Druhý díl románové tetralogie Okouzlená duše. Na konci prvního dílu se Annetta Riviérová vzdala nabízeného sňatku s politicky slibným mladým a bohatým Rogerem Brissotem, neboť jí svoboda ducha byla přednější před pohodlným životem. Jelikož s ním však čekala dítě, odsoudila se jako svobodná matka k naprostému zatracení ze strany vysoké společnosti, jíž byla dosud součástí. Annetta se rozhodla živit svého syna sama a podstoupit všechny nepříjemnosti, ztrátu společenského postavení a styků, finanční obtíže. Annetta nyní měla jedinou spřízněnou duši – sestru Sylvu, která jí byla nápomocna. Odvezla těhotnou Annettu do ústraní mimo Paříž. Tam Annetta porodila syna Marka, ke kterému se velmi upnula jako k jedinému smyslu života. Když se trochu zotavila, vrátila se do Paříže, dokonce přišla navštívit salon, do nějž dříve často docházela. Setkala se s ledovými a přetvařujícími se pohledy.
Annetta četla v pohledu Marie Luisy de Baudru rozezlené pohrdání. Její oči spočinuly klidně na očích boubelaté odsuzovatelky; a pokynuvši lehounce hlavou na důvěrný pozdrav, donutila ji, aby na něj odpověděla. Marie Luisa, dusíc se zlostí, že nemůže odolat rozkazu, pozdravila, mstíc se nejtvrdším pohledem, jehož byla schopna. Annetta byla lhostejná a už jí nedbala; a její oči, které obhlížely celý salón, vrátily se k Lucii.
Bez jakýchkoli rozpaků vmísila se v započatý rozhovor, přerušila poznámkou Luciino vypravování, donutila ji k odpovědi. Nezbylo než udělat jí místo. Nebylo lze neposlouchat ji zdvořile, zvědavě a dokonce i se zalíbením: neboť byla duchaplná. Ale neodpovídali jí, byli roztržití, mluvili o něčem jiném. Rozhovor zhasínal, znovu se rozněcoval malými ohníčky, přeskakuje z předmětu na předmět. Annetta se slyšela v tichu, jak vypráví nenuceným tónem; a naslouchala svému hlasu, jako by to byl hlas nějaké cizinky: jako pravé ženě, jíž byla, jemné, citlivé a hrdé, nic jí neuniklo z těchto malých pokoření. Byla od dětství zvyklá číst a vyznat se v prolhané mluvě salónů, uměla pod závojem úmyslných nepozorností, dvojsmyslných úsměvů, neupřímných zdvořilostí vyčíst urážlivé úmysly. Trpěla, ale smála se; a mluvila dál. Lidé si mysleli: „Má to děvče sebevědomí!“
Třeba přiznat, že v obyčejném životě zakládají se vztahy mnohem méně na úctě než na společných instinktech a zvycích.
Společenský okruh Annettin se omezoval skoro jen na vysokou buržoazii, bohatou, dosti distingovanou, která si jako nová vládnoucí třída posléze horlivých úsilím vytvořila stín tradice, která si s ostatními přívlastky moci koupila záblesk všeho (ale záblesk lampy se stínítkem) a která se ničeho nebojí tolik jako rozšířit světelný kruh na stole nebo jej přenést jinam: neboť sebemenší změna by mohla otřást všemi jejími jistotami. Annetta, která instinktivně milovala světlo, hledala je, kde mohla: v universitních studiích, jež byly v její společnosti odsuzovány jako přemrštěnost; ale světlo které tu nalezla, bylo silně tlumené: světlo přednáškových síní a knihoven; nikdy přímé, nýbrž lomené. Annetta při studiích získala onu myšlenkovou, zcela abstraktní plachost v praktickém životě a naprostou zmatenost před skutečností.
A ještě jiná záclona se kladla mezi její oči a světlo venku: její jmění. Přestože ji to mrzelo, tato hradba ji oddělovala od velikého společenství. Annetta ani nevěděla, do jaké míry je jím ohrazena. Rub bohatství: privilegovaná ohrada, ale ohrada, suchopár obehnaný zdí.
Byla ochotna se rozloučit se svým společenským světem. Ale nesnesla, aby jím byla zapuzena. Nemohla se smířit s myšlenkou, že by propadla. A její mladá pýcha, již život dosud nenaučil sklonit hřebínek, nechtěla přivolit k tomu, aby hledala útočiště v jiném prostředí, společensky skromnějším, i když si ho více vážila. To by bylo v očích světa totéž jako přiznat, že je poražena. Raději chtěla být opuštěna než vyloučena ze své třídy.
Tato starost byla malicherná, ale nebyla beze smyslu. V boji, jenž se rozpoutá mezi konvencemi určité třídy a jedním z jejích členů, vzbouřeným, vzdorujícím, dráždí tohoto člena třída, tvořící proti nepatrnému blok a zapuzující ho za své hranice, aby odešel, a číhá na jeho slabost, aby ospravedlnila klatbu, již nad ním vynesla.
Jediný člověk z její společenské třídy nad ní nezanevřel – intelektuálně břitký Marcel Franck. Byli vždy kamarády, měli si co říci. Nyní Marcel přišel a upřímně se nabídl, že Annettu pojme za manželku, aby ji ušetřil všech těchto nepříjemností. Nebylo tajemstvím, že je do ní už delší dobu zamilován. Ale Annetta odmítla. Její hrdost jí nedovolila. Ovšem s Marcelem i nadále zůstali přáteli.
Péče o dítě Annettě nyní zabírala všechen čas.
Tisícerá drobná, pravidelná péče, již vyžaduje dítě, vyplňuje celé dni. Ať sebeprostší, sebejednotvárnější, nedovoluje, abyste mysleli na něco jiného. Mimo myšlenky na ně, stále jen na ně, je duch roztříštěn. Nejrychlejší pomyšlení je desetkrát přerušeno. Dítě vnikne všude; ta malá hromádka masa vám uzavírá celý obzor.
Přišly dvě životní rány. První byla závažná nemoc malého Marka, kdy už se zdálo, že to děťátko nepřežije. S pomocí lékaře a neúnavné matky se nakonec dostal z nejhoršího, ale jistá tělesná slabost a neduživost jej pak provázela už po celý život.
Druhé neštěstí nastalo, když se Annetta, dosud žijící v přepychovém domě po otci, dověděla, že notář, kterému její rodina po léta svěřovala všechny finance, se dostal do osobních potíží, svěřené peníze promrhala a utratil a následně se vypařil, neznámo kam. Annettin dům byl vyvlastněn a ona přišla o veškerý majetek mimo pár věcí, které se jí podařilo vpravit do malého bytečku – jejího nového domova. Annetta se však ani touto ránou osudu nenechala zlomit. Ve svém neštěstí měla alespoň jedno malé štěstí – její byt se náhodou nacházel ve stejném domě, kde žila také Sylva. Nastalo tedy období šťastného takřka rodinného soužití, díky němuž si malý Marek vypěstoval silnou náklonnost k bodré tetě Sylvě. Jelikož se Annetta nyní musela živit sama a každý den odcházela vyučovat soukromé žáky, trávil Marek celé dny v krejčovské dílně se Sylvou a jejími dělnicemi, hrál si s kousky látek a poslouchal řeči veselých prostých švadlenek. Všechny si ho předcházely a rozmazlovaly, byl mezi nimi jako malý král. Měl je tedy, zdá se, radši, než matku, tu ženu, která chodila domů jen večer, unavená, a která se k němu ihned hrnula a objímala ho z přetlaku lásky, již k němu cítila. Tyto výbuchy něžností mu byly nepříjemné, ale trpěl je – přeci jen to byla jeho matka. Měl ji v úctě.
Čím je nějaké pravidlo volnější, tím je neúprosnější.
Sylva se jednoho dne rozhodla, že už jí volného života a krátkých lásek stačilo, a rozhodla se, že se provdá. Její rozhodnutí bylo čistě rozumové, a takový byl i její sňatek. Spojila svůj podnik s pánským krejčovstvím jistého pána Leopolda. Chtěla muže solventního, který by jí do jejích věcí a způsobu života velmi nemluvil. Leopold takový byl, nepříliš sebevědomý, hodný, milující svou ženu. Byl už připraven být do smrti starým mládencem, Sylva jej v podstatě svedla. Věděla, co chce a stála si za svým cílem.
Život by nebylo možné vydržet, kdyby se mělo o vážných věcech mluvit vážně.
Lekce, které se srdce nenaučí na vlastní útraty, je špatně naučená. Slova nejsou z téže látky jako zkušenost. A stává se, že setkáme-li se v životě s tím, co jsme nedávno četli, nepoznáme to.
Annetta poznala ještě jednu lásku. Byl to Julien, její někdejší spolužák z univerzity, nevýrazný a plachý, i když nesmělý hoch, nyní spisovatel. Náhodou se potkali ve studovně. Navázali rozhovor a brzy k sobě pojali náklonnost. Jejich vztah byl plný duševního porozumění, ale nebylo mu dáno vytrvat: Julien byl ve světonázoru velmi konzervativní, a ještě mnohonásobně více jeho matka, s níž žil. Když vyplynuly na povrch odpovědi na obávané otázky, před kterými Julien zavíral oči, a zjistil, že je Annetta svobodná matka a především z vlastního rozhodnutí, že ničeho nelituje (tudíž ani ji nelze litovat a bránit), jejich vztah k velkému žalu obou nemohl pokračovat. Julien se přes to nebyl s to přenést.
Velmi mladí muži jsou vždy unáhlení v svých úsudcích. Jelikož jsou plni sami sebe a svých žádostí, hledají v ostatních jen to, co by od nich chtěli.
Annetta se věnovala soukromému vyučování dětí bohatých měšťanů. Ne vždy však byla se smyslem své práce spokojena.
„Ale není to vinou těch ubohých kluků! Jsou jako my obětí demokratické mánie, která tvrdí, že všichni duchové vnímají stejně totéž množství vědomostí, a to před normálním věkem, kdy by mohli začít chápat! Potom přijdou zkoušky, učiněné trhy na vědění, kde váží naše produkty, přecpané směsí zkomolených slov a neutříděných poznatků, jež většina z nich honem zase vyplivne ihned po zkoušce a které jim znechutí učení na celý zbytek života. ... Když vidím dítě, které se mi líbí, nejraději bych je ukradla. A líbí se mi všechny. I v těch nejošklivějších je cosi svěžího, nekonečná naděje... Ale co s nimi mohu dokázat? A co mi s nimi provádějí? Vidím je v letu. Svěřují mi je na hodinu. A potom běžím k jiným. A mé holčičky jdou také z ruky do ruky. Co jedna ruka vykoná, druhá zruší. Nezůstane z toho nic. Malé duše bez tvaru, malé tvary bez duše, tančící boston nebo čtverylku. Pobíhají sem a tam. Všichni pobíhají. Život je závodní dráha. Nikde zastávka! Umírají, jsou mrtvi ti nešťastníci, kteří si nikdy nedopřejí den soustředěného uvažování!“
Sylva porodila dcerku Odettu. Její vztah k Annettě ale již předtím velmi ochladl, dávala sestře najevo, že ji vlastně živí (vařila i pro ni a Marka), že je na obtíž a nad to žárlila na její blízké přátelství s Leopoldem (Sylvin muž si k Annettě často chodil postěžovat na nazlobenou ženu, nadto se jednou v pobláznění mysli snažil Anetu svést, což se mu nepodařilo), a došlo to tak daleko, že se Annetta odstěhovala do jiného bytu. Se Sylvou přerušila veškeré styky a soustředila se jen na vlastní práci a čas, který si přísně rozdělila tak, aby stihla vše – vydělávat, starat se o syna a domácnost. Často však přemítala o smyslu života, jenž člověk tráví takto asketicky a mechanicky.
To je „civilizace“? Tomu se říká „myslet“...? Je člověk – vulgus umbarum – opravdu stvořen k přemýšlení; Chce si to namluvit, vsugeroval si tento postoj a má za to, že musí na něm setrvat zrovna jako na posvátných gestech. Ale nemyslí vůbec. Nemyslí nad novinami, ani u psacího stolu, ani nad kolem, které otáčí jeho denní činy. Kolo se točí s ním, točí se naprázdno. Myslí ty mladé dívky, které Annetta z povinnosti vyučuje? Co rozumějí slovy, která poslouchají, čtou, říkají? Nač se omezuje jejich život? Trochu ohromných a pochmurných instinktů, které dřímají v malátnosti pod hromadou cetek. Žádost a užívání... Myčlneka je také jednou z jejich cetek. Koho klame člověk? – Sebe... Roucho této civilizace, její přepych, její umění, její pohyb a její hluk (Ten hluk! Jedna z jejích masek, aby mohla věřit, že spěje k nějakému cíli! K jakému cíli? Běží, aby se ohlušila...), co je pod tím vším? Prázdnota. Honosí se jí. Jsou pyšní na své fangličky, na svá slova, na své rolničky. Jak vzácní jsou lidé, u nichž to bleskne Nutností...! Ale tisícileté Dobytče nechápe pranic hlas svých bohů a svých mudrců: pro ně je to jen o rolničku víc. Nevychází z okruhu žádosti a nudy... Ach, jakou umělou stavbou je lidská společnost, člověk! Udržuje se zvykem. Zřítí se naráz...
Marek už mezitím poněkud vyrostl, chodí do školy. Matka je málokdy doma, tak má chlapec spoustu času pro sebe. K matce se chová zdvořile, ale chladně. Je milý jen potud, pokud se mu to hodí. Málo času, který spolu dosud trávili, způsobilo určitou propast mezi nimi, kterou se až do jeho dospělosti nedaří překlenout. Oba mají hrdou povahu a nechtějí druhému ukázat svou slabost – potřebu lásky toho druhého.
Znovu se objevil Marcel Franck a naposledy se Annetty táže, zda by jej nepřijala do svého srdce. A naposled je něžně odmítnut.
Ne, ví, že Annettino srdce je volné. Co tedy?... Není přece ledová! Potřebuje být milována a milovat...
Zejména potřebuje věřit!... Věřit v to, co dělá, v to, co chce, v to, co hledá nebo o čem sní, věřit v to, čím je přes všechen odpor a všechno rozčarování, věřit v sebe a v život...! Franck ničí úctu. Annetta by snesla raději, aby nebyla ctěna, než aby pozbyla v životě vlastní úcty. Neboť ta je zdrojem energie. A bez síly k činu by Annetta nebyla nic. Trpnost štěstí je pro ni smrt. Podstatný rozdíl mezi bytostmi záleží v tomto: jedny jsou činné, druhé jsou trpné. A ze všech pasivností nejsmrtelnější pro Annettu by byla pasivnost ducha klidně ulebeděného jako duch takového Francka, v pohodlí pochyby, která už ani nezná pochyby, ale rozkošnicky se oddává lhostejnému proudu nicoty... Sebevražda...! Ne! Odmítá... Čím tedy myslí, že bude její život? – Snad ničím šťastným ani úplným. Snad pozná jen neúspěch. Ale ať je úspěšný nebo ne, bude rozmachem k cíli... Neznámému? Lichému? Snad! Aťsi! Vzlet není lichý. A i když padnu cestou, jen když padnu na své cestě...!
Dítě: Jelikož vše je mu nové, dívá se lépe, dohlédá dále.
Annetta se opět usmířila se Sylvou, v podstatě na Markovu žádost. Chtěl se s tetou zase vídat. Pamatoval si, jak se k němu chovala v ranějším dětství.
Ale je nutné přiznat, že ačkoli ho Sylva hýčkala, byl zklamán. Sylva s ním zacházela jako s dítětem; a to nesnášel. Nelíbilo se mu, když se domnívala, že mu udělá radost, zavede-li ho každou neděli k cukráři. Cukroví mu ovšem nebylo lhostejné, ale neměl rád, když ho urážela domněnkou, že mu přikládá jakousi závažnost. A potom cítil příliš dobře, že ho teta považuje za bezvýznamnou osobnost: neostýchala se před ním; Markova zvědavost s tím snad souhlasila, nikoli však jeho ješitnost, neboť si uvědomoval ten jemný rozdíl.
Stala se katastrofa. Sylvina dcera Odetta, den po prvním svatém přijímání, se nešikovně naklonila z okna, vypadla a na místě se zabila. Pro Sylvu to byla obrovská rána. Aby nezešílela, ujišťovala se v iluzi, že její dcera na posmrtném lůžku pouze sladce sní, po pohřbu chodila na seance, kde vyvolávala její duši a domnívala se, že s ní mluví, posléze i tyto snahy vyprchaly a Sylva se se ztrátou vyrovnávala tak, že se snažila být přehnaně veselá a bezstarostná, což jí Annetta zprvu vyčítala, dokud neuslyšela, jak Sylva o samotě v pokoji štká.
Je málo těch, kdo neuznají, že určitá smrt způsobila převrat v celém jejich životě! Je to změna letopočtu... Ante, Podt Mortem... Jediná bytost zmizela. Celičký život je zasažen, celé království bytostí, včera království světla a dnes království stínu... Ach Bože, jestliže tento malý kámen, tento jediný kámen vypadne z klenby, celá klenba se zřítí! Nicota je nezměřitelná. Není-li toto malé já ničím, žádné já není ničím. Jestliže to, co miluji, není ničím, já, jenž miluji, také nejsem ničím. Neboť jsem jen tím, co miluji...
Marek dospíval.
Neměl přítele. Ten třináctiletý hoch, který byl dopoledne i odpoledne ve třídě s třiceti dětmi, nesblížil se se svými spolužáky. Když býval menší, rád povídal, hrál si, běhal, křičel. Poslední rok dva míchal záchvaty němoty, hlad po osamocenosti. Neznamenalo to, že už nepotřebuje druhy. Snad je potřeboval víc než předtím. Právě proto! Bylo toho příliš: měl toho příliš mnoho na srdci, nač by se byl rád zeptal a co by byl rád sdělil...
Pýcha...! Budiž pochválena! Svatá! U takovýchto dětských povah pýcha znamená zdraví. Je přiznáním se k božskému principu uprostřed bahna, k zásadě spásy. Kdo by bojoval, nebýt pýchy, v osamělosti bez lásky? Proč by bojoval, kdyby nevěřil, že musí obhajovat nejvyšší statky a že pro ně musí zvítězit, nebo umřít...!
Tento malý Nikodém se často posmívá sám sobě a svým nedostatkům. Ale má to za zlé světu, který ho udělal takovým, jakým je – a především své matce.
Ta nechápe jeho nepřátelské vzezření... Jak je sobecký! Myslí jen na sebe...!
Myslí jen na sebe...? Co by z něho bylo, kdyby na sebe nemyslel? Kdyby se nehájil, kdo by ho hájil...?
A Marek si říkal, že matky milují své děti jen pro svou zábavu. Každý má rád jen sebe... Ne, každý by rád miloval druhého. Ale je-li někdo v nebezpečí, musí myslet na sebe. Bude myslet na druhého později. Jak by zachránil druhého, kdyby nezachránil sám sebe? A jak by zachránil sebe, kdyby si nechal druhého viset na krku?
A kdo zná konečně tajemství ras a jejich osudů, ten tisíciletý zápas, v němž, jak se zdá, lidstvo spěje ke konečnému vítězství prostřednosti...?
Annetta se seznámila se ženou jménem Solange, sentimentální měštkou, která se snadno nadchla pro cokoliv. Annettu téměř proti své vůli začala zvát k sobě domů na návštěvy. Jednou ji zde seznámila s přáteli: Filipem Villardem a jeho chotí, mladičkou a okouzlující Noemi. Annetta od prvního okamžiku Filipa nenáviděla. Nebyl jí sympatický, byl ironický, kousavý, ambiciózní, plný rozhodných názorů. Nicméně ji zajímal: byl jí rovným protivníkem na intelektuálním poli. Ona v něm také vzbudila zájem, ačkoliv vůbec nebyla fyzicky jeho typ. Jeho žena Noemi v ní žádné nebezpečí nespatřovala, neboť věděla, že Filip bere ženu jako ozdobu do bytu – musí být krásná, mladá, štíhlá, vkusně oblékaná. Kromě toho sice věděla o Filipových občasných poměrech, ale všechny po krátkém čase uhasly a on se opět vrátil k Noemi, která, nemajíc sebeúcty ale jsouc závislá na lásce a přízni manželově, mu znovu otevřela náruč.
Mezi Annettou a Filipem vznikl bouřlivý a vášnivý vztah. Noemi neměla ani ponětí. Poznala, že Filip někoho má, ale nikdy by ji nenapadlo, kdo to je. Zuřivě hledala, ale nemohla se dopátrat. Až se Annetta prozradila sama uhýbavým pohledem, když se náhodou potkaly na ulici. Noemi byla zdrcena. Snížila se dokonce k tomu, že přišla plačíc za Annettou a prosila ji, aby jí Filipa vrátila, protože bez něj není nic a neví, co by si počala. Annetta odmítla, i když váhala. Ale život máme jen jeden a musí nám jít především o naše štěstí!
Vztah s Filipem nakonec stejně ukončila sama, protože ji vysával. Filip k ní chodil jen pro fyzické potěšení, měl na ni málo času, nedával jí duchovní zázemí, které ona tolik potřebovala.
Viděla, jak je plný sám sebe, zvyklý pracovat sám, zápasit sám, vyplést se ze všeho sám, a jak je na to hrdý; byl by si připadal pokořený. kdyby si dal pomoci. Tu si říkávala: „K čemu jsem mu dobrá?“ Dobrodiní lásky není jen to, že nám dává víru v druhého, ale to, že nám vrací víru v sebe.
Annetta chtěla více, chtěla veřejný vztah, sňatek, ale Filip nespěchal. Jen si zuřivě osoboval práva milence. Annetta byla zoufalá, nakonec odjela z města, aby si mohla vyčistit hlavu. Několik dní se před ním schovávala, až se dostatečně nadýchala čerstvého vzduchu, poté se vrátila do Paříže. Filip se to hned dověděl a dobýval se k ní. Ona ho však dovnitř nepustila, i když vyhrožoval, sliboval. Nakonec uražen odešel a Annetta věděla, že jí neodpustí. Také už se nevrátil. O několik týdnů později se dověděla, že je Noemi těhotná – pojistila si manžela.
Z Filipovy politické profese:
Pustil se do nebezpečného tažení! Dal podnět k utvoření ligy pro omezení porodů. Ošklivilo se mu nestoudné pokrytectví vládnoucí buržoazie, která vůbec nedbá o to, aby zlepšila zdravotní podmínky a zmírnila bídu pracujících vrstev, neboť má zájem jen na jejich rozmnožování, aby neměla nedostatek potravy pro továrny a pro děla. Sama se chrání, aby zmenšila svůj blahobyt a zkomplikovala si život velkým počtem dětí! Neznepokojuje ji, že příliš početné potomstvo udržuje v lidu bídu, nemoc a porobu. Prohlašuje je za národní a náboženskou povinnost.
Annetta prodělala emočně jednu z nejvypjatějších nocí svého života. Napsala v deliriu nešťastné lásky báseň, kterou posléze roztrhala a vyhodila. Po horečném blouznění trvajícím celou noc z ní konečně trýzeň opadla, a ona vykročila smířená a očištěná do nového dne, do nového života.
Bolest je jako vášeň. Máme-li se jí zbavit, musíme ji zcela ukojit. Ale málokteří se toho odváží. Sytí její hlad, kousavého psa, drobty ze svého stolu. Jen ti zvítězí nad bolestí, kdož se odváží sevřít v náruči celou nesmírnost bolesti, říci jí: „Snoubím se s tebou. Porodíš skrze mne.“
Marek, pro nějž matka byla jednou velkou záhadou, našel kousky papírků v koši a báseň sestavil zpět – a byl ohromen tajným citovým životem své matky, o němž neměl ani tušení. Tolik toho o ní neví! Co všechno tato žena skrývá?
Život je symfonie: každý okamžik života zpívá několika hlasy.