Jan Werich a Jiří Voskovec
První hra Osvobozeného divadla. Napsána v roce 1927. Blažej Jossek je fotograf, který sbírá fotografie rozzuřených lidí. Na výstavu mu chybí hlavní exponát – fotografie nadutého spisovatele Kvidona Maria de la Camera van Obscura, pověstného kliďase. Toho je třeba stíhat po celém světě, kam naoko prchá před svou ctitelkou Josefkou, aby tak získával námět bláhové lásky pro svůj nový román. Jossek si bere na pomoc své dva příbuzné Ruku a Housku (V + W), kteří mu mají pomoci Kvida rozzuřit. Díky této poměrně prosté zápletce se ze hry stává mozaika různých částí světa, jež jsou vždy symbolizovány zvětšenými rekvizitami na scéně. Tyto rekvizity jsou zcela provizorní a to dle návodu samotných autorů – hra má působit nízkonákladově, neb byla určena malým a amatérským divadlům. Ocitáme se tak nejprve v Praze, později v USA, v Norsku, v Tibetu i jinde. K závažnějšímu rozuzlení nedochází, snad jen k tomu, že Josefka, neustále stíhající Kvida, se nakonec zamiluje a provdá za fotografa Josska, který jí vyzná lásku. Příbuzní Ruka a Houska se s oblibou stavějí jako výsostní intelektuálové, jejich vzdělání je však pouhým pseudovzděláním, melou zdánlivě učené nesmysly a dopouštějí se komických omylů.
Hra je plná písní a tanců, příznačných pro Osvobozené divadlo. Tato hra je navíc specifická tím, že popularizuje melodie známých amerických písní tak, že je podává otextovány českým textem. Písně jsou v různých tehdy populárních stylech – blues, foxtrot,
JOSSEK: Kde je Mistr, rcete, dívko?
JOSEFKA: Co mu chcete? Žel, že Mistr odjel.
HOUSKA A RUKA: Ha!
JOSSEK: Kam odjel?
RUKA: Pardon, klid! Musíme vyzvídat nenápadně. (K Josefce) Slečno, zajisté jste chutně přesnídala na vidličku? (Josefka rozpačitě přikyvuje)
RUKA: (vybuchne) Kam odjel? (Josefka koktá)
HOUSKA: Slečno, dejte ruce křížem. Dejte všichni ruce křížem.
JOSSEK: Proč?
HOUSKA: Budeme dělat křížový výslech
RUKA: (zpozoroval uzel) Copak to tu pořáde překáží, pane kolego? Nějaký uzlík.
HOUSKA: Nechte to, nechte to, to je železniční uzel.
RUKA: Vzpomínám si, již Stanislav Nikolau dí: Praha je důležitým železničním uzlem.
HOUSKA: Načpak se vlastně dělají začasté na železnicích ty uzly?
RUKA: To aby, jedouce kolem, ty které vlaky nezapomněly zastavit.
Ruka a Houska si hrají na tehdejší pražskou smetánku.
HOUSKA: (blaseovaně) Poslouchal, Áčku, já byl onehdá v klubu a mluvili jsme tam s tím dlouhým doktorem, ví? A von mi povídal, že prej von měl v Ritzu na Zbraslavi ňákej škandál. Tak se ho jdu na to zeptat.
RUKA: No tak šel, šel, já ho nebudu zdržovat.
HOUSKA: No jak to, Áčku, von mi nerozumí, teď jsem tu, tak von mi to musí říct.
RUKA: Poslouchal, Bobiku, von je divnej, jak mu to může říct, když tu nikde není.
HOUSKA: Kdo?
RUKA: No von!
HOUSKA: Ale já tu přece jsem, Áčku!
RUKA: Jo tak to von měl ten škandál, Bobiku! Tak povídal!
HOUSKA: Ale ne, Áčku! Netahal do toho mne, vom kom vlastně mluví? Vo něm, anebo vo něm?
RUKA: Prominul, Bobiku, kdybych mluvil vo něm, tak řeknu von, ne? A když mluvím vo něm, jako že mluvím, tak řeknu von, no!
HOUSKA: Áčku, teď mi do toho natahal aspoň šest lidí, a zatím je v tom jen a jen von. Šel k šípku, ošklivý!
v Tibetu:
HLAS Dalajlámy: Veliký spisovatel jde za dobrodružstvím. Musí být okouzlen, očarován, uhranut. Proměňte městys Lhasu v bájné město Lhasu! Vykliďte křižovatky, naplňte kláštery zevlouny a nezaměstnanými, přeměňte biografy v chrámy! Vyhlaste stanné právo a noremní den. S úctou dalajláma. (gong)
LÁMOVÉ: Hé! Hé! Hé!
PRVNÍ LÁMA: Gabrieli, do práce! Veliký spisovatel nelení a pod silnými dojmy napíše exotický román, který bude výtečnou reklamou pro všechny magické podniky, jež importujeme do Evropy.
KVIDO: Sláva. Zdar! Zdar! Zdar! Nebývalý námět milostného románu nalezen! Sňatek! Napíši román, který skončí sňatkem.