(před 1820 – 1862) vlastním jménem Barbora Panklová. Dětství strávila v Ratibořicích u České Skalice. Několik let tam na ni působila její babička Magdalena Novotná. Jako dospívající šla na vychování do rodiny panského úředníka v Chvalkovicích u Ratibořic. Zde měla k dispozici zámeckou knihovnu a stala se náruživou čtenářkou. 1837 se vdala za Josefa Němce, uvědomělého Čecha, žáka Josefa Jungmanna. Měla s ním 4 děti, ale manželství nebylo šťastné kvůli častému stěhování a politické perzekuci. Po krátkých pobytech na mnoha místech přišli 1842 do Prahy. Pražské vlastenecké prostředí toužilo po ženské osobnosti velkého významu, což došlo tak daleko, že se vymýšlely fiktivní spisovatelky (Žofii Jandovou, Marii Čackou ad.). Němcová byla pro tyto osobnosti velkou nadějí a po vydání svých prvotin 1843 (básně Ženám českým, Slavné ráno) byla povzbuzována k další činnosti, inspirována k sebevzdělávání (dosud měla jen základní vzdělání). Poprvé se seznamuje se světovou literaturou a vlasteneckými ideály a cíli. Znala se osobně s mnoha předními českými literáty (Palacký, Tyl, Šafařík, Borovský, Erben, sestry Rottrovy – Sofie Podlipská a Karolina Světlá). Němcová byla naší první feministkou, usiluje o lepší postavení žen, ale není tak radikální jako Karolina Světlá. Cenná je její koredpondence poskytující mnoho informací o jejím životě, ale mající i uměleckou hodnotu (např. dokládá, že měla přehled o politickém dění). Styl dopisu přizpůsobila vždy osobnosti adresáta. Vedou se spory, zda literatura Němcové spadá do romantismu či realismu. Brzy se projevil její neobyčejný vypravěčský talent. Byla znalá lidové řeči a zároveň měla přehled po české a německé beletrii. Česká literární elita v ní viděla jedinečný talent. Píše povídky z venkovského prostředí, kde jsou lidé rovnocennými bytostmi, kde nezáleží na jejich stavu. Byla pod stálým policejním dohledem. 1861 nastala její odluka od manžela a odstěhovala se do Litomyšle. Manžel ji pak přívezl do Prahy umírat.