Kniha předkládá čtenáři nejstarší české pověsti. Vychází z několika starých kronikářů, jsouce si vědoma, že jejich informace jsou často nepřesné, domyšlené a ovlivněné duchem doby. „Ale pravdy je v ‚báječném podání starců‘ velmi mnoho. ... Je to pravda vzpomínky. Vzpomínky celého národa. Takové, kde pravdivou skutečností jest jen nejvlastnější jádro vypravování, a vše nepodstatné časem mizí, mění se, doplňuje, zbarvuje a zkrášluje podle toho, v jakých dobách národ svou vzpomínku vypravuje, v co věří, o co bojuje, jaké jsou jeho naděje a zklamání.“
První část knihy vychází z Kosmovy kroniky. Kosmas se narodil asi roku 1045, vzdělával se na katedrální škole pražské, studia dokončil v dalekém Lutychu a teprve ve věku 54 let byl v uherském Ostřihomě vysvěcen na kněze. Kanovnického úřadu a snad i nižších svěcení nabyl asi již předtím. Jako většina kněží té doby byl ženat a měl syna. Účastnil se činně politického života a vykonal několik státně i církevně diplomatických cest do Itálie, Německa, Uher a na Moravu. Zemřel v říjnu r. 1125, jsa kanovníkem pražské kapituly.
Kosmas byl velmi vzdělaný, ovládal několik jazyků a orientoval se v písemnictví latinském, řeckém i církevním. Své letopisy prokládal slohem umělým, střídal vypravování s verši a citáty klasických básníků a církevních otců. Kroniku českou píše latinsky. Její děj končí až 1125 událostmi, jichž byl sám spisovatel svědkem – jeho letopisy jsou tedy dějepisným pramenem nadmíru důležitým.
Kniha Olbrachtova začíná usazením kmenů praotce Čecha v české kotlině.
A je to věc podivná a možno z ní poznat, jak vysoko ten kraj leží: nevtéká do něho žádní cizí řeka, nýbrž všechny toky, velké i malé, spojivše se v jeden mohutný proud, plynou do moře. Za oněch časů ležela ta země nedotčena rádlem a do té doby do ní ještě nevešel člověk, který by byl na ni postavil nohu. Její povrch zaujímaly širé lesní pustiny, znící bzukotem rojů včel a zpěvem všelikého ptactva. Zvěř, jíž bylo ve hvozdech bezpočtu jako písku v moři nebo na nebi hvězd, nikým nejsou plašena pobíhala cestou necestou.
Praotec Čech, vůdce putujících, promlouval o kraji, které shlédli a svou řeč zakončil takto: „Toto jest ona, to jest ona země, kterou jsem vám častokrát sliboval, země nikomu nepoddaní, zvěře a ptactva plná, sladkostí medu a mléka oplývající, podnebím příjemná.“ A jeho lidé se zde tedy usadili.
Tehdejší lidé byli poctiví, prostí, kupodivu ušlechtilí, mezi sebou věrní a jeden k druhému laskaví. Nikdo by dnes, kdy si lidé libují v pravém opaku, neuvěřil, jak šťastný byl onen věk, spokojující se skrovnými výdaji a nenadýmající se chvástavou pýchou. Opojných nápojů neznali, protože jich nebylo, ke krátkým obědům požívali žaludů a zvěřiny a čisté prameny jim poskytovaly osvěžení. Neznali šatu vlněného nebo lněného a v zimě se odívali do koží divoké zvěře nebo do ovčích roun.
Čech měl tři dcery jménem Kazi, Tetka a Libuš. Po Čechovi smrti nastoupila na knížecí stolec Libuše, aby zemi spravovala. Jednou měla rozsoudit spor dvou mužů, ale její rozsudek se jim nelíbil a začali protestovat, aby jim vládla žena. Libuše jim tedy slíbila, že se vdá a ve svém jasnozřivém vidění spatřila svého budoucího muže: „Hleďte, za oněmi horami je nevelká řeka jménem Bílina a na jejím břehu je vidět vesnici, která se jmenuje Stadice. ... Tam váš kníže oře dvěma strakatými voly, z nichž jeden má vpředu kolem dokola bílý pás a bílou hlavu, druhý jest bílý od čela přes celá záda až k zadním bílým nohám.“ Poslové tam přišli a našli Přemysla, který se oženil s Libuší a stal se knížetem Čechů.
Založení Prahy
Libuše byla později opět stižena viděním: „Vidím velký hrad, jehož sláva se nebes dotýká! Stojí v hvozdě, jest vzdálen od této vsi kolem třiceti honů a sahá až k vlnám Vltavy! ... To místo pevně chrání na severní straně potok Brusnice, na jižním jeho boku pak převyšuje své okolí hora, která se podle skal jmenuje Petřín. Hřeben onoho místa jest směrem k řece zvlněn do podoby delfína, mořského vepře. Jděte tam! Naleznete tam člověka, jak uprostřed hvozdu otesává práh obydlí. A protože se nízkému prahu, chtějíce sehnuti projít dveřmi, klanějí i velcí pánové, nazvete hrad, který tam vystavíte, podle té příhody Prahou.“
Ale poněvadž nám všem nezbývá, leč nakonec odejít tam, kam odešli, kdož žili před námi, také Přemysl, naplniv své dny, byl vzat k těm, které uznával za bohy.
Po něm vládl Nezamysl, Mnat, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan, Hostivít. Hostivítovým synem pak byl Bořivoj, který byl prvním křesťanským knížetem českým.
Bitva na Tursku
Za dob pohanského knížete Neklana bojovali Čechové s Lučany, nazývanými také Žatčané. Ty vedl bojovný Vlastislav. Postavil hrad, který po sobě pojmenoval a toužil dobýt celých Čech. Čechové už nevěřili ve vítězství a v zoufalství se zeptali čarodějnice, jak bitva dopadne. Ta jim rozkázala obětovat bohům osla, ti je za to budou chránit. Kníže Neklan byl však bázlivý a skryl se na svém hradě. Vojsko za něj vedl statečný Tyr. Oblékl si Neklanovu zbroj a vyrazili proti Lučanům. Tyr dodával svým lidem odvahu: „Oni bojují za slávu malé hrstky lidí, my za svobodu lidu a svoji a za poslední možnost spásy; oni, aby loupili cizí majetek, my, abychom uchránili drahé nám děti a ženy. Buďte silni a chovejte se statečně!“
Nakonec Čechové dobyli vítězství a všichni Lučané i s knížetem Vlastislavem byli pobyti. Po bitvě nalezli v lucké zemi Vlastislavova synáčka. Neklan se nad ním slitoval a usídlil ho na hradě Drahúš, svěřiv do do ochrany Srba Durynka. Ten byl však zločinný a malého chlapce zabil na rybách sekerou a poté mu uřízl hlavu. Tu hodlal donést do Prahy svému pánu, doufaje, že bude pochválen – vždyť zabil syna nepřítele! Byl však za svůj čin odsouzen – měl se sám zabít. Durynk tedy šel a oběsil se na vysoké olši.
Další část knihy vychází z Kroniky Václava Hájka z Libočan. Hájek měl k dispozici velké množství pramenů, pravých i nepravých, vzájemně si odporujících, a nebyl dostatečně vzdělán, aby z nich mohl erudovaně vybírat. Některá fakta, která uvádí, jsou bohužel produktem nevědeckého postupu.
Václav Hájek z Libočan byl knězem, nejprve husitským, pak katolickým. Pocházel z drobné šlechtické rodiny. Zemřel v pražském klášteře roku 1553.
Jeho Kronika je psána jadrnou češtinou, je vypravována lidově a zajímavě. Byla velmi oblíbenou. Zachoval-li si český lid přes nejtěžší doby svého bytí vědomí spojitosti s minulostí, stalo se to také zásluhou této knihy. Byla přeložena do němčiny i do latiny.
Bivoj a jeho statečná dcera
Kazi se vypravila navštívit sestru Libuši, tehdy ještě svobodnou, na hrad Libín, který se předtím nazýval Psáry a později zase Vyšehrad. Tou dobou řádila na Kačí hoře obrovská svině, které pustošilo úrodu a soužilo lid. Bivoj, syn Sudivojův, však prase přemohl holýma rukama a donesl ho jako důkaz na hrad Libín. Kazi se jeho skutek tak zalíbil, že ho pojala za manžela. Měli dvě děti, Rodislava a Bílu, která pak sídlila na hradě Bílině, provdala se za Košála.
Dívčí válka
Po Libušině smrti truchlily všechny její panny a nejvíce Vlasta, kterou kněžna nad jiné milovala. Vlasta však toužila po panování a zároveň jí leželo na srdci nyní ohrožené právo panen, platící za kněžnina života, volit si samy manžely. Vzkázala tedy Přemyslovi, aby se stal jejím manželem. Ten odpověděl, ať přijede na hrad, a pokud se mu bude líbit, že si ji vezme. To však byl pro Vlastu důkaz, že si muži chtějí pro budoucnost volbu žen ponechat, a zároveň seznala, že jí uchází knížecí stolec. Rozzuřila se tedy a poštvávala dívky proti všem mužům. Dovedla je na vysokou horu na druhém břehu Vltavy naproti Vyšehradu a tam vybudovaly hrad Děvín. Odtud podnikaly vražedné výpady proti mužům.
Řítí se na divokých koních jako vodní příval, vpředu bojovnice nejstatečnější, Mladka, Hodka, Nabka a Svatava, Radka a Častava, jim v čele Vlasta a vpadají do mužských houfů, překvapených a nepřipravených, mezi bojovníky, kteří nemají na sobě ani krunýře a toliko pospíchají vsednout na své koně. Ale ony již rozrážejí jejich šik a Vlasta zahajuje boj strašlivou ranou mečem do přilbice Samoslavovy, takže ten padá s koně a pod kopyty jiných umírá.
Dívky si vymýšlely na muže různé úklady, lákaly je do léček, chovaly se nešlechetně. Jednou připravily lest na pan Ctirada, který jako by náhodou našel spoutanou Šárku. Ta opila jeho družinu medovinou a nechala Ctirada, aby zatroubil na její roh. To byl ale tajný signál pro ostatní dívky, které se přiřítily a Ctiradovu družinu pobily.
Pan Ctirad byl ještě téhož dne dopraven na Děvín. Nazítří ho přivedly na vltavský břeh proti Vyšehradu. Před očima Přemyslovýma mu zpřerážely údy, vpletly ho do kola, a mrtvého již vyzvednuvše, postavily tu knížeti navzdory.
Vlasta po takovýchto úspěších velmi zpychla. Později mužové přepadli Děvín, poprvé neúspěšně, ale podruhé připravili na dívky lest. Vylákaly dívky z hradu na malou skupinu mužů a v příhodné chvíli z lesního zákrytu vyrazily četné posily. Boj byl dlouho nerozhodný, ale vůdkyně dívek, Vlasta, padla. Dívky zachvátil strach a daly se na útěk. Muži je však nešetřili a do jedné je pobili. Děvín rozbořili a spálili. Tak přestal mor, který sedm let trápil českou zemi.
Horymír a jeho Šemík
Už za dob Krokových lidé zjistili, že je země bohatá na různé kovy. Dolování a rýžování se tak rozmohlo, že již za knížete Nezamysla ohrozilo zemi, neboť lidé věnovali více péče hledání zlata na horách a při potocích než orání dědin. Když přišel suchý rok a malá úroda, byl by všechen lid vyhynul hlady, kdyby byl Křesomysl rychle hledání kovů na čas nezapověděl.
Tomu ale předcházely některé příhody. Vladykové žádali knížete, aby dolování zakázal. Ten však seznal, že má z kovů znamenitý zisk a jemu hlad nehrozil. K zákazu se tedy neměl. Nejvíce se o to přičiňoval vladyka Horymír. Horníci však dostali strach o své zaměstnání a vzplanuli proti Horymírovi hněvem. Chtěli ho zajmout, ale on uprchl na Šemíkovi. Tak alespoň zapálili jeho stohy s obilím. Horymír se ale pomstil a také on spálil horníkům jejich boudy a některé z nich zabil. Horníci vypravili ke knížeti poselstvo, aby na něj žalovalo. Horymír však jel celou noc na svém rychlém Šemíkovi, takže byl na Vyšehradě ještě před posly. Nezdálo se tedy věrohodné, aby byl včerejšího večera u Příbrami, kde měl páchal zločiny, a dalšího rána už u knížete. Nakonec byl přeci jen však odsouzen ke stětí hlavy. Horymír vyslovil poslední přání – projet se na svém koni po nádvoří. Když však vsedl na Šemíka, přeskočil hradní zeď a doskočil až na druhý břeh Vltavy. Vladykové, zemané a dvořané prosili knížete, aby Horymírovi odpustil. Křesomysl to nakonec slíbil. Horymír se mohl vrátit na Vyšehrad. Šemík byl však zraněn a brzy zemřel. Horymír jej pohřbil před vraty svého dvora.
Po Křesomyslovi vládl Čechům Neklan, Hostivít a konečně jeho syn Bořivoj. Ten si vzal za manželku Lidmilu, dceru vzácného muže Slavibora z hradu Pšova, který se dnes nazývá Mělník. Měli syny Spytihněva a Vratislava.
Poselstvo od moravského krále Svatopluka doneslo Bořivojovi dar – sud výborného vína. Bylo to poprvé, co se v Čechách pilo víno.
Svatopluk byl již králem křesťanský. Byl pokřtěn Cyrilem, zvaným Crhota. Svatopluk sezval na Velehrad všechny okolní panovníky, aby je pohostil. Bořivoje však neuctil jako ostatní, protože si nebyli rovni ve víře. Bořivoj se tedy nechal naučit křesťanské víře a byl zde pokřtěn. Po návratu do Čech dal založil kostel sv. Klimenta a kněz Kájch zde sloužil první mši.
Pohanský lid se však proti knížeti pobouřil: „Co jsi to učinil, že jsi zavrhl mravy a obyčeje svých otců a přichytil ses nové, neslýchané věci?“ Bořivoj musel před nimi uprchnout na Moravu. Čechové zůstali bez knížete a vedlo se jim špatně. Rozhodli se, že musejí na stolec někoho dosadit. Přivedli z Bavorska Stůjmíra, ale ten neznal český jazyk a stýskalo se mu po zemi, na niž již přivykl. Němý kníže zemi příliš nepomohl, vzmáhaly se navíc boje křesťanů proti pohanům, tak se lid rozhodl povolat zpět Bořivoje. Poté přistoupilo velké množství lidí ke křesťanství a pohanství postupně ustupovalo.
Svatobojův hřích a pokání
Po Svatoplukově smrti se stal králem moravským jeho syn Svatoboj. Na jeho dvoře žil kněz Metoděj, zvaný Strachota. Na den svatého Petra a Pavla odjel Svatoboj na lov – Strachota měl na něj počkat se sloužením mše. Už se však blížilo k poledni a král nikde, jal se tedy Strachota sloužit mši. K jejímu konci vrazil do kostela Svatoboj a vida, co se děje, rozzlobil se na kněze nesmírně a vyhnal ho ze země. Strachota odešel k Bořivojovi do Čech a tam se modlil, aby byla Morava nerozumnému králi odňata. Od těch dob království pustlo. Učení lidé odešli do Čech a nebylo nikoho, kdo by nevzdělaný lid učil. Svatoboj se kál. Beze slova odjel z hradu, v lese zabil a pohřbil svého koně a nepoznán se přidal k poustevníkům. Před smrtí jim vyjevil, kým býval.
Nejstarším pramenem českým je údajně legenda Křišťanova z 10. století. Jiní dějepisci ji však kladou až do 12. nebo 14. století. Křišťan – Kristián nebyl ještě ve vztahu k pohanství tak nad věcí, jako jeho následovníci, nýbrž byl fanatickým křesťanem a proti pohanství se stavěl mnohem ostřeji než třeba Kosmas, v jehož době už bylo pohanství vymýcené a mělo podobu ojedinělých starých zvyků.
Legenda o svaté Lidmile
Po Bořivojovi vládl jeho syn Spytihněv a když zemřel, nastoupil jeho mladší bratr Vratislav. Ten si vzal Drahomíru a měl s ní dva syny – Václava a Boleslava. Lidmila po ztrátě manžela a syna se rozhodla pečovat o chudé, nemocné a potřebné. Po smrti Vratislava byl Václav povýšen na otcovský stolec. Nebyl však ještě plnoletý, tak byl dán i s Boleslavem na výchovu Lidmile. Matka kněžiců, Drahomíra, to nerada viděla – bála se o oslabení své moci. Začala Lidmilu nenávidět a usilovala jí o život. Nakonec ji nechala zavraždit nájemnými vrahy Tunnou a Gomonem. Ti ji zardousili.
Na hrobě Lidmilině se od té doby děly zázraky. Z její hrobky vycházela zvláštní velká a příjemná vůně, která převyšovala vůni všech drahých mastí a květů. A velmi mnozí v nočním tichu na vlastní oči viděli plápolat voskové svíce a svítilny.
Legenda o svatém Václavu
Když Václav dospěl a právoplatně usedl na knížecí stolec, rozpoutala se roztržka mezi jeho přívrženci a jeho matky. Došlo i k prolévání krve. Václav, ač se velmi styděl, vyhnal matku ze země, aby obnovil v zemi mír. Ale pamětliv božích přikázání ji po čase zase povolal zpět. Byl panovníkem mírním, blaho a mír země mu ležely na srdci nejvíce.
Žaláře a šibenice dal zbořit, přístroje, kterých až do toho času používáno k mučení lidí, zničil, sirotky, vdovy, chudé a raněné těšil, hladové sytil, nahé odíval, nemocné navštěvoval, cizince jako své příbuzné přijímal, kněze a mnichy jako Krista Pána ctil.
Položil také základy chrámu svatého Víta. Jeho bratr Boleslav však toužil po vládnutí. Pozval bratra na svůj hrad, aby oslavili den svatých Kosmy a Damiana. Časně ráno, když Václav vyšel k chrámu, jej Boleslav přepadl. Václav chtěl vběhnout do kostela, ale podplacený kněz bránu zavřel. Boleslav s celou skupinou najatých nešlechetníků jej zavraždil mečem.
Z onoho bojiště, jsou vysvobozena z tohoto života a ověnčena mučednictvím, svatá duše se vítězně odebrala k Pánu dne 28. září léta Páně 929. A nebe se radovalo a země kvílela.