VEČER NA BEZDĚZU
- Nesouhlasí s připodobněním věku dítěte k ránu, dospělého k poledni a starce k večeru. U něj je večer počátkem – kdy lze dohlédnout jen nejbližší krajiny, tak jako malé dítě nevidí minulost a nedívá se do budoucnosti.
- Jinošství přirovnává k noci – dětské iluze se rozplynuly ve tmě, on tápá ve vlastním životě. Jako muži mu začíná jitro – uzří zem a svět v novém světle.
- Poledne, unavené a parné, je věkem starce.
- Když byh Mácha jednou večer u Bezdězu, potkal ženu, kt nesla v nůši rakev s mrtvým dítětem. Odešel do hospody a před východem slunce ji šel hledat (řekla mu, že tam, u hradu, je čeká jejich nocleh. Našel čerstvý hrobeček, o ženě už nikdy neslyšel.
MARINKA
Povídka vysoké úrovně. Líčí ztrátu lásky, touhu po životě, kráse, snu – a zmar toho. Mácha se prochází Prahou, popisuje rušné ulice. Potká žebráka, chce projít kolem něj, ale o mu podá lístek s dopisem od své dcery Marinky, nevyléčitelně nemocné na souchotiny, která si náhodou přečetla pár Máchových básní, sehnala si ostatní a natolik ji upoutaly, že chce Máchu poznat osobně a v dopise jej žádá, aby ji následující den navštívil.
Mácha přišel do velmi chudě vypadajícího domku, našel Marinku, která ho okouzlila svou krásou a zároveň smutkem. Hrála mu na klavír jeho zhudebněné básně. Byli asi dříve bohatí, ale pak zchudli a Marince zůstal ze všeho jmění jen ten klavír. Otec se podruhé oženil a její macecha ji v lásce nechovala.
Mácha se s ní bolestně loučí, neboť se příští den chystal na dalekou pouť do Krkonoš a Marinka, cítící blízkou smrt, věděla, že se tedy vidí naposledy.
Mácha odešel, o několik měsíců později se vrátil a zrovna byl svědkem Marinčina pohřbu. Po nějaké době slyšel o žebrákovi, který se utopil ve Vltavě a nikdo se pak k němu nehlásil.
POUŤ KRKONOŠSKÁ
Poutník (sám Mácha, ale vyprávěno v er formě) kráčí krkonošskou krajinou, vnímá její krásu, ale zároveň má chmurné myšlenky kvůli milované dívce, kterou už možná nespatří.
Náhle vidí gotický klášte. Dojde k němu a mnich mu řekne, že je právě ten jeden den v roce, kdy obživnou zemřelí mnichové tohoto kláštera a že se jich může na cokoliv zeptat. Zavede ho do předsíně, kde jsou mnichové, kteří už neobživnou a pak do velké síně. Tam musí poutník mezi obživlými mnichy běhat a klást jim otázky. Kdyby stál, zase by usnuli. Může tam být ale nejvýš hodinu, jinak by pak ztuhl spolu s nimi. Poutník tedy po hodině vyběhne pln hrůzy ze síně a ven z kláštera. Vidí, jak živí mniši nesou k pohřbení ty, kteří již příště znovu neobživnou (nechtějí už být znova probouzeni a tak potom zůstanou v předsíni). Jejich duchové létají kolem poutníka.
Poutník zase kráčí lesem, potká starce a vtom pozoruje, že je sám také šedovlasý a stal se z něj stařec a něco jej nutí následovat starce v tmavý průchod ve skále.
Další ráno je vidět poutník v podemleté hlubině pod skálou, jak utopený sní věčný sen.