Milostná novela z roku 1920 (originální název Pierre et Luce) líčí čistý a oduševnělý vztah osmnáctiletého chlapce Petra k dívce Lucii, kontrastující s všudypřítomným strachem a hrozbou první světové války. Petr se ve svém sotva začínajícím životě musí vyrovnat s faktem, že za půl roku rukuje na vojnu a bude s nejvyšší pravděpodobností nasazen a zabit. Jeho jemnocitná duše se už tak těžko smiřuje s neustálou hrozbou náletů na Paříž, Petr postrádá smysl života a jakoukoli perspektivu žít až do okamžiku, kdy se během jednoho bombového útoku setká v metru s Lucií. Učaruje mu na první pohled, i když je to pohled jen letmý.
Tak stáli v ochranném šeru a jejich ruce byly jako dvě ptáčata schoulená v témž hnízdě; a krev jejich srdcí protékala nepřetržitým proudem teplem jejich dlaní. Neřekli si ani slovo. Nedali si ani jediné znamení. Jeho ústa se téměř dotýkala kadeře na její tváři a okraje jejího ucha. Nepodívala se na něho. O dvě stanice dále se ho pustila a on ji nezdržoval; proklouzla mezi těly a odešla, nespatřivši ho.
Od té chvíle však Petr není schopen myslet na nic jiného, válka a celý svět se odsouvá do pozadí a on je najednou opět šťasten – je zamilován do matného obrazu z metra.
Petr nedůvěřoval tomuto novému klidu. Podezíral jej, že pod chvilkovým uklidněním skrývá ještě trýznivější návrat vnitřního utrpení, až nabere dechu. Znal již dočasné úlevy, jež skýtá umění. Vnikne-li nám do očí božská proporce linií a barev nebo zazní-li nám v rozkošnicky vnímavé a zvučné ulitě ucha krásné měnivé hry akordů rozvíjejících se a splývajících jeden s druhým podle zákonů harmonie, pociťujeme v nitru mír a jsme zaplaveni radostí. Ale toto záření přichází zvenčí; je to, jako by nás teplo nějakého dalekého slunce drželo v opojení vysoko nad naším životem. Netrvá to dlouho; pak zase klesáme na zem. Umění poskytuje vždy jen chvilkové zapomenutí na skutečnost. Petr se strachem čekal totéž zklamání. – Ale tentokrát byl rozzářen z nitra.
Nač to? Nač se učit? Nač se obohacovat, když je nutné všechno ztratit, všechno opustit, když nic nám nenáleží? Aby všechna lidská činnost, aby učenost měla smysl, k tomu je nezbytně třeba, aby jej také měl život.
Náhoda tomu chtěla, že se ještě několikrát ve městě potkali – konečně se odvážil ji oslovit a zjistil, že i ona si jej pamatuje a jejich duše jsou si vzájemně neuvěřitelně blízké. Tak začne jejich krátká, ctnostná láska, která je velmi silná, ačkoliv jsou oba rozdílného původu – Petr pochází z bohaté měšťanské rodiny, z třídy, která vlastně válku způsobila, Lucie žije pouze s matkou na chudičké periferii Paříže a maluje kýče na objednávku, aby se uživila. Z existenčních důvodů nedostudovala malířský obor na průmyslové škole.
Dobrá měšťanská rodina, počestní občané, hodní, srdeční, lidsky cítící lidé, kteří se nikdy neodvážili samostatného myšlení a pravděpodobně ani netušili, že by něco takového bylo možné. Pan sudí Aubier, člověk hluboce čestný a nesmírně vážně plnící své úřední povinnosti, byl by rozhořčeně jako nejhorší pohanu odmítl podezření, že by jeho rozsudky mohly být diktovány něčím jiným než smyslem pro spravedlnost a hlasem svědomí. Ale hlas jeho svědomí nikdy nemluvil (nebo lépe: ani nezašeptl) proti vládě. Bylo to svědomí již od narození úřednické. Myslilo vždy státotvorně, podle měnících se poměrům ale vždycky neomylně.
Paní Aubierová byla stejně dobrá křesťanka, jako byl její manžel dobrý republikán. Stejně upřímně a poctivě, jak pan Aubier ze sebe dělal poslušný nástroj moci proti každému projevu svobody neschválenému úředně, paní Aubierová mísila v úplné čistotě srdce nábožné modlitby s oněmi vražednými tužbami, jež tenkrát ve všech evropských zemích rozněcovali v zájmu války katoličtí kněží i protestantští pastoři, židovští rabíni i pravoslavní popi, noviny i vlastenečtí občané.
V této rodince, jak tomu bývá velmi často, vzájemná příchylnost byla veliká a srdečnost žádná. Jak by mohl být upřímný, svobodný myšlenkový styk mezi lidmi, z nichž každý se bojí vidět jasně do vlastního ducha?
Jejich láska začíná nesměle a opatrně, přesto oba cítí, že si velmi rozumějí. Jako záminku pro první schůzku u Lucie doma si vymyslí, že Lucie bude Petra portrétovat.
„Chtěla bych (zaváhala), chtěla bych aspoň trošinku štěstí...“ (Seděli teď docela blízko u sebe.) Mluvila dál: „Není to přání příliš smělé? Často jsem slyšela, že je to sobecké; a já sama mnohdy přemýšlím, na co vlastně má člověk právo. Když tak kolem sebe vidím tolik bídy a tolik utrpení, opravdu se bojím dožadovat se něčeho...Ale mé srdce přece žádá a volá: Ano, mám právo, mám svaté právo na trochu, trošinku štěstí. Řekněte mi upřímně: Je to sobecké? Myslíte, že je to špatné?“
Vzrušil ho nesmírný soucit. Ten výkřik srdce, to prostinké, nesmělé přání jím hluboce otřáslo. Vyhrkly mu slzy.
Petr měl dobrý nápad (ale záludného v něm nebylo nic): přinesl všechny své fotografie od tří let; na jedné z nich byl ještě v sukničce. Lucie se radostí směje; promlouvá k obrázkům lichotivá, čtveračivá slůvka. Což je pro ženu něco slastnějšího než vidět, jak její milenec vypadal v útlém dětství? V duchu ho kolébá, kojí ho, ba málem sní, že ho sama porodila! A pak (och, není tak hloupá), je to velmi pohodlná záminka, aby tomu maličkému řekla všechno to, co nemůže říci velkému.
Petr a Lucie se scházejí denně, diskutují o věcech vážných i lehkých, o životě, smrti, lásce, duchovních věcech a jejich láska jim zcela brání myslet na neblahou budoucnost a krátkou dobu, která je jim vyměřena.
Oba potřebovali utěšovat jeden druhého. Třebaže si to neřekli nahlas, myslili si: „Ještě štěstí, že zanedlouho umřeme! Nejohavnější by bylo stát se takovými jako ti lidé, kteří jsou tak pyšní, že jsou lidmi, že mohou ničit a páchat hanebnosti...“
Jednou jsou málem zasaženi svrženou bombou. V tu chvíli si slíbí, že neodejdou z tohoto světa, dokud se sobě neoddají také fyzicky. Tento velký den si stanoví na Velký pátek velikonoční. Bohužel jejich slib nedojde naplnění – když sedí v kostele, kde poslouchají chrámové zpěvy, je tento zasažen při náletu a oba milence pohřbí zhroucený pilíř.
Paradoxně tak nemusejí čelit zármutku z nuceného rozchodu při Petrově odvodu – dalo by se snad i říci, že příběh skončil pro ně šťastně.
V témž okamžiku se silný pilíř, o nějž se opírali, pohnul a celý kostel se do základů zachvěl. Srdce zabušilo v Lucii tak, že v ní přehlušilo rachot výbuchu a křik věřících; a nemajíc kdy se být nebo trpět, vrhla se, aby ho jako slepice svá kuřátka zakryla vlastním tělem, vrhla se na Petra, blaženě se usmívajícího při zavřených očích. Mateřským objetím si tu drahou hlavu ze všech sil přitiskla do klína a sklonila se nad Petrem, s ústy na jeho šíji, takže byli schouleni v nepatrné klubíčko.
A mohutný pilíř je naráz pohřbil pod svými sutinami.