Románová prvotina Williama Goldinga (1954). Jedná se vlastně o jakýsi fiktivní sociologický experiment. Golding na příběhu skupiny chlapců demonstruje skutečnou podstatu lidské společnosti - pudovost a zvířeckost. Je to příběh dichotomie dobra a zla. Dobro však závisí na morálce každého jednotlivce a nelze jej zajistit pravidly, řádem ani společenským či politickým systémem. Kniha zároveň vyvrací mýtus, že všechny děti jsou přirozeně dobré - podléhají totiž, nekontrolovány autoritou státu, učitelů či rodičů, stejným pudovým principům jako divoši, navzdory svému často "dobrému" původu. Bohatá symbolika obsažená v knize ukazuje naopak tendenci chlapců žít divoce, divošsky, bez pravidel, tendenci ke vzpouře (symbolem divošství, zla a násilí je zde pomalování těla - jakási maska, či zaostřený oštěp).
Hlavním symbolem a zároveň inspirací pro název románu je Pán much - zároveň hlava zabitého prasete, symbolu lovu, pokoření, která "promlouvá" k Simonovi, jedinému chlapci, který nepodlehl davovému divošství a zůstal morálně neposkvrněný. Pán much je však zároveň také vnitřním hlasem každého z nás, ponoukáním k hříchu, k absolutní svobodě ve smyslu téměř satanistickém, v požitkářství, na něž každý intuitivně slyší.
Kniha zobrazuje klíčová témata, jako je jedinec versus blaho většiny, demokracie vs. tyranie a nejvíce kontroverzní otázka vztahu člověka ke zlu a nemorálnímu jednání.
Poměrně velká skupina chlapců za nevysvětlených okolností ztroskotá na ostrově. Nepřežil nikdo dospělý. Na ostrově je vše, aby chlapci mohli přežít - bohatá vegetace, ovocné stromy, sladká voda, lovitelná zvěř. Zpočátku se chlapci snaží svůj život dobře zorganizovat, aby vše fungovalo: ustanoví funkce (náčelník, lovci, stavitelé, sběrači, hlídky u ohně) a mají své rituály (schůze). První konflikty však vyvstávají z faktu, že ne každý si uvědomuje např. důležitost ohně (hlídky na něj zapomenou a nechají jej vyhasnout) nebo ne každý je ochoten stejnou měrou práce přispívat k hladkému chodu systému (zvláště menší děti, ale i jiné, si raději hrají a nestarají se o opravu přístřešků či sběr potravin). Komplikace a problémy, které děti musejí řešit, ukazují jejich pravý charakter - vznikají tu drobné půtky, konflikty, hádky, šarvátky a rivalita, které postupně přejdou - v kombinaci s davovým nadšením z uloveného prasete - v naprostý rozkol v kolektivu. Ten se rozdělí na dva tábory. Tábor obsahující hlavně chlapce-lovce si chrání své území a je čím dál agresivnější vůči ostatním. Vše vyvrcholí dvěma víceméně nezáměrnými úmrtími. Tímto to je transformace "kmene" chlapců dovršena. Nic civilizovaného v nich již nezbylo. Úhlavní nepřítel původní organizace Roger, jenž se nyní stal velitelem svého divošského kmene, pořádá smrtelně vážně míněný lov na bývalého náčelníka - Ralpha. Vše končí podobně záhadně, jako začalo - omylem neuhlídaný a šířící se požár upoutal pozornost blízké lodi a námořní důstojník bandu chlapců zachraňuje. V okamžiku, kdy je přítomný dospělý člověk, se zpustlí a zabití schopní divoši mění zpět na špinavé, pomalované kluky.
Čuňas je postava brýlatého, nadprůměrně inteligentního a věcně uvažujícího chlapce, kterého však všichni ponižují. Ralph se ho víceméně zastává, v čemž lze spatřovat reprezentaci humanity, schopnost empatie. (Lastura se stává symbolem náčelnictví, dominance - kdo ji má, může hovořit. Další ukázky zobrazují krystalizaci těchto pravidel, ustavení komunity. Chlapci si chtějí vybudovat rajskou svobodnou společnost založenou na dělbě práce a systému pravidel, aby se celá komunita měla dobře.)
Čuňas se podíval na Ralpha. Všechny stíny v Ralphově obličeji byly vzhůru nohama; nahoře zelené, zdola osvětlené jasem laguny. Šmouha slunečního světla se mu plazila po vlasech. „Musíme něco dělat.“ Ralph se díval skrze něho. Vždyť teď jako by konečně skočil rovnýma nohama na místo, o němž vždycky sníval, ale nikdy si plně neuvědomil, že vůbec může existovat. Ralph rozevřel rty v uchváceném úsměvu a Čuňas, který si tento úsměv vyložil jako projev uznání, se radostně zasmál. „Jestli jsme dovopravdy na ostrově. „Copak je támhleto?“ Ralph se přestal usmívat a ukazoval na lagunu. Cosi bělavého leželo mezi kapraďovitými chaluhami. „Asi ňákej kámen.“ „Ne. Je to mušle.“ Čuňas náhle vzkypěl ukázněným vzrušením. „Máš pravdu. Je to mušle! Už jsem takovou viděl. Jeden kluk ji měl na zídce za domem. Říkal jí lastura. Troubil na ní, aby přivolal maminku. Je to moc cenná věc -“
(metafory)
Čuňas si to jméno opakoval pro sebe a pak je křikl na Ralpha, který ho však nevnímal, protože byl ještě stále zaujat troubením. Obličej měl rudý nesmírnou námahou, kterou mu působil ten ohlušivý rámus, a srdce mu bušilo tak, že se mu napjatá košile na prsou chvěla. Pokřik z pralesa se blížil. I na pláži teď bylo vidět známky života. Písek chvějící se pod oparem žáru ukrýval ve své mnohamílové rozloze spoustu postaviček; a nyní všichni ti chlapci šlapali tím horkým, němým pískem k plošině. Tři malí kluci, o nic starší než Johnny, se vynořili kupodivu blízko z pralesa, kde se cpali ovocem. Snědý hošík, o málo mladší než Čuňas, rozhrnul houští podrostu a vystoupil na plošinu, vesele se usmívaje na celý svět. A přicházeli další a další. Podle vzoru neviňátka Johnnyho usedali na vyvrácené palmové kmeny a čekali. Ralph nepřestával vytrubovat krátké, pronikavé zvuky. Čuňas procházel davem, ptal se dětí na jména a vraštil čelo úsilím vrýt si je do paměti. Děti ho poslouchaly stejně prostě a poslušně jako předtím muže s megafony. Někteří chlapci byli nazí a šaty si nesli v ruce, jiní jen polonazí nebo jakž takž oblečení ve školních stejnokrojích, šedých, modrých či světle hnědých, v sakách nebo ve svetrech. Někteří na nich měli odznaky, dokonce i hesla, a barevné pruhy na punčochách a pulovrech. Jejich hlavy se hemžily v zeleném stínu nad kládami; byly hnědé, plavé, černé, kaštanové, rezavé, hnědočerné a brebentily a šeptaly si mezi sebou; a v těch hlavách svítily oči, které pozorovaly Ralpha a přemítaly. Něco se začíná dít.
(Atributy moci - chlapci z chrámového sboru vzbuzují úctu, protože nosí stejnokroj - uniformu. Merridew se z tohoto titulu chová povýšeně)
Jejich vůdce sám postoupil kupředu a jeho roucho zavlálo, když vyskočil na plošinu a zahleděl se do stínu, který se mu musel jevit jako téměř neproniknutelná tma. „Kde je ten člověk s trumpetou?“ Ralph pochopil, že chlapec je oslepen sluncem, a odpověděl mu: „Není tu žádný člověk s trumpetou. To jsem byl já.“ Chlapec popošel blíž, shlédl na Ralpha a zašklebil se při tom. Pohled na plavovlasého hocha s bělavou ulitou na kolenou ho zřejmě neuspokojil. Hbitě se otočil, až se černý hábit rozevlál. „Copak tu není žádná loď?“ Jeho tělo zahalené plandavým rouchem bylo vysoké, hubené a kostnaté a vlasy pod černou čapkou rudé. Tvář měl jakoby pomačkanou, pihovatou a ošklivou, ale rozhodně ne hloupou. Z tohoto obličeje hleděly světle modré oči, v nichž se teď zračilo zklamání, které přecházelo nebo mohlo každou chvíli přejít v zlost.
[...]
„Ale Merridewe, prosím tě, Merridewe . . . proč nedovolíš -?“ A pak se jeden z chlapců skácel tváří do písku a řada se rozpadla. Vynesli omdlelého na plošinu a nechali ho tam ležet. Merridew po nich loupal očima, ale hleděl napravit, co se dalo. „Tak dobrá. Sedněte si. A jeho nechte být.“ „Ale Merridewe –“ „Každou chvíli dělá, že omdlel,“ řekl Merridew. „V Gibraltaru i v Addis Abebě; a jednou při ranní mši se svalil rovnou před sbormistrem.“ Na tyhle zasvěcené poznámky odpovídali chlapci ze sboru opovržlivým hihňáním; rozsadili se mezitím po zpřeházených kmenech jako černí ptáci a prohlíželi si se zájmem Ralpha. Čuňas se jich na jména nevyptával. Ta uniformovaná nadřazenost a nesporná autorita v Merridewově hlase ho zastrašila. Přikrčil se z druhé strany k Ralphovi a zabýval se svými brýlemi.
Chlapci mají důvěru v toho, kdo vypadá, že ví, co dělá, kdo se chová sebevědomě, ale zároveň nevzbuzuje strach (Ralph mluví a chová se rozumně, vyzařuje klid, přestože Jack se chová mnohem více vůdcovsky.)
„Ano!“ „Hlasujme, kdo bude náčelníkem!“ „HIasovat –“ Tahle hra na hlasování byla skoro stejně zajímavá jako lastura. Jack začal protestovat, ale všeobecný pokřik se změnil z neurčitého volání po náčelníkovi v aklamaci ve prospěch Ralpha. Žádný z chlapců by byl nedovedl uvést ani jeden pádný důvod, proč se tak stalo; pokud se při jednání projevila nějaká inteligence, bylo to vždy z podnětu Čuňasova a jediný rozený vůdce byl očividně Jack. Ale Ralph, jak tam tak seděl, vyzařoval klid, který ho odlišoval od ostatních; a pak tu byla jeho tělesná zdatnost a přitažlivý zevnějšek; ale nejtajuplněji a přece nejmocněji působila lastura. Bytost, která ji rozezvučela a teď tu seděla na plošině a čekala s tou nádhernou věcí na kolenou, musela být sama nějak nevšední. „Chcem toho s mušlí!“ „Ralpha! Ralpha!“ „Ať je náčelníkem ten s tou trumpetou!“ Ralph zvedl ruku, aby je utišil.
Soucit, empatie - v Ralphovi se bijí dobré a špatné principy.
Na oba se sneslo ticho. Ralph se teď díval na Čuňase s větším pochopením a viděl, jak je uražený a zkrušený. Nemohl se rozhodnout, zda se mu má omluvit, nebo ho dál urážet.
(Dobrodružná část - něco pro objevitele, průzkumníky. Chlapcům nevadí šrámy a škrábance - nyní jsou dobyvateli.)
Největší potíž jim nepůsobil příkrý výstup kolem skalnatých převisů, ale úžlabiny, kde se museli prodírat podrostem, aby se dostali k nejbližší stezce. Tam byly kořeny a lodyhy plazivých rostlin tak zapletené, že se jimi chlapci museli provlékat jako pružné jehly. Jediným jejich vodítkem, kromě hnědé půdy a občasných záblesků světla mezi listovím, byl sklon svahu; zda tato prohlubeň, sešněrovaná šlahouny popínavých rostlin, je výše než ta předchozí. Jakžtakž se dostávali stále výš. Když uvázli v nejhustší spleti, v okamžiku, který byl snad nejsvízelnější z celé cesty, Ralph se otočil s rozzářenýma očima k ostatním. „Senzace, co?“ „Žůžo.“ „Bašta.“ Příčina jejich radosti nebyla nijak zřejmá. Všichni tři byli uřícení, špinaví a zmožení. Ralph byl zle poškrábaný. Šlahouny tu byly tlusté jako jejich stehna a postupovat dál mohli jen jakýmisi tunely v podrostu. Ralph zkusil zakřičet a chlapci naslouchali zdušené ozvěně.
Vepř jako prostředek pudové agrese (klíčová slova podtržena). Zatím je představa smrti, krve a násilí příliš děsivá, v chlapcích převládlo dětství, čistota, snad výchova, morální zábrany.
„Hledal jsem šikovné místo,“ řekl Jack. „Čekal jsem chvilku, abych si rozmyslel, kam ho bodnout.“ „Měls toho vepře zapíchnout,“ řekl Ralph divoce. „Já vždycky slyšel, že vepř se musí zapíchnout.“ „Musíš mu podříznout krk, aby vytekla krev,“ řekl Jack. „Jinak to maso není k jídlu.“ „Tak pročs to neudělal -?“ Věděli velmi dobře, proč to neudělal: pro tu hrůznou představu nože, který dopadne a zařízne se do živoucí tkáně, pro to nesnesitelné pomyšlení na krev. „Chtěl jsem,“ řekl Jack. Šel před nimi, takže mu neviděli do tváře. „Hledal jsem správné místo. Příště –“ Vytrhl nůž z pochvy a zabodl jej do stromu. Příště už to bude bez milosti. Rozhlédl se divoce kolem sebe, jen ať se někdo odváží to popřít! Vtom vběhli do slunečního světla a pak už jen horlivě hledali a hltali ovoce, jak sestupovali polomem k plošině a blížili se k shromáždění.
Chování davu, davové nadšení - jak je těžké udržet disciplínu, autoritu, zodpovědnost jedince.
Nikdo se teď už nesmál a mnozí se tvářili starostlivě. Ralph si oběma rukama prohrábl vlasy a podíval se na chlapečka pobaveně a zároveň zoufale. Jack popadl lasturu. „Ralph má samozřejmě pravdu. Žádný had tu není. Ale jestli tu něco takového přece je, vydáme se na lov a zabijeme to. Budem lovit prasátka, aby bylo maso pro všechny. A přitom budem taky hledat toho hada –“ „Ale žádný had neexistuje!" „Zjistíme si to, až půjdeme na lov." Ralph byl mrzutý a věděl, že tentokrát utrpěl porážku. Cítil, že se střetl s něčím neuchopitelným. V očích, které na něho tak upřeně hleděly, nebylo nic veselého. „Ale žádná taková potvora neexistuje!" Cosi, co nikdy dříve nepoznal, se vzdouvalo v jeho nitru a nutilo ho, aby opakoval své tvrzení hodně nahlas a stále znovu. „Říkám vám přece, že žádné takové zvíře neexistuje!" Shromáždění mlčelo. Ralph opět zdvihl lasturu a dobrá nálada se mu vrátila, když si uvědomil, co ještě chce chlapcům povědět. „A teď přicházíme k tomu nejdůležitějšímu. Přemýšlel jsem. Dumal jsem celou dobu, co jsme šplhali na tu horu." Vrhl spiklenecký pohled na oba ostatní, kteří ho doprovázeli. „A taky teďka na pláži. A vykoumal jsem tohle. Chceme užít trochu legrace a chceme, aby nás zachránili." Zběsilý pokřik, jímž shromáždění projevovalo svůj souhlas, ho zasáhl jako mořská vlna, takže zapomněl svou řeč. Znovu se zamyslel. „Chceme, aby nás zachránili, a to se ví, že nás zachrání." Hlasy se rozhlaholily. Prosté ujištění, nepodložené ničím než vahou Ralphovy nové autority, vneslo mezi chlapce jas a štěstí. Ralph musel zamávat lasturou, než se ztišili a vyslechli ho.
„Můj otec je u námořnictva. Povídal, že žádné neznámé ostrovy už nejsou. On říká, že královna má takový velikánský pokoj, kde není nic než samé mapy, a tam jsou zakresleny všechny ostrovy světa. Takže královna má i obrázek tohohle ostrova." Znovu se ozvaly výkřiky radosti a odvahy. „A dřív nebo později tady přistane loď. Možná že to bude zrovna tatínkova loď. Tak vidíte, i když to třeba nebude hned, jednou nás někdo zachrání." Pověděl, co měl na srdci, a odmlčel se. Jeho slova vnesla do shromáždění pocit bezpečí. Měli ho rádi a teď si ho i vážili. Jako na povel začali tleskat a ve chvilce se tím potleskem rozezvučela celá plošina. Ralph se začervenal, pohlédl stranou na Čuňase, který nijak neskrýval svůj obdiv, a pak na druhou stranu, kde se zubil Jack a předváděl, že i on ví, jak se tleská.
[...]
V okamžení byla polovina chlapců na nohou. Jack povykoval mezi nimi, na lasturu nikdo ani nevzpomněl. „Pojďte! Za mnou!" Prostor pod palmami byl plný křiku a pohybu. Také Ralph vyskočil, aby zjednal ticho, ale nikdo ho neposlouchal. Pojednou se celý zástup pohnul k ostrovu a zmizel - Jackovi v patách. I ty nejmenší děti šly s sebou a razily si cestu mezi listovím a zulámanými větvemi, jak nejlépe uměly. Ralph zůstal stát s lasturou v ruce, a s ním ani živá duše, kromě Čuňase. Čuňas už dýchal docela normálně. „Jako malí spratkové," řekl opovržlivě. „Chovají se jako hromada malejch dětí."
Vrtkavost moci
Jack se obrátil ke sboru, který tu stál připraven. Černé čapky, odznaky jejich funkce, se jim svezly na stranu jako obyčejné barety.
Snaha o organizaci - premisa, že pokud jsou vychováni civilizovanou společností (jsme Angličani a ne divoši), budou schopni dodržovat pravidla jako jeden celek.
„Souhlasím s Ralphem. Musíme mít pravidla a poslouchat. Koneckonců nejsme žádní divoši. Jsme Angličani, a Angličani jsou vždycky ve všem nejlepší. A proto musíme dělat to, co je správné." Otočil se k Ralphovi. „Ralphe, já rozdělím sbor - totiž své lovce - na skupiny a vezmeme si na starost udržování ohně –“ Na tuto velkorysou nabídku odpověděli chlapci sprškou potlesku a Jack se na ně zazubil a pak mávl lasturou, aby si zjednal klid. „Teď necháme oheň vyhořet. V noci beztak nikdo kouř neuvidí, že ne? A pak ho můžeme zapálit znovu, kdykoli si zamaneme. Alty budou udržovat oheň tenhle týden, soprány příští –“ Shromáždění vážně přikyvovalo.
Organizace komunity je obtížnější, než se zdá.
Odmlčel se, aby nabral dechu, a oheň se na ně rozeřval. „A to ještě nejni všecko. Co ty malí? Ty mrňousové. Kdo si jich všímnul? Kdo ví, kolik jich tady je?" Ralph náhle vykročil kupředu. „Řekl jsem ti, aby ses o to postaral. Nařídil jsem ti, abys udělal seznam jmen." „Jak jsem to moh udělat," křičel Čuňas rozhorleně, „když jsem byl na to sám? Čekali tu tak dvě minuty a pak začali padat do moře, šli do lesa, rozutekli se na všechny strany. Jak jsem se měl vyznat, kterej je kterej?" Ralph si olízl bledé rty. „Tak ty nevíš, kolik nás tu má být?" „Jak to můžu vědět, když se tady ty mrňousové hemžili jak mravenci? A pak, když jste se vy tři vrátili, sotvas řek, tady uděláme voheň, všichni utekli a já neměl vůbec příležitost „Tak dost!" řekl Ralph ostře a vytrhl mu lasturu. „Neudělals to - neudělal."
Střih děje - uplynulý čas je vyjádřen dlouhými vlasy a opálenou, oloupanou kůží.
Jeho zrzavé vlasy, o hodně delší než v den přistání, byly teď světlejší a na holých zádech měl slitinu tmavých pih a spálené, oloupané kůže.
LOV - prastarý pud člověka
Trus byl ještě teplý. Ležel na hromádce v rozryté hlíně. Měl olivově zelenou barvu, byl hladký a trochu se z něho kouřilo. Jack zvedl hlavu a zahleděl se do neproniknutelného houští popínavých rostlin, které zatarasily stopu. Pak sebral oštěp a plazil se kupředu. Za houštím lián se stopa spojila s prasečí stezkou, která byla široká a udusaná jako pěšina. Půda tu ztvrdla pod nesčetnými šlápotami, a když Jack vstal a narovnal se, uslyšel, jak se po ní cosi pohybuje. Rozmáchl se pravou paží dozadu a vší silou vymrštil oštěp. Z prasečí stezky se ozval rychlý tvrdý cupot paznehtů jako klapot kastanět, svůdně a dráždivě - příslib masa. Vyběhl z podrostu a sebral oštěp. Cupot prasečích nožek dozníval v dálce. Jack tam stál zalitý potem, pomazaný hnědou hlínou, poskvrněný všemi přísliby i nezdary celodenního honu. Zaklel, odvrátil se od stopy a začal si razit cestu ven, až prales trochu prořídl a místo holých kmenů podpírajících temný příkrov se objevily světle šedé pně a pernaté koruny palem. Za nimi se třpytilo moře a bylo slyšet hlasy. Ralph stál před jakousi stavbou, hrubým přístřeškem zbudovaným z palmových kmenů a listí a obráceným k laguně, který vypadal, jako by se měl každou chvíli skácet. Ani nezpozoroval, že Jack promluvil.
Konflikty, výčitky, počátek rozkolu v komunitě. Objevuje se zaostřený oštěp jako symbol skutečně míněného násilí, zabití.
Já byl dál," řekl Jack. „Poslal jsem je zpátky. Já musel jít dál. Já Snažil se jim povědět o té touze stopovat a zabíjet, která ho stravovala. „Šel jsem dál. Myslel jsem, že když budu sám –“ V očích se mu zase objevilo šílenství. „Myslel jsem, že něco zabiju." „Ale neudělals to." „Myslel jsem, že se mi to podaří." Jakási utajená vášeň rozechvěla Ralphův hlas. „Ale ještě se ti to nepodařilo." Jeho výzva by snad byla prošla bez povšimnutí, nebýt toho spodního tónu. „Tobě by asi nehovělo, píchnout nám trochu s tím stavěním, co?" „Potřebujeme maso –“ „A nedostáváme ho." Teď už bylo nepřátelství jasně slyšet. „Ale já je opatřím. Příště určitě! Musím si udělat na tenhle oštěp zubec. Jedno prase jsme poranili a oštěp vyklouzl. Kdybychom si mohli nadělat zubce –“ „Potřebujeme přístřeší." Jack se pojednou vztekle rozkřikl. „Chceš mi vyčítat -?" „Neříkám nic víc, než že jsme se tu nadřeli jak koně. To je všechno."
Nad celým ostrovem se vznáší strach způsobený záhadným jevem - přízrakem příšery. Snad je to symbol dětského strachu, potřeby ochrany, potřeby autority - dospělých, kteří rozumí tomuto světu lépe a dovedou mu čelit.
„Totiž jestli vůbec víš, co se tady děje. Zdají se jim sny. Můžeš to slyšet. Byls někdy v noci vzhůru?" Jack zavrtěl hlavou. „Brebtají a křičí. Ti mrňousové. A někteří větší taky. Jako kdyby –“ „Jako kdyby tohle nebyl prima ostrov." Udiveni tím přerušením, vzhlédli k Simonovu vážnému obličeji. „Jako kdyby ten netvor, ta obluda nebo ten had nebo co, doopravdy existoval," řekl Simon. „Pamatujete?" Oba starší hoši se zalekli, když uslyšeli tu ohavnou slabiku. O hadech se teď nemluvilo, nesmělo mluvit. „Jako kdyby tohle nebyl prima ostrov," řekl Ralph pomalu. „Ano, to je pravda." Jack se posadil a natáhl nohy. „Jsou to cvoci." „Pošukanci. Pamatujete, jak jsme podnikli tu výzkumnou výpravu?" Zazubili se jeden na druhého, když si vzpomněli na kouzlo toho prvního dne. Ralph pokračoval: „No, takže my potřebujeme přístřešky, abychom měli něco –“
„Já taky pracoval.“ „Ale ty děláš, co se ti líbí!" křikl Ralph. „Ty rád lovíš! Kdežto já –“ Stáli proti sobě na jiskřivé pláži, užaslí tím výbuchem nepřátelských citů.
Simon nepodléhá ostrovní divošské krutosti. Stále je schopen myslet na ostatní, pomoci. Mnoho uměleckých prostředků - metafory, přirovnání, epiteta.
Potom tam v tom odpoledním slunci, za neustálého bzučení včel, vyhledával Simon dětem ovoce, na které nemohly dosáhnout, otrhával to nejlepší, skryté mezi listím v korunách, a podával je dolů do ustavičně natažených rukou. Když je nasytil, odpočal si a rozhlédl se kolem sebe. Mrňousi ho pozorovali nevyzpytatelnými pohledy přes dlaně plné zralého ovoce.
Simon se od nich odvrátil a vydal se po sotva znatelné stezce. Hustá džungle se nad ním brzy uzavřela. Vysoké kmeny stromů byly obrostlé podivuhodně bledými květy až docela nahoru k temnému příkrovu, prostoupenému hlučným životem. I vzduch zde byl temný a provazce lián visely jako lanoví ztroskotaných lodí. Simonovy nohy zanechávaly šlápoty v měkké půdě a liány se zachvívaly po celé délce, jak do nich narážel.
Simon má své tajné místo - motiv tajemství, soukromí, potřeby být o samotě a rozjímat...
Simon se zastavil. Ohlédl se přes rameno jako předtím Jack na úzké stezky za svými zády a hbitě se rozhlédl kolem sebe, aby se ujistil, že je docela sám. V té chvíli byly jeho pohyby téměř pokradmé. Pak se sklonil a protáhl se prostředkem rohože. Liány a křoviny ho obepjaly tak těsně, že do nich otřel svůj pot, a sotva jimi prolezl, zase se za ním zavřely. Když byl bezpečně uvnitř, octl se v malé prostoře, oddělené od mýtiny jen několika listy. Podřepl, rozhrnul listí a vyhlédl na volné prostranství. Nic se tam nehýbalo kromě páru pestrých motýlů, kteří spolu tančili v parném vzduchu. Zadržel dech a nastavil pátravě uši zvukům ostrova.
Porůstatky vlivu výchovy, formování osobnosti a zákazů
Roger si nasbíral hrst kamení a začal je házet. Ale kolem Henryho zůstal prostor asi šest metrů v průměru, do něhož se Roger neodvážil hodit. Tam vládlo neviditelné, a přece mocné tabu dřívějšího života. Sedící dítě bylo obklopeno ochranou rodičů, školy, policie a zákona. Pohyby Rogerovy paže byly podmíněny civilizací, která o něm nic nevěděla a ležela v troskách.
Maska - symbol moci, autority, za maskou lze schovat skutečnou osobnost, svou zranitelnost, maska odlišuje od davu.
Teď tu stál vedle jezírka, šlachovité tělo zakončené maskou, která přitahovala zraky chlapců a děsila je. Začal křepčit a jeho smích se změnil v krvelačné vrčení. Poskakoval k Billovi a maska se stala samostatnou věcí, za kterou se Jack, zbaven všeho studu a zábran, ukrýval. Červená, bílá a černá tvář se komíhala vzduchem a hopsala k Billovi. Bill se začal smát; pak náhle zmlkl a odšoural se pryč skrze křoví. Jack se vrhl k dvojčatům. „Ostatní se postaví do řady! Za mnou!" „Ale –“ „– my –“ „Za mnou! Vplížím se tam a bodnu –“ Maska nesnesla odporu.
Autorita, rivalita, vyjádření převahy
Jack povykoval a překypoval činností. Udílel rozkazy, zpíval, hvízdal, občas utrousil nějakou poznámku k Ralphovi - takovou, která nevyžadovala odpovědi, a proto ani nemohla vyprovokovat žádnou urážku; ale Ralph stále ještě mlčel. Nikdo, ani sám Jack, se neodvážil mu říci, aby ustoupil z cesty, a nakonec museli postavit hranici o tři metry dál, než bylo původní ohniště, a na mnohem méně vhodném místě. Ralph tím však natolik upevnil svou autoritu náčelníka, že lepší způsob by si nemohl vymyslet, ani kdyby o tom dumal celé dny. Proti této zbrani, tak nedefinovatelné, a přece účinné, byl Jack bezmocný a zuřil, aniž vlastně věděl proč. Než byla hranice navršena, stáli už oba chlapci na protilehlých stranách vysoké bariéry.
Válečnické a lovecké hry postupně přerůstají ve skutečnou zběsilost, už se nejedná o hru, ale divošský trans, v němž dojde ke skutečnému zabití - aniž by si kdo v dané chvíli uvědomoval, co vlastně udělali. Ovšem ve chvíli, kdy dojde k vraždě, už není cesty zpět - transformace v divochy byla dokonána.
Kruh se zavíral a otáčel. Robert kvičel nejdřív předstíranou hrůzou, ale pak už skutečnou bolestí. „Au! Nechte si to! Vždyť to bolí!" Jak se mezi nimi motal, dopadla mu na záda rukojeť oštěpu. „Držte ho!" Chytli ho za ruce a za nohy. Ralph, stržen náhlým divokým vzrušením, popadl Ericův oštěp a bodal jím Roberta. „Zabte ho! Zabte ho!" A pojednou začal Robert vřeštět a rvát se vší silou jako zběsilý. Jack ho držel za vlasy a mával nožem. Za ním stál Roger a dral se kupředu. Zpěv se rituálně stupňoval jako v posledních okamžicích tance nebo lovu. Zabijem prase! Podřežem! Zabijem prase! Probodnem! I Ralph se dral kupředu, aby mohl zabořit ruce do toho snědého, zranitelného masa. Touha drásat a působit bolest ho přemohla.
Rivalita - veřejnost se dívá, kdo s koho. Je třeba udržet svou pozici. To je prioritní - rozumné chování ustupuje stranou.
„Já vylezu na horu a podívám se po tom zvířeti - teď hned." A pak přišlo nejostřejší bodnutí, na půl úst pronesené, hořké slovo: „Jdeš?" Po tomto slově ostatní chlapci zapomněli, že spěchají pryč, a vraceli se zpátky, aby vychutnali toto další střetnutí dvou duchů ve tmě. To slovo bylo příliš dobře zvolené, příliš trpké, příliš účinně zastrašující, než aby bylo záhodno je opakovat. Zaskočilo Ralpha v nepříznivém okamžiku, kdy se jeho napětí už začínalo uvolňovat vyhlídkou na návrat do přístřešku a ke klidným, přívětivým vodám laguny. „Beze všeho." Udiveně poslouchal svůj vlastní hlas, tak chladný a lhostejný, že ostří Jackovy výzvy otupělo.
„Tak co -?" Ralphův hlas promluvil bez jeho vůle. „To se ví, jde se." Ralph vstal z klády a pustil se přes vrzavé zbytky shořelého dříví vzhůru do tmy a oba zbývající šli za ním. Teď, když jeho skutečný hlas zmlkl, začal se v něm ozývat vnitřní hlas rozumu, a kromě toho i jiné hlasy. Čuňas mu vyčítal, že jedná jako malý kluk. Jiný hlas ho varoval, aby ze sebe nedělal blázna; a temnota noci a zoufalá bláhovost jejich počínání v něm budila pocit neskutečnosti, jaký mívá člověk v zubařském křesle.
Demystifikace příšery - je to mrtvola ztroskotaného parašutisty
Přímo před nimi, jen asi tři nebo čtyři metry daleko, v místě, kde žádný kámen neměl být, byl hrbol, podobný balvanu. Ralph slyšel tiché drkotání, které přicházelo odněkud - snad z jeho vlastních úst. Vzchopil se silou vůle, smísil svůj strach a odpor v nenávist a vstal. Udělal dva těžké kroky kupředu. Za jeho zády se srpek měsíce právě odpoutal od obzoru. Před nimi seděl tvor podobný velké opici a spal s hlavou skloněnou mezi koleny. Vítr zaburácel pralesem, ve tmě se něco zahemžilo a ta bytost zvedla hlavu a ukázala jim trosky obličeje. To už Ralph uháněl obrovitými kroky přes spáleniště, slyšel jiné bytosti křičet a skákat a krkolomně se řítil po temném svahu; ve chvíli nezbylo na hoře nic než tři zapomenuté klacky a ten tvor, který se ukláněl.
Strachu je třeba se postavit čelem, ne před ním zavírat oči.
„Myslím, že bychom měli vylézt na horu." Celý kruh se otřásl hrůzou. Simon se zarazil, obrátil se k Čuňasovi, který na něho zíral s posměšně nechápavým výrazem. „Jakej smysl by mělo lízt k tomu zvířeti, když ani Ralph a ty dva druhý si s nim nevěděli rady?" Simon zašeptal: „Ale co jiného můžeme dělat?" Tím jeho projev skončil a Čuňas mu vzal lasturu z rukou. Simon se odplížil a usedl co možná nejdál.
Pán much - k Simonovi promlouvá hlava uloveného kance: je symbolem zla, rozkladu. Je to však zároveň vnitřní hlas Simona, který polemizuje, rozvažuje.
Simon vzhlédl vzhůru, až ucítil tíži svých zvlhlých vlasů, a podíval se na oblohu. Tam nahoře se z ničeho nic objevily mraky, veliké bachraté věže, které vyrážely nad ostrovem, šedé, žlutavé a rudohnědé. Ty mraky jako by seděly přímo na zemi; á minutu za minutou chrlily, vypuzovaly ze sebe to dotěrné, trýznivé vedro. I motýli se vytratili z mýtiny, kde se šklíbila a mokvala ta ohavná věc. Simon sklonil hlavu, oči pevně zavřené, a potom si je zaclonil rukou. Pod stromy nebyly žádné stíny, všude jen ta perleťová tišina, takže to, co bylo skutečné, se zdálo klamné a bez určitých obrysů. Hromada vnitřností se změnila v kupu much, která bzučela, jako když pilou řeže. Netrvalo dlouho a mouchy našly Simona. Přežrané k prasknutí, snášely se na stružky jeho potu a pily. Šimraly ho pod chřípím a hrály si na skákanou po jeho stehnech. Byly černé a měňavě zelené a nespočetné; a tváří v tvář Simonovi trčel na tom svém kůlu Pán všech much a šklebil se. Simon se konečně přestal bránit a pohlédl na něho; uzřel ty bílé zuby a kalné oči, tu krev - a pak už nemohl odtrhnout zraky od toho odvěkého, nevyhnutelného poznání. Tep v pravé skráni mu začal bušit do mozku.
Čuňas čmáral bezmyšlenkovitě prstem v písku. „Malér je, že nemáme dost lidí, abysme ten voheň udrželi. Musíš počítat, že Sameric je jen jedna šichta. Dělají všechno společně –“ „No samo –“ „Jenže to neni spravedlivý. Chápeš? Měli by zastat dvě šichty." Ralph se nad tím zamyslel a pochopil. Zlobilo ho, když si uvědomil, že neumí ani zdaleka uvažovat jako dospělý, a znovu si povzdechl. Na ostrově to šlo od desíti k pěti. Čuňat pohlédl na oheň. „Za chvíli to bude chtít další zelenou větev." Ralph se překulil na břicho. „Čuňasi, co si počnem?" „No musíme se zkrátka vobejít bez nich." „Ale - co oheň?" Zamračil se na černobílou hromadu, v níž se povalovaly nespálené kousky větví. Snažil se nějak vyjádřit, co mu leží na srdci. „Mám strach." Uviděl, že Čuňas zvedl hlavu, a hmoždil se dál. „Ne z obludy. Totiž z té samozřejmě taky. Ale hlavně z toho, že nikdo nechápe, jak moc záleží na tom ohni. Kdyby ses třeba topil a někdo ti hodil provaz, nebo kdyby ti doktor řekl, vem tuhle medicínu, jinak umřeš - tak by sis to vzal, ne? No řekni sám!" „Seví, že jo." „Jak to teda, že oni to nechápou? Že nevědí, oč jde? Bez kouřového signálu tady umřem. A podívej se na to!" Nad hromádkou popela se tetelila vlna horkého vzduchu, ale po kouři ani stopy.
„Nejhorší je, že mně to začíná být taky jedno. Co jestli to se mnou dopadne zrovna tak jako s nimi - že mi bude všechno fuk? Co se pak s námi stane?"
Pod svou maskou z barevných čar byl bezpečně chráněn před pocitem studu a ostychu a klidně si chlapce popořádku prohlížel.
„Jsi hloupý malý kluk," pravil Pán much, „nic než nezkušený, hloupý malý kluk." Simon pohnul opuchlým jazykem, ale neřekl nic. „Myslíš si, že to není pravda?" zeptal se Pán much. „Že nejsi jenom hloupý malý kluk?" Simon mu odpověděl stejně neslyšným hlasem. „Tak vidíš," řekl Pán much, „nejlíp, když se sebereš a půjdeš si hrát s ostatními. Oni si myslí, že jsi střelený. A ty jistě nechceš, aby si Ralph myslel, že ti přeskočilo, viď? Ralpha máš přece moc rád, pravda? A co Čuňase a Jacka?" Simon měl hlavu trochu zvrácenou nazad. Nemohl uhnout očima a v celém prostoru před ním se vznášel muší Pán. „Co tady pohledáváš tak docela sám? Nebojíš se mě?" Simon se zachvěl. „Není tu nikdo, kdo by ti pomohl. Jenom já. A já jsem Obluda."
Simonova ústa se zkřivila námahou a pronesla slyšitelná slova. „Jsi jenom prasečí hlava na kůlu." „Jak vás jen mohlo napadnout, že obluda je něco, co se dá ulovit a zabít?" řekla hlava. Na okamžik se celý prales i ta ostatní, jen matně tušená místa, rozechvěla ozvěnou pitvorného smíchu. „Ale tys to věděl, co? Že já jsem součástí tebe sama? Jen hádej dál, hadači! Že já jsem příčinou, proč se všechno hatí? Proč věci jsou takové, jaké jsou?"
Ralph slabě zasténal. Přes všechnu únavu si nemohl dopřát klidu a sklouznout do studny spánku ze strachu, co ti divoši udělají. Ale což kdyby se prostě sebral a docela bez okolků vešel do té jejich pevnosti a řekl - „Fuj, fuj, nehrám," zasmál se a pak si lehl a vyspal se mezi ostatními? Kdyby předstíral, že to jsou pořád ještě malí kluci, školáci, kteří říkávali: „Ano, pane učiteli," - a nosili školní čapky? Denní světlo by snad na tuto otázku odpovědělo kladně, ale temnota a hrůza smrti říkaly ne. A tak zůstal ležet ve tmě a věděl, že je psanec.
„Vy dva nejste pomalovaní. Jak vůbec můžete -? Kdyby bylo světlo –“ Kdyby bylo světlo, shořeli by hanbou, že se k něčemu takovému propůjčili. Ale noc byla temná. Eric promluvil první a pak dvojčata spustila svou antifonální řeč. „Musíš zmizet, protože jsi v nebezpečí –“ „– oni nás přinutili. Týrali nás –“ „Kdo? Jack?" „Ten ne –“ Přiklonili se k němu a ztišili hlasy. „Zdrhej, Ralphe –“ „– je to kmen divochů – " „– přinutili nás –“ „– nemohli jsme si pomoct –“
Když Ralph opět promluvil, jeho hlas byl tichý a jakoby udýchaný. „Ale co jsem proved? Měl jsem ho rád - a chtěl jsem, abychom se zachránili –“ Hvězdy se znovu rozsypaly po nebi. Eric zavrtěl vážně hlavou. „Poslouchej, Ralphe. Na tohle nemůžeš jít s rozumem. S tím už je amen –“ „A kvůli náčelníkovi si taky nelam hlavu „– musíš utéct, protože ti hoří koudel." „Náčelník a Roger –“ „– no jo, Roger –“ „Oni tě nenávidí, Ralphe. Chtějí tě oddělat." „Zítra na tebe uspořádají hon." „Ale proč?" „Nevím. A Ralphe, Jack, víš, náčelník, říká, že to bude nebezpečné –“ „– a že si máme dát záležet a vrhat oštěpy, jako když honíme prase." „Roztáhneme se do řady přes celý ostrov –“ „– budeme postupovat tady od toho konce –“ „– tak dlouho, dokud tě nenajdeme." „Budeme si dávat takovéhle signály." Eric zvrátil hlavu a vyloudil slabé zahalekání tím, že si dlaní poklepával na otevřená ústa. Pak se nervózně ohlédl za sebe. „Takhle –“ „– jenomže hlasitěji, to se ví." „Ale já nic neudělal," zašeptal Ralph úzkostně. „Já chtěl jenom udržovat oheň!" Odmlčel se na chvíli, celý sklíčený pomyšlením, co ho čeká zítra. Pak ho napadla nade vše důležitá otázka. „Co uděláte -?" Zprvu se nedokázal jasně vyjádřit, ale strach a osamělost ho k tomu dohnaly. „Až mě najdou - co se mnou udělají?" Dvojčata mlčela. Mrtvá skála pod Ralphem opět rozkvetla. „Co se mnou - propáníčka! To mám hlad! –“ Ta strmá skála jako by pod ním zakolísala. „No tak - co teda -?" Dvojčata zodpověděla jeho otázku nepřímo. „Musíš teď jít, Ralphe." „Je to pro tebe lepší." „Schovej se. Co nejdál budeš moct." „Nešli byste se mnou? Kdybychom byli tři - snad bychom se ubránili.“ Po chvilce mlčení řekl Sam přiškrceným hlasem: „Ty neznáš Rogera. To je netvor.“ „– a náčelník taky - oba jsou –“ ;,- netvoři –“ „– jenže Roger, ten –“ Oba chlapci strnuli. Někdo z kmene šplhal nahoru. „Jde se podívat, jestli dobře hlídáme. Zmiz, Ralphe!"
Kůl zaostřený na obou koncích - symbol krutosti, teď jde o skutečný lov, lov na člověka. Ostré konce mají umožnit nabodnout oběť na kůl jako na rožeň.
„Co uděláte, až -?" Z vrcholku strmé skály k němu zalehla nesrozumitelná odpověď. „Roger si zaostřil kůl na obou koncích."
Tohle už není hra: jde do tuhého, jde o život. Klukovské dovádění a hra na role jim přerostly přes hlavu.
Další, tentokrát dvojnásobný výkřik ze stejné vzdálenosti mu prozradil, jaký je jejich plán. Když se některý z divochů v pralese zapletl a nemohl dál, vyrazil dvojitý pokřik a celý řetěz se zastavil a počkal na něho, až se zase vymotá. Tím si zajišťovali, že se řetěz nepřetrhne a že pročešou celý ostrov. Ralph si vzpomněl na kance, který jejich řadu tak snadno prorazil. Jestli se k němu štvanice příliš přiblíží a nebude vyhnutí, mohl by snad vyrazit proti řetězu, dokud ještě bude řídký, prolomit jej a uhánět zpátky. Ale kam zpátky? Řetěz by udělal čelem vzad a pročesal by ostrov znovu. Dříve nebo později se bude muset najíst nebo vyspat - a pak ho probudí ruce, které se po něm budou sápat, a štvanice skončí dobíjením kořisti. Co tedy má udělat? Vylézt na strom? Prolomit jejich řadu jako kanec? Ať udělá to či ono, vždycky to bude strašlivá volba. Zaslechl osamocený výkřik a rozbušilo se mu srdce; vyskočil a dal se na úprk směrem k oceánu, do husté džungle, až byl celý omotaný plazivými rostlinami; chvíli tam zůstal a lýtka se mu chvěla. Kdyby se tak mohl zapikolovat, dopřát si dlouhou přestávku, čas k přemýšlení!
Už tu není Čuňas, aby moudře zahovořil. Je konec slavnostních shromáždění a diskusí, ta tam je důstojnost lastury. „Mysli." Teď se začínal nejvíc ze všeho bát té clony, která by mu zase mohla zatemnit mozek, vymazat vědomí nebezpečí, udělat z něho hlupáka. Třetí možnost by byla schovat se tak důkladně, že by ho postupující řetěz minul a vůbec by ho nenašel.