Staré pověsti české

Alois Jirásek

Staré pověsti české

Za dávných časů, kdy ještě naše země byla neosídlena: […] bobři pak nerušeně stavěli své umělé stavby. […] Hlubiny země byly ještě zamčeny a nikdo na ně neuhodil, aby vydaly poklady rud a vzácného kovu.

Všude jará síla a bohatství. Země, dobrý svou hojností a plodností, čekala jen na dělný lid, jenž by užil hojných darů jejích.

I přišel a nevzdělanou vzdělal; zvelebil ji těžkou, lopotnou prací a svatou ji učinil tím potem svým a krví svou, kterou pak vylil v přemnohých bojích, jáje prací svou dobyté země i svého jazyka.

O Čechovi

Plémě vojvody Čecha žilo původně v zemi charvátské, kde však docházelo k častým bojům o meze a dědiny. Mocný rod vojvodů Čecha a Lecha se rozhodil opustit toto území a najít si jiné, neosídlené.

Byliť uvyklí již po předcích půdu pilně vzdělávati, všeliký druh obilí pěstovati i chovati koně a stáda bravu i skotu.

Jak se usnesli, tak vykonali. Svolavše své plémě, vzdali oběť bohům, vynesli obrazy dědů, a rozžehnavše se s otcovskou půdou, obrátili se na západ slunce, v neznámé končiny. […] Přebředli Odru řeku […] a zemi nakonec našli. I zaradoval se praotec Čech nad utěšeným krajem i zamyslil se pak nad ním, jak bohové dají, jak tu bude jeho rodu i budoucím pokolením. […] “Již si nebudete stýskat, neboť jsme našli kraj, kde zůstaneme a sídla zarazíme. Vizte, to je ta země, kterou jste hledali. Často jsem vám o ní mluvil a sliboval, že vás do ní uvedu. To je ta země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplývající. Na všem budete míti hojnost, a bude nám dobrou obranou proti nepřátelům. Hle, země po vaší vůli! Jen jména nemá; rozvažte, jakým jménem by měla býti pojmenována.”

A tak se zde Čechův lid začal zabydlovat. Ženy domácnosti si hleděly, předly, robily plátno i sukno, šily šaty a roucha, čechle, rubáše, sukně mužské i ženské, hace, pláště, krzna i kožichy.

Muži pásli stáda, hájili jich proti šelmám, pracovali na polích, v lese honili divokou zvěř a hubili ji štvaním, ze zásady, šípy, oštěpem, osídly a jímami, do nichž lákali nejvíce vlky, nejhorší zhoubce stád.

V jaké pověry lid věřil: […] Těch se báli, i jezinek uspávajících, oči vylupujících. […] Nejvíce však se lekali Peruna, hromu vládce, jeho blesku, “božího posla”, a jiných mocných běsů, kteří oslabovali tělo lidské, jeho kosti, a rozum zatemňovali. Je prosili, k studánkám dary přinášeli, černé slepice neb holuby, oběti zabíjeli, zvláště Velesi, aby chránil jejich stáda od moru a žehnal jim. […]

Když padalo za jeseně listí a husté mlhy uléhaly na krajinu, když země umrzla a sníh všechen kraj zasypal, shromažďovaly se rodiny v prostorných jizbách povalových stropů, zavřených okenic. […]

I šla řeč dál o divných zjeveních a viděních za hustých nocí, na blatech, v širém poli i lesní pustině, o zmecích ohnivě se nesoucích tmavou nocí […]

Žilať a kvetla příchylnost krve, rodinná láska do kolikátého pokolení, pojíc živé s mrtvými, plynoucí čas s tím, jenž dávno již přešel. […]

O slunovratu: Když pak slunce na své dráze stanulo nejvýše, zaříc na osení vlnící se po širých lánech a na luka bujně kvetoucí, oslavovali všude posvátný čas slunovratu. Noc před nejdelším dnem byla jim divoplodnou. Kvítí její rosou zkropené nabývalo čarovné moci, věští i hojivé, i chránilo jako černobýlm máti všeho koření, před běsy a zlými duchy, přemocnými zvláště té tajemné noci, i před vědmami, jež se rojily na chlumech i v setmělých doupatech.

Lech, bratr Čechův: V těch místech také Lech zůstal a hned počal hrad stavěti, jejž velikými valy osypali a od toho kouření prý Kouřim nazvali.

O Krokovi a jeho dcerách

Krok, starosta mocného rodu, byl Lechem doporučen lidu Čechovu za správce po Čechově smrti, neboť se dostávali do mnoha svárů a potřebovali nad sebou soudce:

Zboží měl hojnost, než i moudrostí a vtipem nad jiné vynikal, takže nejen z jeho rodu ale ze vší krajiny kolem k němu spěchali jako včely k oulu, aby je soudil. […]

Lech jako zakladatel Polska: Lech, uslyšev chválu těch krajin, rozžehnal se s Krokem, a pojav rodinu svou a čeleď, obrátil se do krajin posly označených. I usadil se tam a zůstal a hrady (města) založil, Hnězdno, jemuž pro množství orlích hnízd tak přezděl, a Krakov, jejnž po svém synu nazval.

Krok pak českou zemí vládl, ji všecku soudil a moudrosti učil. Jsa vojvodou, sídlil na Budči. […]

Všude měli hojnost i v stodolách i v stájích; mír zůstával, pokud Krok zemi spravoval, a to by více než třimecítma let. Když pak odešel k otcům, želel ho všechen lid.

Kazi: Svým mocným slovem a kouzlem žehnání přinutkala často i sudičky k své vůli a vracela život i tam, kde již unikal posledním dechem. […]

S největší pak oddaností vzhlíželi všichni k Libuši, ač věkem nejmladší. Bylať tak spanilá, těla cudného, chování vlídného, přitom vážná, v řeči jistá a rozšafná, že i drsní, bojovní muži tlumili hlas a mírnili slova, když všecka líbezná kráčela kol, že i starci věkem zkušení a znavení ji velebili, řkouce: “Nad máteř je sličnější, nad otce moudřejší.”

O Přemyslovi

Když pak cestou se vladykové Přemysla ptali, proč vzal s sebou kabelu a střevíce z lipového lýčí, odpověděl: “Na to jsem je dal vám a dám na věky uschovat, aby moji potomci věděli, odkud pošli, aby živi byli v bázni a lidí sobě svěřených netiskli z hrdosti, poněvadž jsme si všichni rovni.”

Na oslavě Přemyslova uvedení k Libuši: Jedli hojná jídla a pili hojně medoviny, pili a pěli nebo naslouchali pěvcům, jak hráli na struny a zpívali staré zpěvy o hrdinách a bojích zašlých dob. Slavili volbu, slavili sňatek za dne, slavili jej dlouho do noci za svitu ohňů a smolnic. A když ohně pohasly a nad lesy se již zardívalo ranní zoře, ještě zvučel Vyšehrad, ještě zvučelo podhradí hlučným veselím a ranní vítr nesl jeho ohlas za řeknu ke tmavým lesům ztopeným v bělavé mlze.

Libušina proroctví

Pak se Mořenin prst dotekl čela pobožné Tety; i vydechla duši. Po veškeré krajině tetínské pro ni truchlili, neb byla všem jako máti. […]

Libušin poklad zůstal i po její smrti ve skalné skrýši tak, jak ho manželu svému ukázala. Nedotekl%t se ho Přemysl, věda, nač je. A tak leží poklad podnes hluboko ve vyšehradské skále, z níž zasvítí, až bude největší bída a drahota. A jak se otevře, objeví, bude zas všeho hojnost a všeliká nouze přestane.

Dívčí válka

Když Libuše odešla do návi, viděly dívky z její družiny, že nejsou již u takové vážnosti, jakou mívaly za živobytí své paní. […] Jako když holubice ze svých kotců vyletí, tak chvátaly ženy a dívky od svých mužů, otců, bratří a všechny na Děvín hrad, že se jimi pak hemžily jeho síně a jizby, volné nádvoří i vysoké valy. […] Šik bojovných dívek se hnal za ní, dychtě po boji, a v čele všech, hned za Vlastou: Mlada, Svatava, Hodka, Radka i Častava

O Křesomyslu a Horymírovi

Po Přemyslovi vládl české zemi Nezamysl, po něm Mnata, Vojen, Vnislav a poté Křesomysl. Ten velmi podporoval těžbu kovů, pročež zanedbával ornou práci a stáda. Úhorů nikdo nevzdělával, role hynula, ladem zůstávala a svízel i metlice bujely tam, kde jindy husté obilí zrálo a zvučelo křepelčím hlasem. Vladyka z Neumětel, Horymír, žádal vojvodu Křesomysla o nápravu. Ten však nic neučinil, z těžby měl velké výnosy. Horníci se pobouřili, že proti nim Horymír tak vede a pomstili se mu - vypálili jeho vesnici. Horymír stihl jen tak tak ujet na svém Šemíků a přísahal pomstu. Dojel ke knížeti Křesomyslovi, ale rozlícený dav kovkopů jej dostihl a žádal na knížeti trest smrti. Horymír před popravou žádal, aby se ještě jednou směl projet na svém milém koni, ale navzdory očekávání všech seskočil z hradní zdi dolů do lesa. Trestu tak unikl, stíhat ho už podle práva nebylo možno. Šemík však tím pádem hodně sešel a smutně stál ve stáji.

Navrátiv se do Neumětel, přímo chvátal ke svému milému koni. Ten leže, nemoha již státi, oznámil svému pánu, že musí sejíti, a prosil ho, aby až zhyne, nedal ho ani ptákům, ani divé dvěři na pospas, ale aby ho dal před vraty svého dvoru pohřebiti.

Horymír velmi zarmoucen všecko slíbil a těžko se s Šemíkem loučil. A když milý kůň zdechl, stalo se, jak byl žádal.

Pověsti z doby křesťanské

Biskup Metoděj: Ten již prve s bratrem svým Cyrilem, mužem svatým, probral rádlem slova ouhor srdce pohanů v moravské zemi a v slovenské a zasíval pšenici svatého učení a dobrých skutků.

Ten tedy přišel k Čechům od Moravanů, kteříž se Moravany nazývají od země své; řeč jejich však i Slováků reč jedna byla, tak jako v české zemi, neb jednoho národa byli. […]

Líbila se jim jeho řeč a učení i zpěv jeho kněží, i dávali se křtít, jak byl již učinil kníže Bořivoj a manželka jeho Ludmila, dcera Slavibora, vojvody pšovského a shromaýďovali se, když kněží sloužili Bohu hlaholem slovanským, neb měli v slovanském jazyce evangelie i žaltář a ostatní knihy. […]

Přicházeliť lidé nové víry, poráželi je, káceli v nich modly, rubali posvátné stromy v poli a v úvalech a pálili je ohněm.

Hubili je a poroučeli, ať nikde nepozdvihují novorozených dětí nad zažehnutým ohněm a neobětují duchům ohnivým, ať jich neprosí, aby tomu dítěti byli nápomocni až do jeho smrti. A poroučeli, ať nikdo již neobětuje běsům a zlým duchům, ať nikdo nepochovává svých mrtvých v hájích a v poli a tryzny ať nikdo nekoná na orzcestích a trojcestích pro odpočinutí duší, ať nestrojí her v škraboškách nad mrtvými a prázdných stínů ať nikdo nevolá — —

I skácena Perunova modla s Vyšehradu, přestala úcta strašné Morany; mračná její socha v háji na Skalkách stržena a káceny a ničeny modly mnohé.

Praporec sv. Václava

Pověst ze 12. století, kdy na českou zemi zaútočili Němci s úmyslem si ji podrobit a vymýtit český jazyk.

I přibyly houfy ze všech žup, z dalekých, blízkých, přibyly ku Praze, na koních, pěšky, v brni a přilbách i kožiších, krznech, v čepicích beránčích, vlčích, rysích a jiných, nestejní v odění, stejně však mužného srdce a bitvy žádostiví. Když se tak shromáždilo vojsko českého lidu, poručil kníže Soběslav kněžím, aby přichystali kopí sv. Václava, jež chováno bylo v kostele svatovítském, aby nazejtří, jak vojsko vytrhne, vzali s sebou do pole jako záštitu a ochranu proti nepřátelům.

[…]

Nad houfy se třepetaly korouhve zářícím mrazivým vzduchem a nad ně nejvýše praporec sv. Václava, praporec všeho vojska. Kaplan Vít jej držel, maje na sobě brnění a přilbu; s ním kolem praporce stálo dobře sto českách pánů s tasenou zbraní, a probošti, kaplané, všichni bedlivá stráž posvátného znamení.

Zraky všech Čechů před se hleděly, kde proti nim stál nepřehledný šik nepřátel. Konce jeho nedozírali, všecko údolí se jím hemžilo a nesčetné blesky od zbraně a zbroje míhaly se nad tím ohromným, černavým mračnem. Nastala chvíle rozhodná; všem zabušilo srdce před těžkým, nerovným bojem.

[…]

Ale vesele táhlo od Chlumce do Čech vítězné vojsko s přemnohou kořistí. Radostné zprávy letěly před ním; všude s úžasem naslouchali o divné pomoci Boží, o znameních, o sv. Václavu a jeho praporci a mluvili, že ani otcové, ani dědové neměli jasou takové cti, jaké tou chlumeckou bitvou Čechové dobyli. Nevýslovná radost byla po vší zemi, a s velikou ctí a slávou vítali v Praze statečného knížete Soběslava a jeho vojsko.

[…]

A byli v Přemyslově vojsku Čechové, Moravané, Slezáci a něco pomocných Němců z Rakous a Branibor a Němci pánů českách a moravských, pan Vok z Rožmberka, nejvyšší mašálek českého království, Jaroš z Poděhus, pražský purkrabí, ten opatroval zemskou korouhev na kopí sv. Václava, a kounického rodu Heřman z Rychnova, podkomoří, a nejvyšší komorník Bavor ze Strakonic, též Vilém z Poděbrad a Zdislav ze Šternberka, pak pana Záviše z Falkenštejna otec, Budivoj z Krumlova, a jiní Vítkovici a páni českých a moravských rodů.

[…]

Ale v šero této kobky, jímž svítí zlatý hrot svatého praporce jako naděje v temnotách protivenství, zaléhá ohlas bitevních zpěvů “Hospodine, pomiluj ny” a “Svatý Václave, vojvodo české země” a svědčí, že potomci nezapomněli, že živa v nich odvaha a že neustanou zápasiti pro právo této země a prot jazky otců.

O staré Praze

O Karlu IV. a o tom, co všechno Praze přinesl a založil v ní: Tak také založil kostel sv. Jeronyma a při něm klášter mnichů benediktinských v těch místech na skalkách, kde před věky se zelenal háj bohyně Morany. I stavěl ten kostel nákladem velikým. Zvláštní cihly byly prý na tu stavbu páleny, zrovna takové jako na karlštejnský hrad, ze šedivé hliny, povrchu leštěné, a kostelní krov zřízen tak důkladně a uměle, že spotřebovali na něj kmany z celého lesa. […]

Na Hradčanech, na hradě českých králů, rostla tou dobou velkolepá stavba Karlova, nový chrám sv. Víta, ze řekou pak na širém návrší přibývalo vůčihledě Nového Města. A mezi ty dva slavné pomníky své zbožnosti, své lásky k umění a k nejmilejšímu svému městu počal Karel budovati třetí veliké dílo, Kamenný most. […] Ze všech mostů je Karlův nejpevnější, tak vypravují, protože při jeho stavbě měli vápno vejci rozdělané. I bylo jich potřeba nepočítaných kop na šestnácte jeho mohutných oblouků, na tolik pilířů, na tolik hromného zdiva.

V Praze tolik vajec ani nesehnali, okolí jich tolik nemělo, co jich bylo třeba. Proto nařídil Karel IV. všem městům v českém království, aby každé poslalo určitý počet kop vajec na stavbu pražského mostu. […] Tak z Velvar jich poslali na celý vůz, ochotně, rádi, a myslili, jak se zachovají. Když zedníci první, druhé, třetí vejce z velvarského vozu roztloukli, nechtěli ořím věřiti. Ale když čtvrté, páté, pak celou kopu rozbili, dali se do smíchu. Smáli se zedníci, stavitel, všichni při stavbě, smála se celá Praha, a všude si vesele vypravovali, že Velvarští přivezli na stavbu celý vůz vajec na tvrdo uvařených.

[…]

Velká drahota uhodila, (1360) chudý lid hlady zmíral, neboť nebylo práce, nebylo výdělků. Za těch zlých časů shromáždilo se v Praze jednou na dva tisíce chudých a ti, když se ubíral král Karel z kostela, předstoupili před něj a s pláčem prosili, aby je živností opatřil, že by rádi dělali třeba bez mzdy, jen ke stravě, a že budou maličko jísti, jen aby hladem nezemřeli. Král dojat jejich bídou, porušil, aby se nazejtří na tom místě a v tu hodinu zase sešli. Když se tak stalo, dal je svými lidmi zavésti na vrch Petřín, a sám na koni za nimi přijev, rozkázal, ti aby kámen lámali, ti základy kopali, jiní aby zeď stavěli od Vltavy přes Petřín až ke strahovskému klášteru.

Dělníci peněz nedostávali, ale chleba a jiného jídla do sytosti, též obuv a oděvy. Když o tom jiní uslyšeli, kteří hladověli, houfem běželi k tomu dílu a pilně pracovali. […] Z toho kamení, jež sváželi, tesali, z něhož stavěli, rostl jim chléb. Proto říkali té zdi “chlebová”, také “hladová”, protože zaháněla hlad a nouzi. A zubatá je, poněvadž ji král Karel IV. dal proto stavěti, aby zuby hladového lidu měly co kousati.

[…]

O Janu Rotlevovi, jenž dlouho ve svém dole nemohl narazit na zlatou žílu, až se zadlužil tak, že už to vypadalo, že přijde o všechno. Na poslední chvíli žílu přeci jen objevil.

Ten důl, jenž mu přinesl štěstí, nazval z vděčnosti Šlojíř (manželka prodala vzácný šlojíř zděděný po svých předcích, jelikož byla jediná, kdo ještě manželovi věřila). V Praze pak si vystavěl na Starém Městě proti Sv. Havlu nákladný dům, jene z největších a nejkrásnějších po celé Praze. Tři brány vedly do jeho nádvoří, podsíně měl v přízemí, nahoře vížky i krásně tesané arkýře. Rotlev v něm bydlil v jizbách a komorách bohatě upravených, až je pak všecky i prostorné síně postoupil Karlovu učení. Ze zlatého dolu vzešel ten nádherný dům, sám pak se stal dolem, z něhož těžila zlato učenosti a vzdělání mnohá pokolení rodu domácího i cizího.

Tento dům, o němž je řeč, je dnešní Karolinum.

Staroměstský orloj (z lat. horologium)

Učený mistr poučoval užaslé diváky, že důmyslnost orloje nespočívá v pohybujících se figurkách.

A již jim vykládal, že ten orloj je všem učeným lidem a zvláště astronomům divný a vzácný bez těch tatrmanů, neboť že ukazuje, jak slunce svým během od západu k východu po zodiaku jde nebo do roka stojí, v kolik hodin kdy vychází, v kterou hodinu na poledni stojí, kde zapadá, jak vysoko od východu supra orizontem a kterak blízko linii polední a jak nízko je k západu, také kde po západu sub orizonte, totiž v noci pod zemí je, také to, jak od nás jdouc v ubývání dne na zimu se oddaluje a zase v přibývání dne na léto k nám se přibližuje.

[…]

Již přišli také poslové z různých měst, domácích i z cizozemska, požádat mistra Hanuše, aby jim zhotovil podobné hodiny. Tu již strach padl na primátora a staroměstské konšely. Žádnému na světě nechtěli dopřáti té chlouby, jen Praha samojediná měla míti slavné to dílo, její orloj měl zůstati jediným na světě. […] Konšelé tedy mistra Hanuše oslepili, aby nemohl druhé hodiny sestrojit.

Před radní věží stál houf čekajících, až bude orloj bíti. Kolem šel slovutný mistr a lidé ho nepoznali. Tak byl sešlý. Zhubeněl, tváře zapadly, zežloutly a hlava útrapou zešedivěla. U radnice potkal několik konšelů, ale ti se mu hned vyhnuli. […]

Vztáhl pravici, držel ji okamžik nad strojem, pak do něho sáhl, jako by jasně viděl, kostnaté prsty chvilku tam pracovaly. A jak ruku vytáhl zpět, skříplo v kolách a všechen stroj jakoby pomaten, pobouřen zahrčel, chrčel a hrčel, a smrt zvonila. Pak naráz všecko ztichlo. Zvonec umlkl, kola, páky a péra, vše stálo, apoštolové nedoputovali na své cestě, figury všecky ztuhly, kohout nezakokrhal.

O Daliborovi z Kozojed

Vladislav II. Jagellonec: I vrátil se do dávného sídla českých králů na Hradčany a dal tam vše, co zpustlo, obnovit a znovu upraviti. Beneš z Loun vystavěl velikou podivuhodnou síň, a v tu dobu také modlitebnu pro krále v kostele sv. Víta napravo od velkého oltáře, vyzdobenou znamenitým dílem kamenickým. Král dal také holé stěny chrámové vyzdobiti koltrami […]

Tenkráte se dálo mnoho zřejmého bezpráví selskému lidu. Páni a vladykové utahovali jej novými, neslýchanými robotami. Leckde nemohli těch nátisků již snésti. Proto opouštěli vše, utíkali ze svých gruntů do lesů, do jiných končin a dávali se v zlodějství, loupežení a v jiná zločinstva. Jiní pak se proti svým pánům bouřili. […]

V sousedství vladyky Ploskovského žil tenkráte na své tvrzi mladý zeman Dalibor z Kozojed, muž starobylého rodu, jehož předek s králem Janem u Kresčak hrdinsky bojoval a také s ním tam zahynul. Na Dalibora se obrátili sedláci Adama Ploskovského, kteří se proti svému pánu vzbouřili a donutili ho podepsat jejich svobodu. Chtěli Dalibora za nového pána, jenž by k nim byl spravedlivější. Dalibor se jich ujal, ale upadl tím v nemilost královu. Ten jej dal uvěznit do věže.

• Vězňové té doby musili si sami stravu opatřovati. Kdo na ni neměl neb komu přátelé a známí nepřispěli, trpěl hlady. Na takové chudé vězně chodívaly biřičky prosit. Někde bývali vězňové sami voděni dům od domu na řetěze a v poutech, aby si jídlo vyžebrali. Také vyvěšovali pytlíky a mošny z oken žalářních a do těch mošen ukládali milosrdní lidé různé dary.

Dojati naslouchali Pražané u věže. A když jednou zhlédli, že z okénka žaláře spouští se na provazci hrubý, plátěný pytlík, chutě a rádi dávali, co kdo u sebe měl, groše i drobné peníze. Každý myslil, že zeman ze svého tráví. Nyní viděli, že mu již zle, že přišla na něj nouze. Urozený muž sám po městě žebrati nechtěl a do vězení daru nedostal. Neměl již nic nežli své housle.

Ale kdykoliv poté zahrál, kdykoli plátěnou mošnu z vězení spustil, po každé mu ji plnili ti, kdož dole poslouchali, penězy, dary, aby neměl hlad a nouzi.

O Žižkovi

Tenkráte byli skoro všichni Pražané, jakož i většina národa zaníceni pro učení mistra Jana Husa, a také proto, aby svátost oltářní byla přijímána pod obojí způsobou. […]

Král se toho náramného shluku lekl, Mikuláše z Husince z Prahy vypověděl, novoměstskou radu osadil novými konšely, Pražanům pak nařídil, aby všecku svou zbraň a zbroj, oštěpy, sudlice, kuše, plechy, lebky a štíty, všecko vše přinesli na den sv. Martina na Vyšehrad a tam aby tu zbraň před králem položili. Lid přišel dle rozkazu a na Žižkovu radu vyjádřili králi věrnost a odhodlání jej bránit, a tak jim zbraně byli nakonec ponechány. […]

Často také klamal Žižka své protivníky tím, že dal koním své jízdy podkovy obráceně přikovati, aby nepřítele zavedl v opačný směr a na nepravou stopu. Nejvíce však se proslavil a době pomohl svými vozy, kterými v čas potřeby hradil své selské, většinou pěší vojsko. Žižka naučil svůj lid vozy ty, válečné i špížní, pořádat a šikovati, strhovat a těsně srážeti kolo na kolo v mocnou hradbu, jak bylo potřeba dle počtu a síly nepřátel nebo dle polohy bojiště, v různých podobách prý a znameních, sedlákům známých, jako v podobě motyky, hrábí, kosy a podobných. […]

Po Žižkově úplném oslepnutí: Od té doby nemohl Žižka sám na koni lid svůj do bitvy voditi. Ale bitvy a boje řídil znamenitě jako předtím. Sedě vysoko na voze při veliké korouhvi, na níž bylo znamení kalicha, dal se voziti. Ti pak, kteří při něm seděli, i jeho podhejtmané, zvláště milí a “věrní bratři” pan Viktorin z Poděbrad, Jan Bzdinka a Kuneš z Bělovic, ti mu všechna položení popisovali, kde skály a vrchy, kde les a luhy, kde oudolí, rovina nebo chlum. Všecko mu před bitvou zevrubně oznámili a také za bitvy, co se děje, jak je s nepřítelem. […]

Než to v lidu zůstalo, že byl bojovník nepřemožitelný, jako síly nadpřirozené. Tu sílu hledali i v místě, kde se narodil, v dubu samém. Chodili si tam pro ni, uřezávali větve stromu, vysekávali štěpiny z kmene, aby měli na topůrka k sekerám a kladivům. Věřiliť, že budou míti pádnější, mocnější rány a že více v díle vydrží. Když pak dub sešel a z kmene zůstal jen pahýl (1650), putovali sem kováři i venkované a zatloukali do něho hřeby. Byliť přesvědčeni, že tím nabudou síly a statnosti. Zároveň však i ten pahýl hubili, odnášejíce z něho na topůrka k řemeslnému náčiní. Tak ostatek mocného dubu hynul, až jen pařez zbyl. […]

Zato se dost “Žižkových” podkov vykopává. Kde jaká stará podkova se najde hluboko v zemi, ta pochází, jak lid věří, z Žižkových časů. Určitě se poznají dle dírek. Dírky v podkovách z Žižkových dob jsou kulaté.

Kutnohorští havíři

Hory Kutné kvetly a byly prvním městem po Praze. Tenkráte za Vladislava II. vzpomněli si Horníci (měšťané horští) na věrné Čechy, kteří proto, že přijímali pod obojí způsobou, byli před lety od Němců, městem tehda vládnoucích, do dolů nemilosrdně a většinou za živa vmetáni (1419 a 1420).

[…]

Hluboko v zemi, v pusté tmavé štole, kterou mrkali zarudlé světlo čadícího kahanu, pracoval havíř v perkytli pilně a neúnavně, lámaje šliglemi a fimolem vzácnou rudu. (šligle = větší a menší kladívko, želízko a pemrlice; fimol = ostrý železný klín) […]

Teď měli havíři jiné starosti. Tvrdá panská křivda je hnětla, že jim úředníci za těžkou, klopotnou práci stále na mzdě utrhují. Již sotva polovici bývalé mzdy dostávali, ač na práci jim nijak nepoleveno. Za tu skrovnou mzdu nemohli horníci již náležitě o své rodiny pečovati, leckdes měli už nouzi.

I vřelo v srdci všech. Stěžovali si navzájem a žádný se netajil s tím, nač při díle myslil, na čem se rozhodoval, tak že nemůže dále zůstati, že nemůže a nesmí býti, aby oni chudli a páni úředníci a nákladníci hor bohatli. Také o krále se starali. Viděliť a rozuměliť, co se rudy a ryzího kovu v dolech vytěží, co se čistého stříbra vytaví, a jak ho o mnoho méně úředníci posílají do Prahy! […]

Divoký křik zklamání a hněvu vyrazil ze všech hrdel. Sta, tisíce pěstí se zvedlo a hrozilo proti Vlašskému dvoru, na tisíce hrdel ho klelo a spílalo, tam že jsou buřiči a lháři a zloději, že jen utiskovat a očerňovat dovedou. […]

Jako by temné proudy se valily, tak hrnuli se havíři za ranního šera kutnohorskými ulicemi pod praporcem, se svým náčiním, mnozí se zbraní, ven ku bráně, a všichni zpívali hlasem, až se okna třásla, píseň: “Věrní křesťané, silně doufejte o Kristově večeři”. Zpívali ji, ač dle nařízení králova nebylo dovoleno ji zpívati pod ztrátou hrdla. […]

Horníkům, starým i mladým, ztuhla krev, oněměli ne leknutím, ale nad tou nepravostí do nebe volající, jak ten hejtman ohavně, lstně s nimi jednal. Pak vykřikl jeden, všichn, a křičeli všichni pobouření, jaký je hanebný poradce, tak že stojí ve svém slově, je-li dobrý.

Oněk, chmurný jako mrak, mlčky pokynul; žoldnéři se chopili havířů a odvedli je zpět do ratejny, kde již stáli kati, dva, Sochor, zámecký, a Kolouch, městský, oba se svými holomky. Tam se musili odsouzení obléci v bílé rubáše, tam k nim přišli také dva kněží, aby je přirpavili na poslední cestu. […] Tou dobou byla již poprava na Křivoklátě také vykonána. Všichni tři však tam nezahynuli. Vít Krchňavý, když jeho dva druhé byli již šťati, roztrhl sobě vazbu a omráčil kata hrubým kamenem. Pak utekl do lesů a byl zachráněn. (Kdo se tenkrát obránil katu, nesměl býti zadržán aniž stíhán a ušel smrti).

Boží soud

Za své těžké a často nebezpečné služby používali Chodové zvláštních výhod a práv. Odjakživa byli lidem svobodným, a kromě svého krále neměli žádné vrchnosti. Robot a jiných poddanských služeb nekonali, lesů, jichž chránili, užívali volně, a také v nich volně honili. […]

Naposled konali Chodové svou službu vojenskou osudného roku 1620, sdělavše na bavorském pomezí záseky na příležitých místech. […] O devět let později prodání jsou Chodové témuž Lammingerovi v úplný, dědičný majetek za 56 000 zl. Nový pán nechtěl uznati a neuznal jejich svobod a privilegií a nakládal s nimi jako s lidem robotným a poddaným. Ale stateční Chodové nemlčeli a nechtěli se jen tak, bez boje vzdávati své svobody a svých výsad po otcích zděděných. […]

Chodové nezapomněli na svá privilegia, na svou bývalou svobodu a jako nejvzácnější poklad chovali jejich důvěrníci staré listiny od českých králů předkům jejich dané. Dokud ty měli, dotud věřili, že není všemu konec, že se mohou pořád ještě hlásiti o své právo.

Než trhanovský pán zvěděl, čím se “Chodováci” těší. Proto porušil, aby mu staré listiny vydali. Ale tím byli Chodové ještě více utvrzeni, že majestáty jejich dosud platí. Proč by je pán jinak chtěl! A tak neuposlechli, listů nevydali. Tu Lamminger násilím pohrozil a takí násilím chodská provolegia vydral, v Újezdě, kdež byla na ten čas ukryta. Ale všech přece nedostal. Dvě listiny, a to ty nejdůležitěšjí, Chodové uchránili, a také pak začali při s trhanovským Lomikarem, jak Lammingerovi říkali. […]

“Lomikar nás může nutit, haby sme robotovali; hale kerak mám říct, že naše právo neplatí? Naše právo platí. Dáme to huž na Boha.” Tak pravil Jan Sladký, řečený Kozina, mladý chodský sedlák. […]

Sám také přijel do Plzně, aby viděl Kozinu umírat. Ten mužně se chystal na potupnou smrti a těšil se tím, že Lomikar u světského soudu vyhrál, ale tam u Božího soudu že vyhraje on, protože jejich věc byla pravá a on že nevinně umře.

V den popravy, bylo 28. listopadu l. P. 1695, shluklo se v Plzni nesmírné množství lidu domácího i z okolí. […] “Lomikare! Lomikare! Do roka budeme spolu stát před súdnú stolicí Boží! Hin se hukáže, hdo z nás —” Vtom se velící důstojník vzpamatoval. Obnažený jeho kord se zableskl vzduchem, kat podtrhl a Kozinův hlas umlkl. Navždy.

O Janošíkovi

Králova hole (hole, hola, na Slovensku vrch holý, kde se stáda pasou) nad širými lesy nad krásnou dolinou horního Hronu, vysoká hora, památná hora. […]

Tak to bývalo za krále Matěje. Po jeho smrti však utichla Králova Hole, a kamenný stůl stál opuštěn dlouho a dlouho. Zatím pod horami, v údolích, v rovinách mnoho se změnilo. V zámcích a v kaštelích bujela panská zvůle, a v dědinách poroba, nevole. Lidu se dály velké křivdy; páni, zemané tiskli ho robotou, “panštinou”, a “lapačky” (násilné odvádění na vojnu) nedaly poklidně spát urostlým jonákům.

Zle bylo, že nemohlo být hůř. Mladý lid ze svého utíkal před trýzní pánů, pryč z tiché dědiny, do hor. Tam se stali z nevolných “horní chlapci,” tam byly lesy jejich komory, a karpatské “hole” jejich volná pole. […]

Vodilť je Janoším “po zboji”, aby křivdy napravoval, bídných a nešťastných ochraňoval. Bylo mu líto těžko poddaného lidu slovenského, z něhož pocházel. Když mu nemohl pomoci, mstil se alespoň. […]

Otec na něj nakládal, sám si od úst utrhuje. […] Když Janošíkův otec v plné práci na svém poli býval, musel často pojednou, naráz všeho nechat, a to po každé, když té práce bylo nejvíc potřeba, když louku kosil, nebo seno sušil, když obilí kladl nebo je vázal. Tu pokaždé pán vzkázal, a sedlák musil na panské. Tam ho nechali tak dlouho na robotě, až mu seno zmoklo a se zapařilo, nebo až mu obilí vzrostlo. A kříž měl také s desátkem. Nic nebylo pánům vhod, nic jim nedovedl po vůli: po každé ho se slepicí nebo s husou, když je odváděl, z kaštelu vyhnali, že jsou hubené, malé, ať sežene lepší, dobře krmené.

Tak a jinak soužili a pronásledovali starého gazdu. Než on pro syna všecko trpělivě snášel, a když mu časem mysl zahořkla, když si někdy nevěděl živé rady, po každé se utěšil Janíčkem: ten že bude pánem, na toho že nebudou moci, a ten že snad i jemu odslouží, aby se měl tatík alespoň před smrtí líp. […]

Tam v klenuté jizbě stáli již dereše a svazky vláčných lískovek ležely na nich. Tu již také “zemský pán” čekal. Jak gazdu a syna zhlédl, rozlítil se, lál, a dal je na lavice položit a řemeny přivázat; sám pak usedl, dýmku zapálil, křížem nohy přeložil a pak poručil:

“A nu teď bijte, a ty, dvorský, počítej! Každému sto ran, a mastných. A ty,” tu se k Janošíkovi obrátil se surovým úšklebkem, “uvidíš! To bude latina. To tě na pána vyučím!”

Hajduši bili nemilosrdně, nekřesťansky, až starý gazda omdlel; a než dvorský napočítal plných sto, skonal v bolestech. Syn ty rány vydržel. Ale že po nich nemohl ani vstát, ani na nohou se udržet, naložili ho na hnojný vůz, mrtvolu s ním, a zavezli je domů, do rodné dědiny.

Matka byla ještě naživu, ale po tom, jak se shledala s mužem a se synem, zkrušil ji žal a zemřela.

[…]

Po krvi však Janošík nedychtil. Sám nikoho nezabil a také zabíti nedal. Jen na bohaté a mocné vystupovali. “Daj Bohu dušu a nám peniaze!” Tak pohrozili a zbraní zablýskali. Nejvíce bral Janošík na mušku kruté pány, zemany. Jak některého napadl, vystoupil proti němu a zahřměl: “Sem, pane, ty zdrané sedliacke mozole!”

[…]

“Oj, l’ud biedny! Kto ťa už zastane? Ty, Všemohúcí pane, zostaneš s ním, ty zbav ho!”

Tak se trudil, až ho před soud postavili v Liptovském sv. Mikuláši, a tu ho na smrt odsoudili l. P. 1713 dne 13. Měsíce března.

Další pověsti:

O Bivoji, jehož za udatný čin skolení kance vlastníma rukama pojala za muže Kazi.

O Libuši, jejíž dobroty si přestali muži vážit a dožadovali se vladyky, za nějž jim Libuše ve vidění určila Přemysla.

třasoviska, slatiny, mýta klučili; popásaly se pěkné sveřepice; když by nepřítel vtrhl do země.

hatě = stezky zřízené z otepí klestí a kulatých dřev.

tryzna = pohřební hody

Medhuje = Metuje