Jan Werich a Jiří Voskovec
Hra Osvobozeného divadla z roku 1934. Odehrává se v imaginárním Mexiku mimo čas a prostor, je analogií dobových společenských a politických situací. Představitelé dvou hlavních mexických spřátelených politických stran, Don Blasco Ibane za Radikální Revolucionáře a Don Vasco Ibayo za Vlastenecké Plantážníky (povšimněme se vtipné slovní hříčky v jejich příjmeních) slaví společně 25leté výročí od hrdinné smrti dvou národních hrdinů, Melichara Mahulena, jenž odvážně pronesl k císaři „fuj!“ při císařské přehlídce, a Gaspara Radůza, kata, jenž měl prvého stít, a po činu nemohl snést vinu a skočil z cimbuří. Tito dva hrdinové jsou bezbřeze obdivováni a jsou základem národního smýšlení a vůbec celé politiky. Don Ibane se obětoval a po smrti Mahulenově se oženil s jeho milenkou a vzal za svou jejich narozenou dceru Dolores. Tu nyní chtějí provdat za Dona Ibayo, aby tak byli pokrevně spřízněni nejen mezi sebou, ale i s Národním hrdinou a založili tak mocný triumvirát.
Zjistí se však, že poprava nebyla vykonána, a oba hrdinové jsou stále naživu a žijí izolováni na ostrově sv. Pankráce, kde se nachází vězení. Kat a blázen, jenž si neustále stěžuje, že se poprava zdržuje a chce docísi nápravy, netuší o technickém a politickém vývoji země za těch 25 let, nevědí o svržení císaře a nastolení republiky, o vzniku automobilů a tramvají na elektřinu a dalších změnách.
Oba političtí předáci se snaží jejich existenci ututlat – živí hrdinové nejsou hrdinové a vše by přišlo vniveč, a hlavně triumvirát J.
RADŮZO: Proboha tě prosím, počkej, přece mne nebudeš učit popravovat! Dejme tomu, že bych tě měl opravdu popravit. To nejde tak rychle, tady jsou všelijaké formality, ty musíš mít poslední přání, a to ti dám dobrý typ. Já se divím, že to ještě nikdo neudělal, poslední přání se musí respektovat, a ty když řekneš že tvoje poslední přání je, aby se poprava nekonala, a když je kat dobrý, tak ti to udělá.
MAHULENO: Moje poslední přání je, aby se poprava nezdržovala.
RADŮZO: Blázen a blbec!
IBANE: Znamená to snad, že jste svědčil křivě?
CARIERRA: Jinak to nešlo, když jsem chtěl být oficiálem.
IBAYO: Vždyť přece Mahuleno skutečně vykřikl fuj na císaře!
IBANE: S čelem chmurně mračným.
CARIERRA: Já měl jezevčíka.
IBAYO: To sem nepatří.
CARIERRA: Patří, blahorodí. Jezevčík byl se mnou na osudné přehlídce gardy a všechno zavinil.
IBANE: Dejte pokoj s jezevčíkem. Co řekl Mahuleno a co jste svědčil?
CARIERRA: Moje vadná teta si všimla, že jezevčík tři dny nekonal. (Čím dál, tím víc vzlyká) Povídá, Baltazare, vem psa na vzduch. Já jdu, zrovna byla přehlídka. Hudba císařovy gardy ryčně hrála a jezevčík vždycky, když slyšel hudbu ryčně hrát...tento...konal. Mahuleno stál vedle mne a klouznul... po tom, no a řekl fuj. Císař jel zrovna okolo a já musel svědčit, že to fuj patřilo císaři, když jsem chtěl být oficiálem.
IBANE: Tak Mahuleno nevykřikl fuj na císaře?
IBAYO: On vykřikl fuj kvůli...
CARIERRA: ...kvůli...výkonu...jezevčíkovu
IBANE: (zděšeně) Tak národní hrdina neumřel pro naši věc, národní hrdina zemřel pro...
...
CARIERRA: Blahorodí, ten jezevčík je ještě živ, neměl bych ho pro jistotu utratit?
IBANE: Ovšem!
IBAYO: I tu tetu.
Ibayo a Ibane zneužijí Carierru pro svůj prospěch – oba národní hrdiny prohlásí za diktátory, aby je lid začal nenávidět a Carierru potom nutí, aby je zavraždil a oni se pak mohli hřát na výsluní moci. Radůzo a Mahuleno v pozici diktátorů jsou však nespokojeni a s pomocí Juanilly, dcery hospodského, chtějí uprchnout. Carierra má strach spáchat takový zločin a raději by se sám zabil. Radůzo a Mahuleno mu nabídnou, aby on dělal diktátora a oni ho pak zabijí, jako měl udělat prve on.
CARIERRA: Vládnout neumím.
RADŮZO: Rozený diktátor!
CARIERRA: K ničemu nejsem!
MAHULENO: Rozený diktátor!
Carierrovi, třímajíce odznaky moci, však tato začne rychle stoupat do hlavy, zvlášť když zjistí, že ho díky nim poslouchá garda. Začne sebejistě přikazovat a mluvit o sobě v množném čísle. Postupně ovládá a vyvražďuje zemi, prohlašuje se za císaře, dokonce za boha! Zde vidíme zhuštěný myšlenkový pochod obyčejného člověka, který se zrůdně mění v bezcitného diktátora.
CARIERRO: Ať mne zabijí, když jsou všichni mrtvi. Jsem sám se svou mocí. Se svou neomezenou mocí. Se svou katovskou mocí. Se svou božskou mocí. Kdo je proti mně? Nikdo. (Směje se, prudce se otočí) Je tu někdo? Ne, ne, jsem sám. A kdyby tu někdo byl, nebojím se, protože mám moc. Co je správné, to udělám. Co udělám, je správné. (Hřeje si ruce u krbu. Za ním na závěsu se rýsuje jeho veliký stín. Stín se pomalu dává do smíchu, až se dušeně chechtá)
CARIERRA: (prudce se otočí) Kdo se to směje? Kdo se opovážil? Mám ještě prostředky, jak ho umlčet.
STÍN: Mne neumlčíš?
CARIERRA: Kdo to řek?
STÍN: Tvůj stín.
CARIERRA: Kdo je to můj stín?
STÍN: Kdo je to? Stín člověka. Poslední kousek obyčejného člověka, který v tobě zůstal.
CARIERRA: Nic ve mně není z člověka. Jsem svatý pojem. Jsem právo! Jsem síla! Jsem pravda!
STÍN: Tvá moc, tvé právo a tvá pravda platí jen pro tvou bláznivou hlavu. Jsi kat a blázen.
CARIERRA: Ale mám svět v hrsti.
STÍN: Kati a blázni neudrží svět.
CARIERRA: Udržím svět, i kdybych měl všechno pozavírat.
STÍN: Není na světě tak hustých mříží, aby uvěznily zdravý lidský rozum. Nejsou koncentrační tábory pro mladá srdce. Myšlenky, které chceš ubít, ti utečou skrz prsty a stvoří nový svět, který se přes tebe převalí. Zraješ pro smetiště.
CARIERRA: Blbče!
STÍN: Sobě nadáváš. Padáš do prázdna.
CARIERRA: To je jedno. Všude je prázdno. Všechno je ve mně.
STÍN: Jsi velké nic.
CARIERRA: Mám všechnu moc.
STÍN: A neuneseš ji. Padneš pod hromadou odznaků, které jsi na sebe navěsil. Ohluchneš pozdravnými salvami, oslepneš slavnostními ohňostroji a udusíš se kadidlem. A až jednou historie šlápne do tvých pozůstatků, vykřine: Fuj!
CARIERRA: (křičí do konce poslední věty) Mlč! Ticho! (Když stín domluvil) Odsuzuji tě, rouhači a velezrádce, k trestu smrti.
STÍN: (se směje) Bojíš se mne?
CARIERRA: Zabiji tě.
STÍN: Zkus to.
CARIERRA: Vidíš tu dýku?
STÍN: Držím ji v ruce s jsem ti k službám.
CARIERRA: Vidíš, že posloucháš. A teď se bodneš.
STÍN: A ty vykrvácíš.
CARIERRA: Idiote! (probodne se, zavrávorá a padne). ¨
Konec hry.
V této hře bylo použito známé písně Jaroslava Ježka Svítá, Šaty dělají člověka a Hej rup.