První ze čtyř dílů románového cyklu Okouzlená duše vydaného poprvé v roce 1926. Román zrcadlí historický vývoj francouzské a evropské společnosti na počátku 20. století a v době nástupu fašismu v Itálii. Jeho hrdinkou je Annetta, dcera ze zámožné měšťanské rodiny, která pohrdne pohodlnou existencí a trpce a bolestně si vybojovává proti společenským konvencím své právo na nezávislý vlastní osud a lásku. Její syn, kterého neprovdána vychovává, dospívá již k myšlence boje za sociální spravedlnost, stává se vyznavačem Říjnové revoluce a socialismu v Rusku a umírá jako oběť italského fašismu. Anneta dále pokračuje v jeho boji a na konci života se zamýšlí a zjišťuje, že nežila nadarmo.
Autor zde nalézá cestu k nové orientaci pokrokového lidstva po první světové válce. Je to román o ženě, která je v opravdovosti svého vášnivého srdce a lidského svědomí hnána ke vzpouře proti amorální a v konvencích ustrnulé společnosti, a která nalézá, radostně přijímajíc život, smysl svého bytí v lásce, v chápající, účastné, činorodé a bojující lásce k člověku.
V tomto románu zaujme především neuvěřitelně věrné a důkladné vykreslení psychických stavů a pochodů hrdinky, vnitřní boje, které je nucena při své složité povaze svádět, skutečnosti, které si sama zpočátku nalhává a poté, jsouc bytostí velmi racionálně založenou, je uvádí na pravou míru. Annetta si své duchovní svobody váží natolik, že je ochotna jí obětovat budoucnost v rodině svého milého Rogera Brissota, v níž by však její život byl řízen a stahován konvencemi, falešnými úsměvy, rozhodnutí o ní bez ní. Toto živelná a vášnivá Annetta, toužící po vlastním uplatnění a realizování, nemůže přijmout. Zasnoubení proto ruší a vrací se do svého domu v Paříži. Brzy po rozchodu s Rogerem však zjišťuje, že v ní roste nový život ... V tomto okamžiku končí první díl cyklu.
Román má ještě jednu rovinu, a sice Annettin vztah k sestře Sylvě. Brzy po smrti otce Raoula Riviéra si Annetta připadala velmi osamělá. Měla k otci velmi blízký a důvěrný vztah a přejímala mnoho z jeho názorů a povahových rysů. Jeho odchod ji proto bolestně zasáhl, přestože byla zvyklá trávit čas sama se sebou a svými myšlenkami. Rozhodla se proto pro rázný krok – vyklidit jeho věci. Narazila na stoh jeho korespondence a odhalila jeho dvojí život – měl milenky a nebylo jich málo. Často to byly jen krátké, letmé vztahy. Už to ale Annettu ranilo, domnívala se, že nemají s otcem tajnosti. Navíc také poznala, jak křivdila matce, jež útrpně snášela manželovy zálety a dávala mu najevo, že o nich ví a že trpí. Nyní Annettě došlo, že matka si nic nevymýšlela a bylo jí skutečně ubližováno.
Větší šok jí ale přivodí zjištění, že má sestru Sylvu, o níž dosud neměla ani tušení. Po horečnatém boji samy se sebou se rozhodla Sylvu poznat a navštívila ji. Sylva byla chudou švadlenou pracující v dílně. Byla úplně jiná než hloubavá introvertní Annetta. Sylva byla mladší, drobná, veselá a bezstarostná, méně vzdělaná, za to protřelejší životem a nedělala si starosti ohledně volné lásky. V průběhu času sledujeme, jak se vztah dvou sester mění z čiré nenávisti a podezřívavého vzájemného pozorování ve vroucí sesterskou lásku. Obě dívky se nakonec stanou nerozlučnými důvěrnicemi a nerozdělí je ani milostná aféra při pobytu v horském středisku, kdy obě usilují o téhož mladíka Tulia a stanou se na krátkou dobu zavilými sokyněmi.
I tento její vztah se Sylvou přispěje nakonec k Annettině rozhodnutí neprovdat se do rodiny Brissotů, kde by takto společensky nepřijatelný vztah s nemanželskou dcerou Riviérovou byl sotva kdy tolerován.
Mezi sestrami se projevovaly četné kontrasty povah, zájmů i vnímání:
Stávalo se také, že Sylva, ač nebyla s to, aby cítila krásu knihy, kterou spolu četly, pochopila lépe než Annetta sílu určitých stránek, jejichž divná pravda zarážela její sestru: neboť Sylva znala život lépe než ona. A to je kniha knih. Ať ji nečte, kdo nechce. Každý ji nosí v sobě, napsanou od první do poslední řádky. Ale abychom ji rozluštili, je třeba, aby drsný učitel, zkušenost, nás neučil její řeči.
Dospěla k onomu období života, kdy nelze už žít bez druha. A žena méně než muž: neboť v ní láska neprobouzí jen milenku, nýbrž také matku. Neuvědomuje si to: obě touhy splývají v jediný cit. Annetta, ač se její myšlenky dosud k nikomu neupínaly, měla srdce přeplněno potřebou vzdát se jiné bytosti, silnější i slabší, jež by ji pojala v náruč a jež by pila z jejího prsu. Při této myšlence omdlévala něhou; byla by si přála, aby všechna krev celého jejího těla se proměnila v mléko, aby ji mohla vydat... Pij! ...Ó milovaný...!
Dát vše...! Ale ne! Nemohla dát vše. To jí nebylo dovoleno...Dát vše...! Ano, své mléko, svou krev, své tělo a svou lásku... Ale všechno? Celou svou duši? Všechnu svou vůli? A na celý život? ...Ne, to ne, věděla, že to nikdy neudělá. Kdyby byla i chtěla, nebyla by to dovedla. Nelze dát, co není naše – vlastní svobodnou duši. Má svobodná duše mi nepatří. Já patřím své svobodné duši. Nemohu s ní nakládat podle libosti... Zachránit její svobodu je mnohem víc než právo, je to náboženská povinnost...
Annetta začala znovu chodit do společnosti, kam ji vodíval i otec, aby si v těchto salónech našla vhodného partnera.
Třebaže mluvila málo, stačilo několik slov, prohozených tu a tam v prázdném rozhovoru, aby vzbudila představu neobvyklých obzorů duševních. Proto nevyvolávala menší žádost v těch kteří hledali duši, než v těch, kteří v tomto spícím těle (stojatá voda) chtivě tušili bohatství požitku, jež samo o sobě neví.
Mladí řečníci té doby často hovořili zaníceně o myšlence socialismu, v té době nové a módní. Ne všichni však byli ochotni sami žít podle principů, jež nadšeně hlásali a prosazovali.
Sociální nespravedlnost se pro něj omezila na jedinou nespravedlnost. Příkladem toho byl mezi tisíci jinými právě Riviére, kterého nespravedlnost světa nerušila v spánku, který dokonce dokázal, že sjednal bez výčitek svědomí výnosné obchody se sultánem právě v době, kdy Jeho Výsost organizovala v tichu úslužné Evropy první vyvraždění Arménů, a přece byl velmi upřímně rozčilen proslavenou aférou. Od lidí se nesmí žádat mnoho! Když bojovali za spravedlnost jednou v životě, jsou upachtěni. Alespoň byli jeden den spravedlivi: třeba to umět ocenit.
...
Působili dojmem společnosti, v níž se snadno žije, společnosti se širokou morálkou, neurčitě humanitářskou, mnohem spíše prospěchářskou, skeptickou, bez pevných zásad, ale též bez velkých přesudků...(Nebylo radno na to spoléhat...!)
...
A vyčítala si vlastní lenost, jak tomu říkala, jež jí brání, aby lépe poznala jejich činnost. Proto se vůči nim nutila k vyčkávavé sympatii – jako je uctivý posluchač při provádění nové hudební skladby zaručené osvědčeným jménem ochoten obdivovat se předem krásám, které snad později objeví.
Jak praví filozof, „životní rozmach“ je omezen. Neprojevuje se nikdy současně všemi směry. Nekonečně vzácní jsou duchové, kteří kráčejíce, rozlévají světlo kol dokola. Většina těch, kterým se podařilo rozsvítit vlastní lucernu (a není jich mnoho!), drží své světlo před sebou obráceno na určitý bod, na jediný bod; a dál kolem nevidí ani trochu. Řekli byste téměř, že pokrok jedním směrem je skoro vždy vykoupen krokem zpět ve směru druhém.
Ať jim působilo sebevětší radost měnit minulost u přítomnost ve společný statek, přítomnost, minulost nebyly ničím vedle snu o budoucnosti – o jejich budoucnosti. Neboť třebaže Annetta nic neřekla, nic neslíbila, její souhlas byl tak samozřejmý, tak dobře vypočten, tak vytoužen, že Annetta posléze sama věřila, že jej dala. S přivřenýma, šťastnýma očima naslouchala tedy Rogerovi (byl z těch, kteří se radují ze zítřka vždy víc než z dneška), když jí vykládal s neúnavným nadšením o nádherném duchovním i veřejném životě, jenž na něho čeká... Na koho? Na Rogera. Na ni ovšem také, vždyť je Rogerovou součástí. To přivlastňování se jí nedotklo. Byla příliš zaujata posloucháním, viděním, vypíjením toho báječného Rogera. Mluvil mnoho o socialismu, spravedlnosti, lásce, osvobozeném lidstvu. Byl opravdu nádherný. Ve slovech neznala jeho šlechetnost mezí. Annetta byla dojata. Bylo opojné říkat si, že se může účastnit na tomto díle mohutné dobroty. Roger se jí nikdy neptal, co o tom soudí. Rozumělo se samo sebou, že smýšlela jako on. Nemohla myslet jinak. Mluvil za ni. Mluvil za oba, protože mluvil lépe. Říkal: „Uděláme... Budeme mít...“
Nic nenamítala. Byla by mu spíše poděkovala. To vše bylo tak široké, tak neohraničené, tak nezištné, že neměla pražádné příčiny, aby se tím cítila omezena. Roger byl samo světlo a sama svoboda... Trochu neurčitý snad. Annetta by si snad byla přála něco určitějšího. Ale to přijde později; vše nelze říci na prvý ráz. Prodlužme radost! ...Dnes stačilo radovat se z těchto neomezených obzorů...
Byl úsměv, kterému se v Paříži v kroužku důvěrných známých říkalo úsměv brissotovský: byl tučný, a sladký, přívětivý a povýšený, mírně žertovný a přitom závažný, věděl vše napřed, přetékal blahovůlí a přitom byl zcela lhostejný; nabízel plnýma rukama, ale ruce zůstaly plny. – Obě Brissotovy dámy byly jím vyzbrojeny.
Paní Brissotová, matka, velká žena s širokým obličejem, tlustými tvářemi, vypasená, kyprá, měla vznešené držení těla, bohaté poprsí a medovou, nesmírně lichotivou řeč, která uváděla upřímnou Annettu do rozpaků. Nebyl taková jen k ní (všimla si toho brzy s ulehčením). Toho chvalořečnického tónu užívala štědře ve styku se všemi. Byl provázen ustavičnou čtveračivostí, jež byla u Brissotových zdvořilou známkou sebejistoty, jež jim byla vrozena, a dobrodušnosti, s jakou přijímali takový dar.
Annetta diskutuje o svém smíšeném dojmu ze zasnoubení s Rogerem se svým přítelem Marcelem. Nastiňuje svou představu svobodného duchovního života, jenž je povinností každého člověka, žijícího v manželství či mimo ně.
„Nebude to snadné žít,“ řekla Annetta, „žít ve dvou.“
„Ale ano, bylo by to velmi snadné, kdyby si lidé nebyli po staletí lámali hlavu, jak by si zkomplikovali život vzájemným omezováním. Stačí to odmítnout. Náš milý Roger ovšem jako každý pravý starý Francouz tu myšlenku nechápe. Mysleli by, že jsou ztraceni, kdyby necítili na sobě tíhu starého omezování. Kde není omezování, není radosti... Zejména, když sami jsouce omezováni, omezujeme svého souseda.“
„Jak tedy chápete vy manželství?“
„Jako rozumné sdružení zájmů a rozkoší. Život je vinicí, jíž užíváme společně; pospolu ji vzděláváme a společně obstaráváme vinobraní. Ale nejsme nuceni pít své víno oba dva vždy jen spolu. Vzájemná ochota, jež vyžaduje a dává druhému hrozen radosti, pokud je to oběma vhod, a jež mu dopřává, aby diskrétně dovršil sklizeň jinde.“
„Vy mluvíte,“ pravila Annetta, „o volnosti cizoložství?“
„Staré, promlčené slovo! Mluvím,“ pravil Marcel, „o svobodě lásky, nejpodstatnější ze všech.“
„Ta se mi zdá nejméně závažná,“ odvětila Annetta. „Sňatek není pro mne křižovatkou, kde se žena dává všem mimojdoucím. Dávám se jedinému muži. V den, kdy ho přestanu milovat a kdy budu milovat jiného, odloučím se od něho; nebudu se dělit mezi ně a nesnesla bych to.“
...
„Ale chtěla bych, aby v náhradu za vzájemný dar věrné lásky si každý podržel právo žít podle své vlastní duše, kráčel svou cestou, hledal nové pravdy, zajistil si, je-li třeba, pole vlastní činnosti, jedním slovem, plnil zákon svého vlastního duchovního života a nemusel jej podřídit zákonu jiného člověka, byť to byla i bytost nejdražší: neboť žádná bytost nemá právo obětovat sobě duši druhého ani svoji duši jinému. To je zločin.“
Seděla přitisknuta k mladému druhovi, který se na ni smál a mluvil na ni, přestože řídil koně, a náhle, skloniv se nad její rty, ji chytil a vtiskl jí letmý polibek. Nebránila se. Milovala ho, milovala ho! Přesto věděla, že za chvíli ho bude zase soudit, bude soudit sebe. Něco jiného je soudit, něco jiného je milovat.
Konečně se odhodlala vážně promluvit s Rogerem, přednést mu svou vizi života a pokusit se přimět ho, aby ji pochopil a svěřil jí svou důvěru, že mu bude oporou a věrnou družkou i přes svobodu, kterou od něj žádá:
„I když zůstanu vždy, jak tomu chci, věrna jediné lásce, má duše právo měnit se... Ano, vím dobře, milý Rogere, měnit se, to slovo vás děsí... I mne znepokojuje... Když chvíle, jež právě míjí, je krásná, nechtěla bych se od ní odtrhnout... Vzdycháme, že se nelze upoutat navždy...! Ale přece se to nemá, Rogere; a především se to nemůže. Člověk nezůstává na témž místě. Žije, jde, je strkán, musí, musí kupředu! To neznamená křivdit lásce. Člověk ji bere s sebou. Ale láska nás nesmí zdržovat, nesmí nás uzavírat s sebou do nehybné sladkosti jediné myšlenky. Krásná láska může trvat po celý život; ale nevyplní ho cele. Uvažte, milý Rogere, že přes svou lásku k vám budu se snad jednoho dne cítit (cítím se již) stísněna v okruhu vaší politické a myšlenkové činnosti. Nikdy mě nenapadne, abych upírala cenu tomu, co jste si vybral. Ale bylo by spravedlivé, aby mi to bylo vnucováno? A nehledáváte, že sluší, abyste mi přiznal, že mohu svobodně otevřít okna, nemám-li dosti vzduchu, a dokonce i trochu dveře (ach, nezajdu tuze daleko!), mít svůj malý obor činnosti, své duševní zájmy, svá vlastní přátelství, neomezit se na týž bod světa, na týž obzor, snažit se, abych jej rozšířila, změnila vzduch, odstěhovala se. (Říkám: bude-li to nutné... Nevím to ještě. Ale potřebuji rozhodně cítit, že jsem svobodna a mohu to učinit, že mohu svobodně chtít, svobodně dýchat, svobodně... že mohu být svobodnou... i kdybych své svobody nikdy neužila.) Promiňte mi, Rogere, snad se vám ta potřeba zdá hodně zpozdilá a dětinská. Není zpozdilá, ujišťuji vás, je nejhlubším hnutím mé bytosti, dechem, jímž žiji. Kdyby mi jej někdo odňal, zemřela bych... Udělám všechno z lásky... Ale donucování mě zabíjí. A pomyšlení na nátlak by mě pobouřilo... Ne, spojení dvou bytostí nesmí se stát vzájemným ukováním. Musí být dvojím rozkvětem. Chtěla bych, aby každý, místo aby žárlil na svobodný rozvoj druhého, byl šťasten, že mu v něm může pomoci. Bude vás to těšit, Rogere? Dovedete mě tak milovat, abyste mě miloval i nezávislou, nezávislou na vás...?“
...
Kdyby byl býval zkušenější ve styku s ženami, byl by utajil svou skrytou rozmrzelost a slíbil, slíbil, slíbil všechno, co Annetta chtěla. „Sliby milenců vítr odvěje. Proč jimi skrblit...?“
Jak je život špatně zařízen! Člověk nemůže být bez vzájemné náklonnosti a nemůže také být bez nezávislosti. Jedno je tak posvátné jako druhé. Jedno právě jako druhé je potřebné dechu našich plic. ... Ne, není to tak prosté, jak by nám to chtěla namluvit morálka – nebo morálka pýchy – křesťané nebo nietzscheovci. Síla se nestaví v nás proti slabosti, ctnost proti nepravosti, střetnou se dvě síly dvě ctnosti, dvě povinnosti... Jediná pravá morálka podle opravdového života by byla morálka rovnováhy. Ale lidská společnost nepotkala dosud jinou morálku než morálku utiskování a odříkání – mírněného lží. Annetta nedovedla lhát.
Kdyby stačilo nevážit si, abychom nemilovali! Jak by to bylo pohodlné...! Ale trpět kvůli milovanému člověku nikdy nikoho neosvobodilo od lásky k němu: tím je krutěji cítíme, že jsme nuceni ho milovat...!
Nakonec došlo k bolestnému rozchodu:
„Nemohu, nemohu... Ale co bude se mnou...?“
Pokusila se ho něžně umlčet. Ale byl zaplaven zoufalstvím: bolest lásky, bolest ješitnosti, veřejné pokoření, zničené štěstí, jež si sliboval, vše se mísilo dohromady; to velké dítě, rozmazlené životem, jež nikdy nepoznalo nic, co by odporovalo jeho přáním, zhroutilo se touto porážkou: byla to katastrofa, sesutí všech jeho jistot; pozbýval víry v sebe, pozbýval půdy pod nohama, neměl, kde by se zachytil. Annetta mu dojata tím velkým hořem říkala: „Příteli... příteli... Neplačte! Máte, budete mít krásný život... nepotřebujete mě...!“