Matka
Hra Matka se poprvé hrála 1938 v Národním divadle v Praze, vyšla téhož roku v nakladatelství František Borový. Ve stejném roce dosáhla celkem pěti vydání.
Hra relativizuje význam smrti v očích zemřelého, společnosti, člověka bojujícího za nějakou velkou věc a konečně matky, která žije pouze pro svou rodinu, pro syny, které vidí umírat za věci, jimž nerozumí. Matka symbolizuje nekonečný mateřský pud zachránit své děti, sílu, kterou matka získává z vědomí existence svých potomků, které musí nakrmit, ošatit, kterým musí být oporou a které musí uchránit od nebezpečných vlivů světa. S odchodem dalších a dalších dětí její síla slábne, chápe, že když jí odejdou všichni, nebude už mít proč žít – všichni mají další život, další zájmy a potřeby, jen ona žije jejich životy a pro jejich životy. Vlastní život nemá, je na světě jen proto, aby se postarala o své syny. Hra ukazuje sílu mateřské lásky.
Zároveň se hra dotýká problematiky pravicového a levicového smýšlení, ukazuje nesmyslnost boje za extremistické názory, zvlášť, pokud drastickým způsobem rozdělí dva bratry.
KORNEL: My ti pomůžeme, mami.
MATKA: Vy byste mi tak pomohli. Co vy víte, co je pořádek!
KORNEL: Dát věci tam, kde byly.
PETR: Dát věci tam, kde mají být.
MATKA: Ba ne. Dát věci tam, kde je jim dobře, ale tomu vy nerozumíte.
...
Matka vidí v otcově pracovně duchy všech svých zemřelých. Svého mrtvého muže, a postupně své syny, kteří umírají z různých důvodů. Mluví s nimi a debatuje, jako by byli živí. Dokonce se mrtví stále zajímají o současnost, o politické dění – jejich boj ještě nebyl vyhrán.
MATKA: Máte pravdu, já tomu asi nerozumím. Například tvůj tatínek padnul, protože bylo nutno pobíjet nějaké divochy. A ty, Ondro, tys umřel na to, žes jim chtěl zachraňovat životy. Vidíš, na to jsem asi hloupá. Každý děláte něco obráceného, a pak mi řeknete, to jsou veliké úkoly, maminko, tomu ty ani nemůžeš rozumět. Jeden z vás bude něco stavět a druhý to bude bourat: a mně řeknete, to jsou ohromné věci, mami, to my musíme udělat, i kdyby nás to mělo život stát. Život! Vám se to mluví! Sám zemřít, to by každý uměl, ale ztratit muže nebo syna, to byste teprve viděli, co to je – to byste viděli...
...
MATKA: ...I ty, Richarde! Víš, co ty jsi pro mne byl? Muž, který spí po mém boku s otevřenými ústy; slyším ho dýchat a celým svým tělem, celou svou radostí cítím, že je můj. A najednou mi ho někde daleko zabijí! Copak nechápete, jak je to nesmyslné? Jak já k tomu, přijdu, co mně bylo po nějaké vaší hloupé, cizí Africe! A přece já, já jsem za ni musela dát člověka, který byl můj – ...
...
Vidíte, každá ta maličkost mně i teď připadá tisíckrát důležitější než všechny vaše výpravy a války. A víš proč? Protože já máma jsem z vás měla jen ty maličkosti. Já jsem vám mohla sloužit jenom v těch maličkostech. To byl můj svět.