Drobné pojednání o klaunství jako profesi. Werich se zde zaobírá jednak historickým vývojem klaunství od nejstarších pohanských dob až po současnost, s důrazem na roli komična a satiry v té které politické či společenské situaci, ať už v antickém Řecku, dobách ovládaných křesťanskou církví nebo totalitních společnostech; a jednak vzpomíná na české i světové osobnosti klaunství a komiky v historii (včetně např. Moliéra) a především ve 20. století. Na osobnosti, které ovlivnily jeho dráhu v mládí (Chaplin), i na ty, se kterými později sám spolupracoval (Suchý, Šlitr, Ježek, Voskovec, Burian, Lipský).
Dlouho byli klauni, komedianti a komičtí herci stavěni na okraj společnosti, neboť se většinou otevřeně vyjadřovali k politické scéně a jiným nešvarům a byli trnem v oku vládnoucí vrstvě a autoritám. Výjimkou nebyl ani antický Řím:
Jistý Lentulus napsal v té době hru, velkopodívanou na způsob muzikálu. Veliká výprava, zástupy statistů, hlavní role byla loupežník Laureol. Finále hry vyžadovalo, aby loupežník Laureol byl mučen a popraven. Je nabíledni, že není taková herecká organizace, která by strpěla, aby denně při finále byl utracen hlavní představitel jen proto, že si to autor přeje. A tak ředitelství divadla nahradilo herce, který hrála Laureola, ve finále skutečným lupičem, který byl umučen a popraven jako host, j. h. Nebylo-li po ruce lupiče, rád zaskočil nějaký křesťan.
Jedna z překážek ideologie, který se zavádí, je posměch. Nic není snazšího než zlehčovat a zesměšňovat něco, co je nezavedené, co nemělo čas se prokázat. To je přímo ráj pro vtipálky a dovedu si představit, že když se křesťanství začínalo zavádět v Říme, že bylo plno anekdot a vtipů o tom.
...
Církev, jako každá pořádná politická strana, se tomu bránila. Tím víc, čím víc mohutněla. Jistý křesťanský funkcionář jménem Jan, zvaný Zlatoústý, později Svatý, se vyznamenal velikým brojením proti zlořádům na jevišti. Tento svatý muž, Svatý Jan Zlatoústý, nám hercům nemohl přijít na jméno. Říkával o nás, že jsme výkaly lidstva.
O Shakespearovi a jeho alibismu vůči improvizaci na jevišti:
Klaunům nadělil tolik svobody, že se mu začínali plést do děje tam, kde nechtěl, a musil požádat Hamleta, aby těm klackům vyřídil:
„A těm vašim klaunům nedovolte, aby říkali víc, než jsem jim napsal. Někteří z nich se sami dají do smíchu, jen aby rozesmáli několik jalových makovic v hledišti, a tím odvádějí pozornost od důležité otázky, o kterou jde. To je darebáctví a svědčí to o ubohoučké ctižádosti šaška, který tohle tropí.“
Napadá mě, že tam někde vzadu, skryt ve stínu lekce neukázněným komikům, je Shakespearův vzkaz cenzuře: „Já nic. Já těm klaunům nežádoucí časové vtipy a narážky ani nenapsal, ani neschválil.“
Zatím v Itálii na to šli od lesa. Už v dobách, kdy Hamlet napomínal klauny, aby mu improvizacemi nefušovali do textu hry, v Itálii se klauni usnesli, že jim do jejich produkcí fušuje spisovatel. A když jim text her začal příliš vadit v improvizacích, obešli se bez spisovatele a hráli si po svém. A tak nepozorovaně a pozvolna se začalo klubat divadlo ex improviso. A vylíhl se krásný a pestrý motýl: lidové italské divadlo commedia dell’arte.
Lidské snažení a počínání, které shrnujeme do pojmu Umění, je něco jako pevný a krásný řetěz, který ukovali umělci všech národů a všech dob, aby jím chránili duši člověka před odcizením.
Velká část lidstva ráda myslí povrchně. Pokud vůbec myslí. Kdyby tomu tak nebylo, nemohl by se v dějinách světa vyskytovat nadbytek jmen mužů, kteří rozhlašováním klišé zlákali zástupy, někdy i národy, aby je vedli údajně ke štěstí, ve skutečnosti do války a nesvobody.
U těch mužů jejich spisy, jejich výuky nejsou ve zdrcující většině nic víc než opršelá a znovu oprášená klišé, říkanky pro neplnomyslná dítka, polopravdy – ale je to pěkně připraveno a nabízeno na tácu jako obložený chlebíček. A lidé rádi obložené chlebíčky, neb jsou poměrně levné, připravené přímo do ruky, nevíte, co všechno v obložení je, a když se po nich udělá zle, nedá se přesně určit, co to bylo, co člověku obrátilo žaludek.
per aspera ad astra = přes překážky ke hvězdám