Román s výraznými autobiografickými rysy. Tématem je hledání smyslu vztahu, manželství, jež po mnoha letech ustrnulo, z nějž vyprchala vášeň a zájem o druhého. Protagonista hledá ztracenou lásku, ale také sám sebe - poselstvím knihy je tedy mimo jiné i to, že pokud ztratíme pevnou půdu pod nohama a nevíme, kdo jsme, co potřebujeme a co chceme, je těžké přijímat lásku druhého.
Hrdina sice hledá Ester, jež od něj odešla, avšak zároveň během tohoto procesu odhaluje své tužby, limity, nové obzory, a v okamžiku, kdy ji nalézá, je ochoten s vyrovnaností čelit možnosti, že ho Ester navždy odmítne. Je pak tedy už takřka nepodstatné, jak Ester odpoví. Možná i proto je závěr knihy poněkud nejasný a mlhavý - Ester sice neskrývá radost, že ji její muž našel uprostřed plání Kazachstánu, ale zároveň je těhotná s jedním z místních obyvatel. Snad se autor snažil tímto napůl otevřeným koncem naznačit, že nešlo o výsledek hledání, ale o proces hledání samotného. Hledání jako cesty.
svoboda není neexistence závazků, nýbrž schopnost zvolit si to, co je pro mě nejlepší - a tento závazek přijmout.
Poprvé chápu, že všechny mé předešlé frustrace v milostných vztazích a manželstvích neměly nic společného se ženami, jež jsem poznal, ale pramenily z mého vlastního roztrpčení. Jediná Esther pochopila něco velice prostého: k tomu, abych jí mohl vyjít vstříc, musím napřed vyjít vstříc sám sobě.
"Podle tvého názoru není nikdo šťastný?"
"Někteří lidé šťastně vypadají, protože prostě o tomhle tématu nepřemýšlejí. Jiní si dělají plány: budu mít manžela, dům, dvě děti, dům na venkově. Dokud je tohle zaměstnává, jsou jako býci hledající toreadora, reagují instinktivně, jdou vpřed, aniž vědí, kde je cíl. Získají svůj vůz, někdy i Ferrari, myslí, že v tom je smysl života, a nikdy si tu otázku nepoloží. Přesto však se jim v očích zračí smutek, ale oni sami nevědí, že ho v sobě mají. Ty jsi šťastný?"
"Nevím."
"Nevím, jestli jsou všichni nešťastní. Vím, že jsou pořád zaměstnaní: pracují přesčas, starají se o děti, o manžela, o kariéru, o diplom, o to, co dělat zítra, co je třeba koupit, co je třeba mít, aby se necítili méněcenní, atd. Ostatně málokdo mi řekl: 'Jsem nešťastný.' Většina mi říká: 'Mám se výborně, dosáhl jsem všeho, co jsem si přál.' Pak se tedy ptám: 'Co vás dělá šťastným?' Odpověď: 'Mám všecko, o čem člověk může snít - rodinu, dům, práci zdraví.' Ptám se znovu: 'Už jste se někdy zamyslel, jestli tohle je v životě všechno?' Odpověď: 'Ano, to je všechno.' Naléhám: 'Je tedy smyslem života práce, rodina, děti, které vyrostou a opustí vás, žena nebo manžel, z nichž se stávají spíš přátelé než skuteční milenci. A práce jednoho dne skončí. Co budete dělat, až k tomu dojde?'
Odpověď: není. Začnou o něčem jiném.
Ve skutečnosti odpovídají: 'Až moje děti vyrostou, až můj manžel - nebo moje žena - bude spíš mým přítelem než zaníceným milence, až odejdu do penze, budu mít volný čas, abych mohl dělat to, o čem jsem vždycky snil - cestovat.'
Otázka: 'Copak jste neřekl, že jste šťastný teď? Neděláte to, o čem jste vždycky snil?' Pak tedy řeknou, že mají moc práce, a začnou o něčem jiném.
Jestliže naléhám, vždycky nakonec zjistí, že jim něco chybí."
[...]
"Co tedy chybí?"
"Nemám nejmenší tušení. Prohlížím si časopisy s celebritami: všichni se smějí, všichni jsou spokojení. Ale protože jsem za celebritu provdána, vím, že to tak není: všichni se smějí nebo se baví v té chvíli, na té fotografii, ale v noci nebo ráno je to úplně jinak. 'Co mám dělat, abych se v tom časopise objevovala dál?' 'Jak zakrýt, že už nemám dost peněz, abych si udržoval svůj luxus?' 'Jak se mám starat o svůj luxus, aby byl větší a zjevnější než u těch druhých?' 'Ta herečka, s níž se na té fotce směju a slavím, mi zítra může sebrat roli!' 'Jsem líp oblečená než ona?' 'Proč se smějeme, jestliže se nesnášíme?' 'Proč prodáváme čtenářům časopisu štěstí, jestliže jsme hluboce nešťastní, otroci slávy?'"
[...]
Jedna dívka se zvláštním leskem v očích mi začíná vyprávět její historii. Na počátku byly hradby. Ty tam zůstaly, ale jedna ze zdí se použila ke stavbě kaple. Uplynuly desítky let a kaple se přeměnila v kostel. Další století, a z kostela se stala gotická katedrála. Katedrála poznala slavné chvále, pak se u ní objevily strukturální problémy, nějakou dobu byla puštěná, prošla úpravami, které zdeformovaly původní podobu, ale každá generace si myslela, že problém vyřešila, a předělávala dřívější plány. Tak se tedy v následujících staletích jednou vybudovala zeď, podruhé se zase zboural nosník, na téhle straně se přidala vyzdívka, otvíraly se a zavíraly vitráže.
Katedrála snesla všechno.
Procházím jejím skeletem a dívám se na současné reformy: tentokrát architekti ujišťují, že došli k nejlepšímu řešení. Všude stojí lešení a kovové opěry, zaníceně se teoretizuje o dalším postupu a také se kritizuje, co se udělalo v minulosti.
A znenadání si uprostřed hlavní lodi uvědomuji něco velice důležitého: katedrála jsem já, je to každý z nás. Rosteme, měníme tvar, objevujeme některé slabosti, které musí být napraveny, ne vždy voláme nejlepší řešení, ale vzdor tomu trváme dál a snažíme se držet vzpřímeně, vztyčeně, abychom dělali čest nikoli zdem, nikoli dveřím nebo oknům, ale prázdnému prostoru, jenž je uvnitř, prostoru, v němž uctíváme a oslavujeme to, co je nám drahé a má pro nás význam.
Ano, jsme katedrála, nepochybně. Co však je v prázdném prostoru mé vnitřní katedrály?
Esther, Záhir.
Ona zaplavila vše. Ona je jediným důvodem, proč jsem živ. Rozhlížím se kolem, připravuji se na přednášku a chápu, proč jsem čelil sněhu, ucpaným silnicím, zledovatělé vozovce: abych si uvědomil, že každý den musím rekonstruovat sám sebe a - poprvé za celou svou existenci - uznat, že miluji nějakou lidskou bytost víc než sama sebe.
Na zpáteční cestě do Paříže - již za mnohem lepších povětrnostních podmínek - jsem v jakémsi transu: nemyslím, pouze věnuji pozornost provozu. Jakmile dojedu domů, požádám služebnou, aby ke mně nikoho nepouštěla a prozatím přespávala v bytě, vařila snídani, oběd a večeři. Rozšlápnu aparátek, který mi umožňuje přípoj na internet, a úplně ho zničím. Vytrhnu telefon ze zdi. Mobilní telefon zabalím a odešlu svému nakladateli s prosbou, aby mi ho vrátil teprve tehdy, až si pro něj přijdu sám. Týden se pak ráno procházím po březích Seiny, a když se vrátím domů, zavřu se v pracovně. Jako bych naslouchal hlasu nějakého anděla, píšu knihu - lépe řečeno dopis, dlouhý dopis ženě svých snů, ženě, kterou miluji a vždy budu milovat. Jednoho dne se jí možná tato kniha dostane do rukou, ale i kdyby k tomu nedošlo, jsem nyní člověk usmířený se svým duchem. Už nebojuji proti své raněné pýše, už nehledám Esther na každém nároží, v barech, kinech, na večeřích, v Marii, ve zprávách z novin.
Naopak, těší mě, že existuje - ověřil jsem si, že jsem schopen takové lásky, jakou jsem nikdy nepoznal, a to mě přivádí do stavu milosti.
Přijímám Záhir, nechám ho, ať mě vede k svatosti, nebo k šílenství.
[...]
"Když nás lidé chválí, musíme si dát pozor na své chování."
"Kritikové mě nechválili nikdy."
"Mám na mysli čtenáře, dostal jsi víc dopisů než kdykoli jindy, nakonec uvěříš, že jsi lepší, než si myslíš, a necháš se ovládnout klamným pocitem jistoty, který může být velice nebezpečný."
[...]
"V poslední době jsem si ověřil, že skuteční přátelé stojí při nás, když nám všechno vychází. Drží nám palce, těší je naše vítězství. Zato falešní přátelé se objevují v těžkých chvílích se svým smutným výrazem 'solidarity', zatímco ve skutečnosti je naše trápení utěšuje v jejich ubohém životě."
[...]
"Energie nenávisti nikam nevede; avšak energie odpuštění, která se projevuje láskou, dokáže pozitivně změnit tvůj život."
[...]
"Právě proto v sobě pořád vláčíš to dítě, které se vybrečelo v koutku, aby to rodiče neviděli, a které bylo ve škole nejslabší. Pořád ještě jsi nevymazal stopy po hubeném klukovi, který si neuměl najít holku, který nikdy nevynikl v žádném sportu. Nezapomněl jsi na jizvy po křivdách, jimiž ti lidé v životě ublížili. Ale k čemu je to dobré?"
"Kdo ti řekl, že se mi něco takového v životě přihodilo?"
"Já to vím. Vidím ti to na očích, a určitě ti to vůbec nic nepřináší. Jedině ustavičné přání litovat sám sebe proto, že jsi byl obětí silnějších. Anebo pak snahu přejít na opačnou stranu, přestrojit se za mstitele, připraveného zranit ještě víc toho, kdo ti něco udělal. Nemyslíš, že s tím ztrácíš čas?"
"Myslím, že moje chování je lidské."
"To opravdu je. Ale není ani inteligentní, ani rozumné. Važ si svého času na téhle zemi, uvědom si, že Bůh ti vždycky odpustil a odpouštěj také."
[...]
a já se cítím prázdný jako někdo, kdo právě přenesl na papír to, co si měl necht pro sebe.
[...]
"Tak proč jsi to udělala?"
"Protože nemůžu věčně žít s přízrakem ženy, která zmizela bez vysvětlení. Četla jsem tvoji knihu. Jsem přesvědčena, že teprve až ji najdeš, až tuhle záležitost vyřešíš, bude tvé srdce moci patřit doopravdy mně."
[...]
"Když jsem neměl co ztratit, dostal jsem vše. Když jsem přestal být tím, kým jsem byl, našel jsem sám sebe. Když jsem poznal ponížení, a přesto jsem šel dál, pochopil jsem, že si mohu svobodně zvolit svůj osud."
[...]
Takový je mongolský mýtus: z různých přirozeností se rodí láska. V protikladu získává láska sílu. V konfrontaci a proměně se láska udržuje.
[...]
Láska je divoká síla. Když se ji pokoušíme zkrotit, tak nás zničí. Když se ji pokoušíme zajmout, tak nás zotročí. Když se ji pokoušíme pochopit, zanechá nás bezradné a zmatené.
Tato síla je na zemi, aby nám přinesla radost, aby nás přiblížila Bohu a našemu bližnímu: přesto dnes milujeme tak, že na každou minutu klidu připadá hodina úzkosti.
[...]
Je to jako droga. Jestliže jsem na bojišti, můj život má smysl. Celé dny se nekoupu, jím vojenské příděly, spím tři hodiny denně, probouzí mě rachot střelby, vím, že každou chvíli může někdo hodit granát na místo, kde jsme, a to působí tak, že... žiju, rozumíš? Žiju, miluju každou minutu, každou vteřinu. Není tu prostor pro smutek, pochybnosti, pro nic: zbývá jen veliká láska k životu.
[...]
"Ale viděla jsem, že ve válce, ať to vypadá jakkoli paradoxně, jsou lidé šťastní. Svět má pro ně smysl. Jak už jsem řekla, absolutní moc anebo oběť pro nějakou věc dodává jejich životu nějaký význam. Jsou s to bezmezně milovat, protože už nemají co ztratit. Smrtelně raněný voják nikdy neprosí lékaře: 'Zachraňte mě, prosím vás!' Jeho poslední slova jsou obvykle tato: 'Řekněte mým dětem a mé ženě, že je miluji.' V okamžiku zoufalství mluví o lásce!"
"Tím chceš říct, že lidská bytost najde smysl života, jenom když je ve válce."
"Ale my jsme pořád ve válce. Ustavičně bojujeme se smrtí a víme, že smrt nakonec zvítězí. V ozbrojených konfliktech je to viditelnější, ale v běžném životě se děje totéž. Nemůžeme si dovolit být pořád nešťastní."
[...]
Jestliže je někdo schopen bezvýhradně, bezpodmínečně milovat svého partnera, projevuje Boží lásku. Projevuje-li se Boží láska, on bude milovat svého bližního. Bude-li milovat svého bližního, bude milovat sám sebe. Bude-li milovat sám sebe, věci se vrátí na své místo.
[...]
"Nikdo není ve svém soužení sám - vždycky existuje ještě někdo, kdo myslí, raduje se nebo trpí stejně, a to nám dává sílu lépe čelit výzvě, kterou před sebou máme."
"Znamená to i trpět pro lásku?"
"Znamená to všechno. Jestliže je tu utrpení, je lepší je přijmout, protože nezmizí jen proto, že se tváříš, jako by neexistovalo. Jestliže je tu radost, je také lepší ji přijmout, třebaže se strachem, že jednoho dne skončí. Někteří lidé dokáží mít vztah k životu jenom prostřednictvím oběti a odříkání. Jiní lidé si připadají součástí lidstva, jen když si myslí, že jsou 'šťastní'."
[...]
"Právě tak se láska ztratila," řekl. "Když jsme začali přesně určovat pravidla, jak se má projevovat."
[...]
Ve stycích mezi lidmi je nejdůležitější rozhovor, ale dnes už si lidé spolu nesednou, aby rozmlouvali a poslouchali druhé. Chodí do divadla, do kina, dívají se na televizi, poslouchají rádio, četou knihy, ale už si skoro vůbec nepovídají. Chceme-li změnit svět, musíme se vrátit do dob, kdy se bojovníci scházeli kolem ohně a vyprávěli si příběhy.
[...]
Hlas je Energie: proto spojuje lidi jen tehdy, když jsou pro tu chvíli opravdu připraveni. Přesto se všichni pokoušíme násilím situaci změnit - jenom abychom vyslechli větu, kterou jsme nikdy slyšet nechtěli: "Jdi pryč." Ten, kdo hlas nerespektuje a přijde dřív nebo později, než by měl, nikdy nedosáhne toho, oč mu jde.
[...]
Pořád si myslí (lidé), že slib "být šťastní navždy" se musí dodržet, třebas je výsledkem každodenní nešťastnost.
[...]
"V pořádku není způsob, jímž nyní projevujeme svou lásku. Kdybychom brali jako něco přirozeného, že nám dělá problémy, mohli bychom s těmito problémy žít a být šťastni. Byl by to neustálý boj, a to by nás udržovalo aktivní, živé, odvážné, ochotné dobývat nové světy. My však míříme k bodu, kde se všechno přizpůsobuje. Kde už láska nevytváří problémy a střety - a stává se jediným řešením."
"Co je na tom špatného?"
"Všechno. Cítím, že Energie Lásky, to, čemu se říká vášeň, už mi neprochází tělem a duší."
"Něco však zůstalo."
"Zůstalo? Musí snad každé manželství skončit tak, že vášeň postoupí místo něčemu, čemu se říká 'zralý vztah?' Já tě potřebuji. Chybíš mi. Občas pociťuji žárlivost. Ráda myslím na to, co budeš večeřet, přestože ty někdy ani nevíš, co jíš. Ale chybí radost."
[...]
To, co se potřebujeme naučit, máme vždy před očima, stačí se vážně a pozorně rozhlédnout, abychom odhalili, kam nás Bůh chce vést a jaký je pro nejbližší okamžik nejlepší krok.
[...]
Až do konce života pak budeme říkat, že tu či onu osobu nebo věc milujeme, ale ve skutečnosti budeme trpět, protože místo abychom přijali sílu té energie, budeme se ji pokoušet oslabit, aby se vešla do světa, v němž podle svých představ žijeme.
[...]
A pochopil jsem to, až když jsem si vzpomněl na proměny jejího pohledu. Já jsem vždy vstřebával její světlo, její energii, a ty ze mě činily člověka šťastného, sebejistého, schopného jít dál. Ona se dívala na mne, připadala si ošklivá a náhle méněcenná, protože v průběhu let moje kariéra -- ta, kterou mi sama pomáhala budovat - odsouvala náš vztah na vedlejší kolej.
[...]
Esther se ptá, proč jsou lidé smutní.
"To je prosté," odpoví stařec. "Drží se své osobní historie. Všichni věří, že účelem našeho života je sledovat nějaký plán. Nikdo se neptá, jestli si to naplánoval sám, nebo jestli mu to stanovil někdo jiný. Lidé hromadí zkušenosti, vzpomínky, věci, myšlenky druhých, a to je víc, než unesou. Zapomínají proto na své sny."
Esther podotkne, že mnoho lidí jí říká: Vy máte štěstí, protože víte, co od života chcete; zato já nevím, co si vlastně přeju dělat.
"Jistěže to vědí," odpoví starý nomád. "Znáte přece mnoho lidí, kteří ustavičně tvrdí: Neudělal jsem nic z toho, co jsem si přál, ale taková je realita. - Jestliže tvrdí, že neudělali to, co si přáli, pak vědí, co chtěli. A realita je pouze historie, kterou o světě a o tom, jak se v něm máme chovat, vyprávěli druzí.
[...]
Nashromážděné vědomosti nám slouží k tomu, abychom vařili, neutráceli víc, než vyděláváme, měli kam se uchýlit v zimě, znali určité meze a věděli, kam jede ten který autobus nebo vlak. Věříte však, že minulé lásky vás naučily líp milovat?
[...]
Důležité věci vždycky zůstávakí - naopak odchází to, co jsme za důležité považovali, ačkoliv je to zbytečné - jako třeba představa, že ovládáme Energii Lásky."
[...]
Oba si uvědomujeme, že když pouštíme z hlavy staré události a zážitky, otvírá se postupně nový prostor, nastupuje tajemná radost, rozvíjí se intuice, stáváme se odvážnějšími, víc riskujeme, děláme věci, které jsme považovali za chybné nebo správné - ale děláme je. Dny jsou intenzivnější, už tak neutíkají.
[...]
"Proč si taky nelehneš, vyspíme se a zítra si promluvíme."
"Protože tak už to děláme týdny a měsíce po celé uplynulé dva roky! Chci si s tebou promluvit, ty jsi unavený, jde se spát a řekneme si to zítra! A zítra jsou tu zase další povinnosti, další pracovní den, večeře, pojďme spát a povíme si to až ráno. Takhle já žiju: čekám na den, kdy tě budu mít znova po svém boku, dokud mě to neomrzí, nic víc nechci, vytvoř mi svět, kam se budu moct uchýlit, když bude třeba: svět ne tak vzdálený, aby se zdálo, že vedu nezávislý život, a ani ne tak blízký, aby se zdálo, že vnikám do tvého vesmíru.
[...]
Tys kdysi mou duši znával dobře, ale už celé roky s ní nemluvíš, nevíš, jak moc se změnila, jak moc tě zou-fa-le prosí, abys poslouchal, co říká. Třeba o banálních věcech, například o zkušenostech z amerických univerzit."
"Jestliže se tvoje duše tolik změnila, proč jsi pořád stejná?"
"Ze zbabělosti. Protože si myslím, že zítra si promluvíme. Kvůli všemu, co jsme spolu vytvořili a co nechci vidět zničené. Anebo z toho nejhoršího důvodu: přizpůsobila jsem se, je to adaptace."
[...]
Manželé a manželky, kteří dovečeřeli a rádi by si popovídali jako dřív, ale jsou tu jiné starosti, jiné důležitější věci a povídání může počkat na zítřek, který nikdy nepřijde.
[...]
A nazítří mi to ukázal, aniž musel cokoli říkat. Uviděl jsem nekonečnou step, která vypadala jako poušť, ale v travním porostu oplývala skrytým životem. Viděl jsem rovný obzor, obrovitý prázdný prostor, slyšel dusot koňských kopyt a tichý vítr a kolem nás nebylo nic, vůbec nic. Jako by si to místo svět zvolil, aby předvedl svou nezměrnost, prostotu a zároveň složitost. Jako bychom mohli - a měli - být jako step, prázdní, nekoneční a současně plní života.