Klasické absurdní drama (1948-1949). Dílo, jež postavilo Samuela Becketta mezi nejpřednější představitele tohoto žánru. Hra byla původně napsána ve francouzštině, autor ji sám přeložil do angličtiny. Dílo tematicky navazuje na existencialismus.
Hra má pouze dvě dějství. Na téměř holé scéně, v uzavřeném, bezvýchodném světě, vystupují dva tuláci: Estragon a Vladimír. Oba čekají na Godota, s nímž tu mají mít schůzku. Účel setkání je nejasný, Godot má nějak zásadně změnit jejich životy k lepšímu. Čekání přerušuje pouze příchod pána jménem Pozzo, který vede na provaze sluhu, otroka Luckyho. Tito dva svým chováním ztělesňují sadistickou nadvládu a naopak naprostou poníženost až do absurdních rozměrů. Dějství ukončí chlapec - poslíček, který vzkazuje, že pan Godot přijde až zítra.
Druhé dějství je takřka totožné s prvním, s tím rozdílem, že Pozzo je nyní slepý a Lucky jej vede. Role se tedy jaksi obrátily. Lucky je nyní němý.
Co je smyslem této hry? To zůstává neobjasněno a nevysvětluje to ani sám autor. Snad nesmyslnost lidského čekání na spasení, na zázrak, na budoucnost? Nebo poukázání na iluzornost rolí vůdců a poddaných? Jediným, co drží tuláky při životě, je čekání na Godota a strach, že by případný společný pokus o sebevraždu mohl skončit neúspěšně. Jeden z nich by mohl přežít a nebýt už schopen vzít si život sám. Zůstal by osamocen ve světě, kde se všechna místa a všechny chvíle podobají jedna druhé, ve světě, který je jedním velkým kruhem samoty. Na otázky smyslu života, které hra tak intenzivně otevírá, však nedostáváme odpověď. V tom spočívá jistá krutost hry. Netušíme ani, co z vyřčeného brát doslovně a co s nadsázkou.
(Pozzo si všimne Luckyho a škubne provazem): Na nebe se dívej, čuně! (Lucky zvrátí hlavu). Tak. To by stačilo. (Všichni skloní hlavu)
[...]
Pozzo: ...avšak za tím něžným, nehybným závojem...se blíží noc, cválá... cválá, až se na nás, fííí! vrhne v okamžiku... (Opustí ho inspirace)... kdy to nejméně čekáme. (Pauza. Ponuře) Takhle to chodí na téhle zkurvené zemi.
(Dlouhé ticho).
Estragon: Jakmile o tom jeden ví.
Vladimír: Může posečkat.
Estragon: Má jaksi záchytný bod.
Vladimír: Konec s pochybnostmi.
Estragon: Stačí už jenom čekat.
[...]
Pozzo (svádí vnitřní boj): Pánové, chovali jste se ke mně.. (hledá) ... patřičně.
Estragon: Ale kdepak!
Vladimír: Co vás to napadá.
Pozzo: Ale ano, ano, chovali jste se velmi slušně. Natolik slušně, že si říkám...co mohu učinit pro dvě tak přátelské bytosti, které se právě k smrti nudí, abych se jim revanšoval!?
Estragon: Pětka by bodla.
Vladimír: Nejsme žebráci.
Pozzo: Co mohu učinit, říkám si, aby jim lépe uběhl čas? Dal jsem jim kosti, o lecčems jsem s nimi pohovořil, vysvětlil princip soumraku, souhlasí. A to nemluvím o všem. Ale kladu si otázku: stačí to? Opravdu to stačí?
Estragon: Nebo bůr.
Vladimír: Nech toho!
Estragon: Už jsem zticha.
Pozzo: Stačí to? Bezpochyby ano. Ale já jsem velkorysý. Mám to v povaze. Dnes. Co se dá dělat. Tím hůř pro mě. (Škubne provazem. Lucky vzhlédne.)
Neboť jedno je jisté. Budu trpět. (Natáhne se pro bič) Přejete si, aby tančil, zpíval, recitoval, myslel...
[...]
Vladimír: Kdo hledá, natahuje uši.
Estragon: To jo.
Vladimír: Ale těžko najde.
Estragon: Tak.
Vladimír: Nemůže myslet.
Estragon: Ale myslí stejně.
Vladimír: Ale ne, to není možný.
Estragon: To je ono, odporuj mi.
Vladimír: Není to možný.
Estragon: Myslíš?
Vladimír: Nabeton.
Estragon: Tak na co si stěžujeme?
Vladimír: To není k zahození, myslet.
Estragon: To ne, ale furt lepší než nic.
[...]
Vladimír: Ztrácíme čas žvaněním. (Pauza. Rázně.) Udělejme něco, dokud máme příležitost. To se nestává každý den, aby od nás někdo něco potřeboval. Teda ne, že by to potřeboval zrovna od nás. Jiní by to zvládli taky a možná líp. Volání o pomoc, který slyšíme, je určený spíš celému lidstvu. Ale v tuhle chvíli a na tomhle místě jsme lidstvo my, ať se nám to líbí nebo ne. Využijme toho, dokud je čas. Můžeme projednou důstojně reprezentovat plemeno, ve kterým jsme se osudově ocitli. Co ty na to? (Pauza) Je ovšem pravda, že když tu tak stojíme a vážíme všecky pro a proti, děláme taky čest svému údělu. Takový tygr se vrhne na pomoc svým bratrům bez jediné úvahy. Anebo uteče do nejhustšího křoví. Ale o to nejde. Jde o tohle: co tu vlastně děláme. A máme štěstí, neboť známe odpověď. Ano, v tomhle obrovském, nesmírném zmatku je jedna věc jasná. Čekáme, až přijde Godot.
[...]
Vladimír: Němý! Odkdy?
Pozzo (vztekle): Pořád ještě nemáte dost svých stupidních otázek? To je k zbláznění! Kdy! Kdy! Jednoho dne, to vám nestačí? Jednoho dne, který se nelišil od jiných, oněměl, jednoho dne jsem oslepl, jednoho dne ohluchneme, jednoho dne jsme se narodili, jednoho dne zemřeme, jednoho téhož dne, v téže chvíli, to vám nestačí? (Soustředěně) Rodí obkročmo nad hrobem, na okamžik zazáří den a nanovo je noc. (Škubne provazem) Kupředu!
[...]
Pozzo: Už nepláče. Vystřídal jste ho vy. (Snivě) Slzy jsou věčné. Za každého, kdo se rozpláče, někdo jiný přestane. Stejně je tomu i se smíchem. (Směje se) Neproklínejme tedy naši dobu, není o nic horší než doby předchozí. (Po chvíli) Není ovšem nutné ji zvlášť chválit. (Po chvíli) Nemluvme o ní vůbec. (Po chvíli) Počet obyvatelstva pravda stoupl.