ten jejich způsob farmaření je vážně divnej."
"Že by znali způsob, jak obdělávat pole a neušpinit si přitom ruce jako my?"
"Pche, nejsou praštěný? Nevím, co tam u nich provádějí, ale přijdou mi jako pěkný tupci. A lenoši. Podívej, jak my tu makáme! S takovou nás určitě nedoženou," dodala pohrdavě Inhui, než jsme se pustili znovu do práce.
[...]
Mohla by ten pocit odstupu vysvětlit ideologie čučche? Už odmalička jsme se učili samostatnosti.
"Musíte se naučit, jak být samostatní. Už je vám šest let, tak běžte na místo srazu se soudružkou učitelkou sami. Úkoly si dělejte samostatně. Když mají ostatní členové rodiny práci, hrajte si sami."
Tyhle poučky v nás vypěstovaly překvapivě silný charakter, ale neposkytly moc prostoru pro rozvoj emoční. Ještě dnes, když si to uvědomím, je mi z toho smutno. Zatímco já se svým dětem věnuji, moji rodiče si s námi hrát nemohli...
[...]
Hlad užíral celou naši třídu. Stále hubenější byly všechny děti, ale Pak Jongmi na tom byla nejhůř. Bylo jí sotva třináct... Neustále se jí zhoršoval prospěch, až jednou v dubnu nepřišla do školy. Obyčejně měly děti absenci ze dvou důvodů. Buď se někde toulaly a hledaly, čím by naplnily prázdné břicho, nebo byly tak silně podvyživené, že neměly sílu dojít do školy.
Po vyučování jsem se šla na Jongmi podívat k nim domů. Rodina mě přivítala dost suše, jako kdyby k tomu, co se dělo, neměli co říct. Břicho Jongmi, která ležela se zavřenýma očima na zemi na dece, bylo vyboulené jako u těhotné ženy. Takové břicho u dítěte jsem viděla poprvé a tehdy jsem ještě netušila, že je to předzvěst blízkého konce. Jongmi ležela v naprostém vyčerpání bez jediného pohnutí, jako by samotné udržování se při životě spotřebovávalo všechny její síly. Její tatínek jí za peníze vydělané v Libyi koupil léky, ale bylo už příliš pozdě. Za tři dny Jongmi umřela.